Jákobova mzda (Gn 30,25-43)

Doba čtení: 19 minut

Dnes bych chtěl začít otázkou, která souvisí právě s uctíváním. Jak můžeme vědět, že dnes na tomto místě uctíváme jediného pravého Boha? Víme to proto, že to někdo řekl? Nebo to víme proto, že se považujeme za křesťany? Protože jsme církev, a když se to jmenuje církev, tak tam prostě musí být uctíván ten jediný Bůh? Nebo to tak prostě cítíme? Je nám tady dobře, a proto to musí být pravda? Prožíváme, že to je duchovní, tak musí být uctíván Bůh? Jak to tedy je? Jak to můžeme poznat?

Vzpomínáte na Izraelce, kteří byli na poušti, zatímco Mojžíš byl na hoře s Bohem? Pamatujete, co dělali? Uctívali boha – bylo jim při tom dobře, zakoušeli duchovní atmosféru, měli na sobě tu správnou nálepku – Boží lid, dokonce si to užívali, bylo to velmi duchovní – ALE mělo to jeden problém! Ačkoliv tomu Bohu říkali Bůh, dokonce jediný Bůh – ten Bůh, který nás vyvedl z Egypta – dnes bychom mluvili v takové situaci o Ježíši, tak to byla modla, kterou si vyrobili, zlaté tele. Uctívali tito lidé Hospodina? Oni by řekli, že ano! Ale co řekl Bůh? Bůh řekl, že to je modloslužba! Jakou tedy máme jistotu, že uctíváme Hospodina, Boha Bible? A na čem tato jistota stojí?

Stejně jako tomu bylo v době Mojžíše, tak i dnes je to velmi prosté. Není to snadné, ale je to jednoduché. Stačí vzít Boží slovo a jednat podle něj. A právě tady je ten problém, tady jako tenká nit vede linie mezi těmi, kdo Boží slovo poslouchají a uctívají Hospodina, a těmi, kteří sice říkají, že Boží slovo poslouchají, ale dělají si věci podle svého a po svém. Jako Izraelci!

Jako král Saul. Víte, co říkal Samuelovi? „Řídil jsem se Hospodinovým slovem!“ (1S 15,13) A Samuel? „A co bečení ovcí a bučení dobytka? Neměl jsi vybít všechno? A co král Agagos? Neměl být mrtvý?“ – „Dobytek máme na oběť pro Hospodina.“ Poslechněte si Boží slovo:

Poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. (1S 15,22-23)

Dělat jednu věc dobře podle Božího slova je stokrát lepší než dělat deset věcí polovičatě nebo podle svého. Kvantita nikdy nemůže nahradit kvalitu. A v duchovních věcech to platí mnohem víc, a to i přes to, že se to mnohem víc zanedbává. Podívejte, jak skončil Saul.

Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. (1Pa 10,13)

Tohle je rozdíl mezi poslušností a neposlušností. Mezi uctívání Hospodina a uctívání model. To je ten skutečný rozdíl mezi člověkem, který Boží slovo poslouchá a člověkem, který jenom říká, že Boží slovo poslouchá.

Proč to říkám? Má to nějakou souvislost s naším textem? Ohromnou! V tom dnešním oddíle, ve druhé polovině 30. kapitoly se Jákob učí rozlišovat. Za čtrnáct let už získal nějaké zkušenosti a nyní je uvádí do praxe. Jákob rozlišuje mezi cizím stádem a vlastním stádem a v tom je nám ohromným příkladem. I my se musíme naučit rozlišovat a to i přes to, že to je těžká práce a bude nás stát mnohé úsilí. Ale výsledek stojí za to! Nenechte si ho ujít. Pojďme do našeho textu.

I. Obchodní nabídka (v. 25-27)

V prvních verších tohoto oddílu nacházíme nový kontrast – v předchozím oddíle to byl kontrast mezi Jákobovými ženami, nyní je tu kontrast mezi Jákobem a Lábanem. Po čtrnácti letech služby u Lábana se Jákobovi zachtělo vrátit se domů. Ale jak se zdá, tak celá věc má několik problémů – tím, kdo může v této věci nejvíce udělat, je podle všeho Lában. A proto také Jákob po narození Josefa míří právě za Lábanem.

A. Povolení (v. 25)

Když Ráchel porodila Josefa, řekl Jákob Lábanovi: „Propusť mě, abych mohl odejít do svého domova a do své země.“ (Gn 30,25)

Mluvili jsme o rozlišování, a jak se zdá, tak se Jákob učí rozlišovat. Když milovaná Ráchel porodila Josefa, tak Jákob viděl, že přišel čas vrátit se domů. Po čtrnácti letech porozuměl, že tam, kde je, není doma. To nebylo místo, kde by měl dál zůstávat. Jákob se tady učí rozlišovat a rozpoznávat Boží vedení. Víte, nakonec to ještě nebude čas, kdy odejde – bude to trvat ještě dalších šest let, než se vydá na cestu – a stejně to bude spíš útěk, než pokojný odchod. Ale v tuto chvíli přichází jasné uvědomění.

Podobně je to také s námi. I my si musíme uvědomovat, že zde nejsme doma. Náš domov je jinde. Náš domov je u Boha – zde jsme jenom cizinci, přistěhovalci. Apoštol Pavel věděl, že nastal čas jeho odchodu (2Tm 4,6). Petrovi Pán ukázal, že bude muset brzo opustit své pozemské tělo (2Pt 1,14). Křesťané obvykle nevědí, kdy je Pán odvolá, a o to více potřebujeme žít tak, abychom byli připraveni kdykoliv předstoupit před Pána. Také o tom je duchovní rozlišování. Je to život v bdělosti a střízlivosti.

Jákob se těmto věcem začal učit. A když se narodil Josef, tak porozuměl tomu, že se přiblížil čas jeho odchodu od Lábana. Když ovšem čteme dál, tak to nevypadá, že by se Jákob chtěl vrátit domů okamžitě, ale za jeho slovy můžeme vidět jeho obchodní vyjednávání s Lábanem. Jákob přišel svobodně a mohl svobodně odejít. Ale myslím, že chtěl jednak odejít v pokoji – a proto se jde dovolit Lábana, a jednak už tady nebyl sám. S Jákobem zde byla jeho šestnáctičlenná rodina, kterou také potřeboval zajistit. Dosavadních čtrnáct let pracoval Jákob za svou ženu Ráchel, resp. jak to říká později, za své dvě ženy Leu a Ráchel. Má velkou rodinu, ale jeho majetek je podobně velký, jako když přišel k Lábanovi – s holí jsem překročil tento Jordán (Gn 32,11). Proto si myslím, že tato Jákobova slova směřovala také ještě trochu jiným směrem – Jákob zahájil obchodní vyjednávání. A aby bylo naprosto jasné, že má opravdu v úmyslu brzo odejít, tak dodává:

B. Prosba (v. 26)

Vydej mi mé ženy a děti, za něž jsem ti sloužil, a já půjdu. Sám přece víš, jakou službu jsem ti prokázal. (Gn 30,36)

V této své prosbě Jákob připomíná své zásluhy. Nejlépe to vyzní v Kral. Bibli:

Dej mi ženy mé a dítky mé, za kteréž jsem sloužil tobě, ať odejdu; nebo ty znáš službu mou, kterouž jsem sloužil tobě.

Třikrát v jednom souvětí Jákob připomíná svou službu. Ale dobře si uvědomuje, že po čtrnácti letech nemá na nic nárok. Uvědomuje si to i Lában a jak se zdá, tak ho trochu děsí představa, že by Jákob odešel.

C. Požehnání (v. 27)

Lában vidí, kolik požehnání mu Jákobova služba přinesla. A jistě není bez zajímavosti, že si všímá, kdo za vším tím požehnáním stojí.

Zjistil jsem, že mi Hospodin kvůli tobě žehná. (Gn 30,27)

Zatímco Jákob zdůrazňuje svou službu, tak Lában zdůrazňuje Boží požehnání. To je skutečně zajímavé. Jákob se skrze svého nevěřícího tchána učí rozlišovat věci ve svém životě. Jákob říká Lábanovi – kéž bych mohl odejít domů, a Lában odpovídá – kéž bys zůstal se mnou. Zdá se, že Lában rozumí tomu, že Jákob, chce odejít – a myslím, že pochopil také to, že Jákob nechce odejít s prázdnou. Takže přichází s další nabídkou.

II. Odměna za službu (v. 28-34)

A. Urči si svou mzdu (v. 28-30)

Dále řekl: „Urči si přesně mzdu a dám ti ji.“ (Gn 30,18)

Nepřipomínají vám tato slova něco? Podobnou nabídku totiž učinil Lában Jákobovi už jednou, pamatujete?

Pověz mi, jaká má být tvá mzda. (Gn 29,15)

Budu ti sedm let sloužit za tvou dceru. To nezní špatně, ale jak to skončilo? Stoprocentním úrokem a něčím, co Jákob nikdy nechtěl – dostal za ženu Leu a za Ráchel musel pracovat dalších sedm let. Jak bude reagovat Jákob v tuto chvíli? Lában už ho jednou podvedl – při přesně stejné příležitosti! Co teď? Jak se k takové situaci postavit?

Urči si svou mzdu – ta slova zní lákavě a člověk se zde snadno dostane do pokušení a do satanovy pasti. Můžeme to dobře vidět kolem sebe – dnes je tolik lidí, kteří jsou bez práce, protože nejsou ochotní pracovat za nabízený plat. Raději zůstanou nezaměstnaní, než aby pracovali za méně, než na kolik hodnotí sami sebe. Ale všimněte si, jak jedná Jákob.

Sám přece víš, jak jsem ti sloužil a jak prospívalo tvé stádo, když jsem byl při něm. … Hospodin ti žehnal na každém mém kroku. Ale kdy budu konečně pracovat také pro svou rodinu? (Gn 30,29-30)

Jákob tady velice dobře vyjednává. Jeho cíl je v poslední větě – pracovat pro svou rodinu. 14 let pracoval pro Lábana. Už je čas začít pracovat také pro svou rodinu. Znovu tady Lábanovi připomíná – a dělá to velice moudře – zdá se, že se za ta léta trochu poučil, jak pro Lábana pracoval. Bůh tobě žehnal na každém mém kroku. Jákob začíná vzdávat chválu Bohu. Nebylo to Jákobovo dílo, ale Boží. Jákob byl celou tu dobu věrný a poctivý a nyní říká, že ačkoliv přišel k Lábanovi jako ten, kdo podvedl svého bratra, tak nyní je možné jeho poctivost prověřovat. Jeho poctivost bude prověřena na jeho mzdě:

B. Jákobova mzda (v. 31-34)

Jákobův charakter se začal proměňovat. Čtrnáct let života s Bohem v sevření těžkých okolností začíná přinášet své plody. Jákob vidí, že jeho život musí být jiný. Ještě bude potřebovat proměnit v mnoha oblastech svého života, ale tady už můžeme vidět, že proměna začala. To je také cílem křesťanova života – aby byl proměňován a rostl do zralosti a do podoby Pána Ježíše Krista. Ale lidé dnes chtějí – slovy jednoho kazatele – umřít jako Bart Simpson – bezstarostní, bez závazků, bez zodpovědnosti, prostě si užívat a nejlépe skutečně až do smrti. Ale Jákob přijímá zodpovědnost za vlastní život a za zabezpečení své rodiny. Ví už také, jak má jednat s Lábanem:

Nemusíš mi dávat vůbec nic. (Gn 30,31)

Lábanovo srdce určitě poposkočilo radostí. Taková slova by chtěl slyšet každý zaměstnavatel! Ale Jákob pokračuje:

Projdu dnes všechny tvé ovce a kozy a vyřadím z nich každé skvrnité a strakaté mládě, všechna načernalá jehňata a strakatá a skvrnitá kůzlata; to bude má mzda. Od zítřka se bude má poctivost osvědčovat takto: Když přijdeš přehlížet mou mzdu, všechno, co nebude mezi mými kůzlaty skvrnité a strakaté a mezi jehňaty načernalé, pokládej za kradené. (Gn 30,32-33)

Stáda byla obvykle pouze dvoubarevná. Bílé ovce a černé kozy. Ale někdy se mezi nimi vyskytla zvířata, která měla nejrůznější skvrny nebo pruhy. Jákob navrhl Lábanovi, že tato zvířata budou jeho mzdou. A to byla docela dobrá, férová nabídka. Mělo být na první pohled jasné, co je Jákoba mzda a co mu nepatří. Rozlišování bylo velmi jednoduché. Jednobarevná zvířata a strakatá zvířata. Jednobarevné bylo Lábanovo, strakaté Jákobovo.

III. Oddělení (v. 35-36)

Jsem přesvědčený o tom, že Lábanova ochota (v. 34) k tomu, aby jednal podle Jákobova návrhu, pramenila jenom z toho, že Jákob si řekl o tak málo. Následující dva verše mluví o oddělení stád i o oddělení lidí a my se z nich můžeme naučit celou řadu velmi dobrých a užitečných věcí. Princip oddělení se se táhne celým Písmem, od Kaina a Ábela, až k branám nového Jeruzaléma, jimiž:

…nevstoupí nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zj 21,27)

Podívejme se tedy na Jákoba a potom na nějaké aplikace tohoto principu, který je skutečně jádrem tohoto oddílu:

A. Oddělení stád (v. 35)

Znovu tu vidíme starého Lábana – Jákob navrhl mzdu, ale nedostal nic!

A téhož dne sám vyřadil pruhované a strakaté kozly a všechny skvrnité a strakaté kozy, všechno, na čem bylo něco bílého, a všechna načernalá jehňata, a svěřil je svým synům. (Gn 30,35)

Lában, jehož jméno znamená „bílý“, oddělil všechno strakaté a ponechal Jákobovi jenom to, co bylo bílé, co bylo Lábanovo. Kozy byly černé a na nich nebylo naopak nic bílého. Především ale Lában vzal Jákobovi všechno skvrnité a dal to svým synům. Teprve od této chvíle se bude počítat Jákobova mzda. Až bílé ovce budou mít strakatá jehňata a černé kozy budou mít skvrnitá kůzlata, tak to bude Jákobova mzda. Lában si jistě mnul ruce, jak se mu to s Jákobem zase podařilo. A byl si tak jistý, že:

B. Oddělení lidí (v. 36)

Stanovil také vzdálenost tří dnů cesty mezi sebou a Jákobem. A Jákob pásl ostatní Lábanovy ovce a kozy. (Gn 30,36)

Došlo k oddělení obou rodin. Po sedmi letech se obě rodiny od sebe oddělují. Boží slovo v těchto věcech mluví velmi jasně:

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě… (Gn 2,24)

Nová rodina má být oddělená od původní. Musíme pamatovat na to, že Jákob se vší pravděpodobností neměl žádné zapsané Boží slovo. Proto ho nemůžeme jednoduše poměřovat našima očima. Přesto se od něj můžeme mnohému naučit. Už jsme viděli, že Jákob nechtěl, aby jeho děti zůstaly u Lábana. Jeden z důvodů by nám měl být naprosto jasný – Lában byl pohan, který měl doma své domácí modly, jimž se klaněl. Jákob uctíval jediného Boha a jistě nechtěl, aby z jeho dětí vyrostly modláři.

Všimněte si – i Lában mluvil o Hospodinu! I Lában viděl Boží jednání – a dost možná mu v některých věcech rozuměl víc, než Jákob. O něco dále uvidíme, že Lában měl velké duchovní zkušenosti s Bohem – Bůh se mu ukázal ve snu (Gn 31,24). Ale nic z toho nedělá z Lábana věřícího. Není člověkem, s nímž by měl věřící mít úzký vztah a s jehož rodinou by měl věřící žít. Proto jistě Jákob uvítal oddělení od Lábana. Nyní bude Jákob hlavou rodiny, nyní bude muset on sám rozhodovat a řešit věci. A brzy uvidíme, že to Jákob skutečně začíná dělat. Biblické oddělení se vede k růstu a ke zralosti.

C. Duchovní princip oddělení Božího stáda

Podívejme se na princip duchovního oddělení Božího stáda. Pán Ježíš Kristus mluví o svém stádě a o lidech, kteří do něj nepatří:

Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. (J 10,26-28)

Ježíš rozlišuje mezi těmi, kdo jsou Jeho ovce a kdo nejsou. A my se musíme učit dělat totéž. Boží stádo má být oddělené pro Boha a Bohu. Když se Ježíš modlí svoji velekněžskou modlitbu za církev, tak říká:

Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. (J 17,9)

Ježíš odděluje Boží stádo od světa a my to můžeme dobře vidět na první církvi v Jeruzalémě, o které čteme, že se k nim nikdo neodvažoval připojit (Sk 5,13). Učedníci se velmi zřetelně oddělili od světa. Neoddělili se zvláštním oblečením nebo zvláštním způsobem mluvení, nebo nějakým bláznivým jednáním. Nic podobného. Oddělili se svou svatostí. Svou oddaností Bohu. Ale toto oddělení se není izolací. Ježíš říká: Jsou ve světě, ale nejsou ze světa (J 17,14-18). Někteří lidé si ale myslí, že aby mohli být svatí, tak se musí izolovat od světa – ale opak je pravdou.

Já jsem je poslal do světa. (J 17,18)

Nesmíme žít v izolaci, ale máme žít cele pro Boha ve společnosti, v níž jsme. Bůh tedy přikazuje věřícím, aby se oddělili od hříchu. Ale nejen od něj – mají se oddělit také od takových křesťanů, kteří setrvávají v hříchu. O tom je kázeň v církvi, kterou má církev vykonávat. Oddělit člověka, který o sobě říká, že je křesťan, ale žije ve zjevném hříchu od ostatního Božího lidu. To má vést k nápravě a obnovení – jak daného člověka, tak samotného Božího lidu. Podobně to platí o těch, kteří mluví, ale nečiní. I to je hřích – a platí to jak o jednotlivcích, tak o celých církvích.

D. Duchovní rozlišování

Jak takové věci máme udělat? Jákob to měl velmi jednoduché – bylo to skutečně přímo černobílé. Jednobarevné stádo a strakaté stádo. Ale duchovní rozlišování je přece něco trochu jiného, ne?

Duchovní rozlišování je skutečně něco jiného, ale v určitém slova smyslu to je stejně jednoduché, stejně černobílé. Nedíváme se ale na barvy ovcí a koz, ale používáme brýle Božího slova. V Písmu je mnoho věcí, které jsou naprosto jasné, a my můžeme na základě těchto věcí prohlásit, zda se jedná o hřích či nikoliv, zda se jedná o věřícího či nevěřícího. A tam, kde to úplně jasné není, se musíme rozhodovat podle zákona lásky: Je to užitečné? Prospěje to? Buduje to? Vede to k Bohu? Oslavuje to Boha? Bude to k mému osobnímu růstu nebo k růstu druhých? Bude to jasné svědectví pro nevěřící?

Toto je pravé duchovní rozlišování. Takové rozlišování totiž bere závazně autoritu Písma, chce se podřídit Božímu vedení a svým jednáním oslavit Boha. Jeden příklad rozlišování: minulý týden jsem dostal dopis podepsaný známými představiteli českých křesťanů – kazatelé, vedoucí různých mediálních služeb, překladatelé Bible. Ten dopis byl o tom, že křesťané nemají vyjadřovat své negativní postoje na akce typu Prague Pride – tedy pochod homosexuálů Prahou, který je spojený s mnoha dalšími nemorálními aktivitami. Uvedení lidé v dopise sice napsali, že homosexualita je hřích, ale jedním dechem rychle dodali, že to není hřích jako jiné hříchy – jako třeba krádež, lež, nebo vražda. A potom docházejí k závěru: Mnohem více úsilí bychom měli věnovat snaze pochopit příčiny homosexuality a ukazovat, že vůči homosexuálnímu jednání existuje alternativa, vedoucí k plnějšímu a zdravějšímu životu. Kdykoliv vidíme nebo čteme takovou věc, tak si musíme položit otázku: Je to to, co o této věci říká Písmo? Písmo jasně říká, že homosexualita je hřích:

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně. (Lv 20,13)

A jedinou reakcí na hřích, kterou Boží slovo zná je pokání. Nikde v Písmu se nedočtete o tom, že se máte snažit pochopit příčiny hříchu, nebo že se máte snažit porozumět falešnému náboženství (např. přečíst si Korán), jak můžete slyšet jinde. Máme jednat laskavě, soucitně, s pokorou – ale velmi jasně máme pojmenovat hřích a volat lidi k pokání a k víře v Ježíše Krista, který z hříchu vysvobozuje. To je duchovní rozlišování. Proto mohu takový dopis s klidným svědomím odmítnout a říct, že takové prohlášení není biblické, ale je falešné. Je líbivé pro uši, ale nestojí na Božím slově. Proč ale křesťané takto obvykle nerozlišují? Proč mnohem častěji můžete slyšet: Nesuďte! Neškatulkujte! Jak to víš, že máš pravdu zrovna ty? To je pyšné!

IV. Opatrování stáda (v. 37-42)

Důvod můžeme dobře vidět v následujících verších našeho textu. Podívejme se na to, co dělá Jákob:

A. Práce u stáda – vzor dobrého pastýře

Jákob i nadále pásl Lábanovy ovce a kozy (v. 36). Ale k tomu se musel také začít starat o své vlastní. Konečně pracuje na svém, ale není tak, že by mu práce ubylo – je to přesně opačně: Má dvakrát tolik práce! Určitě bychom chtěli více vědět o Jákobově počínání s těmi oloupanými pruty. A nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že to hraničí s magickými praktikami a pověrami – Jákob jedná podobně jako Ráchel s jablíčky lásky. Přesto nás Písmo – stejně jako v případě Ráchel – nenechává na pochybách o tom, kdo stojí za celým Jákobovým úspěchem – je to Bůh a jeho dílo (Gn 31,9). Jákob velmi tvrdě pracoval, Bůh mu dal moudrost genetických inženýrů – podobně jako dal později Josefovi moudrost k výkladu snů, a požehnal mu. Nebyl to výsledek nějaké magie, ale výsledek práce Boží milosti v člověku a skrze něj. Podobně to píše apoštol Pavel:

…více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

B. Duchovní práce

Když to převedeme do duchovní roviny, tak zde můžeme jasně vidět důvody, proč tolik křesťanů dnes nechce duchovně rozlišovat. Mohli bychom to shrnout dvěma slovy – zodpovědnost a námaha. Za duchovním nerozlišováním obvykle stojí duchovní lenost. Když křesťané přestanou zkoumat, když přestanou věci poměřovat Písmem, když se přestanou spoléhat na pravdu Božího slova, tak se dostávají do začarovaného kruhu hříchu – protože duchovní vlažnost je hřích.

Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

To je ten kruh, o němž mluvím. Cesta ven je pokání a poslušnost. A…

V. Očividné požehnání (v. 43)

Tak se ten muž převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly. (Gn 30,43)

A. Bůh žehná potomku Abrahama – Jákobovi

Tato slova jako kdyby kopírovala Gn 12,16, kde Abraham získal ohromné bohatství od faraona. Bůh zaslíbil Abrahamovi i jeho potomkům své požehnání a své slovo do posledního písmene splnil. Podobnou větu čteme o Abrahamovi, o Izákovi i o Jákobovi. Ale kromě toho:

B. Bůh žehná potomkům Abrahama – křesťanům

Již mnohokrát jsme viděli tuto skutečnost a já ji chci dnes znovu připomenout – křesťané jsou pravými potomky Abrahama. Proto požehnání – a tím je Ježíš Kristus a spasení z víry – je vztaženo na vás. A dneska můžeme mluvit ještě o zvláštním Božím požehnání, které vyplývá z poslušnosti Božímu slovu – zvlášť tomu, které se týká oddělení od hříchu, od kompromisů, od polovičatého jednání. Bůh žehná těm, kdo poslouchají jeho slovo o oddělení:

1. Žehná jim moudrostí k rozlišování – když se učíme rozlišovat, tak tím trénujeme své smysly a každé další rozlišení je o něco snazší. Bůh rozjasňuje náš duchovní zrak – v Žd 5,14 čteme o křesťanech, kteří mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.

2. Žehná jim mocí k vytrvalosti – apoštol Pavel čelil falešným učitelům, a každý další krok mu pomohl jednat rozhodněji:

Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. (Ga 2,5)

A Bůh mu dával odvahu, takže když později přišel do Antiochie Petr, kterého Pavel nazývá sloupem církve a jehož měli všichni ve veliké vážnosti, tak Pavel se postavil otevřeně proti němu, protože Petr jednal špatně (Ga 2,11).

3. Žehná jim duchovním růstem – znovu Žd 5 – ti, mají cvičením vybudované své smysly, takže dokážou rozlišovat, jsou těmi, kdo mohou jíst hutný duchovní pokrm. Ale ti, kdo duchovně nerozlišují, o těch čteme:

Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. (Žd 5,12-13)

Jákobovi to trvalo celých čtrnáct let, než začal doopravdy duchovně růst. Cílem křesťana není zůstat nemluvnětem, ale růst od podoby Krista, růst v pravdě, abychom nebyli zmítání závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu (Ef 4,14-16).

Potřebujeme si připomínat, bratři a sestry, že duchovní růst není něco automatického, co by potkalo každého křesťana, ale že souvisí s celou řadou věcí, jako je studium Bible, modlitba, společenství církve, služba druhým … – a jednou z těchto věcí, je také duchovní rozlišování. Modleme se.