Pancíř spravedlnosti

• Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy … obrněni pancířem spravedlnosti… (Ef 6,13–14)

Potom apoštol přikazuje obléci pancíř spravedlnosti, který je potřeb­ný k boji, aby chránil celé tělo před ranami nepřítele. A má to být taková spravedlnost, která by zahalila celé tělo a zakryla každé místo. Nyní však není mnoho prostoru mluvit o tomto pancíři a o všem, co k němu patří, nicméně apoštol o něm řekl mnohé a uvádí souhrn všech jeho ctností pod slovo spravedlnost. A i když je naplněním zákona láska, lépe tomu rozumíme, když se mluví o jednotlivých vlastnostech jako je trpělivost, pokora, milosrdenství, tichost, pokoj, úsilí, bdělost, věrnost, skromnost, čistota – pokud lidé mají takové vlastnosti, také tomu říkáme spravedlnost. Protože skrze tyto ctnosti je člověk spravedlivý. A kde tyto ctnosti jsou, tam zahalují člověka ze všech stran, aby nebyl vinen v žádné věci, aby ho nepřítel nemohl z žádné strany zasáhnout, neboť kam spravedlnost nesahá, to je místo, na které ďábel bude útočit. Neumím slovy vypsat jas těchto ctností, neboť je sám jen nemnoho zakouším, proto se pouze trochu dotknu spravedlnosti. 

Zvykli jsme si mluvit o tom, že spravedlnost znamená dát každému to, co mu náleží, a bližnímu též. Bohu by se však slušelo dát mnoho, ale chudý člověk mnoho dát nemůže, a sám žádá Boha, aby byl utěšen z jeho bohatství a dostal z jeho ruky pokrm a vše, co potřebuje. Ale jestliže to má být spravedlivé, jak to Bohu náleží, když od nás přijímá to, co máme, měli bychom – aby to bylo spravedlivé – rozvažovat nad vším dobrým, co jsme od něj dostali a a vzdávali mu za chválu a díky a vše to opět vydali jemu. On nás stvořil a vykoupil drahou krví svého milovaného Syna, aby­chom byli jeho zvláštní lid k jeho slávě. Jeho svatou krví jsme vykoupeni z nepravostí života, abychom už nesloužili hříchu, ale s čistým svědo­­­mím sloužili Bohu živému, protože naše svědomí bylo obmyto krví jeho Syna. A tak můžeme zapírat onu smrtelnost, která v nás tupí Boha, která se stále zdvihá, aby ničila moc Ducha svatého v nás a duchovní život vnitřního člověka.

Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti. Jsou to to cesty opuštění a zanedbávání dobrého, cesty lenosti a vydávání sebe sama marnosti, usilování a péče o pokrm. Cesty našeho těla jsou cestami nepatřičné bázně a špatného studu, úsilí o přízeň, ustavičného nepokoje ve světě a srovnávání se se světem, jsou to cesty veliké nevěry vůči Bohu a vůbec čehokoliv, co může být řečeno nepříznivého a nemilostivého. To jsou cesty našeho těla. Když tomu takto rozumíme, máme nyní umírat sami sobě skrze milost Boží, abychom netupili Boží dílo právě touto svou mnohotvárnou smrtelností, která v nás přebývá, abychom netupili Boha, ale místo toho se mu v poslušnosti z celého srdce podávali celým svým životem i svými skutky. 

A také to je spravedlivé, když vyznáváme, že Boží syn z lásky k našim duším vydal svůj život ukrutné smrti, abychom i my byli vázáni týmž dluhem, tedy vydat sami sebe jemu, abychom mu vydali všechny své nesnáze a zármutky, a bude-li to jeho vůle, abychom pro něho vydali na smrt i svůj vlastní život. I to je spravedlivé, abychom to, co jsme od Boha z jeho darů přijali, abychom to nepřijali nadarmo, ale abychom o tyto dary pečovali a hledali způsoby, jak ho skrze tyto dary máme oslavovat a jak je máme používat k rozhojnění dobrých skutků.