Kdy odpuštění nevede ke smíření?
Odpuštění je jádrem křesťanské víry. Kristus zemřel, aby nám odpustil hříchy a smířil nás s Bohem. A Ježíš učil, že jeho učedníci musí odpouštět těm, kdo se proti nim prohřešili. Řekl: „Jestliže vy neodpustíte druhým jejich viny, ani váš Otec vám neodpustí.“ (Mt 6,15). Odpuštění není pro věřící volbou. Ježíš řekl: „A kdykoli se modlíte, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše viny“ (Mk 11,25). Křesťané musí odpouštět, protože jim bylo odpuštěno (Mt 18,21-25).
Ale je rozdíl mezi odpuštěním a usmířením vztahu s danou osobou. Odpuštění je něco, co od vás Kristus vyžaduje bez ohledu na to, co druhý člověk udělá. Odpuštění znamená, že upřímně, ze srdce, zrušíte dluh druhého člověka vůči vám osobně. Zahrnuje lítost nad jakýmkoli hříšným hněvem a odmítnutí přechovávat hořkost vůči osobě, která se proti vám prohřešila. Odpuštění znamená, že slíbíte, že se zbavíte osobního aspektu urážky a odmítnete se jí zabývat.
Aby bylo jasno, odpuštění druhé osobě neznamená, že ji osvobodíte od církevní kázně nebo trestního postihu. V některých případech věrnost znamená, že musíte osobně odpustit těm, kteří se proti vám prohřešili, a to i v době, kdy se proti nim obracíte v rámci církevní kázně a usilujete o právní postih. Pokud jste někomu odpustili, pak prosazování kázně a spravedlnosti není pomstychtivé nebo mstivé. Děje se tak ze srdce plného lásky ke Kristu, lásky k hříšníkovi a lásky k druhým.
I když křesťané musí odpouštět jednostranně, není možné věrně usmířit vztah bez oboustranného ujištění. Odpuštění je jednostranný slib, ale smíření zahrnuje oboustranný příslib. Aby mohl být vztah usmířen, nejenže musí dotčená strana učinit příslib odpuštění, ale viník musí také činit pokání z hříchu, slíbit, že bude v pokání pokračovat, a musí nést ovoce odpovídající jeho vyznávanému pokání (Mt 3,8).
Smíření v církvi znamená, že jste ochotni přijmout provinilce jako bratra nebo sestru v Kristu a mít s ním společenství v církvi. Znamená to také, že jste otevřeni tomu, aby vaše důvěra k této osobě časem rostla, když bude nadále věrně kráčet v Kristu, ale neznamená to nutně, že byste ji měli přijmout jako blízkého společníka nebo že by se měl obnovit její dřívější vztah k vám. Křesťanské smíření neznamená, že je okamžitě obnovena veškerá důvěra. Znamená to, že je přijímáte jako bratra nebo sestru v Kristu.
Kdy tedy odpuštění nevede ke smíření?
1. Když hřešící strana zjevně nečiní pokání.
Bible důrazně varuje před společným jednáním s nekajícími hříšníky. Bůh křesťanům přikazuje, aby od bezbožných utíkali. V Žalmu 1,1 se píše: „Blaze člověku, který nechodí po radách bezbožných, nestojí na cestě hříšníků a nesedí na místě posměvačů.“ V 1. Korintským 15,33 se píše: „ Neklamte se, špatná společnost ničí dobré mravy.“ Pán nechce, abychom měli společenství se špatnou společností. Křesťanskou odpovědí na nekajícího hříšníka je vyhýbat se mu, ne se s ním usmiřovat.
Mnozí namítají, že Kristus jedl a pil s hříšníky (Mt 9,10-13). To jistě dělal, ale jen proto, aby je k sobě zavolal a vyzval je k pokání z jejich hříchů (Mt 9,13). Neměl s hříšníky společenství. Bible vlastně jasně říká, že nedůvěřoval zástupům hříšníků, kteří naslouchali jeho učení (J 2,24). Důvěřovat lidem není biblická ctnost. Je pošetilé důvěřovat těm, kteří jsou nedůvěryhodní. Ježíš říká: „Dávejte si pozor na lidi“ (Mt 10,17). Jako křesťané se tedy nesmíme usmiřovat s těmi, kdo nečiní pokání, ale setrvávají ve svých hříších.
Kristus utekl před bezbožníky. Vyhýbal se cestě do Jeruzaléma, protože věděl, že mu lidé chtějí ublížit (J 7,8). Kristus často utíkal, když se ho farizeové nebo zástupy snažili k něčemu přinutit nebo mu ublížit (J 6,15; 8,59; 10,39; Mt 12,14-15). Svého života se vzdal pouze v době a na místě, kdy s tím souhlasil v podmínkách smlouvy o vykoupení. Byl dobrovolnou obětí za hříšníky. Před tím, než se Ježíš ocitl na kříži, se však chránil a nevydával se v oběť bezbožným.
2. Když hříšník činí pokání jen zdánlivě
Někdy nekající hříšníci tvrdí, že činí pokání, ale ve skutečnosti ho nečiní. Možná pláčou a vyznávají své hříchy, ale je to jen světský smutek (2K 7,10). Mohou říkat všechna správná slova a tvářit se zbožně (2Tm 3,5), ale jejich chování se nikdy zásadně nezmění. Možná se na krátkou dobu změní, ale velmi brzy se vrátí ke svým vzorcům hříchu. Mohou svůj hřích skrývat a navenek předvádět spravedlivé chování, ale vzorec hříchu zůstává. Nemusí hledat odpovědnost, nebo mohou manipulovat s lidmi, kteří je mají vést k odpovědnosti. Ale ve svém hříchu setrvávají, i když tvrdí, že činí pokání.
Bible jasně říká, že se máme vyhýbat těm, kteří pouze tvrdí, že činí pokání. 2. Timoteovi 3,5 varuje před těmi, „kteří mají zdání zbožnosti, ale popírají její moc. Takovým lidem se vyhýbej.“ Křesťané by se neměli smiřovat s lidmi, kteří předstírají pokání, ale jejich život je stále v zajetí hříchu.
3. Když hřích způsobil velké zranění a křivdu.
Je důležité si uvědomit, že některé hříchy mají tak velké následky, že zcela rozvrátí důvěru na osobní úrovni a vztah se již nikdy nemůže obnovit. Například v manželství může mít cizoložství tak katastrofální následky a být takovou zradou důvěry, že manželský vztah nelze nikdy v rámci manželské smlouvy usmířit (někdy se tomu říká obnova). Proto Bůh říká, že cizoložství je důvodem k rozvodu bez ohledu na to, zda cizoložný manžel či manželka činí pokání (Mt 6,31-32). Písmo nikde nevyžaduje, aby se manželé v rámci manželství usmířili, pokud má jeden z manželů biblické důvody k rozvodu, a to ani v případě, že se provinivší manžel kaje.
Bible po nás požaduje, abychom odpustili těm, kdo nám ublížili, a vyžaduje, abychom se smířili jako bratři a sestry v Kristu, pokud hříšník činí pokání. Bible nám však neříká, abychom důvěřovali lidem a přijímali je do blízkého společenství, pokud naši důvěru zcela zničili. Musíme je milovat (Mt 5,44), ale nemusíme jim důvěřovat (J 2,24).
A konečně, křesťané musí být velmi opatrní a nevyžadovat od lidí usmíření. Křesťané příliš často touží po obnovení vztahů. A i když obnovený vztah může být krásná věc, může být také hrozná. Křesťané by neměli tlačit na jiné křesťany, aby se usmířili, když usmíření není biblicky opodstatněné.
Přidat komentář