Chvála efezské církve

Církev v Efezu je, ať už přímo, nebo nepřímo, nejčastěji zmiňovanou církví v Novém zákoně. V knize Skutků je o ní řeč na konci osmnácté kapitoly, kdy se Pavel spolu s Priscillou a Akvilou přesunul z Korintu do Efezu. Pavlovu působení v Efezu je věnována celá devatenáctá kapitola. Ve druhé polovině dvacáté kapitoly Skutků se Pavel schází se staršími z Efezu a mluví s nimi o své službě v Efezu a následně o jejich službě jako pastýřů Kristova těla v Efezu. 

Dále máme v Písmu dva listy adresované církvi do Efezu – Pavlův list Efezským a Ježíšův list církvi do Efezu v knize Zjevení. Do Efezu míří také oba listy apoštola Pavla adresované Timoteovi. Ze všech úhlů pohledu je církev v Efezu nejlépe popsanou novozákonní církví. A když Pán promlouvá k Janovi a skrze něj k sedmi církvím v Malé Asii, které představují plnost místní církve, začíná právě církví v Efezu. A podívejte se, jak tuto církev chválí!

Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí! 

Jaké skutky Pán chválí? Skutky rozlišování. Církev v Efezu nemohla snést ty, kdo byli zlí, odhalila ty, kdo se vydávali za apoštoly a nebyli a rozpoznala, že jsou lháři. Církev v Efezu byla hluboko zakotvená do pravdy Božího slova, proto dokázala rozpoznat falešné učitele, rozvratníky, vlky, kteří přicházeli v rouchu beránčím, ale jejich cílem bylo rozvrátit a rozehnat stádo. Pavel říká starším, které se vší pravděpodobností sám ustanovil, aby vedli církev v Efezu:

• I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,30)

V Božím slově najdeme celou řadu varování, která jsou určena pastýřům Božího lidu. Toto mě děsí nejvíce ze všech. Pavel mluví ke starším, které on sám ustanovil. Ty bratry, které měl v tu chvíli před sebou, dobře znal. Neustanovil nikoho náhodně nebo někoho, kdo by neměl být starším. Nemluví ale ani ke konkrétním lidem z těchto starších, neukazuje na nikoho z nich prstem. Myslím, že kdyby věděl, o koho se jedná, určitě by s ním jednal v soukromí a velmi jasně. Tady není žádný Diotrefés, o němž mluví Jan – mimochodem se vší pravděpodobností byl Diotrefés jedním ze starších v Efezu, i když o nějakých 25 let později. Pavel mluví obecně, nespecificky, ale s velikou jistotou, protože dobře zná lidská srdce. Někteří z nich se ukáží jako lidé, kteří neunesli břemeno zodpovědnosti a moci, které na ně bylo vloženo. O šest let později Pavel nechal v Efezu Timotea a dal mu pokyny (písemné), koho a jak má ustanovit jako starší sboru v Efezu. Ta Pavlova slova z tohoto textu došla svého naplnění. Moc nad životy lidí, která těm mužům byla svěřena, je úplně zničila, takže Timoteus musel ustanovit další starší. Nezůstali věrní tomu povolání, ke kterému je Bůh povolal. Možná se někteří z nich ukázali jako ti zlí, které efezská církev nemohla snést, možná se někdo z nich začal vydávat za apoštola, ačkoliv jím nebyl. Nebylo by to nic podivného a nic, co bychom neviděli dodnes.

Je to tak snadné. Viděl jsem to už mnohokrát během svého krátkého života jak ve světě, tak v církvi – lidé neunesli břemeno, které na ně bylo vloženo spolu se zodpovědností za druhé, a začali zneužívat moc, kterou dostali. Krok za krokem se z nich stali pyšní, arogantní a na sebe zaměření lidé. Je to mimochodem něco, co můžeme opravdu často vidět na našich politických představitelích ve všech úrovních, od té místní až po tu mezinárodní. A máme takové věci vidět, máme je rozpoznat, máme je jednoznačně odmítnout. Církev v Efezu to udělala a dostala za to od Pána pochvalu. 

Když se Pavel sešel se staršími z Efezu, varoval je a povzbuzoval je k tomu, aby zůstali věrní. Věrní Kristu, věrní jeho Slovu, věrní jeho lidu, věrní sobě. Věrnost znamená, že budou konzistentní, že budou mluvit pravdu, že budou pokaždé říkat stejné věci a nebudou měnit názor podle toho, jak se to zdá výhodné, prostě a jednoduše, že bude možné se na ně spolehnout. Takové povzbuzení jim dává Pavel ze svého vlastního života. Připomíná jim, že on sám byl věrný po celou dobu, kdy kázal Boží slovo v Efezu (v. 31). Buďte bdělí, dávejte pozor, rozlišujte a pamatujte! A církev v Efezu se podle Pavlova slova zařídila – proto může nyní slyšet z Pánových úst pochvalu. 

Věrnost souvisí s vytrvalostí a trpělivostí. Pán připomíná církvi soužení, jímž musela projít, utrpení kvůli Pánovu jménu. To není nic nového a Boží slovo nám jasně říká, že kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Kdo chce zůstat věrný Kristu, bude muset nést kříž, bude trpět pro Pánovo jméno. To nebylo nic složitého v tehdejší a není to složité ani v dnešní společnosti. Dokonce se zdá, že to je stále jednodušší. Dneska stačí říci, co bylo osmnáct století přirozené, že svět byl stvořen v šesti dnech, a člověk začne trpět – a dokonce to nemusí být ani od světa, ale od těch, kteří se nazývají bratry a vyznávají Pánovo jméno – jenom jaksi nevěří Pánovu slovu. Stačí se zmínit o manželství, že ho Bůh ustanovil jako trvalý a nerozlučný vztah mezi jedním mužem a jednou ženou, a hned je oheň na střeše. A co teprve Pánova slova, že on sám je tou jedinou cestou k Bohu a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj – i tady se vám snadno dostane nepříjemností nejen mimo církev, ale i v ní. 

Nicméně Pán Ježíš nás prostřednictvím efezské církve povzbuzuje k odvaze a k vytrvalosti. Stůjte pevně a nenechte se zviklat, a Pán vás pochválí. Držte se pevně jeho Slova a vyznávejte jeho jméno – a budete trpět, ale Pán Ježíš vás pochválí. 

Připojte k této své trpělivosti a vytrvalosti úsilí, a uslyšíte chválu z Pánových úst podobně, jako ji slyšela efezská církev. 

Kéž bychom byli takto věrní, takto vytrvalí, kéž bychom se stejným úsilím následovali Pána Ježíše Krista a s odvahou vyznávali jeho jméno. Modlím se za to, aby i toto číslo časopisu Soli Deo Gloria přispělo svou troškou do vašich životů a povzbudilo vás k moudrosti v duchovním rozlišování, k vytrvalosti v každém utrpení pro Pánovo jméno a v úsilí následovat Pána po úzké cestě, na kterou nás ve své dobrotě a ze své milosti postavil.