Nehledej slávy své! (Mt 4,1-11; J 8,42-50)

• Jáť pak nehledám chvály své; jestiť, kdo hledá a soudí. (J 8,50)

A naši milí Kraličtí řekli zde „chvály“, ale můžeme dobře číst: „Já pak nehledám slávy své“. Oč běží nám, čeho hledáme my? Světské věci se nám poddají jen po světsku, ale duchovní jen duchovně. Vy ty řády světské musíte uznat, jinak se úspě­chu nedoděláte. Ale právě tak ve věcech duchovních. Co je zde napsáno, k mému naučení napsáno jest. „Učte se ode mne! Já nehledám své slávy!“ A teď si myslete, že se ozve hlásek: „Já se neprosím o slávu světa, ale štěstí bych se rád dodělal!“ To je něco, ale dej si dnes říci, jestli se za tím svým štěs­tím poženeš jako druzí, pak pochodíš jako druzí; oni svého štěstí nikdy nenajdou, protože tam štěstí není, kde ho oni hle­dají. Ale kdyby sis dal říci a dal se vést Kristem, jeho Du­chem, tak je to nemožné, abys nenalezl štěstí, protože štěstí nalezlo tebe.

Kázání dělím na dvě části:

I. Nač pak byl na světě Kristus a nač nebyl?

1. Pán Ježíš nebyl na světě proto, aby hledal slávy své. On je Pán slávy: Ten, který svým slovem všecko zformoval, nic bez něho není učiněno! Co by on se teprve s vámi domlouval o slávu, když všecka sláva, která tu je, je jeho sláva. A tak tady sláva je a patří jemu? Ano. Jaká to je sláva? To velice rád vykládám: Všecko to, co s ním souvisí, je sláva. On zfor­moval svět. Myslete si, že svět není a že jste svědkové. On řekne: „Budiž“, a teď dejte pozor! Ono se to stane. To je sláva. Co by hledal tenhle Kristus slávy u vás?

A teď se podívejte na to, co zformoval. To je sláva! Kdy­byste si otevřeli Žalm 19,2: „Nebesa vypravují slávu Boha sil­ného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění“. Když dobře rozumím tomu verši, tak řeknu: Ten, kdo to psal, byl inspirován, ale byl zároveň důmyslný filozof. Ten viděl, jak to všecko chodí na nebi. To je sláva! Představte si soustavu sluneční: tady je slunce od věků, tady je Merkur a Venuše a Země, a ženou se kolem, a tam dál ještě je Mars a žene se a spěchá, aby tam nebyl dříve o půl minuty a aby se neopozdil o půl minuty. To je Boží sláva! Jemu ještě nezbloudilo nikde nic. Všecka věda je jeho sláva, nebo co je přesně vědecké, to on usoudil. Takhle to musí chodit a tak to jde!

Tu žasnu a jdu dál: Ó, já vidím, ten, který to zformoval, to byl umělec! Všude je plno krás, všude všecko tak dokonalé, umělci se jdou tam učit. Krása přírody není něco náhodného! Jako kdyby krásná socha se stvořila náhodou! Nic není náhodou. A když umělec tak formuje, má z toho radost. Nahlédněte, prosím, do Žalmu 104,31: „Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých“. Tak zase ten žalmista, který je inspirován a důmyslný filozof a astronom! On praví: Bůh má z toho radost.

To je sláva, a on bude teprve hledat slávu a domlouvat se s vámi?

A teď si představte ty miliony lidstva! Jak to chodí na světě? Otevřete si Žalm 1: „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici po­směvačů nesedá. Ale v zákoně Hospodinově je libost jeho... Ne takť budou bezbožní, ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr“. Na dvojí způsob to chodí: Jsou tu lidé, kteří se dají vést Du­chem Božím, a druzí, kteří se nedají vést. Chtějí jít cestou svou! Tak se na to spusťte, že mezi nimi nebude jeden jediný, který by byl potěšený.

To je sláva, když to takhle chodí na světě, když vy dostanete, co vám patří, nikdo víc a nikdo méně. A teď si představte tu malichernost u toho ďábla, když on přijde a nabízí mu takové maličkosti. Ten, který stvořil takové divy, aby nedovedl takové maličkosti! A když jeho vlastní bratři mu povídají: „Jdi a ukaž se lidem“, co dávají najevo? Že nemají tušení, jak se to má; to ho neznají! Otevřete si Jana 5,41: „Chvály od lidí nepřijímám“, naprosto to odmítám! A když čtete, že někteří ho chtěli udělat králem, odejde, nechce o tom slyšet.

2. On tu není na to, aby hledal slávu, když je všecko jeho sláva, ale on je na to, aby zjevil slávu, která tu ještě nebyla. Když je tu tolik slávy, on chce ještě ukázat slávu? Co to je? V plnosti času přijde, vezme na sebe naše tělo. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. To je sláva, jaké na světě dosud nebylo. To je pokora. Pokora něco je! On je z těch nejmenších ten nejmenší. Nemá, kde by hlavy sklonil. To je pokora, to je sláva. On vezme můj hřích na sebe, on nese můj hřích. ‚Aj, Beránek Boží, on snímá mé hříchy‘, protože je láska. To je sláva, když takový Pán slávy nese můj hřích. I ta­kový Petr nechce rozumět. „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Když nerozumím, je to tak, jako když se sle­pým mluvím o barvách. To je jeho sláva. Kdo to vystihne? Z těch, kteří dovedou tu přirozenou slávu vystihnout, ani jeden. „Pane, děkuji tobě, žes tyto věci skryl před moudrými a opatr­nými a zjevil je, komus chtěl.“ Komu chtěl? Nemluvňátkům. Duch svatý jde této chvíle, on vám to dá, že se ho ve víře držíte. To není váš výmysl, to je jeho milost.

A máte tu krásnou církev. Vy ji nevidíte, kteří z ní nejste, ale kteří jsou z té církve, ti řeknou: Takové to je. On nehledá své slávy, ale on usoudil, aby tu byli lidé, kteří vystihují jeho slávu.

II. Nač jsem na světě, a nač nejsem?

Tu předpokládám, že se nám stala milost, že jsem drahou krví Pána Ježíše vykoupen, takže jsem jeho.

1. My nejsme na to, abychom hledali slávy své, abychom to dělali jako druzí. Když jsem byl tělo, nemohl jsem jinak jednat, než hledat slávu svou. „Všichni jen svých věcí hledají“, píše apoštol. Neodsuzuji, tak to musí být, ale s vámi to musí být jiné, protože jste Duchem Božím vedeni. A teď jsem ve stálém po­kušení, pokud jsem v těle. Otevřete si, prosím, Mat. 23, 12: „Kdož by sám se povyšoval, bude ponížen; a kdož by se ponížil, bude povýšen“. Kdo bude hledat slávy své, dolů to s ním půjde, a kdo půjde tam, kam ho Bůh posadí, půjde to s ním vzhůru.

A všichni světští lidé se vám vysmějí. Ano, je se co bát, že se vám vaše víra ztratí. „Kterak byste mohli prostě věřit, když na tělo a krev se ohlížíte?“ Jim to projde a zdaří se jim to, ale vy jste pryč!

2. Vy jste na to na světě, abyste hledali chválu toho, který vás miloval až na smrt, a nebáli se o své štěstí; na to jste, abyste hledali slávu toho, který sám své slávy nehledal.

On chce, abyste byli výsledek jeho utrpení, ponížení, milo­vání. To je jeho sláva. Myslete si, že sedíte jako Maria u jeho nohou a posloucháte. U vás se ukáže jeho podoba. Jestliže se Maria lépe drží než Marta, pak Maria více krásného ovoce přináší, v tom je přece logika, v tom je rozum. Když vy na něm visíte a jste jeho lidem, vykoupeným jeho krví, to je jeho sláva. Když to nejste vy, budou to jiní.

A chce, abyste činili, ale činnost sama není vzácná. Co si přeje? „Aj, jdu, ó Bože, abych činil vůli Tvou!“ To se mu líbí. Když mám radost ze slova Božího a chci povolit jemu, tak se mu to líbí, ale když se nechci podrobit ve všem, tak se mu nic nelíbí.

Tu slávu bude mít. A to je jeho sláva, když se o své štěstí nebojím. Když krásně stojím u toho svého, od pondělka do soboty a od soboty zase do pondělka a konám všecko ne sobě a lidem, ale jemu samému, každý dovede vypravovat, jak ho v tom našlo štěstí jeho. Co to je štěstí? Náramná radost z Pána Boha a ze všeho.

To je jeho sláva a on ji vždycky bude mít. Jak on, tak my. „Učte se ode mne.“ On nehledal slávy své, ale všecko mu při­padne, co mu Otec nebeský přisoudil. Když jste jeho ovečka, a krásně poslechnete, všecko vás najde, co vám přidělil. Tvé štěstí se ti neztratí, když ty máš k sobě nedůvěru a k němu svrchovanou důvěru a stojíš při tom, co ti přidělil. To je obsah našeho kázání. „Já pak nehledám chvály své; je, kdo hledá a soudí.“ Amen.

Kázáno 20. února 1910.