Bůh zjevuje skryté věci (Gn 42,1–38)

Máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratří. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a mnohem širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoboa do Kenaánu (od 34. kapitoly) tvoří předehru k tomu, co se začíná odehrávat v této a několika následujících kapitolách. Můžeme to přirovnat k prvním dvěma kapitolám knihy Job, kde čteme o věcech, které Job vědět nemohl – je tam rozhovor satana s Bohem, který se týká Joba a jeho zbožnosti. Také v knize Genesis jsou věci, které se týkají Josefa, které však Josef nemohl vědět. Díváme se na jeho příběh z vnějšku a o to zajímavější věci tam můžeme vidět.

I. Pozadí událostí

V předchozích kapitolách Genesis jsme viděli řadu jednotlivých detailů, které se nám samy o sobě zdály trochu zvláštní.

A. Pozadí Jákobovy rodiny

Můžeme zmínit řádění Jákobových synů Šimeóna a Léviho v Šekemu, kdy vyvraždili všechny muže toho města. Patří sem jakoby mimochodem pronesená věta – jediný verš, který se týká prvorozeného Jákobova, Rúbena:

• Když Izrael přebýval v oné zemi, šel Rúben a ležel s ženinou svého otce Bilhou. Izrael se o tom doslechl … (Gn 35,22)

Viděli jsme, že tato zmínka ve svém kontextu dává jenom malá smysl. Přesto je důležitá pro budoucí události. Nemůžeme vynechat předivné Boží jednání s Judou, jeho syny z pohanské ženy a Támar, která se nakonec stala pramatkou kmene Juda i praprababičkou zaslíbeného Spasitele. Bůh nám ukazuje, jak zvláštní jsou Jeho cesty a jak moc se liší od našich cest. Jeho myšlení není jako naše. Bůh je svatý, zatímco my jsme do morku kostí zkažení hříšníci. Tím nechci říct, že bychom dělali jenom samé hrozné věci, ale chci tím říct, že v nás není nic, v čem by Bůh mohl najít zalíbení. V knize Genesis to vidíme od třetí kapitoly, která popisuje pád člověka do hříchu až úplně do konce. Svatí Boží mužové, praotcové – ti všichni byli stejnými hříšníky, jako jsme my. A to je také naše naděje.

B. Zbožnost a moudrost Josefa

V předcházejících kapitolách jsme také viděli zbožnost Josefa. Viděli jsme jeho závislost na Bohu, jeho touhu oslavit Boha v každé situaci, do níž se dostal. Viděli jsme, jak Josef mluví o svém Bohu a ukazuje, že Bůh je hoden slávy a nikoliv Josef. Josef je vzorem toho, co čteme:

• Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora. (Př 15,33)

Josef byl pokorný a tak mohl být povýšen do slávy. Josef žil v bázni před Hospodinem – a dneska uvidíme, že to tak doopravdy bylo – a proto měl Boží moudrost, jak jsme to viděli v minulé kapitole. V předchozích dvou kapitolách se naplňovaly sny, které Josef z Boží moudrosti vyložil druhým lidem, nyní uvidíme, jak se začínají naplňovat jeho vlastní sny, které měl ještě jako mladík v domě svého otce a jejichž výklad až do této chvíle postrádal.

C. Boží slovo k poučení

Setkání Josefa s bratry je popsané velmi podrobně, a to hned z několika důvodů. Nejenom, že se jedná o nádherný příběh z lidského hlediska, ale také je tady popsáno, jak se Izraelci dostali do Egypta. Nesmíme zapomínat na to, že Mojžíš tento příběh v této podobě dává Izraelcům, kteří odcházejí z Egypta, kde byli zotročeni. Zde je zapsáno, jak se tam dostali. Kromě toho je to příběh o moudrosti, kterou Bůh dává lidem. Josef je skutečně moudrý muž, který se svými bratry jedná s ohledem na jejich věčné blaho, na jejich věčný úděl a nikoliv s ohledem na momentální okolnosti.

• Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Ř 15,4)

To jsou slova pro nás. I my dnes budeme čerpat naději z trpělivosti a z povzbuzení, které nacházíme v knize Genesis. Bůh je věrný.

II. Hlad v Kenaánu (v. 1–6)

Náš příběh začíná už na konci předchozí kapitoly, kde čteme:

• A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět. (Gn 41,57)

Pán Bůh má své prostředky, jak dovést lidi a celý svět tam, kam chce. V tomto případě – a není to poprvé v knize Genesis – dopouští na zemi hlad.

A. Hlad v Kenaánu (v. 1)

V zaslíbené zemi je hlad, zatímco v zemi, v níž budou Izraelci zotročeni, prodávají obilí. Je to zajímavé, že všichni tři patriarchové zakusili v zaslíbené zemi hladomor – Abraham, Izák i Jákob. Ve všech třech případech tam hraje svou roli také Egypt. Abraham sestoupil do Egypta a znamenalo to obrovské problémy, protože prodal svou ženu Sáru faraonovi a pak byl z Egypta vyhnán. Naproti tomu Izákovi se ukázal Hospodin a řekl mu:

• Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu. (Gn 26,2)

Jákob viděl, že v Egyptě prodávají obilí. Pravděpodobně viděl Kenaánce, kteří už nakoupili obilí nebo jiné, kteří se chystali do Egypta. Proto mluví ke svým synům, kteří se nějak neměli k tomu, aby cokoliv dělali.

B. Jákobovi synové (v. 1-4)

Všichni Jákobovi synové už byli ženatí a měli děti. Přesto byli v domě svého otce a poslouchali Jákoba jako hlavu své rodiny. Jákob je ten, kdo všechno řídí. Můžeme si připomenout, že nejstaršímu z Jákobových synů, Rúbenovi, bylo v tu dobu čtyřicet čtyři let. Když se zamyslíme nad tím, jak jsme poznali Jákobovy syny a srovnáme to s tím, jak je vidíme v tuto chvíli, tak můžeme vidět, že v jejich životech došlo k nějakým změnám. Dříve to byli rebelové, kteří se stavěli proti svému otci. Nyní svého otce poslouchají. I když první verš ukazuje na to, že jsou tak trochu paralyzovaní – stáli a dívali se na sebe.

Když je potřeba jednat, tak není čas stát a dívat se na sebe. Když máme problémy nebo nedostatek, nebo když vidíme, že je možné být užitečný, tak musíme jednat a zbavit se prázdných ohledů nebo dokonce lenosti. Takové věci nás vedou k tomu, že stojíme a koukáme na sebe, případně – jak je dobrým zvykem v naší zemi – řešíme různá „kdyby“ a všechno možné okolo. Jsme jako Jákobovi synové. Mnoho lidí si myslí, že mohou problémům čelit tak, že se budou tvářit, že problémy nejsou, tedy že před nimi nějakým způsobem utečou. Ale tak to nefunguje a my to dobře uvidíme právě v této kapitole na životě Josefových bratří. Nakonec bratři na otcův popud vyrážejí. Ale Benjamín zůstává doma. Benjamínovi bylo kolem pětadvaceti let – nebyl to žádný výrostek, ale dospělý muž. Přesto ho otec chce mít doma, aby se mu něco nestalo.

C. Snopy se klaní (v. 5–6)

Pátý verš našeho textu nám říká, že Josefovi bratři vyrazili spolu s ostatními. Celá kenaánská země trpěla hladem a Jákobovi synové byli mezi mnohými, kteří přišli nakoupit do Egypta obilí.

• Josef byl říšským správcem a prodával obilí všemu lidu země. Když přišli jeho bratři, skláněli se před ním tváří k zemi. (Gn 42,6)

Prázdné snopy bez obilí se klaní plnému. Josefovy sny docházejí svého naplnění a Josef dostává od Boha jejich výklad (v. 9). Bůh dělá veliké věci – ti, kdo dříve Josefa pronásledovali, se nyní sklánějí u jeho nohou.

III. Bratři před Josefem (v. 7-20)

Josef se po dlouhých dvaceti letech znovu setkává se svými bratry. Je zajímavé, že když se Josef stal správcem Egypta, tak procestoval celou egyptskou zemi, ale na svoji rodinu se podívat nejel. Cesta vozem by trvala jenom několik málo dní. Josef své bratry hned poznal, ale oni jeho nikoliv. Uplynulo dlouhých dvacet let a za tu dobu se sedmnáctiletý mladík změní k nepoznání. Kromě toho Josefovi bratři asi nečekali, že by se s Josefem někdy setkali – a to i přes to, že jejich hřích jim nedával spát.

A. Boží slovo

Všimněte si, že Josef (v. 9) si vzpomněl na to, co mu Bůh zjevil, ale jeho bratři nikoliv. Ta zmínka ve v. 9 není náhodou. Mojžíš nám tady připomíná, jak důležité je uchovávat Boží řeč ve svém srdci. Josef Boží řeč uchovával ve svém srdci – a to byl důvod, proč si mohl vzpomenout na to, co mu Bůh před mnoha lety ukázal. Jeden z největších kazatelů starověké církve, Jan Zlatoústý, řekl, že zdrojem všech našich problémů je, že neznáme Písma. A puritánský kazatel, John Bunyan, vysvětluje, že buď nás hřích drží daleko od této knihy, nebo nás tato kniha drží daleko od hříchu. Výbornou ilustrací je příběh Jákobových synů. Někdy mají křesťané takovou představu, že Boží slovo je něco jako pohádkový dědeček, který se objeví vždycky, když je to potřeba, a pomůže jim. Jak moc se takoví lidé mýlí! Jestli chcete mít užitek z Božího slova, jestli ho chcete používat správně, jestli chcete, abyste v pravý čas měli to pravé slovo, tak se budete muset cvičit v Božím slově. Musí být hluboko ve vašem srdci, musí jím být naplněná vaše mysl, musíte ho být plní. Poslechněte si, co řekl Bůh prapravnukovi Josefa, Jozuovi:

• Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,8)

B. Bratrská zkouška

Josef si připomněl, co mu Bůh před lety ukázal a začal mluvit se svými bratry tvrdě. Proč? Co ho k tomu vedlo? Chtěl si užít svou chvilku slávy? Ne, Josef nebyl mužem, který by se vozil po druhých pro příkoří, které mu spáchali před mnoha lety. Jeho charakter byl úplně jiný. Ale chtěl vidět, jaký je charakter jeho bratrů. Co se stane, když se jim dá poznat? Budou dál usilovat o jeho život? Proč s nimi není jeho jediný rodný bratr Benjamín? Neprodali ho také do otroctví? A kde je jeho otec? Jak se zachovali k němu? Co stalo s bratry za uplynulých dvacet let? Josef to potřeboval vědět dřív, než se dá bratrům poznat. Proto ta tvrdá slova, proto třídenní vězení. Josef se obořil na své bratry a oni začali mluvit o své rodině. Mluvili o tom, že otec je naživu, že nejmladší bratr, Benjamín, je s ním. Jak asi znělo Josefovi ujišťování bratrů, že jsou poctiví lidé? A všimněte si ve v. 13, jak mluví o Josefovi. … ten už není! Neříkají s jistotou, že je mrtvý, ale v jejich očích to bylo nanejvýš pravděpodobné. Počítali s tím, že Josef už nikdy nepromluví – a zatím stál Josef před nimi! Josef chce znát pravdu, proto říká: Přivedete mi nejmladšího bratra. Jenom tak poznám, že mluvíte pravdu. Že jste skutečně těmi, za koho se vydáváte – jste poctiví lidé.

C. Boží bázeň Josefa

Už jsme viděli předtím, že Josef byl citlivý člověk a nyní se jeho citlivost projevuje znovu. Vsadil bratry do vazby, ale po třech dnech jim říká něco velmi zajímavého:

• Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha. (Gn 42,18)

Když Josef mluvil s ženou Potífara, která ho chtěla svést, tak říkal, že kvůli Bohu se nedopustí takové špatnosti. Když mluvil s faraonovými dvořany, tak je odkazoval na Boha, který jediný může dát pravý výklad snů. Když stojí před faraonem, tak znovu svědčí o Bohu a nyní, když jsou před ním jeho bratři, tak opět slyšíme: Bojím se Boha. A věřte tomu, že ta slova jsou míněna nesmírně vážně. Josef se vždycky bojí zarmoutit Boha a tak i v této chvíli jedná s bratry rozvážně, moudře a citlivě.

• Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoután ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně; tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete. (Gn 42,19–20)

Tam, kde jsou lidé, kteří mají bázeň před Bohem, tam Bůh koná své dílo – a my to můžeme vidět na Josefových bratrech.

IV. Bůh pomalu odhaluje (v. 21-28)

Všimněte si, jak bratři reagují! Je tady jeden zbožný muž a proti němu stojí deset tvrdých chlapů. Ale bázeň Boží přemáhá tyhle drsný chlapy.

A. Bůh probouzí jejich svědomí

Je tam jedna věc, která jim nedává klidně spát:

• Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my. (Gn 42,21)

Už jednou se vrátili domů bez jednoho bratra. Nyní půjdou domů bez dalšího. Věci se začínají pomalu spojovat. Začínají se jim vybavovat detaily toho, co před lety udělali Josefovi. Myslím, že to chtěli pohřbít hodně hluboko a už na to nikdy nepomyslet, ale svědomí nelze jen tak snadno umlčet a pokud ho Duch Boží probudí, tak je skutečně k neutišení. Čas nemůže nijak zmírnit vinu. Čas nevymaže záznamy svědomí. Čas nedovede odstranit hřích. Lidské zákony poskytují tzv. promlčecí lhůtu – když uplyne určitá doba od spáchání nějakého zločinu nebo podvodu, tak je zločin promlčený a pokud zločinec nebo podvodník nebyl do té doby dopaden a odsouzen, tak už ho nelze z toho zločinu, který spáchal, obžalovat. Ale Bůh je vševědoucí Bůh. U Boha není žádná promlčecí doba. Před Bohem je každý hřích takový, jako kdyby se udál právě teď. A Bohem probuzení svědomí to právě takto prožívá. Když jsou hříšníci usvědčeni Duchem svatým, tak nemají ani chvilku pokoj. Toto břemeno hříchu dobře popisuje John Bunyan v knize Cesta křesťana:

Díval jsem se tedy dál a spatřil muže jménem Evangelista, který k němu přistoupil a tázal se ho, „Pročpak pláčeš?“ Odpověděl mu: „Pane, z knihy, kterou držím v ruce, se dozvídám, že musím zemřít a pak předstoupit před soud. Když o tom však přemýšlím, zjišťuji, že nejsem ani ochoten podstoupit to první ani schopen obstát v tom druhém.“

„Proč raději nezemřít, když tento život provází tolik zlého?“ namítl Evangelista. „Protože se bojím, že břemeno, které mám na zádech, mě stáhne hlouběji, než je hrob, a že se propadnu do pekel. A jestliže nejsem, pane, připraven jít do vězení, o to méně jsem připraven předstoupit před soud a odtud jít na popraviště. Když na tyto věci jenom pomyslím, je mi do pláče,“ odvětil ten muž.

Na to Evangelista pravil: „Jsi-li na tom tak, proč stojíš bez hnutí na místě?“ „Protože nevím, kam jít,“ řekl mu. Na ta slova mu Evangelista podal pergamenový svitek, v němž stálo: „Uteč před budoucím hněvem!“

Jenom Kristův kříž z nás může sejmout břemeno našich hříchů a vin. Čas může otupit ostří, ale nikdy nemůže smazat vinu samotnou. Ani čas, ani žádný člověk, ani žádný skutek, ani žádný rituál, zkrátka nic nemůže z člověka sejmout břemeno hříchu. Jenom Kristus. U Něj je odpuštění, u Něho je milost.

B. Josefovo milosrdenství

Ve chvíli, kdy se začíná probouzet svědomí bratrů, tak jim Josef začíná prokazovat milosrdenství. Je to velká dávka milosrdenství kombinovaná s přísností. Josef pláče, jeho srdce je zasažené a jistě touží bratry obejmout, ale ví, že musí jít ještě dál. Musí se prokázat také opravdovost bratrů. Vybírá Šimeona a nechává ho před očima bratrů svázat. Proč Šimeona? Šimeonovi podle pravidel mělo náležet prvorozenectví, které otec odebral Rúbenovi a dal ho Josefovi. Josefa se bratři zbavili a tak bylo jen logické, že Šimeon měl být budoucím vůdcem. Přivedou bratři kvůli Šimeonovi svého nejmladšího bratra, Benjamína? To byla těžká zkouška. Vedle toho Josef prokazuje velké milosrdenství:

• Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak. (Gn 42,25)

Josef se postaral o to, aby rodiny jeho bratrů nehladověly, dal jim jídlo na cestu domů, a navíc se postaral o to, aby bratři o nic nepřišli – vrátil jim jejich stříbro. Nevíme přesně, co tím zamýšlel, ale víme naprosto jistě, že to byl Boží plán a Bůh toho využil, jak vidíme v následujících verších.

C. Bratři se třesou před Bohem

Když bratři zastavili, aby přenocovali, tak jeden z nich našel své stříbro v obilí. Podívejte se, jaký to na ně mělo účinek:

• Zvolal na bratry: „Mé stříbro je tady! Zde v žoku!“ Zůstali jako bez sebe, roztřásli se a říkali jeden druhému: „Co nám to jen Bůh učinil?“  (Gn 42,28)

Všimněte si prosím tří věcí:

1. Provinilé svědomí hříšníků nechápe milost a milosrdenství. Tam, kde je vina, tam si lidé často vykládají dobré Boží jednání s nimi jako zlé znamení. Utíkají, i když je nikdo nehoní, jak to říká Šalamoun:

• Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče. (Př 28,1)

Josef byl jako lvíče – v bezpečí, na tom nejméně bezpečném místě. Bratři si mysleli, že se Josefa zbavili a budou v bezpečí, ale nyní se třesou a utíkají! Ale pronásleduje je jenom jejich špatné svědomí, jejich vina před Bohem i před lidmi – především před jejich otcem, ale i před jejich rodinami. I dnes mnoho lidí utíká a neví proč. Jediným důvodem je jejich svědomí, které je žene, břemeno jejich hříchu, které je pohání. Nikde nezakotví, nikde se nezastaví, nejsou v bezpečí, a i když to někdy vypadá, že na chvíli jsou, tak se objeví něco dalšího, co je neustále vyrušuje z jejich klidu. Ale spravedliví žijí v bezpečí – Josef jako otrok, Josef jako Potífarovou ženou sváděný muž, Josef jako vězeň – přesto byl stále v bezpečí, protože byl s Bohem.

2. Bohatství s sebou někdy přináší víc starostí než nedostatek. Jak říká Matthew Henry ve svém komentáři k tomuto oddílu: Kdyby je přepadli lupiči a oloupili je o jejich peníze, tak by nebyli tak vyděšení, jako když své peníze našli každý ve svém pytli s obilím. Muž, o němž mluví Ježíš, kterému se hojně urodilo, říká: Co jen budu dělat? Měli bychom si osvojit modlitbu moudrého krále Agúra, syna Jákeova:

• Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (Př 30,8–9)

Peníze nikdy nikoho neučinily bohatým. Bohatý je ten, kdo má svůj poklad v Bohu, kdo si ukládá v nebesích to, co nezreziví a co moli nezničí. Boží slovo nám připomíná, že kdo je zbožný, kdo se cvičí ve zbožnosti a usiluje o ní, tak ten má skutečné bohatství. 

3. Bůh vzbuzuje bázeň. Bratři za tím vidí Boží jednání – všimněte si:

• … říkali jeden druhému: „Co nám to jen Bůh učinil?“ (Gn 42,28)

Musel to pro ně být skutečně šok. Celá léta byli slepí, ale když Bůh probudil jejich svědomí, když začal ořezávat jejich život a pracovat na nich, tak najednou vidí – je to Bůh, kdo s námi jedná. A třesou se hrůzou, protože vědí, že Bůh je svatý a oni jsou hříšníci. Bylo to logické – Hebrejové byli pro Egypťany nečistí. Bylo naprosto nepravděpodobné, že by TEN Egypťan udělal něco takového pro skupinu Hebrejů, kterou označil za vyzvědače. Z Egypta odcházeli celí roztřesení, ale nyní se třásli hrůzou. Už po třech dnech vězení viděli, že je to Bůh, kdo s nimi jedná, ale nyní se jim to potvrzuje. Můžeme si být jistí, že jejich cesta domů, která měla být radostná, protože nesli z Egypta obilí, se pro ně stala jednou z nejtěžších cest v jejich životě – a možná tou nejtěžší cestou vůbec, protože na této cestě s sebou ještě nesli břemeno svých hříchů, zatímco na té další, která je čekala a na níž měli oznámit otci, že ho podvedli ohledně Josefa, už jim bylo odpuštěno. 

V. Bůh připravuje na budoucnost (v. 29-38)

Bratři se vrací s těžkým srdcem i s těžkou hlavou domů. Všechno vypravovali svému otci. Všimněte si, že až do určité chvíle otec vůbec nijak nereagoval. Teprve když vysypaly své pytle s obilím a nalezli každý své stříbro, tak čteme o tom, že na všechny padla bázeň. Josef prohlásil před bratry, že se bojí Boha. A v jeho životě tomu všechno odpovídalo. Na jeho bratry přišla Boží bázeň po cestě domů a potom znovu doma. Spolu s nimi se sevřelo srdce také Jákobovi. Už to byl starý muž – bylo mu sto třicet let. Už to bylo docela dávno, co zápasil s Bohem u potoka Jabok. Nyní mu znovu přebíhal mráz po zádech, protože v tom, co se dělo, musel vidět Boží ruku. Bůh ho připravoval na setkání s dávno oplakaným synem. Všimněte si Jákobových slov – připravujete mě o děti. Jako kdyby tušil, že nebylo všechno v pořádku. O dva syny už přišel a nyní po něm chtějí třetího?

Před námi je muž soužený ohromnou bolestí. Bůh někdy v našich životech působí takovým způsobem, že i ti nejzbožnější svatí snášejí jeho výchovu jen s velikými obtížemi. Na Jákobovi vidíme, že někdy je skutečně těžké, velmi těžké pokorně se poddat pod mocnou ruku Boží. O to více musíme obdivovat lidi, jako byl Job a brát si z nich příklad. V situaci, která byla ještě horší, než byla situace Jákobova, Job říká:

• Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. (Job 1,21)

Když Jákobovi synové přišli utěšit Jákoba v jeho zármutku nad ztrátou Josefa, tak to bylo hloupé a nechutné pokrytectví. Nyní znovu vidíme jednoho z Jákobových synů – Rúbena, jak se snaží – znovu velmi hloupým a nechutným způsobem – utěšit svého zarmouceného otce.

• Rúben svému otci pravil: „Můžeš usmrtit dva z mých synů, jestliže ti Benjamína nepřivedu. Svěř mi ho, já ti ho přivedu zpátky!“ (Gn 42,37)

Ačkoliv byl Rúben nejstarší, tak mu chyběla moudrost od Boha. Co to nabízí svému otci? Aby se stal vrahem? Aby – kdyby ztratil i třetího syna – zahubil ještě své dva vnuky? Hřích skutečně zaslepuje lidi a ohlupuje jejich mysl. Rúben je tady jako Petr na hoře proměnění, který mluvil a nevěděl, co by měl říct. Prostě něco plácnul. Ať už to dává smysl nebo ne. Místo, abychom poslouchali, tak mluvíme – a často padají z našich úst nemoudrá slova.

• Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení. (Jk 1,19)

Když vidíme takovou řeč Rúbena, tak se vůbec nemůžeme divit Jákobovi, že nechce dovolit, aby Benjamín odešel s bratry do Egypta. Bůh jedná. Bůh začíná odhalovat věci, které byly dlouhá léta skryté. Někdy Bůh rozloupne člověka, jako se loupe banán – jenom sundáte vrchní slupku a pod ní je chutné ovoce. Jindy je to podobné tomu, když loupete cibuli – jedna slupka za druhou, jedna vrstva po druhé a čím jdete hlouběji, tím více pláčete. Bůh s námi nikdy nepřestává pracovat! Zakončeme slovy Písma:

• Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4)

Modleme se.