Čemu se vyhnout (Tt 3,9)

Takže jsme viděli, na co se máme soustředit. To je dílo Ducha v životě křesťana. A ruku v ruce s tímto pozitivním dílem jde také dílo negativní:

• Hloupým sporům o rodokmeny, rozbrojům a hádkám o Zákon se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu. (Tt 3,9)

V osmém verši jsme četli, co je užitečné a na co se mají křesťané soustředit. Hned v následujícím verši čteme o tom, čemu se máme vyhnout, protože je to neužitečné a k zbytečné. Mohli bychom to zevšeobecnit a říci, že bychom vždycky měli přemýšlet o tom, zda je něco užitečné či nikoliv, ale musíme být opatrní, protože takový způsob myšlení by nás nakonec přivedl k velmi striktnímu pragmatismu nebo k nějaké podobě askeze. Na druhé straně musíme přemýšlet nad tím, zda to, co děláme, je užitečné, zda to prospívá, zda to vede ke společnému růstu, zda to buduje, zda to oslavuje Boha. A v předchozím verši jsme viděli důraz na dobré skutky – takové, které jsou užitečné a které prospívají. V tomto verši jsou popsané skutky, které jsou naopak neužitečné a marné, prázdné, zbytečné, k ničemu. O jaké skutky se jedná – jde o spory, rozbroje a hádky.

Na jiném místě (Ga 5,19–21) jsou tyto skutky zařazeny mezi skutky těla, skutky hříšné tělesnosti. A to platí velmi obecně – rozbroje a hádky nikdy nevedou k vyřešení situace, nikdy nebudují a nejsou užitečné. Rozbroje a hádky rozdělují – rozbíjí vztahy, rozdělují rodiny, ničí Kristovu církev. Ale jde tady Pavel ještě o něco dále a zmiňuje konkrétní témata, kvůli kterým by se křesťané neměli hádat, kterým by se měli vyhnout, pokud by tato témata měla vést ke sporu.

Na prvním místě je uvedeno hloupé dohadování, hloupé spory. Mohli bychom mluvit o malicherných sporech, hádkách o hlouposti, nedůležité věci. Jde o věci opravdu hloupé a nesmyslné. Může se jednat o praktické věci, například o to, kdy bude začínat shromáždění nebo jaké budeme používat židle. A lidé jsou skutečně schopní hádat se o takové maličkosti. V životě církve najdeme celou řadu takových věcí. V první církvi v Jeruzalémě vznikl spor, který se týkal řecky mluvících vdov, o které se církev starala. Šlo o nespravedlnost a vznikl z toho problém, který snadno mohl přerůst až do rozdělení církve. Ale apoštolové našli moudré řešení tohoto problému – církev vybrala sedm mužů, kteří byli ustanoveni jako diákoni a jejich úkolem bylo dohlížet na to, aby se dával všem vdovám spravedlivý podíl.

Hloupé hádky mohou zničit Kristovu církev. Předmětů hloupých sporů může být neskutečně mnoho. Je opravdu mnoho věcí, kvůli kterým jsou křesťané ochotní se hádat – od nejmenších hloupostí až po věci podobné jako v Jeruzalémě. Vždy jde o věci, které lze nějak řešit a většinou jsou v hloupých hádkách a sporech velmi silně zapojené naše pocity – v takové chvíli rozum ustupuje, hledání řešení jde stranou a pocity velí bojovat.

Další v seznamu věcí, kterým se máme vyhnout, jsou rodokmeny. Rozhodně tím Pavel nechtěl říci, že bychom měli ve svém čtení Bible vynechávat například začátek Matoušova evangelia nebo prvních osm kapitol 1. Paralipomenon. Ale jde o dohadování se o rodokmeny, o zkoumání „skrytých“ tajemství, která by mohla být v rodokmenech. Jde o zkoumání tělesných tajemství, věcí tělesného původu, které nemají žádnou hodnotu ve vztahu k věčnosti. V 1Tm 1,4 Pavel spojuje zkoumání rodokmenů s jalovým hloubáním, s prázdným přemýšlením, které má jen malý vztah ke zbožnosti. Židé si velmi pečlivě vedli rodokmeny, protože tím prokazovali jak svou příslušnost k národu, tak také způsobilost ke službě. To se týkalo kněží a lévijců, kteří museli mít jasně prokazatelný původ od Árona a Léviho, jinak by nemohli být připuštěni ke službě v chrámu. Měli pečlivě vedené rodokmeny, které byly uschovány v chrámu. Když byl v roce 70 dobyt Jeruzalém a chrám byl zničen a spálen, vzaly za své i všechny rodokmeny, které zde byly uloženy. Ale v době, kdy Pavel byl v Efezu, byli tam i lidé, kteří se dovolávali rodokmenů a dost možná kněžských funkcí, jako to dělali synové jakéhosi Skévy, údajně židovského velekněze, jak můžeme číst ve Skutcích 19. Židovské náboženství vždy lidi nějak přitahovalo a křesťané v tom nikdy nebyli výjimkou. Proto musíme dobře rozumět vztahu Starého zákona k Novému, abychom nepropadli rodokmenům. Musíme pamatovat, že jde o Krista, ne o lidi. On je hlavní postavou a hlavním tématem celého Písma.

Všimněte si, že Pavel zmiňuje rodokmeny v souvislosti s mýty a židovskými bájemi, na což odkazuje i v listu Titovi – na Krétě byli lidé, kteří stavěli více na židovských bájích a lidských výmyslech než na zdravém učení Božího slova (Tt 1,14). Možná vyzdvihovali nějaké židovské tradice nebo svátky, dávali je do souvislosti s kněžstvím a obětním systémem – všimněte si, že Pavel mluví o lidech, kteří lpí na obřízce, šlo tedy o židovské učitele.

Ruku v ruce s rodokmeny mluví o dohadování se nebo o spory o zákon. Jde o Mojžíšův zákon, o zákon, který Bůh dal Izraelcům skrze Mojžíše na hoře Sínaj. Zjevně byli na Krétě lidé, kteří učili, že křesťané se mají obřezávat a zachovávat Mojžíšův zákon. Ale zákon nebyl dán křesťanům – byl dán Izraeli a měl být znamením, že Izrael je Bohem a pro Boha oddělený lid. Byl to tělesný lid, většina Izraelců byla nevěřících – ale byl obrazem, stínem plnosti, tedy skutečného Božího lidu, církve, která je složená ze znovuzrozených Židů a pohanů. Co je znamením toho, že církev je Božím lidem? Obřízka? Ne! Mojžíšův zákon? Ne! Přítomnost Ducha svatého a jeho proměňující moc, která nás vede k tomu, abychom se vyhýbali neplodným diskuzím, prázdnému hloubání, hádkám o zákon a všem možným dalším sporům. Jako Boží lid jsme jedno tělo, Kristovo tělo. Byli jsme povoláni k jednotě, kterou můžeme zakoušet, když se soustředíme na Pána Ježíše Krista a na to, abychom sloužili jedni druhým, abychom rostli v dobrých skutcích. To jsou věci, které jsou dobré a užitečné lidem. Ale sporům se má Titus vyhýbat, protože jsou neužitečné a zbytečné.

Titus nebyl v jednoduché pozici. Když si přečtete list Titovi – je krátký a zabere vám to jenom chvilku (10 minut) – uvidíte, jakým problémům čelil Titus na Krétě. Falešné učení, falešní učitelé, rozvratníci, falešní křesťané, nezralí křesťané, lidé zmítaní závanem kdejakého učení, neochotní podřizovat se a poslouchat autority – a v této situaci mu Pavel ukazuje, čemu se má vyhnout. Ale nedává to Titovi jako doporučení nebo radu – je to příkaz. Je to příkaz od Boha a právě tak ho máme přijímat i my. Křesťane, vyhýbej se těmto věcem! Vyhni se zbytečným, marným, malicherným a prázdným sporům, vyhni se věcem, které jsou neužitečné a prázdné. Vyhni se tomu, co nebuduje, co nevede k vyvýšení Krista, co nevede k šíření evangelia. Pokud dojde ke sporu, raději snášej křivdu, i když možná budeš považován za hlupáka, než abys rozdmýchával spor v církvi.

Pamatuj na Krista, pamatuj na jeho dílo! Uč se od něj, neboť je tichý a pokorného srdce. Uč se od něj mírnosti a laskavosti. Pavel připomínal svému synovi ve víře, Timoteovi, že služebník Kristův:

• … se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,24–26)

To je užitečné a dobré pro lidi i pro evangelium. Ale neužitečným věcem se vyhýbej. To je příkaz.