Bůh má vůli

• Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6,10)

Jeho vůle je výrazem celé jeho bytosti, všech jeho tužeb a myšlení. V první prosbě Otčenáše se seznamujeme s jeho jménem, v druhé s jeho dílem, v třetí s jeho srdcem. My víme, že Bůh je v Pánu Ježíši náš milostivý Otec, víme, že jako on sám je dobrý, tak také že jeho dílo je dobré. Je-li jeho dílo dobré, jsou i jeho pohnutky dobré, tudíž je jeho vůle dobrá. A co je jeho vůle? Vůle jeho je, aby jeho jméno bylo posvěceno a přišlo jeho království.

Ale když přirovnáváme svou vůli k dobré Boží vůli, musíme s bolestí poznat, že naše vůle není dobrá, nýbrž že jsme tak zkažení, bídní a převrácení, že se Boží vůli podrobit nechceme, ale usilujeme o to, abychom vyvýšili svou vlastní osobu, abychom sami sobě vládli a panovali. Cítíme, že tato prosba je pro nás nejtěžší, protože vidíme, že bychom pak museli zapřít svou vůli, a museli se vzdát své sebevlády, aby Bůh tak mohl být naším jediným Pánem. Ba, vůle člověka se od přirozenosti cele protiví vůli Boží. Člověk se z podstaty své přirozenosti protiví Bohu, i když se k němu Bůh blíží v nesmírné lásce a slitování. Bůh přichází po pádu člověka z nebe, ale člověk se před ním skrývá (Gn 3,8). Vede lid pouští a nenechává ho v nedostatku, a přesto lid reptá, vzpouzí se mu a klaní se modlám. Bůh podává lidu ruku spásy, ale člověk odmítá milost. Spasitel chce shromáždit mnohé tak, jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla svá, ale nechtějí (Mt 23,37). Vůle člověka raději volí si zahynutí a smrt, než aby duše byla vyvedena ze zajetí hříchu a uvedena do země odpočinutí Božího (Nu 14,2). Člověk raději poslouchá svého nepřítele ďábla, než aby poslouchal Boha, svého nejlepšího přítele (Gn 3). Spíše se podvolí vykonávat rozkazy tohoto světa, svého těla, a mocného knížete v povětří, toho ducha, který dosud provádí své dílo v synech vzpoury (Ef 2,2). Bohu silnému říká neobrácený člověk: „Jdi pryč od nás, nechceme o tvých cestách vědět. Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?“ {Jb 21,15–16). Říkají: „Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně?“ (Mal 3,14).

Srdce člověka je zlé a lstivé od jeho narození, zarputilé a vzpurné (Jr 5,23), ba nade všechno nejlstivější a nejpřevrácenější (17,9), takže je naprosto nezpůsobilé poznávat i ty nejmenší věci Ducha Božího (1K 2,14).

A tím nevyznáváme toliko všeobecnou lidskou porušenost a hříšnost dle slova: není rozdílu (Ř 3,23 sr. 3,10–11), nýbrž my vyznáváme též, že i my jakožto dítky Boží nejsme ještě plně podrobeni jeho vůli a nekonáme tak, jak bychom konat měli. Vyznáváme s upřímnou kajícností s Pavlem, že co činíme, v tom nemáme zalíbení, neboť ne co chceme, to činíme, ale co máme v nenávisti, to činíme. Vyznáváme, že v nás nepřebývá, to jest v našem těle, dobré, a vidíme v sobě dva zákony, zákon Ducha, který toužíme plnit a zákon hříchu ve svých údech, kterému, ač ho nenávidíme, přece tak často sloužíme (Ř 7,15–25). Vyznáváme, že se často necháme ovládat tělesností, která je nepřátelská vůči Bohu a nemůže se podřídit jeho zákonu (Ř 8,7). Vyznáváme, že v sobě i v celém světě cítíme veliký rozkol. Duch zajisté žádá proti tělu, tělo pak proti Duchu (Ga 5,17).

V tomto rozkolu, v tomto sporu mezi dobrou Boží vůlí a vůlí naší a ďábelskou zlou, se sluší hledat příčiny všeho zlého a všeho neštěstí, jež stihlo lidstvo. Když se pak modlíme k Otci: „Buď vůle tvá,“ vyzná­váme, že to co nás tísní a činí nás nešťastnými, není v Bohu, ale v nás, že my jsme vinni vším trudem, protože jsme se odvrátili od Boha a vzbouřili se proti jeho vůli. Proto Boží dítko nenaříká jako svět, který postižen následky hříchu rozevírá ústa svá proti nebi a říká: „Proč jen to nebo ono na mne Bůh dopustil?“ My víme, že svět by byl rájem plným blaženosti a souladu, kdyby se byl člověk nezprotivil svaté vůli Boží.