Dobré svědomí

• Modlete se za nás. Jsme sice jisti svým dobrým svědomím, neboť se snažíme jednat tak, aby nám nemohli nic vytknout. (Žd 13,18)

Tento výraz „dobré svědomí“ se vyskytuje na několika dalších místech Nového zákona. Vzhledem k jeho hlubokému významu si žádá naši největší pozornost. Ve Slově se toho o svědomí říká mnoho a hodně záleží na tom, zda ho máme a zda si ho zachováme. Proto je vhodné, abychom tomuto závažnému tématu věnovali co největší pozornost. Nejenže má velký praktický význam, ale je obzvláště aktuální vzhledem k době bez svědomí, v níž žijeme.

Svědomí je buď dobré, nebo zlé, podle toho, zda se řídí zjevenou Boží vůlí. Stručně řečeno, předně špatné svědomí: to je několika druhů. Existuje svědomí nevědomé a zatemněné, a to relativně, nikoli absolutně, neboť všichni mají rozumnost a světlo přirozenosti. To je stav pohanů a bohužel i stále většího počtu křesťanů, kteří jsou vycho­vá­váni v domovech, kde je Bůh zcela ignorován. Pak je tu bezostyšné a vzdorovité svědomí, které se nestydatě odmítá podřídit oznámené Boží vůli; takový byl faraonův případ. V případě Heroda vidíme úplatné svědomí, které předstírá, že ho přísaha zavazuje k setnutí hlavy Janu Křtiteli. Vypálené a necitlivé svědomí (1Ti 4,2) se týká těch, kdo se dlouho brání světlu a jsou Bohem vydáni napospas zvrácené mysli. Zoufalé a sklíčené svědomí vede svého nositele k tomu, aby na sebe vztáhl násilnou ruku.

Při znovuzrození je svědomí obnoveno, je výrazně oživeno a osvíceno Duchem svatým. Skrze uplatňování víry je svědomí přečišťováno (Sk 15,9), neboť bylo očištěno přivlastněním si Kristovy krve (Žd 9,14). Dobré svědomí lze definovat jako svědomí, které je nastaveno tak, aby se ve všem líbilo Bohu, neboť nenávidí hřích a miluje svatost. Řídí se Slovem a je podřízeno autoritě jeho autora. Jeho závazným pra­vid­lem je poslušnost Bohu a pouze jemu, odmítá jednat mimo jeho světlo. Čím citlivější má tedy křesťan svědomí, tím více odmítá veškerou nadvládu (lidské tradice a názory), která není od Boha, a tím spíše si získá pověst domýšlivého a neústupného člověka.  Přesto se každý z nás musí mít hodně na pozoru, aby si pýchu a svévoli nespletl s námitkami svědomí. Mezi pevností a nepoučitelným duchem je obrovský rozdíl, stejně jako mezi mírností a nestálostí.

Jak je možné získat dobré a čisté svědomí? Stručně řečeno, tím, že bude správně informováno a že se zbaví své špíny prostřednictvím pokání a vyznání. První velkou potřebou svědomí je světlo, protože nevědomost ho kazí. „Bez poznání nemůže být nikdo dobrý“ (Př 19,2). Stejně jako soudce, který nerozumí zákonům své země, není způsobilý vynést rozsudek v jakékoli věci, která se před něj dostane, nebo jako zastřené oko nemůže správně plnit svůj úkol, tak slepé nebo neinformované svědomí není schopno posoudit naše povinnosti před Bohem. Svědomí se nemůže podřídit Bohu, pokud nezná jeho vůli, a abychom ji plně poznali, musíme denně číst a zkoumat Písmo. „Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova“ (Ž 119,9). Ó, kéž bychom mohli říci: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105).

Uveďme si nyní některé vlastnosti či charakteristiky dobrého svědomí. Za prvé, upřímnost. Bohužel, jak málo této ctnosti ve světě zůstalo: kolik přetvářky a pokrytectví se dnes vyskytuje na všech stranách – v náboženské, politické, obchodní i společenské oblasti. Tato generace je bez svědomí, a proto je v ní málo poctivosti, věrnosti a opravdovosti nebo vůbec žádná. To, čím se nyní průměrný člověk řídí, je spíše dočasná účelovost než jednání podle zásad. U znovuzrozených je tomu však jinak. Do jeho srdce byla vložena bázeň před Hospodinem, a proto může spolu s apoštolem říci: „Jsme si jisti svým dobrým svědomím, neboť se snažíme jednat tak, aby nám nemohli nic vytknout“ (Žd 13,18). Upřímné svědomí upřímně touží poznat Boží vůli a je skutečně odhodláno se jí podřídit. Podlost dostala svou smrtel­nou ránu a srdce je otevřené světlu, připravené být takto zkoumáno.

Další vlastností dobrého svědomí je citlivost. Touto vlastností se rozumí bdělost srdce, takže při každé příležitosti, která se mu nabízí, bije na poplach proti hříchu. Srdce tak zdaleka není lhostejné k Božím nárokům, ale je ostře citlivé, když je ignorováno. I za věci, které mnozí považují za malicherné, citlivé svědomí pokárá a odsoudí. Job se rozhodl zachovat si citlivé svědomí, když řekl: „Srdce nebude mě hanět za žádný můj den“ (Jb 27,6). Tuto vlastnost můžeme opět chápat na základě jejího opaku, totiž ocejchovaného svědomí (1Tm 4,2), které vzniká navyklým praktikováním toho, co je špatné, a srdce se stává tvrdým jako mlat. Milý čtenáři, modli se často za citlivé svědomí.

Věrnost. Když svědomí věrně plní svůj úkol, dochází k neustálému posuzování našeho stavu před Bohem na základě hodnocení našich cest jeho svatým Slovem. Apoštol Pavel tak mohl říci: „Bratří, až do dneška žiju se zcela dobrým svědomím před Bohem“ (Sk 23,1). Příznivý úsudek, který o něm mohou mít druzí, neposkytne poctivému člověku žádné uspokojení, pokud nemá svědectví svědomí, že jeho jednání je před Bohem správné. Bez ohledu na to, jaká je momentální móda nebo jaké jsou zvyklosti jeho bližních, ten, jehož srdce bije věrně pro Boha, neudělá vědomě nic proti svému svědomí. Jeho řeč bude vždy znít: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho“ (Sk 4,19). Na druhé straně jeho častá modlitba zní: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,23–24).

Klid. To je jistá odměna za upřímnost a věrnost, neboť cesty moudrosti (na rozdíl od cest hlouposti) „vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji“ (Př 3,17). Dotčené svědomí nás bude zraňovat a „ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Křesťan může stejně dobře očekávat, že se dotkne žhavého uhlí bez bolesti, jako že zhřeší bez toho, že se to dotklo jeho svědomí. Čisté svědomí je však klidné, neodsuzuje, není zatíženo vinou hříchu. Když kráčíme v těsném spojení s Bohem, máme klidnou mysl a pokoj v srdci, což je pravý opak stavu těch, kdo jsou bez zákona a neposlušní. „Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit“ (Iz 57,20). Klid dobrého svědomí je předzvěstí nerušeného spočinutí, které nás čeká na výsostech.

Je však třeba zdůraznit, že ne každé klidné svědomí je dobré a ne každé neklidné svědomí je zlé. Svědomí některých lidí je klidné, protože je necitlivé. „Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí“ (Lk 11,21). To je klidné, zlé svědomí, protože bylo uspáno satanovými opiáty. Pravý klid svědomí je třeba určit z ostatních vlastností: musí vycházet z upřímnosti, citlivosti a věr­nosti, jinak je zjitřené. Musíme přemýšlet ne o tom, kolik máme vnitř­ního pokoje, ale o tom, kolik máme proto důvodů. Stejně jako u stavby je třeba brát největší ohled ne na poctivost stavby, ale na její základy. Na druhé straně je citlivé svědomí náchylné k tomu, aby se kvůli nedostatku přiměřeného světla mýlilo a zbytečně proti sobě sepisovalo hořké věci, což je „slabé svědomí“ (1K 8,12), protože nás mohou trápit i hříchy již odpuštěné.

Dobré svědomí si lze udržet pouze neustálou pílí: „Proto i já se vždy snažím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi“ (Sk 24,16). Apoštol si dával každodenní práci, aby si udržoval čisté svědomí, které by ho nemohlo z ničeho spravedlivě obvinit, aby měl ve svém srdci svědectví, že jeho charakter i jeho jednání jsou příjemné v očích Svatého. Udržování dobrého svědomí je podstatnou součástí osobní zbožnosti. „To ti kladu na srdce, synu Timoteji … a zachoval si víru i dobré svědomí“ (1Tm 1,18–19) To je souhrn osobní zbožnosti – víra je principem věcí, kterým máme věřit, svědomí je principem věcí, které máme konat. Víra a dobré svědomí jsou spolu opět spojeny v 1Tm 1,5 a 3,9, neboť nelze mít jedno bez druhého.

Pokud se čtenář vrátí ke Skutkům 24, zjistí, že Pavel odpovídal na obvinění, která proti němu byla vznesena. Ve verších 14–16 přednesl svou obhajobu a podal v ní stručné vylíčení praktického a praktikovaného křesťanství. Jako základ podává zprávu o své víře: „Věřím všemu, co je napsáno.“, jako její bezprostřední důkaz: „Mám naději v Bohu.“ a pak stručný popis svého jednání: „Vždy se snažím zacho­vat neporušené svědomí.“ Spásné poznání pravdy je tedy taková víra v Písmo, která dává naději na věčný život, což se projevuje tím, že člověk se vší pečlivostí střeží své srdce. Totéž je znovu řečeno o „cíli vyučování“ (o záměru evangelia), jímž je láska, která je naplněním zákona a která vycházející ze srdce, které věrně bije pro Boha (1Tm 1,5).

„Vždy se snažím …“ Musíme se o to snažit neustále.

Za prvé, pilným a každodenním zkoumáním Písma, abychom poznali Boží vůli. Jsme nabádáni: „Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně“ (Ef 5,17), a to proto, abychom zjistili, co se mu líbí, abychom se neprovinili ani ve víře, ani v uctívání. Špatně informované svědomí je v nejlepším případě slabé a nevědomé.

Za druhé, důkladným zkoumáním stavu svého srdce a svých cest: „Jste tím pobouřeni, nezhřešte však. Přemítejte o tom v srdci na loži a buďte zticha“ (Ž 4,4). Potřebujeme se často vybízet a volat k odpovědnosti. Chceme-li, aby k nám mluvilo svědomí, musíme k němu často promlouvat. Je nám dáno právě proto, abychom mohli posoudit svůj stav a činy s ohledem na Boží soud. Pak „zkoumejme a zpytujme své cesty“ (Pl 3,40). Udělej si čas, milý čtenáři, a promluv si sám se sebou a zvaž, jak si věci stojí mezi tebou a Bohem. Krátké zhodnocení zabrání chybám, a tak každý den přezkoumávej a napravuj to, co se postavilo mezi tebe a Boha.

Za třetí, jednoznačným oddáním se poslušnosti: „V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce“ (1J 3,19).

Za čtvrté, neustálou bdělostí: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“ (Mt 26,41).

Za páté, vážným odporem k hříchu a jeho umrtvováním: useknutím pravé ruky a vyrváním pravého oka.
Za šesté, upřímným pokáním a vyznáním, když si uvědomíme své selhání.

Za sedmé, přivlastněním si očišťující Kristovy krve skrze víru.