Ustanovení starších – zvláštní případy

Nyní musíme zvážit dvě konkrétní situace. Zásady, které jsme již probrali, budou obecně platit i nadále, ale v těchto případech mohou být užitečné další pokyny.

Tam, kde ještě neexistuje vícečlenné staršovstvo

Tam, kde ještě neexistuje vícečlenné staršovstvo a sbor vede pastor se skupinou diákonů, může být proces změny nebezpečný. Ve fázi vyučování je třeba si jasně uvědomit dvě věci. Jedná se zejména o povahu vedení církve a dále o otázku rovnosti starších. Pokud tyto otázky nebudou vyřešeny, vyvstane zmatek při dalším rozhodování církve.

Celý proces změny je třeba velmi pečlivě promyslet. Pokud by například pastor jednal na vlastní pěst, sám navrhoval kandidáty a vyhodnocoval návrhy členů, může zjistit, že se jedná o velmi choulostivou záležitost. V minulosti takový postup někdy vedl k vážným nedorozuměním, rozdělení a dokonce k rezignacím. Nejlepší je postupovat k této záležitosti pozvolna. Jedním ze způsobů je zajistit, že od určitého okamžiku budou všechna jmenování diákonů uznána buď s odpovědností „staršího“, nebo s odpovědností „diákona“. Všichni pak budou spolupracovat, dokud nebude vhodná chvíle provést rozdělení na diákony a starší.

Tento proces má některé výhody. Znamená to, že se předpokládá, že k tomuto okamžiku dojde, a že již existují muži, kteří jsou církví uznáni za starší. Až nastane čas, kdy budou církvi předloženy návrhy na samostatné staršovstvo, bude už ze strany církve vyslovená důvěra vhodným lidem. Potom bude obvykle záležet na staršovstvu, aby předložilo konečné návrhy. Také pokud by před ustanovením samostatného staršovstva v církvi nastalo období bez pastora, je zde zachovaná určitá pastorační kontinuita, která je pozitivní.

Jiný způsob je možný, pokud je mezi členy kromě pastora ještě jeden bratr, který by byl pro všechny zúčastněné bezpochyby jasnou volbou. Nechť je tento člověk jmenován a bude se s pastorem dělit o odpovědnost za další doporučení. Z praktického hlediska je často méně než uspokojivé mít kromě muže, který je „na plný úvazek“, pouze jednoho dalšího staršího. Je pravděpodobnější, že pastor plus dva budou efektivnější. Pokud však ve sboru nejsou vhodní muži, nemělo by se se jmenováním spěchat, ať už se používají jakékoliv argumenty, které by mohly svědčit o opaku. Staršovstvo nesmíme ustanovit „za každou cenu“ nebo jen proto, že „je to v kurzu“.

Pak je důležitý také postoj stávajících diákonů. Mohou mít pocit, že jsou degradováni! Také pokud by z jejich řad byl někdo navržen na staršího, je třeba se citlivě věnovat pocitům ostatních. Možná by bylo nejlepší, kdyby byli všichni dotyční požádáni o rezignaci a o nové ustanovení; všichni mohou být ochotni přijmout to, co se doporučuje, ale často je rozdíl mezi tím, jak si muži upřímně myslí, že budou reagovat, a tím, co v okamžiku rozhodování skutečně dělají. Zde musíme být velmi opatrní. Všichni jim věří, když říkají: „Ano, přijmeme vše, co se navrhuje; ano, jsme pokorní před Bohem; ano, přijmeme to.“ Ale když přijde chvíle a člověk není ustanoven za staršího, tak přes všechnu upřímnou víru, že bude reagovat správně, to tak prostě nebývá. Ďábel dobře ví, jak takové situace využít. Je třeba dbát na to, aby nevznikla žárlivost nebo zášť. Pokud k nim dojde, nemělo by to mít vliv na přijatá doporučení; obvykle to svědčí o jejich správnosti. Je však třeba věnovat soucitnou pastorační péči těm, kteří se cítí poškozeni. Plné využití darů dotyčných by mělo časem zahojit rány. Pokud se tak nestane, je třeba uplatnit normální biblickou kázeň.

Jakmile dojde k ustavení vícečlenného staršovstva, církev si začne uvědomovat změny. Měli bychom být připraveni na přechodné období. Předchozí vyučování mohlo být nanejvýš biblické a důkladně praktické, ale zkušenost nám říká, že dokud členové nevidí, jak uspořádání funguje, mnozí nechápou, čemu bylo vyučováno. Zoufalý pastor se může ptát, zda je vůbec učil - nebo se mu to jen zdálo! Je třeba trpělivosti a ochoty netrvat na ideálech, alespoň zpočátku. Starší a diákoni sami potřebují čas, aby se ve svých nových rolích adaptovali, a církev s nimi musí mít trpělivost.

Povolání staršího z jiného sboru

Jiným případem je ustanovit za staršího někoho z jiného sboru. Doufám, že už máme za sebou praxi z dřívějších dob, kdy jedna církev povolávala pastora z jiné církve, aniž by se o tom té druhé zmínila. Zároveň pastor nedal svým vlastním diákonům, natož sboru, žádnou informaci o tom, že se stěhuje, dokud celá záležitost nebyla podepsána, vyřízena a zpečetěna.

Pokud církev cítí, že musí hledat staršího mimo vlastní církev, měla by se snažit vyhnout tomu, aby si vzala staršího ze stejné pozice v jiné církvi. Opět by měla existovat flexibilita. Někteří muži jsou spíše jako evangelisté, kteří budují sbor a pak se přesunou do jiného. Existují různé důvody, proč jiní mohou považovat za správné provést změnu; je však třeba věnovat velkou pozornost tomu, abychom neriskovali narušení dobrého díla bez dlouhých modliteb a velmi pečlivého promýšlení a zkoumání.

Domnívám se, že žádné jméno by nemělo být „vyřčeno“ na otevřeném shromáždění církve dříve, než starší tuto osobu řádně zváží. Členové by měli být povzbuzováni, aby starším sdělili, že je určitý člověk přitahuje. Starší mají mít „uši nastražené“, aby se dozvěděli, že se v církvi něco takového objevuje. V některých situacích mohou mít potřebu vydat doporučení sboru nezávisle na jakýchkoli krocích členů, ale pokud se jedná ze správných důvodů, měli bychom postupně ve všeobecném zájmu o určitého člověka vidět Pánovo vedení.

Není možné ničím nahradit důvěru mezi sborem a jeho vedoucími. Tato důvěra je někdy narušena, pokud starší nevysvětlí lidem, proč si myslí, že člověk, o kterého členové zřejmě stojí, nemá jejich podporu. Každé kladné doporučení by starší měli předložit sboru a domnívám se, že je moudré, aby sbor uvažoval v daném okamžiku pouze o jedné osobě.

Když církev nemá odpovídající vedení, je dobré, když požádá nějakého důvěryhodného bratra z jiné církve, aby ji vedl, dokud se tento nedostatek neodstraní. Takovému bratrovi se často říká moderátor, ale nenapadá mě žádný důvod, proč by měl mít tento nebo jiný titul.

Pokud církev povolává člověka z jiného sboru, bez ohledu na to, jakou službu tam vykonával, měla by se od začátku s tímto sborem o této věci domlouvat. Mezi všemi zúčastněnými by měla probíhat láskyplná diskuse, při níž by se mělo hledat Pánovo smýšlení o navrhovaném kroku.

Je možné, že toto zkoumání začalo po dvou nebo třech kázáních, během nichž církev pocítila neobvyklé duchovní požehnání. Po pečlivém dotazování těch, kteří daného člověka znají nejlépe, se však může ukázat, že jeho dary přece jen nejsou ty, které jsou zapotřebí. Možná jsou v muži, jeho ženě nebo v jeho rodině chyby a omezení, které nejsou na první pohled patrné. Nemohu příliš zdůraznit, že je pošetilé hledat „archanděla Gabriela“. Zdá se, že některé církve nejsou schopny přijmout fakt, že nikdy nenajdou dokonalého muže. Otázkou je, zda jsou nedokonalosti v jasném rozporu s biblickými kvalifikacemi. Jsou nedostatky takové, že by zasahovaly do mysli členů, zatímco by daný muž vykonával svou pastýřskou službu?

Proces zkoumání je velmi delikátní a musí být důkladný. Důkaz tří nebo čtyř nejlepších kázání je naprosto nedostatečný. Mnohokrát museli přihlížející říci: „Věděli jsme, že to nebude fungovat, proč neudělali alespoň základní opatření?“' To platí nejen pro hodnocení člověka ze strany církve, ale také pro hodnocení církve ze strany člověka. Stejně jako církev může akceptovat slabiny člověka, tak i člověk si může být vědom velkých problémů v církvi. Církev může být například rozdělená nebo jí hrozí teologický odklon, ale tyto věci nutně neznamenají, že muž pozvání odmítne. Skvělé je, že ho to nezaskočí. Nemůže o církvi vědět vše, jako by to věděl starší jmenovaný z řad členů; měl by však vědět dost na to, aby svého kroku nelitoval do roka od přijetí pozvání.

Církev i člověk musí provést důkladné zkoumání, ale je třeba dbát na to, aby nedošlo k „honu na čarodějnice“ nebo k „vraždě charakteru“. V dnešní době jsou lidé zvyklí posuzovat jeden druhého podle svých vlastních měřítek a málo se zajímají o to, jaký dopad mají jejich soudy na jejich oběti. Dobrou pověst církve a muže a jeho ženy je třeba zachovat v atmosféře modlitby a láskyplného společenství.

Pokud se vážně uvažuje o člověku z jiné církve, měl by o tom být informován, až bude pozván k opětovné návštěvě. Měl by být informován o průběhu jednání a zejména by měl znát přesný význam žádostí o kázání. Je žádost součástí velmi raných úvah, nebo je to žádost „s úmyslem“ pozvat ho, aby se do sboru přestěhoval? Pokud je to možné, měl by být zvažovaný muž vyslechnut při kázání ve svém současném prostředí, kdy pravděpodobně neřekne jedno ze svých nejlepších kázání a kdy je možné pozorovat jeho vztahy se členy sboru.

Po modlitbách a konzultacích se církev může rozhodnout, že určitý muž nevyhovuje jejím potřebám. Pokud byl muž informován o tom, že se o něm uvažuje, měl by být informován, že nebude pozván, a měly by mu být sděleny důvody tohoto rozhodnutí.

Pokud záležitost probíhá vstřícně, měli by se vedoucí obou sborů sejít. Také by měla být dána další příležitost, aby se zvoucí církev setkala s mužem, jeho ženou a rodinou, a to při neformálních setkáních, v domácnostech členů, jakož i při různých formálnějších příležitostech.

Od této chvíle mohou postupy v církvi probíhat podle podobného vzoru, jaký jsme již navrhli pro ustanovování starších.