Otec vlasti? Seznamte se!

Následující text je první kapitolou, jakousi předmluvou z vlastního životopisu Karla IV., Jehož Vojtěch Raňkův z Ježova (1320–1388) při jeho pohřbu označil za Otce vlasti. Český král a římský císař Karel Lucemburský napsal tato slova svým nástupcům. Ve skutečnosti je to krátké, ale velmi silné a jasné kázání. Jaké požehnání by přineslo, kdyby taková kázání zněla dnes z kazatelen českých církví.  
–jk–

Karel IV. Lucemburský (1316–1378)

Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic. 

Proto praví Jan [Orličník] v evangeliu: „A bez něho není učiněno nic, co je.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit v nic dílo hříšníkovo, když je přece učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoliv skutek. Latinské slovo opus [dílo] je odvozeno od optacio [žádost] a hříšník si vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se obracejí vniveč. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo spěje k zániku, končí se i jeho žádosti. 

Avšak o druhém životě praví Jan Evangelista: „Co učiněno je v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, nás učí Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají na věky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi. Zda, požíváme-li tělesně rozličných pokrmů, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zda naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijímat a rozvádět po ústrojích našeho těla, aby se proměnily v krev? I zda by duch, který v krvi přebývá, s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: zdali není třeba, aby člověk [ten] po něm v duši své toužil, žádostivě jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily? A v nich pak aby duše měla svou životní potravu a aby v něm přebývala? A jako v tom pokrmu není nic porušitelného, tak všichni, kdo v něm přebývají, jsou prosti veškerého porušení a budou živi na věky. Což potvrzuje Spasitel, řka u Jana v VI. kapitole: „Toto je chléb živý, který sestoupil z nebe, a bude-li kdo jíst z toho chleba, nezemře na věky.“ 

Život věčný je světlo člověka a bez Boha není možný. A proto praví tentýž Evangelista: „A život byl světlo lidí,“ poněvadž jiný život pokládá za smrt. A vskutku je to smrt, neboť je takový život přetrpký. Co je ostatně trpčího, než když milovníci rozkoší musí za ně pak takové tresty vytrpět? Nejsou totiž toliko mrtvi, nýbrž každou hodinu odumírají. Ale ti, kdož žijí životem věčným, právem se nazývají živými, protože se vzepřeli smrti, odmítnuvše rozkoše tělesné, a za odměnu získali rozkoše věčné.

Ale mnozí pojídají duchovní pokrm bez chuti a žádosti a vyvrhují jej ze svých srdcí. Běda jim! Neboť provinění jejich je popsáno u Jidáše, a trest jejich bude jako u Dátana a Abírama, a ten pokrm nebude prospívat jejich duším jako potrava. Což nepoznáváte, že když zvíře žere bez chuti, nepřichází mu krmě k výživě, ale že se trápí bolestí? Mnohem více se budete trápit vy, protože váš trest bude věčný, jako pokrm je věčný. Následování takových lidí, zapřísahám vás, se varujte, ale žádejte si přijímat za potravu svých duší onen pokrm a nežijte bez něho, abyste byli živi na věky. „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích.“ Vždyť chléb nebeský je netoliko chléb, nýbrž i tělo i slovo, a kdyby byl toliko tělo, neměl by potravu pro věčný život. Kterak však onen chléb je tělem, praví nám Spasitel: „Chléb, který já dám, je mé tělo.“ A to Slovo je tělo, jak praví Jan v evangeliu: „A slovo se stalo tělem.“ To slovo byl Bůh, jak o něm praví týž Jan: „A Bůh byl to slovo.“ A tak je tento chléb tělem, slovem i Bohem. Kdo chce přijímat ten chléb, musí přijmout tělo, slovo i Boha v onom chlebě nebeském, jenž se nazývá chlebem andělským. Při přijímání chleba je třeba, aby přijímáno bylo slovy pravdy. O tom slově praví Kristus: „Já jsem pravda a život.“ Kdo neslyší a nepřijímá slova pravdy, nepřijímá onoho chleba.

Dále musí ten, kdo přijímá chléb, přijmout tělo. Neboť když jej Pán svým učedníkům rozdával, pravil: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ a krev toho těla dal jim, řka: „Toto je kalich mé krve nového a věčného zákona, která se prolévá za mnohé.“ Když pak člověk přijímá ono tělo, nechť zničí tělo své a vydá je za Krista a nesa svůj kříž nechť jej následuje, aby byl účasten jeho smrti a utrpení a měl v budoucnosti podíl na slávě jeho jména. Když pak přijímá tělo, musí je přijímat i s oním pravým chlebem, jak sám Kristus praví: „Já jsem chléb pravý, který jsem z nebe sestoupil.“ 

Sám Kristus nám potvrdil nový a věčný zákon tímto chlebem. A o tomto potvrzení zpívá David v žalmu: „A chléb ať posilní srdce člověka.“ David pak nikoli bez zásluhy mluví v podobenství o věčném chlebě. Neboť jeho dům se nazývá Betlém, což se vykládá jako „dům chleba“. Bůh chtěl, aby se z tohoto domu narodil jeho Kristus, který je pravý chléb. A proto jej Písmo nazývá „z domu Davidova,“ což je z domu chleba. Nechť pak posílí onen chléb vaše srdce a duše ve své svaté lásce a milosrdenství, tak abyste mohli projít královstvími časnými a abyste neztratili království věčné. Amen.