Hospodin se ujímá vdovy

• Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. (Ž 146,9)

Ve starověkém pohanském světě bylo pro ženu nejobávanějším osudem ovdovět. Ztráta ochránce a živitele byla považována za to nejhorší, co vás mohlo potkat. Slovo „vdova“ je pravděpodobně odvozeno od kořene slova, které znamená „opuštěná“, „prázdná“ nebo „opuštěná“. Antičtí bohové byli považováni za bezmocné, neschopné pomoci vdovám. V dnešní době, když smrt odstraní manžela, se často dostaví strach, zoufalství a bezmoc. Pak se až příliš často strašlivě odhaluje náboženský a morální bankrot našeho světa jednadvacátého století. Ti, kdo důvěřují Bohu, však mají být jiní. V Písmu je Bůh zobrazen jako ten, kdo se vdov ujímá a kdo je drží.

Ve Starém zákoně byla právní situace vdovy často jedním z hlavních problémů, kterým musela čelit. Bylo pro ni těžké domoci se spravedlnosti. Často se setkávala s tím, že si jí ostatní vůbec nevážili a její potřeby byly zanedbávány. Boží péče a zájem se odrážely v řadě různých přikázání, která dal izraelskému národu a jejichž cílem bylo vdovy zaopatřit a podporovat. Například vdovin šat nesměl být nikdy vzat do zástavy (Dt 24,17). Nebo jinde: Paběrky po sklizni obilí, oliv a hroznů měly být ponechány pro cizince, sirotky a vdovy (Dt 24,19–21). Vdovy neměly být vyloučeny ze svátku týdnů (Dt 16,11) a měly jíst a užívat požehnání, která Bůh národu přinesl z „desátků jejich úrody ve třetím roce“ (Dt 26,12–13). Těmito různými způsoby Bůh poskytoval vdově úlevu, a tak ji zachovával a udržoval při životě.

Ale také se zastal vdovy, když se k ní někdo choval nevlídně. „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším“ (Ex 22,21–22). Bůh není předpojatý. Nezaměřuje se na bohaté a dobře oblečené, zatímco by s chudými a potřebnými zacházel s opovržením (viz Jk 2,1–4). Nedá se podplatit jako lidé: „Zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat“ (Dt 10,18). Vytyčuje „mezníky vdovy“ (Př 15,25). Každý, kdo přemístil hraniční kámen vymezující pozemek ve vlastnictví vdovy (nebo jiného Izraelce), se provinil krádeží. Bůh toto zlo odsoudil a varoval Izrael, že proti takovému podloudnému zloději použije svou moc a přijde vdovu bránit (viz Př 23,10–11). Tento druh ochrany byl pro vdovu také prostředkem úlevy.

Je snadné si nevšimnout důvodu, který Bůh uvedl pro zaopatření vdov a jejich pomoc. Nemluví a nedává Božímu lidu přikázání bez dobrých důvodů. Izrael kdysi zažil „soužení“ v Egyptě. Byli sužováni. Byli podrobeni těžké otrocké práci. V egyptské zemi s nimi bylo jako s cizinci špatně zacházeno. Vyčerpaní tímto útlakem sténali, ale Hospodin jejich sténání vyslyšel (Ex 2,23–24). Přišel jim na pomoc a vykoupil je. Nyní měli těm, kdo se ocitli v nesnázích, projevovat stejnou lásku a péči, jakou sami zakusili z Boží ruky (Ex 22,21; Dt 24,18.22). Pán řekl, že k tomu patří i prokazování lásky a péče o vdovy mezi nimi a zajištění toho, aby nebyly zanedbávány a nebylo s nimi špatně zacházeno.

Žalm 146,9 říká, že Hospodin „se ujímá“ vdovy. To znamená, že jí pomáhá a podporuje ji v její velké ztrátě. Je to právě on, kdo jako spravedlivý Král „tištěným dopomáhá k právu“ a „hladovým chléb dává“ (v. 7). Přichází tedy na pomoc vdově, která je zranitelná a slabá, a stojí mezi ní a těmi, kdo by ji chtěli ignorovat nebo jí ublížit. Ať se tedy vdova pokorně odevzdá svému Bohu, neboť Písmo říká: „Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi“ (Ž 147,6). Takto vdovu zaopatřuje a zároveň ji chrání.

Všemi těmito přikázáními se táhne nit týkající se pomoci vdovám a jejich ochrany. Spojuje je charakter samotného Boha. Oplývá dobrotou, laskavostí a milosrdenstvím. Jeho oči jsou vždy otevřené, aby viděly těžkou situaci vdov, a jeho uši vždy slyší jejich volání. On je skutečně ten, kdo je připraven nejen projevit svou moc, aby vdovu bránil a chránil ji v její zranitelnosti, ale také jí přijít na pomoc a ulevit jí ve všech jejích potřebách. Přesné prostředky, kterými Bůh vdovu podporuje, mohou být dnes trochu jiné, ale Boží charakter se nezměnil.

Tak jako včely sbírají a shromažďují pyl, aby ho proměnily v med, tak „moudří lidé shromažďují poznání“ (Př 10,14a). Jako vdova budeš muset toto poznání Božího charakteru uchovávat a dobře ho využívat, aby se ti stalo příjemným. Když tě satan bude pokoušet k zoufalství a hrát na strunu tvého strachu a namlouvat ti, že kdyby tě Bůh skutečně miloval, nikdy by nedopustil, aby ses stala vdovou, musíš ďáblovy lži odrazit mečem Ducha, který ti Pán dává do ruky - Božím slovem (Ef 6,17). Satan neustále útočí na Boží charakter. Takto svedl i Evu. Nedovol mu, aby tě zlákal podobným způsobem.

Vrať se k výše uvedeným přikázáním a vezmi si je k srdci. Ať už se cítíš jakkoli, stále je tvou křesťanskou povinností důvěřovat laskavosti nebeského Otce. Lehni si jako do vany a ponoř se do jeho dobroty a lásky a do jeho zaopatření a ochrany. Rozjímejte o jeho přikázáních. Jsou to ve skutečnosti Boží zaslíbení, která ti Bůh dává jako vdově, a projevují jeho lásku a ochotu ulevit ti. Nezavázal se, že tě zaopatří, že ti přijde na pomoc právě v okamžiku, kdy jsi zranitelná? V dalších kapitolách se budeme zabývat některými z těchto způsobů, jimiž Bůh posílá úlevu. Bohužel pravděpodobně zjistíš, že i dobří přátelé tě zklamou. Na rozdíl od tebe po nějaké době zapomenou na tvůj zármutek a obavy a někdy se stanou bezcitnými a necitlivými. Na druhou stranu Pán dal přikázání a dal zaslíbení. Zapomene na své vlastní slovo? Zapomene na tebe? Pokud by něco z toho udělal, přestal by být Bohem.

Proto neváhej a obrať se se svou věcí k nebeskému trůnu, kde Bůh naklání své soucitné ucho. Uč se spoléhat na jeho charakter, neboť se zjevuje jako ten, kdo se ujímá vdov. Pokud toto čteš, ale ještě Bohu nedůvěřuješ, pak tě naléhavě vyzývám, abys poznala Boží charakter a jeho srdce ve vztahu k vdovám. Možná jsi o Bohu nikdy předtím takto nepřemýšlela nebo jsi měla sklon si myslet, že si tě Bůh nevšímá. Zde je výchozí bod na cestě k objevení toho, jak tě tento Bůh může potěšit ve tvém zármutku.