Pěstovat spokojenost (Žd 13,5–6)

Jeden Žid kdesi v Maďarsku přišel za svým rabínem a stěžoval si: „Život je nesnesitelný. V jednom pokoji nás bydlí devět! Co mám dělat?“ „Vezmi kozla a nastěhuj ho do pokoje k vám,“ odpověděl rabín. Muž na něj nevěřícně zíral, ale rabín trval na svém: „Udělej, co říkám, a přijď za týden.“ O týden později se muž vrátil ještě zničenější než předtím. „Už to nemůžeme vydržet,“ řekl rabínovi. „Ten kozel je prostě příšerný.“ „Jdi domů,“ řekl rabín, „vystěhuj kozla, a přijď za týden.“ Za týden se muž vrátil a celý rozzářený volal: „Život je báječný! Užíváme si každou minutu, teď když tam není ten kozel – jenom nás devět.“ (Reader’s Digest [12/81].)

Spokojenost je spíš záležitost našeho pohledu než naší situace, že ano? Ale ani mezi Božím lidem není skutečná spokojenost obvyklá. Puritán Jeremiah Burroughs to vystihl, když jednu svou knihu nazval The Rare Jewel of Christian Contentment (Vzácný klenot křesťanské spokojenosti). Všiml si toho i filosof Immanuel Kant, když poznamenal: „Dejte člověku všechno, co chce, a v tu chvíli všechno přestane být všechno.“ (Richard Swenson, Margin [NavPress], s. 190.). Ačkoli je spokojenost tak výjimečná, není to jen něco, co věřícím prostě sluší. Slovesný tvar zde nepřímo zahrnuje příkaz: „… [buďte] spokojeni s tím, co máte…“ (KMS). Žehrat na okolnosti znamená zpochybňovat lásku a dobrotu našeho nebeského Otce. Nespokojenost naznačuje, že nám nezajistil všechno, co potřebujeme. Nespokojenost byla hříchem Izraelců na poušti. Bůh je právě zázračně vysvobodil z egyptského otroctví a zázračně se postaral o jejich potřeby, a přesto si stěžovali na své těžkosti a vyhrožovali, že se vrátí do Egypta.

Výzva našeho textu možná navazuje na to, co autor řekl v 10:34, kde adresátům připomínal, jak v dřívějších dnech (10,32) s radostí snášeli i to, že byli připraveni o majetek, protože věděli, že mají bohatství lepší a trvalé. Nyní ale potřebovali vytrvalost (10,36). Možná že je potom, co byli protiprávně připraveni o majetek, přepadly obavy. Někteří z nich se nyní upnuli na to, aby za každou cenu získali své vlastnictví zpátky. Jenže usilování o hmotné zajištění se snadno změní v lásku k němu. A láska k penězům či věcem (13,5) je v rozporu s láskou k bratřím (13,1). Autor je tedy vyzývá, aby byli spokojeni, a ukazuje jim, jak pěstovat tento vzácný, ačkoli nezbytný, křesťanský klenot.

Kdo chce v životě pěstovat spokojenost, musí z něj vykořeňovat plevel chamtivosti a postavit ho na základ, jímž je Bůh a jeho zaslíbení.

1. Spokojenost musíme pěstovat.

Podobně jako nádherná zahrada ani spokojenost nevyroste bez cílevědomého záměru a úsilí. Apoštol Pavel napsal z vězení: „… naučil jsem se být spokojen s tím, co mám“ (Fp 4,11). Jestliže se spokojenosti musel učit Pavel, co teprve my? Co je křesťanská spokojenost? Jeremy Burroughs ji definuje jako „ono sladké, laskavé a tiché niterné rozpoložení ducha, který se svobodně a s potěšením podřizuje Božímu moudrému a otcovskému řízení za každých okolností“ (J. Burroughs; v: Swenson, s. 200). John Owen napsal: „… spokojenost je laskavé rozpoložení či uzpůsobení mysli, tiché a vyrovnané; prosté [1] stěžování … na řízení Boží prozřetelnosti ve věci našich vnějších potřeb; [2] vší závisti vůči příznivější situaci jiných; [3] obav a úzkostlivé péče o budoucí zajištění; a [4] přání či plánů ohledně věcí, jaké by nám mohlo zajistit větší bohatství než to, které máme.“ (J. Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], s. 411-412.) Abychom si vypěstovali a zachovali spokojenost, musíme si uvědomit, že:

A. Svět soustavně usiluje o naši nespokojenost.

Všechna reklama, ať v televizi, na billboardech nebo v katalozích, je určena k tomu, abyste si říkali: „Tohle potřebuju ke štěstí!“ V jednom pořadu televize PBS bylo uvedeno, že než průměrný Američan dosáhne dvaceti let, uvidí milión reklamních šotů. (Randy Alcorn: The Treasure Principle [Multnomah Publishers], s. 50.) Nevím, jak na to číslo přišli, ale pokud začnete hned od narození, znamená to v průměru sto třicet sedm reklam denně! Dokonce i zlomek tohoto množství na nás musí zanechat stopu! Takže se musíme bránit vlivu světa, aby nás nestrhl jeho dravý proud. Než půjdeme dál, měli bychom věnovat pozornost otázce, kterou text vyvolává: „Je špatné snažit se svou situaci zlepšit a poctivou prací zvýšit své příjmy?“ Opačná otázka by mohla znít: „Měli bychom svou finanční situaci a hmotné potřeby nebrat na vědomí?“ Máme životem prostě bezcílně proplouvat a žít z ruky do úst?

Stejně jako v případě mnoha jiných biblických principů, i zde musíme zachovávat rovnováhu tím, že budeme pravdy, které si zdánlivě odporují, udržovat v určitém napětí. Bible na jednu stranu zavrhuje lenost a vyzývá nás k tvrdé práci, abychom sobě i své rodině zajistili to, co potřebujeme (Př 10,4–5; 24,30–34). Pavel říká tato silná slova: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1Tm 5,8). Tesalonickým připomíná svůj vlastní příklad, jak pilně pracoval, aby se postaral o své potřeby (2Te 3,7–12). Ve verši 3,10 jim přikázal: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ Bible také příznivě hodnotí bohatství jako projev Božího požehnání (Ž 112,3; Př 10,22). Přikazuje nám, abychom zodpovědně spravovali peníze a majetek, který nám Bůh svěřil, a abychom předvídavě a ukázněně zabezpečovali očekávané potřeby v budoucnosti (Př 6,6–11; 13,22; 15,6; 21,5.20; 27,23–27). Na druhou stranu nás Bible varuje před úskalími bohatství (Př 11,4.28; 30,8–9). Ježíš své učedníky šokoval prohlášením: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského“ (Mt 19,23). Pavel varoval: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení“ (1Tm 6,9–10).

Zatímco zachováváme napětí mezi těmito pravdami, zásadní věcí je motiv, proč usilujeme o zlepšení své finanční situace. Snaha uspokojit oprávněné osobní či rodinné potřeby, abyste se nestali zátěží pro církev či pro společnost, je správné. Chtít více peněz, abyste mohli více dávat, je také dobré (2K 9,8; Ef 4,28). Pokud ale sklouznete k tomu, že se ohledně svých přítomných či budoucích jistot budete spoléhat spíš na bohatství než na Hospodina, jste na špatné cestě (Př 11,28; Jer 17,5–6). Pokud si ukládáte poklady na zemi, a ne v nebi, o všechno přijdete (Mt 6,19–34). Pokud žijete v dostatku, ale nepomáháte chudým, pácháte hřích sodomských (Ez 16,49). Pokud hledáte spokojenost v penězích nebo ve věcech místo v samotném Bohu, odejdete s prázdnou (1Tm 6,5–10). Takže dávejte pozor, abyste se nedali oklamat.

B. Spokojenost neporoste bez soustavné pěstitelské péče.

Dnes jste možná v Pánu spokojeni, ale už zítra můžete být pokoušeni k chamtivosti nebo k závisti. Postoje spokojenosti i chamtivosti vycházejí z mysli. Chcete-li pěstovat spokojenost, musíte střežit svůj myšlenkový život a soustavně pracovat na tom, abyste získali biblický pohled na život, hmotný majetek a na věčnost. Musíte se vyhýbat tomu, abyste se porovnávali s druhými, s vědomím, že Bůh je svrchovaný a že má s různými lidmi různé záměry. Možná ví, že kdyby vám svěřil více peněz, přestali byste se na něj spoléhat, a to by vás duchovně zničilo. Chcete-li si tedy vypěstovat spokojenost a správně o ni pečovat, musíte se denně sklánět před Boží svrchovaností, spoléhat se, že se postará o všechny vaše potřeby, a stále mít na zřeteli věčnost. Oblíbený Žalm 23 líčí postoj spokojené ovce, která se těší z péče Dobrého Pastýře. Rozjímejte o něm, dokud se nestane vaším postojem. Náš text ale uznává, že zahrada spokojenosti neroste bez plevele. Proto …

2. Chceme-li pěstovat spokojenost, musíme stále vykořeňovat plevel chamtivosti.

„Žijte bez lásky k penězům…“ (KMS). Toto není jediné místo, kde je v jednom kontextu řeč jak o chamtivosti, tak o sexuální nemravnosti (Ř 1,26–29; 1K 5,10–11; Ef 4,19; 5,3–5; Ko 3,5; 1Te 4,3–6; 2Pt 2,14). Bible hodnotí chamtivost jako strašný hřích, který je v podstatě modlářstvím (Ef 5,5; Ko 3,5). Chamtivosti podlehli Bileám (2Pt 2,15), Akán (Joz 7,1.20–21), Elíšův služebník Géchazí (2Kr 5,20–27), bohatý mladík (Mt 19,16–22), Jidáš Iškariotský (J 12,6), Ananiáš a Safira (Sk 5,1–10) i Félix (Sk 24,26). Ježíš zmiňuje „starosti, majetek a rozkoše života“ jako ono trní, které zadusí slovo, aby nepřineslo úrodu (Lk 8,14). Varoval: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15). Poté vyprávěl podobenství o hloupém boháči, který si chtěl pro své bohatství postavit větší stodoly, ale téže noci zemřel (Lukáš 12,16–21), a uzavřel je slovy: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

Chamtivost čili láska k penězům je tedy nebezpečný plevel, který se neustále objevuje v životě každého z nás. Jeden den ho vytrhnete a druhý den je tady zas. Pokud nebudete neustále pilně plít, Boží spokojenost nepoznáte. Zde jsou čtyři způsoby, jak nenechat zahradu docela zarůst:

A. Chceme-li vykořenit plevel chamtivosti, musíme uznat, že Bohu patří všechno, co máme.

Žalm 24:1 tvrdí: „Hospodinova je země se vším, co je na ní…“ Pavel klade řečnickou otázku: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého…? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné“ (1K 6,19–20). Ježíš často vyprávěl podobenství, ve kterých Bůh vystupuje jako majitel a my jako jeho správci či služebníci pověření dozorem (Mt 25,14–30). Majitel nám v této roli svěřuje zdroje, pomocí nichž máme dosáhnout zisku pro jeho záměry. Nechává nás, abychom z nich v rozumné výši čerpali mzdu, ale plýtvat majitelovým jměním na nerozvážné pořizování věcí pro své vlastní použití znamená být nezodpovědným správcem. Pokud to děláme, zapomínáme, že nám podnik nepatří. Jenom v něm pracujeme a spravujeme ho pro majitele. Jednoho dne se přijde podívat na naše účetnictví, aby zjistil, jestli jsme z jeho investic dosáhli výtěžku.

Abychom vykořenili plevel chamtivosti a získali Boží pohled na majetek a peníze, složme mu to všechno k nohám, protože mu to po právu patří. Vy to pro něj spravujete a staráte se o to, ale pokud si cokoli z toho vezme, je to jeho věc. Vím, že je bolestné utrpět finanční ztrátu nebo být okraden o majetek. Ale není to tolik bolestné, když můžete říct: „Pane, ukradli Tvůj majetek!“

B. Chceme-li vykořenit plevel chamtivosti, musíme si ukládat poklady tam, kde chceme, aby bylo naše srdce.

Ježíš jasně učil: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Znáte to ze zkušenosti. Možná jste investovali do akcií, například AT&T. Otevřete noviny a vidíte, že nějaký jiný telekomunikační gigant právě AT&T koupil. Řeknete si „no jo“ a otočíte stránku? Kdepak, důkladně si ten článek prostudujete, abyste zjistili, jestli vaše akcie půjdou nahoru nebo dolů. Možná si ještě přečtete, jak to vidí Wall Street Journal, a třeba zavoláte svému makléři. Proč? Protože vaše srdce šlo za vaším pokladem do AT&T. Jestli chcete, aby vaše srdce bylo u Božích věcí, investujte své poklady tam. Když podporujete misionáře v Číně a pak se dočtete o zákroku čínské vlády proti tamním křesťanům, bude vám ležet na srdci modlitba za tohoto misionáře a tuto zemi. Možná se s ním spojíte, abyste se dozvěděli, co se děje. Vaše srdce je s ním, protože jste tam investovali svůj poklad.

C. Chceme-li vykořenit plevel chamtivosti, musíme žít s vědomím věčnosti.

Chamtivost je vždycky krátkozraká a soustřeďuje se jenom na tento život. Představte si někoho na smrtelné posteli a nabídněte mu milión dolarů. Ponecháme-li stranou to, že je může zanechat svým dědicům, nebudou mu ty peníze k ničemu. Smrt není jen zaručený tip – je to tutovka! A necháte tu všechno. Povídali si tuhle dva o jednom zámožném člověku, který právě umřel. Jeden se ptá: „Kolik tu toho po něm zůstalo?“ Druhý opáčí: „Všechno!“ Nikdo ještě neviděl pohřební vůz se stěhovacím přívěsem! Nemůžete si to vzít s sebou, ale můžete to poslat napřed na účet u Nebeské královské banky. O ukládání pokladů v nebi mluví Ježíš i Pavel (Mt 6,19; 1Tm 6,17–19).

Ježíš vyprávěl podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1–8), který věděl, že dostane vyhazov. A tak rychle využil toho, co měl, aby si udělal přátele pro budoucnost. Ježíš z toho vyvodil ponaučení: „Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků“ (16,9). Neřekl „pokud majetek pomine“, ale „až majetek pomine“. Ve smrti pro nás peníze přestanou existovat. Ježíš nám říká, abychom si nyní získávali nespravedlivými penězi přátele pro věčnost. Použijte peníze, které nepochybně pominou, jako investici do něčeho, co nepochybně přetrvá: totiž k přivádění lidí do nebe.

D. Chceme-li vykořenit plevel chamtivosti, musíme si vytknout za cíl víc dávat, ne víc hromadit.

Dávání je Boží sérum proti jedu chamtivosti. Když ale dostaneme více peněz, všichni jsme v pokušení nechat si je nebo je utratit sami. Bůh vám může seslat více peněz, aby vám pomohl získat určité věci, které vám usnadní život. Jako milující Otec neodpírá svým dětem dobré věci. Ale také vám může seslat více peněz, abyste je předali dál a pomohli tak naplnit jeho záměry. Pokud předpokládáte, že je máte všechny využít pro sebe, možná je užíváte špatně. Jak často učím, desátky (desetina příjmu) nejsou Boží norma pro dávání v novozákonní době. To může být dobré jako relativně nízká částka pro začátek, ale novozákonní norma je „podle možnosti“ (1K 16,2 KR) – podle toho, jak nám Bůh požehnal.

Nezapomeňte, že mu patří všechno, ne jenom deset procent! Pavel v souvislosti s výzvou k dávání napsal: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo na každou novou hračku“ (2K 9,8). Ne ne, takhle to neřekl! Řekl: „pro každé dobré dílo“! Když vám Bůh dává víc než dostatek a vaše potřeby jsou naplněny, zvažte s modlitbou, jak můžete ze svého přebytku přispět na Boží dílo.

George Muller, který sám závisel na podpoře Božího lidu, žil velmi prostě a zbytek odevzdával Bohu. Mnoho let podporoval téměř celý, ne-li úplně celý tým třiatřiceti misionářů China Inland Mission (Čínská vnitrozemská misie)! (Roger Steer: George Muller: Delighted in God [Harold Shaw Publishers], s. 224.) V roce 1874, který byl typický, žil z osmi procent svého příjmu a devadesát dvě procenta dával na Boží dílo. (A. T. Pierson: George Muller of Bristol [Revell], s. 183, 338.) Muller se mohl stát bohatým člověkem a žít si v luxusu. Místo toho se rozhodl žít prostým životem a ukládat si poklady v nebi. Dávání je Boží způsob, jak ze života vyplít chamtivost.

Spokojenost musíme pěstovat, a proto musíme stále vykořeňovat plevel chamtivosti. Jak k tomu ale získat motivaci?

3. Chceme-li pěstovat spokojenost, musíme svůj život postavit na základ, jímž je Bůh a jeho zaslíbení.

„Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘“ První citát ve Starém zákoně v této podobě doslova nenajdeme, ale podobných míst je tam dost (Dt 31,6.8; Joz 1,5; 1Pa 28,20; Iz 41,10–13). Autor je možná shrnul všechny dohromady. Druhý citát pochází ze Žalmu 118,6. Tyto verše by snadno vydaly na další kázání, proto si jen krátce povšimněme, že:

A. Spokojenost v životě roste, když je jeho základem Bůh, a ne něco, co bychom od něj chtěli.

Pokud Boha „používáte“ jako prostředek k získání toho, co chcete, nebudete nikdy spokojeni, protože věci naše srdce nikdy neuspokojí. Dostanete to, o čem jste si mysleli, že vás to učiní šťastnými, ale třpyt té věci se vám brzy omrzí a začnete hledat něco jiného. Naše srdce dokáže uspokojit jenom Bůh. Izraelci se na poušti náruživě dožadovali masa. Bůh jim maso poslal, ale stihl je úbytěmi na duši (Ž 106,15 JB). Ráchel řekla Jákobovi: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu“ (Gn 30,1). Bůh jí syny dal, ale při porodu druhého syna zemřela.

V kontrastu k tomu píše autor Žalmu 73, jak nejprve svévolníkům záviděl jejich blahobyt, dokud se na věci nepodíval z hlediska věčnosti a neuvědomil si, že svévolníky bude Bůh soudit, zatímco on přijde do nebe. Ve verších 73,25–26 pak volá: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.“ Správně! Postavte svůj život na Bohu samotném a vaše duše najde spokojenost. David se skrýval v nehostinné poušti před nepřáteli, kteří mu usilovali o život. Protože ale hledal Boha, napsal: „Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu“ (Ž 63,6).

B. Spokojenost v životě roste, když jsou jeho základem bezpečné Boží sliby.

„… on sám řekl…“ (KMS)! Nejsou to vrtkavé sliby lidí, kteří to mohou myslet dobře, ale často selhávají. Jsou to sliby živého Boha, který svým slovem přivedl vesmír z nebytí k bytí a který neselhává nikdy! Autor uvádí dva z jeho slibů:

1) Postavme svůj život na Boží slib, že nás nikdy neopustí a nezřekne se nás.

Naše překlady nečiní zadost řeckému originálu, který tento slib zdůrazňuje pěti zápory. Snad nejlépe to v angličtině podává píseň „How Firm a Foundation“ (Jak pevný základ):

Duši, která se ve snaze najít odpočinek opřela o Ježíše,

nenechám, nenechám jejím nepřátelům napospas.

I kdyby se celé peklo namáhalo, aby jí otřáslo,

já se této duše nikdy, ne, nikdy, ne, nikdy nezřeknu!

Bůh své děti nezvratně ujišťuje, že je za žádných okolností, nikdy a nikde neopustí. I když jeho svatí zakoušejí strašlivé pronásledování nebo mučednickou smrt, on je při tom s nimi a právě tou zkouškou je přivádí k sobě, aby strávili celou věčnost s ním. Tato potěšující pravda nám umožňuje zůstat za spokojeni všech okolností. Peníze, zdraví i své milované můžeme ztratit, ale Bůh s námi zůstává! Bůh je všechno, co potřebujeme ke spokojenosti!

2) Postavme svůj život na Boží slib, že stojí při nás.

Adresátům Listu Židům hrozilo pronásledování, což je strašná věc. Autor ale s odvoláním na Žalm 118:6 zdůrazňuje: pokud při vás stojí Bůh, co vám mohou udělat lidé? Kdybyste mluvili ze strachu, mohli byste říct: „Lidé mě mohou připravit o všechen pozemský majetek! Mohou mě nebo mé blízké mučit nebo dokonce zabít!“ To je pravda, ale nikdo vám nemůže vzít Pána ani jeho nebeské bohatství, a to je to, na čem opravdu záleží. Jak to řekl Martin Luther („Je pevným hradem Pán Bůh náš“): „I když nám statek, čest, život dáti jest, s tím se smíříme, v nich prospěch nezříme, nás čeká v nebesích Pán.“

Závěr

Henry Kissinger poznamenal: „Pro Američany tragédie většinou znamená něco strašně moc chtít a nedostat to. Mnoho lidé i celých národů se ze svých soukromých životů a ze své historické zkušenosti muselo poučit, že snad nejhorší podobou tragédie je něco strašně chtít, dostat to a zjistit, že je to prázdné.“ (H. Kissinger; v: Swenson, s. 196.)

Takže kde začít, když chcete pěstovat spokojenost, která nikdy nezklame? Člověk musí začít z toho správného konce. A. W. Tozer to řekl správně: „Člověk, jehož pokladem je Bůh, má v něm jediném všechno.“ (A. W. Tozer: The Pursuit of God [Christian Publications], s. 20.) Jeden puritán se kdysi usadil za stůl a zjistil, že má k jídlu jen kousek chleba a trochu vody. „Cože?“ zvolal. „Tohle všechno a navrch ještě Ježíše Krista?!“ George Muller říkával, že první úkol každého dne je být skutečně spokojený a šťastný v Bohu (Pierson, s. 257, 315).

U toho začněte! A dejte si záležet, abyste každý den aspoň chvíli vykořeňovali plevel chamtivosti.

Otázky k diskuzi

1. Jak věřící pozná, kde končí „dost“ a začíná „příliš“, pokud jde o jeho blahobyt?

2. Měli by mít křesťané uloženy prostředky v investicích, úsporách a na penzijním spoření? Pokud ano, jak poznáme, jaká míra je rozumná?

3. Jak má křesťan přijít na to, jestli má přijmout povýšení, kvůli kterému by se musel přestěhovat a věnovat práci více času?

4. Kde je hranice mezi hledáním Boha kvůli něčemu, co od něj člověk chce, a kvůli němu samotnému?