O milosrdenství

• Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (Lk 6,36)

Milosrdenství je snaha pozdvihnout bídného z bídy. To se někdy děje s pocitem soucitu, jako je milosrdenství lidské, jímž je člověk pohnut a chce se slitovat nad svým bližním, jindy bez pocitu soucitu, jako je milosrdenství Boží. Neboť Bůh, když prokazuje milosrdenství, netrpí s člověkem tak, jako člověk sám, když vidí, že jeho bližní trpí bídu. 

Nejprve s ním spolutrpí ve svém soucitu a pak ho účinně pozdvihuje z bídy, v níž vězí. A poněvadž pravá láska počíná sama od sebe, proto člověk, když se chce slitovat nad druhým, nechť se dříve slituje sám nad sebou. Vždyť největší bída je bída duše, jež je smrtelným hříchem, neboť samu duši činí bídnou. Nic není bídnějšího nad onoho bídného, jenž smrtelně hřeší. Proto i kdyby byl někdo hrozně ošklivý a plný vředů, přece se více líbí Bohu než ten, jenž je v těle krásný, ale vězí ve smrtelném hříchu. 

Bída duše je tak veliká, a kde je svrchovaná bída, tam je třeba svrchovaného slitování. Je-li tedy člověk ve smrtelném hříchu, nechť se sám nad sebou slitovává, on, jenž dříve byl sám sobě nepřítelem, sám sebe zabíjel a usmrcoval. Když se sám nad sebou slitovává, křísí sám sebe ze smrtelného hříchu. Nechť se tedy člověk slitovává nad svou duší a snaží se zalíbit se Bohu tím, že ji vyprošťuje ze smrtelného hříchu. V důsledku toho pak bude mít soucit i s ostatními. Ten, kdo je sám bídný, nemůže mít s nikým soucit. A tudíž nechť sám sebe především vytrhne z bídy hříchů a hledí pak také, aby z ní vytrhl i svého bližního a nejdříve aby pomohl své vlastní duši. 

Tak na příklad otec synu, matka dceři, sestra sestře, dcera otci, kdyby se viděli navzájem v tělesné bídě, aby si navzájem pomohli a nad sebou se slitovali. Tak jednal Kristus, jenž, aby člověka vytrhl z bídy duševní, sám se dříve chtěl stát podobně bídným.