O šesti bludech: O prokletí a vyobcování

Doba čtení: 5 minut

Blud o kletbě znamená, že kněží se domnívají a podle toho učí lidi, že každá jejich kletba škodí člověku, kterého proklínají. Ale tak to vůbec není. Musíme si ujasnit jednak, co je to kletba, za druhé k čemu je a za třetí, jak se má provádět. Věz nejprve, že kletba je zlořečení a vyobcování. A to může být dvojí – jedno spravedlivé a druhé nespravedlivé. Spravedlivé je, když Bůh nebo člověk ze svého úřadu a podle daného řádu zlořečí člověku kvůli smrtelnému hříchu, který je zjevný a po napomenutí oznámí lidem, aby s takovým člověkem neměli obecenství, dokud se toho smrtelného hříchu nevzdá. A tak se to nazývá kletba, nebo zlořečení, protože zlý člověk je Bohem nazván zlým, protože nezachovává jeho přikázání. Ale nazývá se také vyobcování, protože zlý člověk je kvůli svému hříchu vyvržený ze společenství svatých, takže po tu dobu, kdy zůstává ve smrtelném hříchu, není z Boží milosti svatý mezi svatými a v té době nezakouší požehnání svaté církve, protože je kvůli svému smrtelnému hříchu dočasně odloučen od Boha i od svatého společenství. A tak každý hříšník je v té Boží kletbě, kdy Bůh sám zlořečí hříšníkovi, jak čteme v Deuteronomiu 28,15–19: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš ve městě a prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého života i plodiny tvé role, vrh tvého skotu i přírůstek tvého bravu. Prokletý budeš při svém vcházení a prokletý při svém vycházení.“ Takto na něj dopadá zlořečení nebo prokletí od Boha. A David v žalmu 119,21 mluví o prokletých, kteří pobloudili od Božích přikázání. A to říkají kněží každý den při jitřní bohoslužbě a proklínají všechny hříšníky, ale současně také sami sebe, pokud žijí ve smrtelném hříchu.

Z toho vyplývá druhá věc: Že kletba má být vyřčena jedině kvůli smrtelnému hříchu. Neboť nic kromě smrtelného hříchu neodlučuje a neodděluje člověka od Boha, jak říká Izajáš v 59. kapitole, že když byl člověk v Boží milosti a smrtelně zhřešil, odřeže se svým hříchem od Boha i od společenství svatých a sám na sebe uvalí zlořečení a kletbu, protože už nemiluje Pána Boha a Pána Ježíše. Svatý Pavel říká v poslední kapitole prvního listu do Korintu: „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!“

Z toho vyplývá, že každé stvoření, které zůstává ve smrtelném hříchu, je v tu chvíli zlořečené Pánem Bohem, prokleté a odloučené. A tak každý ďábel i každý hříšník je pod spravedlivým Božím prokletím a v soudný den uslyší spolu se všemi, kteří nečinili pokání: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ Ach, takové je Boží prokletí.

Ale kletba, jíž se ohánějí kněží, je veřejné oznámení o nějakém člověku, že je odloučen od účasti na posvátných věcech a vyloučen ze společenství. A toto oznámení dělá kněz nebo jiný prelát písemně, nebo vyvoláváním, zhasínáním svící, divokým zvoněním nebo jinými způsoby jako je házení kamení, zpívání, obrácení obrazu Božího umučení nebo bičováním nebo jinými zvyky, které si kněží vymýšlejí vedle Písma svatého, neboť jim nestačí mít zadost s tím, co řekl Spasitel Petrovi a skrze něj ustanovil svaté církvi: Aby bratra, který hřeší, jednou sám napomenul a pokáral ho, a když neposlechne, aby vzal jednoho nebo dva svědky a znovu ho pokáral, a po třetí aby to oznámil společenství nebo mnohým. A pokud neposlechne ani společenství a dál zůstával v hříchu, aby s ním neměl společenství, ale měl ho za pohana nebo zjevného hříšníka. Tím vším se ho má snažit odvést od hříchu a přivést k Božímu zákonu, neboť toto prokletí a vyloučení má být lékem, jímž nemá být bližní umořen, ale uzdraven na duši, jak říká svatý Augustin. Proto svatý Pavel přikázal vyobcovat zjevného smilníka, který hřešil se svou nevlastní matkou a přikázal ho vydat do moci ďábla, aby ho trápil na těle, aby poznal svůj hřích, litoval ho a jeho duch byl spasen.

A může to být tak, že člověk může zlořečit, proklínat a vyloučí člověka a bude v tom zajedno s Bohem. Tak to bývá, když člověk bez toho, že by se dopustil hříchu, vynáší zlořečení z lásky nad tím, koho Bůh proklíná. Ale někdy proklíná a není v tom zajedno s Bohem. To dělá tehdy, když proklíná toho, komu Bůh žehná, nazývá zlořečeným toho, koho Bůh nazývá blahoslaveným, nebo když proklíná, zlořečí nebo vylučuje z hříšných pohnutek.

Z těchto věcí vyplývá to třetí, tedy jak má být kletba provedená. Protože to musí být tak, že se člověk, který proklíná, shoduje s Bohem v příčině, že proklíná kvůli tomu, kvůli čemu nejprve proklíná Bůh, tedy kvůli hříchu, který vede k smrti. V takovém případě je kletba provedená z lásky, protože takto zlořečí Bůh, který sám je věčná láska. Proto když ten, kdo proklíná, pochybí v lásce, nebo proklíná bez příčiny zjevného hříchu, tehdy proklíná sám sebe. Jako když zlořečí, aby se pomstil, nebo z lakoty, z hněvu nebo z pýchy. Když takto vynáší kletbu, není ve shodě s Bohem.

To znamená, že taková kletba je falešná, když ji vynášejí nad tím, kdo se nedopustil hříchu, nebo když ji vynášejí ze špatných pohnutek, což se pro mnohé stává zvykem. A tak je nyní falešná kněžská kletba rozhojněna do té míry, že i obyčejní lidé mohou doslova nahmatat, že tato kletba více škodí těm, kteří ji vynášejí, než těm, nad nimiž ji vynášejí. Neboť pokud se člověk nedopustil hříchu ke smrti, a zvláště pokud ho chtějí kletbou odstrčit od Boží pravdy a on stojí pevně a v lásce to zlořečení přijímá, pokorně trpí, tehdy mu ta kletba neškodí, ale prospívá ke spasení jeho duše. Na potvrzení těchto slov je napsáno v Betlémě na stěně:

♦ ♦ ♦ ♦ ♦