Jak vypadá věrné kázání

Věrné biblické kázání není vždy snadno k nalezení. V některých církvích se Bible sotva otevírá, natož aby se z ní kázalo. A i když se káže, jak můžeme vědět, že to, co se děje, je podle Božích měřítek věrné a užitečné? Věci jako naše pocity nebo například zaplněné lavice nejsou dobrým barometrem.

V následujícím textu uvedeme několik podnětů, kde začít. Nejedná se o vše, co odpovídá biblicky věrnému kázání, ale o několik věcí, na které bychom se měli zaměřit vždy, když se otevírá Bible a káže se:

1. Úplné podřízení se Bibli

To, co apoštol přikázal Timoteovi a všem, kdo budou později stát na kazatelně, je docela jednoduché: „Hlásej slovo“ (2Tm 4,2). „Slovo“ je souhrn toho, co nám Bůh daroval jako Písmo.

Biblický pojem „kázat“ pochází z role keryxe neboli „hlasatele“. Jeho úkol byl jednoduchý: v podřízenosti vůči pánu, který ho vyslal, z jeho pověření a v jeho autoritě předávat poselství, které nepochází od něj a předávat ho aniž by bylo jakkoli změněno. Byl pouze výkonným nástrojem a mluvčím svého pána, pověřeným předat poselství přesně tak, jak je přijal. Zvěstovatel/kazatel dával najevo svou podřízenost svému pánovi tím, že zvěstoval jeho poselství.

Tak je tomu i s kázáním Bible.

Protože je kazatel Božím služebníkem, uvědomuje si, že se musí podřizovat každému Božímu slovu. Je služebníkem textu.

Obsah kázání by tedy měl ukazovat podřízenost textu Písma. Mělo by být jasné, že věci jako osnova, vysvětlení, ilustrace a aplikace jsou odvozeny z textu. Všechny použité příběhy a ilustrace nejsou v centru pozornosti, ale záměrně slouží textu, a ne naopak.

Užitečné kázání bude mít obsah, který zároveň zapadá do širšího kontextu Bible. Bude v souladu s hlavními teologickými tématy spásy (např. Boží svrchovanost, svrchovaná milost, zkaženost člověka, Boží sláva a nadřazenost, osoba a dokonané dílo Krista).

A konečně, věrné kázání bude prokazovat duchovní podřízenost textu. Někdy kazatel ukazuje, jak byl osobně usvědčen z hříchu na základě daného textu Božího slova.

2. Vyhýbání se bezcílnému bloudění

Biblické kázání je jako výlet se skupinou turistů po majestátní horské krajině. Co se týče výletu, průvodce trasu dobře zná. Sám ji prošel, pomalu, pečlivě a pozorně. Vyzkoušel si různé cesty, na kterých se potýkal s různými překážkami. Možná několikrát zabloudil, ale nakonec našel cestu. A nemá zájem vytvářet na trase nové orientační body a geografické prvky, ale jednoduše a nadšeně upozorňuje na již existující prvky. V některých oblastech se může pohybovat rychleji a v jiných pomaleji, přičemž dodržuje jasně vyznačený začátek a konec túry.

Tak je tomu i v kázání. Když kazatel otevírá Slovo, identifikuje rysy textu. Věci, jako jsou body osnovy kázání, se podobají oněm významným uzlům a orientačním bodům při pěší túře. Kazatel je nevytváří, ale pouze identifikuje krásu toho, co je v textu, a zároveň věci uzavírá, přesunuje se k dalšímu bodu a tak dále. Po celou dobu mají posluchači, stejně jako ti, kteří jsou vedeni na túře, určitou představu o tom, kam jdou.

A jako v každé krásné horské krajině bychom mohli i v biblickém textu pokračovat dál a dál. Je nevyčerpatelný. Ale celek procházíme po menších, lépe zvládnutelných kouscích, abychom co nejméně vynechali a co nejvíce získali.

3. Důkaz, že se nechal vést jinými věrnými vykladači

Kázání bude často obsahovat slova a moudrost zkušenějších svatých, kteří prošli daný biblický text před ním. Poznáte, že strávil čas čtením dobrých komentářů k dané pasáži. Kazatel ví, že moudrost se u něj nenarodila. Chce znát názory mužů, kteří, ač mrtví, mluví. Protože kazatel nemá zájem být nejchytřejším člověkem ve své studovně, obklopuje se komentáři od mužů s titánským nadáním a vhledem a stojí na jejich ramenou, aby získal lepší vhled do Písma.

4. Prohloubení porozumění posluchače

Kázání by obvykle mělo být srozumitelné. Často se však stává, že kazatel musí některé koláčky umístit na vysokou poličku a možná také i mimo dosah posluchačů. Protože kázání je výkladem slov našeho nekonečného Boha, dává to smysl.

Kázání tedy může způsobit jisté intelektuální nepohodlí. Jste nuceni přemýšlet, dělat si poznámky a zapsat si několik bodů k dalšímu zkoumání. Kázání nutně vybízí k dalšímu studiu. Možná se budete muset kazatele zeptat na nějaké dobré knihy o systematické teologii a komentáře a sami si vyhledat termíny a fráze. Váš slovník, a tedy i uctívání, by se měly obohatit. Trocha máchání krumpáčem ve vlastním čase přinese velkou odměnu, a to jak při soukromém studiu, tak při dalším sezení pod věrným kázáním.

5. Zaměření na Slovo, ne na jiná slova.

Opět platí, že každý kazatel má pověření: „Hlásej slovo“ (2Tm 4,2). To znamená, že obsah věrného kázání není proměnný, ale navždy pevně daný 66 knihami Písma. Otázka "Co se má kázat?" je vymezena od Genesis až po Zjevení.

Proto by kázání nemělo být založeno na věcech typu: „Ježíš ke mně promluvil“, „Bůh mi dal sen/vidění“ nebo „Bůh mi řekl“. To by bylo jako domněnka horského průvodce, že by mohl ke stávající krajině přidat horu nebo řeku. Ba co víc, takový přístup je v rozporu s prostým příkazem „hlásat slovo“, protože přidává věci mimo 66 knih Písma, a tedy ne „Slovo“.

6. Vyzdvihování Boha, ne kazatele

Protože obsahem kázání je „Slovo“, je zcela jasné, kdo je hvězdou představení, když kazatel vystoupí na kazatelnu. Způsob, jakým si kazatel zachovává své výsadní postavení služebníka, je ten, že se při biblickém výkladu podřizuje Slovu.

Jako pastýři jsme povoláni kázat výkladová kázání, abychom mohli každý týden vstát, otevřít Slovo a zmizet pod jeho textem. To je to, co dělá služebník. V podřízenosti svému pánovi pracuje tak usilovně, jak je to jen možné, aby svou vlastní prací ukázal na něj. Čas na kazatelně tedy není náš čas. Není to naše show. Není to naše vystoupení. Je to Boží vystoupení, k Boží slávě, skrze Boží slovo, pomocí nástroje ztělesněného Božím služebníkem.

Ať už jde o obsah nebo způsoby, pokud si kazatel vytvořil svou vlastní show zaměřenou na něj, pak je tu problém. Je něčím, co má blíže k baviči nebo umělci. Kazatel není povolán k tomu, aby byl výjimečný, ale aby byl věrný.

7. Ochota urazit, pokud je to nutné

Když Bůh daroval lidem Bibli, nebylo jeho úmyslem jim lichotit. Na to je příliš svatý a milující. Jestliže Ježíš říká věci jako: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí …“ (Mt 7,11), nebo „… řekněte: ‚Jsme jenom služebníci‘“ (Lk 17,10), pak můžeme s jistotou říci, že nám studium Písma někdy nutně zvedne tlak.

Kazatel, který je povolán ke kázání slova, nemůže s textem hrát na přeskakovanou. Nakonec se stejně objeví verš, který nám podrazí nohy.

Cílem věrného kázání však není ani urazit, ani se urážce vyhnout. Cíl je mnohem vyšší a jednodušší: rozkrýt každý verš.

8. Hluboká starost o přítomné posluchače

Kazatelovo vlastní srdce je propojeno se srdci lidí v místním sboru. Nemůže si pomoci. Někdy je to pro něj ohromující i matoucí. Ale právě tak Bůh kazatele stvořil, aby mohl věrně kázat.

Jeho láska, kterou mu dal Bůh, podbarvuje jeho kázání tisícerými způsoby. Bolí ho hříchy lidí. Rmoutí ho jejich netečnost. Skličuje ho lidská zatvrzelost. Trápí se s nimi v jejich zkouškách. Je nadšený, když činí pokání. Těší ho jejich posvěcení. Hřeje ho jejich radost. A samotná existence a přítomnost lidí ho dojímá. Každou neděli to z něj tryská v podobě biblického kázání.

Puritán John Owen ze 17. století řekl: „Kázání se nedělá s pohledem upřeným na kázání, ale s oběma očima upřenýma na lidi a celým srdcem na Boha.“ (Beeke & Jones, A Puritan Theology, s. 708). Podobně mluvil i Thomas Brooks: „Kazatelé musí k lidu mluvit tak, jako by žili v srdci lidu; jako by jim říkali o všech jejich potřebách, o všech jejich cestách, o všech jejich hříších a pochybnostech“ (tamtéž, s. 709).

9. Častá výzva k odvrácení se od hříchu

Bible je z velké části příběhem hříchu. Hřích zaujímá všechno místo mezi prvními dvěma a posledními dvěma kapitolami Písma. A co víc, slovo „hřích“, „přestupek“ nebo „nepravost“ se v Bibli vyskytuje více než 1100krát ve více než 900 verších. Vzhledem k tomu, že obsahem věrného kázání je Bible, pak se hřích prostě bude vyskytovat často. Musíme to očekávat. Ve skutečnosti, pokud se neobjevuje často, musíme se ptát, zda daný kazatel káže Slovo. Kazatel těžko může být vůči Bibli poctivý a vůči posluchačům dobrý, pokud často nekáže o hříchu.

Nekáže však o hříchu, aby lidi bičoval, ale aby je získal. Stejně jako apoštol Pavel sténá a volá: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu“ (Ga 4,19). Kazatel mluví o hříchu, ale zároveň naléhavě žádá lidi, aby se od něj odvrátili.

10. Častá výzva k přijetí Ježíše Krista

Jednou z mála věcí, která je v Písmu významnější než hřích, je Spasitel. Poselstvím Bible je proto dobrá zpráva o Božím milosrdenství k hříšníkům skrze Ježíše Krista. Každá stránka Písma naplňuje portrét osoby a dokonaného díla Ježíše Krista. Proto je třeba ho vyložit v plném rozsahu.

Užitečné kázání pak bude z velké části sloužit k tomu, aby Krista vyneslo na trůn. Nebo lépe řečeno, bude vrhat světlo na Krista, který již na trůnu je.

Biblické kázání ukazuje Krista jako Boha, Krista věčného, Krista vtěleného, Krista uzdravujícího, Krista moudrého, Krista jako našeho zástupce, Krista ukřižovaného, Krista vzkříšeného, Krista Pána, Krista jako naši spravedlnost, Krista jako vykupitele a spasitele, Krista jako soudce a Krista jako krále.

Jak napsal Richard Sibbes: „Kázání je vůz, který vozí Krista nahoru a dolů po tomto světě“ (tamtéž, s. 706).

A protože věrné kázání vozí Jeho Veličenstvo nahoru a dolů po světě, kazatel nemůže než prosit hříšníky, aby k němu přišli, objali ho, poklonili se mu a následovali ho. Právě tímto kázání slouží jednomu ze svých nejušlechtilejších účelů.

Tento výčet není posledním slovem o věrném biblickém kázání. Pokud však kázání obsahuje tyto věci, můžete si být jisti, že je to dobrý začátek v uctívání Boha a službě posluchačům.

The Cripplegate