Charles G. Finney - Heretik nebo Boží muž? II.

V první části našeho článku o teologii Charlese G. Finneyho jsme si představili něco ze základního dělení jeho teologie. Zahrnuli jsme sem (1) Centralitu Boží vlády a Božího morálního zákona, a (2) Povinnost člověka dodržovat Boží morální zákon jako podmínku spasení. Zcela zřejmě nám vyplynulo, že pro Finneyho spasení není milostí skrze víru v Krista a jeho spásné dílo pro hříšníka, ale ke spasení člověk dochází skrze bezchybné dodržování Božího morálního zákona. To v nás ovšem zanechává další závažné otazníky ohledně toho, jak tedy Finney definuje hlavní biblické pravdy a doktríny, pomocí kterých ortodoxní křesťané chápou a vysvětlují Kristovo dílo a spasení člověka. Tato část našeho rozboru se bude zabývat právě některými z těchto biblických míst a teologických oblastí, především však Finneyho pohledem na vykoupení a usmíření, čímž se dostaneme do samého jádra Finneyho dalších herezí.

III. Způsob spasení - různé teologické oblasti obsažené ve Finneyho systematice

A. Podle Finneyho nemůže být spasen ten, kdo by se nenavrátil k plné poslušnosti zákonu.

Finney tvrdí, že svatost a plná poslušnost zákonu jsou jedno a totéž a že spasení milostí se neobejde bez návratu k plné poslušnosti zákonu jakožto nutné podmínky spasení.

B. Člověk nemůže dojít spásy bez osobní svatosti v tom smyslu, jak je definována výše.

Finney říká, že někteří lidé jsou natolik milovníky hříchu, že si nikdy neuvědomí nutnost osobní svatosti, ale přichází jim velmi vhod upnout se na představu přičtené svatosti. Spokojí se s tím, co nazývají vnějším ospravedlněním, které se jim přičítá vírou, místo toho, aby se vírou poddali pravdě a měli tak Boží spravedlnost vpracovanou v sobě samotných. Jelikož jsou tedy neochotni se stát skutečně zbožnými a svatými ve svém životě, nacházejí své útočiště v úvahách o přičtené zbožnosti či spravedlnosti.

Pravdou však je, pokračuje Finney, že nelze nalézt ani jedinou správně pochopenou biblickou pasáž, která by i jen naznačovala, že by člověk mohl být spasen či ospravedlněn za jiných podmínek než skrze osobní svatost – to znamená skrze návrat k plné poslušnosti morálního zákona. Pro milost je přirozeně nemožné spasit duši, není-li naplněna podmínka naprostého posvěcení, neboť milost evangelia byla dána k tomu, aby navrátila hříšníky k plné poslušnosti morálnímu zákonu.

C. Účinným vlivem, který zajišťuje tento návrat k plné poslušnosti zákonu, je Duch svatý.

Bůh vepisuje zákon do lidského srdce svým Duchem svatým a Duch svatý se [při spasení] ujímá nadvlády v srdci člověka a vede ho v poddanosti a působí v něm lásku, kterou vyžaduje zákon. Víra pak  Ducha svatého přijímá a svěřuje se mu a nechává ho vládnout a dává se jím vést. Ale Duch může mít na člověka vliv jen potud, pokud sahá důvěra člověka v Ducha a do jaké míry mu dovoluje, aby nad ním vládu uplatňoval.

D. Sankční opatření Božího zákona

Sankční opatření zákona jsou [Bohem dané] motivy k tomu, aby byl člověk poslušen zákona, a tyto sankce sestávají ze dvou druhů: odměny a trestní postihy. Zatímco odměny nám zaslibují pozitivní odplatu za poslušnost, trestní sankce nám hrozí negativním postihem za neposlušnost. Všechny tyto sankce tvoří součást Boží touhy po tom, aby se lidem zajistil šťastný život, a tudíž lidé jsou skrze sankce přiváděni do podřízenosti zákonu, aby  byli poddaní poslušnosti zákona a tím pádem byli spaseni. Hřích či neposlušnost morálnímu zákonu člověku přivodí bídný stav, zatímco ctnost neboli svatost s sebou jako výsledek nesou šťastný život. Tolik na vysvětlenou k tomu, že Bůh odmění spravedlivého a bezbožného potrestá, neboť penálním postihem pod Boží vládou přece musí být věčná smrt. Přirozená smrt by vůbec žádným postihem nebyla, ale věčná smrt je Božím trestem – duchovní smrt na celou věčnost.

E. Vykoupení a usmíření

Finney rozlišuje dva druhy spravedlnosti.

1. Na prvním místě tu máme spravedlnost distribuční, individuálně pojatou, tedy spravedlnost měřící každému stejným dílem.

Je to spravedlnost přidělovaná každému poddanému vlády podle charakteru jeho morálního stavu. Nedělá žádné výjimky, ale každého porušitele zákona trestá bez milosti v každém případě trestné činnosti. Tato spravedlnost se doslovně drží psaného zákona a neuděluje žádné výjimky – duše, která hřeší, zemře!

2. Podle Finneyho pak také existuje i veřejná spravedlnost.

Tady jde o výkon spravedlnosti v souvislosti s podporou a ochranou veřejných zájmů praktikovaný příslušnou legislativou a spravováním zákona tak, jak to vyžaduje vyšší veřejné blaho. Tento typ spravedlnosti implikuje vykonávání trestních postihů zákona, je-li zákon porušován, pokud ovšem zároveň nedojde k něčemu jinému, co by vlastně bylo v souladu s veřejnými zájmy. Této spravedlnosti je umožněno za určitých podmínek udělat výjimky, a jsou-li tyto podmínky splněny, vztahuje se na ni milost – a toto je pak tedy odčinění neboli vykoupení a usmíření. Tam, kde není odčinění, je vláda oslabována v tom smyslu, že v lidech pěstuje naději na beztrestnost ve vztahu k hříchu, který je spáchán, a tudíž dochází k tomu, že je překračováno nařízení, ale není přitom učiněna žádná náprava.

3. Což také ovšem znamená, že veřejná spravedlnost podle Finneyho vyžaduje, aby se Bůh postaral o nějakou zástupnou oběť k vykonání zákona, pokud má být někomu odpuštěno – musí se udělat něco, co zajistí správný vliv zákona, tak jako by to v tomto smyslu učinil výkon trestu.

Jinými slovy, Bůh prostě musí nějakým způsobem podepřít svůj morální zákon, jestliže se chce při přestoupení zákona ze strany hříšníků obejít bez trestu. Podle litery zákona musí buď zemřít duše toho, kdo hřeší, anebo je potřeba poskytnout zástupce ve shodě s duchem zákona – zástupce, který se prokáže plným uspokojením nároků veřejné spravedlnosti a Boží pevné odhodlanosti podpořit svůj zákon. Bohu je naprosto odporné jakékoli překračování nařízení jeho zákona, a tak jedině tehdy, když jsou nějakým způsobem splněny podmínky zástupné náhrady a když se hříšník opět navrátí k plné poslušnosti Božímu zákonu, jedině tehdy může být trest Božího zákona odložen stranou. Všimněme si, že spasení nezáleží jen na zástupné smrti, ale také na plném návratu člověka k nepřetržitému závazku vůči zákonu a k následnému neustálému dodržování zákona. Takže zástupce vlastně není schopen s účinnou platností zachránit člověka bez toho, že by člověk sám do puntíku a neustále dodržoval zákon! Teprve tehdy a jenom tehdy, když je naplněna jak zástupná oběť, tak i požadavek, aby se hříšník navrátil k plné poslušnosti zákonu, obdrží hříšník spasení a může v něm pokračovat dál – teprve tehdy a jenom tehdy veřejná spravedlnost vydá požadavek, aby byl trest ze zákona odložen stranou.

4. Těmto věcem se můžeme naučit z přirozené teologie – nepotřebujeme k tomuto poznání žádné zvláštní zjevení.

Podle Finneyho se z přirozené teologie můžeme naučit, že lidská přirozenost člověka je v padlém stavu a že lidem vládne zákon sobectví a ne zákon Boží. Z přirozené teologie (ke které nepotřebujeme Bibli) můžeme dojít k poznání o tom, že Bůh je laskavý a shovívavý (tedy láska), a tudíž k Božím atributům musí patřit i soucit a slitování. Přirozená teologie nás může poučit, že nebylo třeba žádného smírčího vykoupení, aby byl uspokojen nějaký neúprosný [neodpouštějící] duch v Boží mysli [není potřeba žádného uspokojení Božího hněvu, který je rozněcován hříchem]. Opět přirozená teologie nás seznamuje s tím, že Bůh je dostatečně a nekonečně ochoten uplatnit vůči kajícníkovi své odpuštění, je-li toto učiněno s moudrostí a opatrností – takže Finney vlastně dochází k definici vykoupení bez smírčí oběti a dokonce se staví do pozice proti smírčí oběti.

Přirozená teologie nás také učí, že hřích nemůže být pod Boží vládou odpuštěn výlučně jen pod tou podmínkou, že člověk činí pokání – to by znamenalo, že je Boží zákon prohlášen za neplatný – nestačí pouze, aby člověk litoval svého hříchu, ale musí se zároveň i navrátit k naprosté poslušnosti Božímu zákonu. Z přirozené teologie pro nás také vyplývá, že se člověk může hodně ponaučit z toho, když je za něj vykonáno smíření tou správnou osobou, která může vládě poskytnout náležitou zástupnou náhradu, jež by plně odpovídala výkonu trestu za hřích podle zákona. Takto tedy Bůh dal svého syna, aby ospravedlnil, neboli způsobil, že je to pro Boha správné a spravedlivé odpustit hřích [ve spojitosti s návratem k poslušnosti zákonu, aby se docílilo úplného posvěcení]. Znamená to, že za nás Kristus naplnil požadavky zákona? Čtěte další část!

5. Kristus za nás nenaplnil požadavky zákona.

Toto je jasné Finneyho stanovisko – Kristus za nás nenaplnil požadavky zákona, protože Kristus sám byl dlužen svou poslušnost vůči morálnímu zákonu za sebe samého jakožto za Boha i člověka zároveň. Tím pádem bylo pro Krista nemožné, aby vykonával navíc jakékoli jiné nepředepsané dobré skutky - tedy to, že by disponoval s nekonečnými zdroji či svou zásluhou vůči hříchům druhých – pokud se týče jeho vlastní poslušnosti zákonu. Jestliže byl Kristus za nás poslušen zákona, nemusel by pak za nás trpět – neboli jestliže za nás dodržel zákon, pak jeho poslušnost za nás by byla zástupnou namísto naší požadované poslušnosti, takže proč by potom za nás měl i umírat? A jestliže Kristus poslouchal zákon, proč by se pak muselo trvat na naší osobní poslušnosti jako na podmínce spasení? Z toho vyplývá, že Finney nemohl věřit, že by Kristus za nás naplnil zákon, protože by se mu tak naprosto zhroutil jeho pohled na spasení ze zákona!

6. Fakt, že u vykoupení nešlo o obchodní transakci.

Je třeba podotknout, že Finney nevěřil, že by vykoupení bylo splacením dluhu – našeho dluhu! Kristus nám nevykoupil spasení, spasení vyvolených, na základě toho, že vytrpěl [přesně] tu stejnou míru utrpení ve své vlastní osobě – utrpení, které by jinak od všech vyvolených vyžadovala spravedlnost. Tímto se u Finneyho setkáváme s dalším popřením Krista jako zástupné oběti. Retribuční nebo distribuční spravedlnost nemůže být nikdy naplněna skrze Krista, protože hříšník, který nese vinu, musí sám trpět tak dlouho, jak si zaslouží – po celou věčnost – dokud se nenavrátí k plné poslušnosti Božímu zákonu. Finney nechápe, jak by Kristus mohl trpět takovýmto způsobem – věčným utrpením – za všechny vyvolené, dokud by nepřestali být vinni.

7. Záměrem Kristovy smírčí oběti bylo naplnění veřejné spravedlnosti.

Finney tvrdí, že těm, kdo se prohřeší proti zákonu, jsou tresty ukládány pro veřejné dobro, jako výraz úcty Zákonodárce k zákonu a jeho odhodlání podpořit veřejný pořádek náležitým zacházením se spravedlností v zájmu zajištění nejvyššího blahobytí veřejnosti. Úžasně propracovaný systém sankcí, podle Finneyho jak odměňujících tak trestních, má za účel předcházet neposlušnosti a zajišťovat poslušnost a všeobecnou spokojenost skrze nařízení, sankce a řádné plnění zákona spojené s jeho vykonáváním. Toto má v člověku vyvolat na jednu stranu bázeň a na stranu druhou důvěru a lásku. Tím pádem může vlastně cokoli přinášet zjevení Boha a uvádět ve známost jeho nenávist ke hříchu a lásku  k pořádku a jeho odhodlání podpořit svou vládu a propagovat svatost a šťastné bytí svých stvoření skrze vykonávání jeho zákona – tedy plné uspokojení veřejné spravedlnosti. Vykoupení a smíření tak tvoří součást a jsou přitom tou nejvlivnější částí morální vlády, jelikož poskytují velmi silné motivy nebádající k poslušnosti. Zde se ale můžeme zcela oprávněně otázat, nejde tu náhodou o teorii morálního vlivu vykoupení?

Kristovo vykoupení je neodolatelným prokázání lásky a soucitu jakož i vdechnutím důvěry skrze štědrost a zaslíbení odpuštění ve všem, co Bůh lidem slavně slibuje. Vykoupení bylo nutné, jelikož  je skvělým a jediným prostředkem k posvěcení hříšných, protože zákon by hříšníka mohl leda tak zavřít do žaláře a vůbec nic by nemohlo zkrotit jeho hřích a přimět hříšníka, aby miloval Boží nezištnou dobrotivost. Ale teprve když se k hříšníkovi dostane zjevení Kristovy smrti, což je doslovné a viditelné zjevení Boží nezištné dobrotivosti, tehdy člověk může jasně uvidět tu obrovskou Boží lásku ve vztahu k němu – a to je právě to, o co šlo ve vykoupení! [Opět teorie morálního vlivu!]

V tomto smyslu měla Kristova smrt bezpochyby mnohem širší vliv na podporu Boží vlády, než by býval měl právní výkon zákona vůči hříšníkovi. Vykoupení také stvořeným bytostem předkládá nejvyšší možný motiv ke ctnosti, neboť lidi nabádá, aby se svými životy přizpůsobovali poslušnosti Božímu zákonu. A ve vykoupení jsou také zjeveny všechny Boží atributy, kterých je potřeba, aby ovlivňovaly mysl morálních bytostí [směrem k poslušnosti]. Takže všichni ti, kdo jsou skrze víru propojeni s Kristem, by kvůli němu měli být považováni za spravedlivé [člověku se vtírá otázka, víru v Krista kvůli čemu?] Vykoupení je nejvyšším prostředkem k šíření ctnosti ve světě, jelikož se v něm zjevuje Bůh a vzniká skrze ně tendence šířit ctnost a všeobecné štěstí [připomeňme si zde, že Finney mluví o hledisku morálního vlivu vykoupení]. Vykoupení napomáhá předcházet další vzpouře proti Bohu v každé části universa a zároveň také posilňuje důvěru svatých bytostí v Boží charakter a vládu. Vykoupení také svatým bytostem potvrzuje jejich vázanost na Boha a tím zamezuje rozvoj další vzpoury. Hodnota vykoupení tkví v jeho morální moci neboli v jemu vlastní tendenci šířit ctnost a štěstí, neboť to je příklad samého Boha a nejvyšší morální vliv universa [A opět, vykoupení je podle Finneyho pouze nějakým vlivem – morálním vlivem, který způsobí, že se lidé rozhodnou dokonale dodržovat zákon!]

Finney opětovně tvrdí, že Boží příklad v záležitosti vykoupení, skrze který Bůh sám prokázal svou vlastní dobrotivost a nezištnou lásku, jejichž vyjádřením vykoupení samo o sobě je, představuje  daleko vyšší morální vliv, než jakým je jeho slovo nebo kterýkoli další z jeho způsobů. Vykoupení [jak ho definuje a vyjadřuje se o něm Finney] je Božím nejvyšším morálním vlivem v šíření svatosti mezi svatými bytostmi. Vliv vykoupení [Kristovy smrti] je právě v ukázání Boha, který zástupně trpí za své vzpurné poddané – to největší svědectví, které kdy mohl dát ohledně toho, jak moc si oškliví hřích, jak moc si váží svého zákona, jak velice je odhodlán tento zákon podporovat, jak velice miluje své poddané, jaký má soucit s hříšníky a jak ochotný je trpět on sám místo nich, než aby je ztrestal. Vliv vykoupení ukazuje na Boží touhu odložit stranou trest za hřích, ale pouze bude-li přitom řádně učiněno zadost veřejné spravedlnosti. Hříšníci se nevzdají svého nepřátelství proti Bohu, ani neuvěří, že z jeho strany jde o nezištnou lásku, dokud si neuvědomí, že on za ně skutečně zemřel zástupnou smrtí. Pamatujme si, že podle Finneyho Kristus nezemřel zástupně za člověka, aby tak opravdu odčinil jeho hřích, ale pouze aby ho ovlivnil a přivedl k lásce k Bohu a k dodržování jeho zákona na svou záchranu.

8. Rozsah vykoupení

Z vykoupení plyne prospěch jak pro Boha samého tak pro celé universum, a k tomu ještě navíc celé lidstvo a všichni obyvatelé světa mohou dojít odpuštění, pokud jsou ochotni, jak Finney vysvětluje, být tímto vykoupením správně ovlivněni. Kristova smrt se vztahuje na všechny lidi a nabízí se bez výjimky. Hříšníci jsou obecně odsouzeni za to, že Kristovu smrt nepřijímají. Mělo-li by vykoupení platit pouze pro vyvolené, byl by Bůh neupřímný v tom, že nabízí spasení všem lidem. Pokud by vykoupení mělo být jenom pro vyvolené, potom by nikdo nemohl vědět, pro koho vůbec je a pro koho není, a nikdo by nemohl vědět, jestli má právo si vykoupení přivlastnit, a nikdo by ani nemohl přijmout vykoupení za vlastní skrze zjevení. Jestliže by vykoupení nebylo pro všechny lidi, pak by služebníci nevěděli, ke komu mají přijít s nabídkou spasení – nemohou tu nabídku učinit všem lidem, ale pouze těm, co se nazývají vyvolení – ale jak se může vědět, kdo mezi ně patří?

Závěr

Z Finneyho poznámek je naprosto zřejmé, že ho v jeho teologii nelze považovat za reformovaného! Zároveň je i naprosto očividné, že Finneymu nebyl vlastní ani širší doktrinální pohled evangelikálů! Popírá zástupné odčinění hříchů a vykoupení je v jeho očích jen něco málo než morální vliv Kristovy smrti na hříšníky, který je má dovést k dokonalému dodržování zákona, aby mohli být spaseni, ne skrze Krista, ale skrze své vlastní skutky v rámci dodržování zákona. Finney nám může povídat o Kristu a o spasení a o přicházení ke Kristu a o vlivu, který na nás má Duch svatý, ale je přitom zcela jasné, že tyto ani mnohé jiné evangelikální věroučné termíny opravdových věřících Finney nepoužívá tak, jak je definuje Bible.

Z toho všeho tedy plyne, že Finney není ani tak následovníkem velkých mužů skutečné biblické víry a křesťanské historie, ale je daleko spíše následovníkem jednoho muže z období rané církevní historie jménem Pelagius, který byl velice rychle ranou církví odsouzen jakožto heretik. Člověk by se mohl ptát, proč se jako takový Finnney nerozpozná i v církvi dnešních dnů? Nemůže to být třeba tím, že se dnešní církve a služebníci málo starají či zajímají o doktrínu, anebo ještě hůře, mají o doktríně vůbec málo znalostí, a že mnohým z nich jde spíše o to, aby vyprodukovali kvanta obrácených, a to i za cenu toho, že to budou falešní obrácení, jak to dělal i Finney? Ale k čemu jsou nám čísla, pokud se nebude kázat a nevyučovat pravé biblické evangelium?

Dokončení příště.