Sídlíte na Sinaji nebo na Siónu? (Žd 12,18–24; Ex 19,10–25)

Když se v roce 1986 texaský obchodník s drahokamy Roy Whetstine na výstavě nerostů v Arizoně probíral plastovou miskou levně nabízených kousků, narazil na levandulově našedlý kámen velikosti brambory, který vypadal jako něco trošku zvláštního. „Za tohle chcete patnáct dolarů?“ zeptal se sběratele-amatéra. „Víte co,“ opáčil sběratel, „nechám vám ho za deset. Není tak hezký jako ty ostatní.“ Whetstine odkráčel s největším asterickým safírem na světě, který byl později oceněn až na 2 280 000 dolarů! Svůj úlovek o váze 1905 karátů hodlal prodat v neopracovaném stavu za jeden a půl miliónu dolarů a výtěžek uložit do svěřeneckého fondu pro své dva syny, kteří dali tátovi každý pět dolarů, aby jim z výstavy přinesl nějakou maličkost. (Newsweek [11/24/1986], s. 75.)

Když nevíte, co vlastně máte, snadno se stane, že to nedoceníte nebo to zahodíte kvůli něčemu, co má hodnotu mnohem menší. Tohle udělal Ezau – nechápal cenu svého prvorozenství, z něhož mu plynul nárok na požehnání, která Bůh slíbil Abrahamovi, a tak ho vyměnil za misku guláše. Vzdal se věčných požehnání za okamžité uspokojení. To na tom tedy moc nevydělal!

Jenže původní adresáti Listu Židům byli v nebezpečí, že udělají přesně stejnou chybu. Hrozilo jim pronásledování, a tak byli v pokušení opustit Krista a vrátit se k židovské víře. Proto zde autor staví do kontrastu hrůzy hory Sínaj, která představuje život židů pod Zákonem, a slávu hory Sijón, která představuje radostný život v Nové smlouvě. Chce, abychom věděli, že správný život vyplývá ze správného poznání. Když víte, jaké bohatství máte v Kristu, nemáte zájem vracet se k prázdným, pomíjivým světským rozkoším. John Newton to v jedné své písni vyjádřil takto („Glorious Things of Thee are Spoken,“ 4. sloka):

Jsem-li, Spasiteli, z milosti obyvatelem města Sijón,

budu hrdě jásat nad tvým jménem, ať se mi svět posmívá nebo mne lituje.

I to nejlepší potěšení světa, všechna jeho honosná nádhera a okázalost, uvadá.

Stálé radosti a trvanlivý poklad nezná nikdo jiný než děti Siónu.

Proto autor nechce, abychom se dopustili stejné duchovně katastrofální chyby jako Ezau. Staví do příkrého kontrastu život podle staré smlouvy a život podle Nové smlouvy. Stará smlouva vyvolávala atmosféru hrůzy a soudu. Nová smlouva vyvolává atmosféru radostného oslavování spolu se svatými a anděly v Boží přítomnosti. Stále tu zůstává úcta, ale Ježíšova krev odstranila hrůzu ze soudu. Stará smlouva byla tělesná a pozemská, Nová smlouva je duchovní a nebeská. Stará smlouva udržovala hříšné lidi od svatého Boha v odstupu. Nová smlouva nás zve, abychom se mocí Ježíšovy krve stali obyvateli města živého Boha. Proto nám autor říká: Pokud se spoléháte na Ježíšovu krev, nestojíte před hrůzami zákona, ale před radostmi Nové smlouvy.

1. Pokud se spoléháte na Ježíšovu krev, nestojíte před hrůzami zákona (12,18–21).

Tyto verše stručně rekapitulují, jak Bůh vydal Zákon na Sinaji (Ex 19,10–25). Možná se divíte: „Proč se Bůh rozhodl zjevit sám sebe takovým strašlivým způsobem?“ Dokonce i Mojžíš, který viděl Boha v hořícím keři a který konal před faraónem Boží zázraky, se třásl hrůzou a děsem. (Citace ve verši 12,21 nepochází z původního příběhu. Autor se možná opírá o židovskou ústní tradici, nebo zahrnuje Mojžíše mezi lid, který strach projevil.) To nezní jako ten Bůh typu vřelého dědečka, ke kterému by se člověk tak rád přitulil! Odpověď na tuto otázku odvisí od odpovědi na jinou otázku: „Proč Bůh vydal Zákon?“ Pavel na ni odpovídá v Galatským 3,19 a dále. Říká, že podle Zákona „je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří“ (Ga 3,22).

A dále vysvětluje, že „Zákon byl … naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry“ (Ga 3,24). Od přírody jsme všichni slepí vůči tomu, jak velký je náš hřích před svatým Bohem. Porovnáváme se s teroristy a s lidmi, kteří týrají děti, a říkáme si: „Samozřejmě mám své chyby, ale zas tak strašný hříšník nejsem!“ Víme také, že Bůh je svatý, ale nechápeme tak docela, co to znamená. Pak ale přijde zákon a ukáže nám Boží absolutní svatost. V tu chvíli zvoláme s Izajášem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“ (Iz 6,5). Izajáš nevěděl, že má špinavá ústa, dokud neuviděl Boha v jeho svatosti. Ale v okamžiku, kdy spatřil Boží svatost, uvědomil si vlastní hříšnost. Na Sijón se jde přes Sinaj, kde se setkáváme s hrůzami Božího zákona. Zákon by nás měl poučit o dvou věcech:

A. Boží zákon by v nás měl vyvolávat bázeň před Boží svatostí a strach z jeho soudu.

Scéna u hory Sinaj se odehrávala za prudké bouře s hromobitím, ale bylo to ještě mnohem horší: kromě tmy, šera, poryvů větru, hromů a blesků zněl hlas polnice, což byl pravděpodobně nadpřirozený zvuk z nebe. Země se mohutně otřásala (Ex 19,18). Jestli lidé mohli nebo nemohli rozumět, co přesně Boží hlas z nebe říkal, to nevím. Ten zvuk byl ale tak hrozný, že „prosili, aby toho byli ušetřeni“ (Žd 12,19). Bůh nařídil, že pokud se člověk nebo i jen zvíře dotknou hory, musí být zabiti zpovzdálí, to znamená ukamenován nebo zastřelen šípy (Ex 19,12–13). Stejně jako byl zabit Uza za to, že se dotkl Boží schrány, zemřel by i každý, kdo by se dotkl čehokoli, co se dotklo hory, na které Bůh zjevil sám sebe.

Jan Kalvín otevírá své Instituce touto hluboce moudrou větou: „Téměř všechna naše moudrost, totiž všechna pravdivá a prospěšná moudrost, spočívá ve dvou částech: v poznání Boha a v poznání sebe samých.“ (Jan Kalvín: Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960], 1:1:1.) Má na mysli poznání, které získáváme prostřednictvím Písma. V tomtéž oddílu pokračuje: Vědomí naší vlastní bídy tedy musí každého z nás natolik pálit, že dospěje alespoň k nějakému poznání Boha. Jelikož tedy pociťujeme svou vlastní nevědomost, marnost, chudobu, slabost, a co víc, úpadek a zkaženost, poznáváme, že světlo pravé moudrosti, zdravá ctnost, naprostý dostatek všeho dobra i ryzí spravedlnost lze nalézt jen v Pánu.

Do této míry nás k uvažování o dobrých věcech Božích podněcují naše vlastní neduhy; a není možné, abychom se k němu ve vší vážnosti pokoušeli pozvedat, dokud nezačneme být nespokojeni sami se sebou.

Dále ukazuje, že jediným způsobem, jak jasně poznat sebe sama, je pohlédnout do Boží tváře. Jeho svatost odhaluje naši pýchu, samospravedlivost, pokrytectví a hřích. Dokud alespoň poněkud nepochopíme Boha, jak se zjevuje v Písmu, lichotíme si pomyšlením, že nejsme zas až tak špatní (1:1:2). Kalvín uvádí řadu biblických příkladů lidí, kteří byli obvykle „pevní a stálí“, ale když zahlédli Boží vznešenost a slávu, byli „zachváceni a téměř zničeni“ smrtelným děsem (1:1:3).

Stejnou myšlenku vyjádřil John Newton ve své slavné písni „Tvá vzácná milost“ (Amazing Grace): „Byla to milost, jež naučila mé srdce bát se, a [opět] milost ze mne strach sňala.“

Charles Spurgeon to prožil stejně. Ve vlastním životopise věnuje celou kapitolu líčení toho, jak ho trýznily hrůzy Božího zákona, než dospěl ke spásné víře v Krista. Martin Luther to znal také. Nenáviděl Boží spravedlnost, dokud nepochopil, že nám Bůh tuto svou spravedlnost připisuje vírou samotnou.

Já jsem vyrůstal v křesťanské rodině a moje zkušenost je ta, že jsem o Boží svatosti a o své zkaženosti věděl velice málo, dokud jsem neuvěřil v Krista. Čím více ale chápu Boží svatost, tím více poznávám hříšnost vlastního srdce. To mne žene, abych své jediné útočiště hledal u kříže. A třebaže z nás kříž snímá hrůzu ze soudu, nikdy by neměl odstranit naši úctu v přítomnosti svatého Boha.

B. Boží zákon by v nás měl vyvolávat vědomí, že potřebujeme prostředníka.

Na Sínaji směli na horu do Boží přítomnosti vystoupit pouze Mojžíš a Áron. Lidé ale jejich prostřednictvím k Bohu přistupovat nemohli. Mojžíš a Áron byli lidé se svými vlastními hříchy. Zato náš velekněz Ježíš Kristus, který za nás obětoval sám sebe, je bez hříchu (Žd 7,26-27). Jak napsal Pavel, je jen „jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1Tm 2,5).

Autorovi jde to, že Zákon sice ukazuje Boží svatost a přesvědčuje nás, že si zasloužíme jeho trest, ale že Ježíš je Boží prostředník, který zaplatil za všechny, kteří v něho věří. Cesta na Sión tedy vede přes Sinaj, kde se setkáváme s hrůzami Božího Zákona. Když už ale jednou dorazíme na Sión, proč se vracet na Sinaj? Když tedy autor vylíčil místo, odkud jsme přišli, pokračuje tím, že nám ukazuje místo, kam jsme došli:

2. Pokud se spoléháte na Ježíšovu krev, stojíte před radostmi Nové smlouvy (12,22–24).

Celková atmosféra těchto veršů ostře kontrastuje s atmosférou veršů předcházejících. Místo strachu a oddělující vzdálenosti je tu radost a přijetí. Uvádí sedm radostí věřících Nové smlouvy v Kristu:

A. Stojíte před radostí ze vstupu do města živého Boha.

Autor popisuje toto nové místo, kam se věřící dostali, třemi výrazy. První z nich je hora Sijón. To byl název jeruzalémské pevnosti dobyté Davidem (2S 5,6–8), který se později stal synonymem pro Jeruzalém (Ž 147,12; Ám 1,2; Mi 4,2). Představuje nám místo, kde Bůh jako Král přebývá se svým lidem.

Za druhé stojíme před městem živého Boha. List Židům mluví o městě častěji než kterákoli jiná kniha Nového zákona. To je to město „s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (11,10). To je to město, které Bůh připravil svatým, kteří zemřeli ve víře „i když se splnění slibů nedožili“ (11,13–16). A i když v něm už přebýváme v duchovním smyslu, v jiném smyslu má toto město teprve přijít (13,14). Slovo „město“ naznačuje představu řádu a bezpečí před nepřítelem. Je to místo, kde je uspokojována potřeba potravy i vody a kde člověk žije ve společenství s druhými lidmi.

Není to ale jen tak nějaké město: je to město živého Boha. V Židům 3,12 nás autor varoval: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha“ (Žd 3,12). V 9,14 napsal, že „krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu“. Kristovým prostřednictvím vstupujeme na rozdíl od zákonického ritualizovaného náboženství do trvalého vztahu se živým Bohem.

Stejnou věc označuje autor také třetím pojmem nebeský Jeruzalém. To je to svaté město, které viděl Jan sestupovat od Boha z nebe, „nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“. Pak Jan říká, že to město představuje Boží přebývání mezi lidmi, a slibuje, že po jeho sestoupení Bůh setře každou slzu s očí a nikdy už nebude smrt, žal, nářek ani bolest (Zj 21,2–4). Naplnění těchto proroctví čeká na druhý Ježíšův příchod.

B. Stojíte před radostí ze slavnostního shromáždění myriád andělů.

Většina badatelů je toho názoru, že řecké slovo přeložené „veřejné shromáždění“ (KR) je ve vztahu k desetitisícům andělů. Používalo se pro lidová shromáždění při svátečních a slavnostních příležitostech. Ukazuje nám anděly v radostném uctívání Boha a skutečnost, že se k jejich oslavnému chóru připojujeme i my. I to je něco, k čemu jsme již dospěli, i když naplno nás to čeká až v budoucnosti. Dospěli jsme k tomu v tom smyslu, že když uctíváme Boha v radosti svého spasení, andělé se k nám připojují (1Pt 1,12). V budoucnosti nás ovšem čeká to, co viděl Jan (Zj 5,11–12): A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů – bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ I když tady na zemi sice nemůžeme zažít nic ani zdaleka tak nádherného, přece bych vás rád vyzval, abyste zapracovali na svém uctívání. Ospalé, rutinní „uctívání“ je hřích! Ukazuje, že nechápeme Boží vznešenost a že nemáme na zřeteli jeho velké spasení, jímž nás ve své milosti zahrnul. Setřeste ze sebe otupělost a proste Boha, aby vaše srdce naplnil svou radostí. Když se scházíte se svatými k uctívání, připojujete se k andělským chórům!

C. Stojíte před radostí z církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi.

Z devíti novozákonních výskytů slova prvorozený je v sedmi případech řeč o Ježíši (Mt 1,25; Lk 2,7; Ř 8,29; Ko 1,15.18; Žd 1,6; Zj 1,5), jednou jde o záhubu prvorozených v Egyptě (Žd 11,28) a zde (v množném čísle) se mluví o svatých. Tento pojem klade důraz na naše dědická práva Božích dětí. V přirozených rodinách je jenom jeden prvorozený. Ale jak říká F. F. Bruce, v Boží rodině je to jinak: „Všichni Kristovi lidé jsou Božími ‚prvorozenými‘ dětmi díky svému spojení s tím, který je Prvorozený par excellence; jejich prvorozenství se nedá prodat pod cenou jako Ezauovo.“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 377.)

D. Stojíte před radostí ze soudce, který je Bohem všech.

Takto překládá tento výraz většina znalců řečtiny. Možná vás ale napadne: „Co je to za radost stát před všemohoucím soudcem, který zná všechny vaše myšlenky a pohnutky?“ Na tuto otázku lze odpovědět třemi způsoby. Za prvé píše autor pronásledované církvi. Adresáty mohlo potěšit, že jednoho dne bude Bůh soudit všechny jejich nepřátele, kteří neučiní pokání. Nikomu nic neprojde. Když Bůh soudí zvrhlý Babylón, dostává se svatým tohoto povzbuzení: „Raduj se, nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi“ (Zj 18,20).

Za druhé se můžeme radovat z toho, že Bůh odmění všechno, co jsme udělali pro Kristovo jméno. I pohár studené vody, podaný v jeho jménu, bude odměněn (Mt 10,42). A proto: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas“ (Ga 6,9).

Za druhé se z toho, že stojíme před soudcem, který je Bohem všech, můžeme radovat proto, že žít s tímto vědomím znamená být vyléčen z hříchu, který škodí nám i druhým. Kdo by se dopustil zločinu, když právě stojí před soudcem? Bůh sice kvůli našim hříchům nevezme naše spasení zpátky, ale bude nás přísně vychovávat (Žd 12,4–11). Před jeho soudem všechno naše dřevo, sláma a seno shoří. Každý z nás „bude sice zachráněn, ale projde ohněm“ (1K 3,15). Můžeme se radovat, že sloužíme takovémuto soudci, který nás vychovává pro naše dobro!

E. Stojíte před radostí z duchů spravedlivých, kteří dosáhli dokonalosti.

Tím jsou míněni všichni svatí, kteří zemřeli a přišli do nebe. Dosud neobdrželi svá nová vzkříšená těla – to čeká na Kristův druhý příchod – ale jejich duchové byli učiněni dokonalými. Nejsou v těle, ale jsou s Pánem. Veškeré pokušení a hřích už mají za sebou. V Kristu jsou a po celou věčnost zůstanou dokonale spravedliví. My jsme sice dosud v těle a zápasíme s hříchem, patříme ale k nim, a jednoho nepříliš vzdáleného dne s nimi budeme v nebi.

F. Stojíte před radostí z Ježíše, prostředníka Nové smlouvy.

Musím být stručný, ale tohle je to nejlepší ze všeho. Už jsme se tím zabývali v našich dřívějších lekcích. Autor tu používá jeho lidské jméno Ježíš, protože svou krev za nás Ježíš prolil jako člověk. Jako Bůh je tím jediným, kdo může být prostředníkem mezi svatým Otcem a námi, hříšnými stvořeními.

Všimněme si zde ještě jednoho významového odstínu. Řečtina má dvě slova s významem „nový“. Jedno znamená „nového druhu“, druhé „nedávný“. (Někteří řečtináři pochybují, že by mezi nimi takto rozlišoval i Nový zákon, jiní tu ale tento jemný rozdíl v jejich významu spatřují.) Na tomto místě použil autor slovo, které znamená „nedávný“, a je to vůbec jediný případ, kdy je použito k označení Nové smlouvy. Adresáti listu možná měli, podobně jako většina z nás, odpor k čemukoli novému. Změna je těžká. Člověk málem slyší, jak stará garda brblá: „Na co potřebujeme tuhletu novou smlouvu? Ta stará je pro nás vždycky ještě dost dobrá!“ Ale autor říká, že nová je lepší (8,6). Stará je zastaralá. A konečně:

G. Stojíte před radostí z očištění krví, která je výmluvnější než krev Ábelova.

Toto někteří chápou jako narážku na Ábelovu oběť, ale v Genesis 4,10 říká Bůh Kainovi: „… krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ Zde tomu tedy rozumím tak, že zatímco Ábelova krev volala po odplatě a spravedlnosti, Ježíšova krev, která skrápí věřícího, říká provinilému hříšníkovi Boží slova odpuštění a slitování. Toto je poslední z dvanácti výskytů slova „lepší“ či „lépe“ v Listu Židům. Ježíšova krev je lepší než naše krev, kterou si Bůh žádá jako pokutu za náš hřích. Je lepší než krev býků a kozlů, která nikdy nemohla hříchy smýt (Žd 10,4). Pokud jste vírou očištěni pokropením jeho krví, radujte se, protože víte, že vám Bůh odpustil všechny hříchy!

Závěr

Otázka tedy zní: „Kde sídlíte?“ Táboříte u hory Sinaj a snažíte se zalíbit se svatému Bohu tím, že budete dodržovat jeho zákon? Pokud ano, měli byste se třást strachy, protože vyhovět nárokům jeho svatosti není možné. Pokud jste uvěřili Kristu, žijete na Sijónu. Dvě aplikace:

Za prvé: Neztrácejte ze zřetele to, co pro vás udělal Kristus. V podobném kontextu varujícím před nebezpečím zákonictví Pavel píše: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží“ (Ko 3,1). Tam leží všechny naše poklady! Nezapomínejme na to! Slovo „hledejte“ naznačuje celoživotní úsilí. Pokud ztratíte ze zřetele výsady Sijónu, můžete se tak jako Ezau ocitnut v pokušení vyměnit své poklady v Kristu za prázdná světská potěšení.

Za druhé: Udržujte v biblické rovnováze své důvěrné společenství s Otcem a uctivou bázeň před jeho svatostí. S každou svou potřebou máme přicházet do blízkosti jeho trůnu, abychom obdrželi milost, bez které se neobejdeme (Žd 4,16), ale také musíme mít na paměti, že „náš Bůh je oheň stravující“ (12,29).

Před mnoha lety jsme se Marla a já spolu s naším synem Danielem a jedním z jeho přátel pokoušeli vylézt na horu Mount Windom, jednu z coloradských čtrnáctitisícovek. Vrchol už jsme měli na dohled, když se na nás přihnala bouřka s hromobitím. To jediné, co jsme mohli dělat, bylo zalehnout mezi balvany a modlit se, aby do nás neuhodilo. Věděli jsme, že spousta lidí už takhle o život přišla, takže to byl hrůzostrašný zážitek.

Před pár lety jsme Marla a já zažili jinou bouřku s hromobitím na vrcholu Bill Williams Mountain západně od Flagstaffu. Tentokrát jsme se ale nebáli. Naopak jsme se kochali tou úžasnou ukázkou Boží moci. Rozdíl byl v tom, že jsme se nacházeli uvnitř rozhledny, která je opatřena uzemněnými bleskosvody. I když se blesky klikatily a hromy rachotily všude kolem nás, pořádně jsme si to užili.

Pokud jste na Sinaji, hrozí vám od svatého Boha vážné nebezpečí, protože jste vystaveni jeho soudu. Pokud jste ovšem na Sijónu, jste v bezpečí, protože vaše hříchy přikrývá Ježíšova krev. Můžete se kochat Boží svatou přítomností bez obav z jeho soudu! Žijte na Siónu!

Otázky k diskuzi

1. Jak poznáme, jestli jsou naše bázeň před Bohem a naše láska k Bohu v rovnováze?

2. Proč je zákonictví v jistém smyslu příjemnější než život v přítomnosti svatého živého Boha?

3. Uveďte některé praktické možnosti, jak ze sebe setřást otupělost v uctívání.

4. Jak v praxi hledat to, co je nad námi?