O neomylnosti Bible

„Dr. Lloyd-Jones (1899-1981) byl ve 20. století služebníkem, který promlouval téměř prorocky o otázkách evangelikalismu. Lloyd-Jones si uvědomoval, že se evangelikalismus ve své touze ovlivnit širší společnost a inteligenci dopouští kompromisů, které povedou k nevyhnutelnému úpadku evangelizačního kázání a zbožného života. Na konferenci IFES (Mezinárodní společenství evangelikálních studentů) v roce 1971 mluvil dr. Lloyd-Jones na téma „Co je evangelikální?“ Když se zabýval jednotlivostmi, kterým evangelikálové věří, prohlásil, že „na prvním místě je doktrína Písma“. V níže uvedeném úryvku kazatel rozvíjí, čemu by měl pravý evangelikál ohledně této ústřední doktríny věřit.“

Náš věroučný základ uvádí: ‚Věříme, že Písmo svaté, jak bylo původně předáno, je inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné, a jde o svrchovanou autoritu ve všech záležitostech víry i chování.‘ Toto vyjádření dnes již nestačí; musíme je rozvinout. Jsou lidé, kteří tvrdí, že se k této pravdě hlásí, přitom však některými svými výroky vyvolávají vážné pochybnosti, zda ji skutečně přijímají.

Dále se domnívám, že musíme mnohem jasněji vysvětlit celou koncepci zjevení. Je těžké udělat to v jednom krátkém výroku. V našem základu víry se mluví o tom, že Písmo je ‚inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné‘, my se však musíme dostat dále. Dnes se musíme zastávat oné kategorie zjevení. Musíme vyloučit představu, že lidé dospěli k pravdě  díky hledání a přemýšlení nebo prostřednictvím filozofie. Dále musíme tvrdit, že pravda jim byla dána, že ‚z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha‘ (2Pt 1,21) nebo jak apoštol Pavel neustále připomíná svým čtenářům: ‚Já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus‘ (Ga 1,12). Musíme nově a definitivně zdůraznit celou koncepci zjevení a inspirace. Musíme ukázat, že inspirací nemyslíme, že by tito lidé byli inspirováni podobně jako někteří básníci, kterým bylo dáno nahlédnout do pravdy, ale že tito lidé byli skutečně vedeni Duchem svatým. Podle 2. Petrovy 1,21 byli ‚unášeni Duchem svatým‘ nebo podle apoštola Pavla ve 2. Timoteovi 3,16: ‚Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha‘; je ‚Bohem vdechnuté‘. Na těchto skutečnostech musíme obzvlášť trvat.

Dále musíme tvrdit, že věříme, že Písmo obsahuje vyřčenou pravdu. Právě to byla často linie, která rozdělovala evangelikály a pseudoevangelikály. Během mnohaletého pozorování jsem zjistil, jak se projeví odklon lidí od evangelikální pozice. Jedním z prvních znaků je skutečnost, že lidé začnou mít námitky proti vyřčené pravdě a zamítají ji, jako to učinil například Karl Barth a jak to dosud činí jeho následovníci. My však tvrdíme, že Bible obsahuje výroky, tedy zaznamenané vyslovené pravdy týkající se Boha a Jeho osoby a Jeho vlastností a mnohých dalších věcí. Proto musíme zdůrazňovat tento prvek vyslovené pravdy.

Podobně musíme tvrdit, že Písmo má v sobě cosi nadpřirozeného. Co mám na mysli? Musíme zdůrazňovat, že věříme v proroctví ve smyslu předpovědi. Dnes je kladen důraz na předvídání. Ano, připouštíme a souhlasíme s tím, že proroctví má charakter předvídání, zároveň však jde i o předpovídání. Jedním z nejhlubších argumentů, které potvrzují unikátní inspirovanost Písma, je pravdivost proroctví, naplnění proroctví. A tento výjimečný projev nadpřirozena musíme zdůrazňovat.

Ve spojitosti s Písmem je třeba dále říci, že musíme věřit celé Bibli. Musíme věřit historickým záznamům Bible stejně jako jejímu učení. Pokud v tomto ohledu někdo selhává, vždy to naznačuje odklon od pravé evangelikální pozice. Někteří lidé říkají: ‚Ale ano, věříme Bibli a přijímáme její svrchovanou autoritu ve věcech náboženství, ale samozřejmě nehledáme v Bibli vědecké informace; hledáme tam pomoc pro svou duši, také spásu a poučení o tom, jak žít křesťanským životem.‘ Tvrdí, že existují jakoby dvě velké autority a dva prostředky zjevení: jedním z nich je Písmo a druhým je příroda. Říkají, že tyto prostředky se vzájemně doplňují a že stojí vedle sebe. Proto v Písmu hledají vše, co se týká jejich duše, ale nehledají zde další zjevení, která Bůh zprostředkoval v přírodě. Tady podle nich nabízí odpovědi věda.

Uvedený názor je podle mě nejen velice nebezpečný, ale může od základu podkopat naši pozici. Musíme se mu postavit, a to velmi tvrdě. Na současných tendencích mě ohromuje, že jejich zastánci si, zdá se, myslí, že přicházejí s něčím naprosto novým. Nejde však o nic nového. Přesně totéž učil Ritschl a jeho následovníci před sto lety. Říkali tomu ‚úsudek o faktech‘ a ‚úsudek o hodnotě‘. Dnes se k tomu pouze vracíme. Následkem jejich učení se evangelikálové po roce 1840 dostávali na scestí. Začalo to úplně stejně. Obhajovali se tím, že jen chtějí bránit pravdu evangelia proti narůstajícím útokům z oblasti přírodních věd. A uplatnili stejnou metodu. Tvrdili, že Bible se zabývá pouze ‚náboženskou‘ pravdou, a proto ať věda objeví cokoli, nemůže to mít na tuto pravdu dopad.

Naši přátelé, vedeni stejnou pohnutkou – která je jistě dobrá a správná – dnes dělají přesně totéž. Zdá se mi, že se tím dostávají na stejnou cestu jako Ritschlovi následovníci, cestu, která vždy vede ke stejnému výsledku, tedy ke znevážení samotného evangelia. Proto musíme zdůrazňovat, že věříme v historičnost úvodních kapitol knihy Genesis a celé další biblické historie.

Všechna tři kázání z výše uvedené konference byla vydána knižně a jsou k dispozici v českém překladu v nakladatelství Poutníkova četba pod názvem „Co je evangelikální?“