1. O množství nástrah a ubohosti člověka

1. O množství nástrah a ubohosti člověka

Doba čtení: 3 minuty
5. 3. 2024

O tom, že ve světě je plno nástrah a nebezpečí, a že ubohý je člověk, který proti nim nemá bezpečné útočiště.

Svatý muž Job ve 14. kapitole své knihy řekl, že člověk narozený z ženy je krátkého věku a plný namáhání. To se zcela shoduje s každodenní zkušeností. Neboť kdokoli jsme se zrodili na svět, zase se odtud ztrácíme, a to tak rychle, že sotva se tu stačíme ohlédnout, již zase mizíme. A ačkoli má někdo kratší a jiný delší život podle toho, jak byl komu určen cíl tajným ředitelem všech věcí, je zde napsáno, že jej nelze překročit, minout ani odsunout, protože je neviditelný, a když k němu nevidouce přicházíme, býváme podraženi a vzati pryč.

Ale sama ta krátkost a nejistota života by ještě byla snesitelná, kdyby v té krátkosti bylo něco potěšitelného a bezpečného; avšak není, nýbrž všude je plno zjevných i tajných osidel, léček, nástrah a nebezpečenství, takže je ten náš krátký život pln starostí, strachu a namáhání. Shora, zdola, ze stran i zevnitř nás samých na nás létají velice nebezpečné střely, kterým se musíme pracně vyhýbat. A přece býváme tu a tam bolestně zasaženi.

Shora nás Pán Bůh častuje svými ranami, jimiž jsou hlad, mor, meč, hrom, oheň, přívaly a povodně, krupobití, zemětřesení a jiné nesčíslné pokuty nebo události, které na nás sesílá.

Zdola jsou našimi pokušiteli a katany ďáblové, kteří na nás ustavičné číhají, hledíce vždycky něco nastražiti na tělo nebo na duši.

Vůkol nás jsou oheň, voda, vzduch, země, dříví, kamení, zvěř, dobytek, stavení, kde bydlíme; neboť k tomu všemu se může nesčíslným způsobem přidat neštěstí, když nám to či ono přebývá nebo se nedostává, nebo když se to po nás vrhá, kácí a podobně. Ovšem i lidé kolem nás vzbuzují strach, někteří nepoctivýma rukama, jiní závistivýma očima, jiní lživým jazykem, jiní vražedným srdcem; a když Bůh dopustí, těžce škodí.

Konečně nejsme bezpečni ani sami před sebou pro rozličné vášně a žádosti, které v sobě tajíme, jako je radost, zármutek, naděje, strach, láska, nenávist, hněv, pomstychtivost, chtivost majetku, ctižádost a podobně. Ty se jen zřídkakdy dají udržet v náležité mírnosti, ale zmítají lidmi natolik, že nejčastěji odtud povstává všemu lidskému pokolení záhuba na těle i na duši.

Je tedy naprosto pravda, že člověk je plný namáhání, nepokoje, nástrah a nebezpečenství. A jistě je pravda i to, že nemá-li kdo bezpečné útočiště nebo bezpečnou skrýši, kam by mohl ustupovat před létajícími střelami božskými, ďábelskými, lidskými, svými vlastními i všelijak náhodnými, je ubohý a nešťastný člověk.

Ukazují to příklady; když Kain nevěděl, kam by utekl před vnitřním trapičem, zlým svědomím, zoufal si; podobně Achítofel, Jidáš a jiní. Poněvadž si bezbožníci v prvním světě a potom v Sodomě neopatřili včas útočiště, žalostně zahynuli, když přišla potopa a oheň, kdežto Noe a Lot zůstali zachováni.

Faraon s Egypťany bídně utonul v moři na těch místech, kde jiní přešli snadno moře suchou nohou, poněvadž si nevzal ponaučení z toho, na čem záleželo.

Nevěstka Rachab zůstala při dobytí Jericha uchráněna, kdežto všichni ostatní obyvatelé byli bídně pobiti, poněvadž si neopatřili to, co ona. Když v celé kanaánské zemi docházelo k vyplenění, Gibeónští se tomu vyhnuli, všichni ostatní byli vyhubeni.

Krátce, kdo se vždy nezaopatří, když mu odněkud vyvstává nebezpečí, neohradí se proti němu a nevyhne se letící střele, ten jistě pochybí. Neboť kdyby ho chybilo jedno, druhé, třetí neštěstí, posléze ho vždy některé zasáhne, a to bývá obyčejně nenadále.

 

1. O množství nástrah a ubohosti člověka

2. Omylná útočiště

3. Bezpečné útočiště

4. Kdo a jak může utéct k Bohu

5. Zabezpečení hradu

6. Proč i zbožní trpí?

Závěr

Přidat komentář