Milovaný syn otrokem (Gn 37,1–36)

Vstupujeme do 37. kapitoly Genesis a tím také do poslední části této nádherné knihy Bible. Hlavní postavou této části Genesis je milovaný Jákobův syn – Josef. O Josefovi toho máme v Genesis napsáno více než o jakémkoliv jiném patriarchovi. Ale důvody jsou celkem pochopitelné. Zde je několik z nich:

1. Příběh Josefa vysvětluje, kde se národ, jehož zakladatel pocházel od řeky Eufratu, objevil v Egyptě. Jak se to stalo, že několik set let žil tento národ v nejbohatším kraji Egypta, měl tam svá stáda, svůj majetek, svůj domov. Příběh Josefa je odpovědí.

2. Tento příběh ukazuje, jak Bůh ve své prozřetelnosti vede svůj lid a přemáhá zlo dobrem. Pravda a spravedlnost zvítězila nad lží a nenávistí. To je Josefův příběh, to je Boží příběh.

3. Josef patří k nejkrásnějším postavám v celém Písmu. Od něj se máme mnoho co učit o zbožném charakteru. Josefův život je jedním z nejlépe popsaných životů v Písmu. A především:

4. Josef je nejlepší ilustrací Krista v knize Genesis. Uvidíme celou řadu věcí, které ukazují na Krista. Jedná se o věci, které v době Starého zákona zůstávaly skryté, ale s příchodem Krista začínají dávat smysl.

Příběh Josefa promlouval k Izraelcům, které Mojžíš vyváděl z egyptského otroctví. Zasazoval jejich život do širšího kontextu a ukazoval jim Boží plány v jejich životě. Tento příběh ale promlouvá také k nám – nejenom, že nás učí o historii Izraele, ale učí nás o tom, jak vytrvat ve zkouškách, jak se spoléhat na Boha, když už není žádná viditelná naděje, a především nám ukazuje na Krista.

Víra v knize Genesis

Ještě než se pustíme do našeho textu, tak musím připomenout jednu důležitou věc, kterou vidíme v celé knize Genesis. Viděli jsme celou galerii svědků víry. Řadu postav – mužů i žen, kteří se spolehli na Boha a byli zachráněni jeho milostí, byli ospravedlněni pouhou vírou. Různé postavy ukazují na různé aspekty víry. Abel nám ukazuje vykoupení ve víře. Enoch chození vírou. Noe byl kazatelem spravedlnosti – je to o vydávání svědectví ve víře. Abraham je vzorem poslušnosti víry, zatímco Izák je příkladem vytrvalosti ve víře. Na Jákobově životě můžeme vidět cvičení se ve víře, ve spoléhání se na Boha. A Josefův život je ukázkou prověřování víry a vítězství ve víře. To jsou různé aspekty víry, které můžeme vidět v knize Genesis a které ještě uvidíme, a které také mají být součástí naší vlastní křesťanské zkušenosti. Jsou součástí našeho vlastního života víry. Pojďme nyní k Josefovi:

I. Josefův život doma (v. 1-4)

Josef byl starším synem Jákobovy milované ženy Ráchel. Dlouhou dobu byl jejím jediným synem. Jak uvidíme za chvíli, tak byl také nejvíce preferovaným synem. A nakonec byl také jediným synem, jehož Jákob – byť dočasně – na více než dvacet let, ztratil. My známe ten příběh a víme, jak to skončilo, ale z pohledu Jákoba to bylo v dané chvíli definitivní.

O Josefovu životu jako dítěte toho mnoho nevíme. Bible nám neříká skoro nic. Víme, že mu bylo šest nebo sedm let, když s rodinou opustili Mezopotámii, svého dědečka Lábana, a zamířili za jiným dědečkem – Izákem.

Nyní je Josef sedmnáctiletý mladík, který se svými staršími nevlastními bratry pase ovce svého otce. Z toho, co čteme v Písmu, můžeme vidět, že to asi nebyla úplně ideální společnost. Všimněte si, že text říká, že Josef byl s těmi mladšími bratry – se syny Bilhy a Zilpy. Jákobovi nejstarší synové, synové Leji, byli docela pruďasové (Šimeón a Lévi vyvraždili šekemské muže). Jistě byli poznamenáni životem v Cháranu, žárlivostí, která panovala v Jákobově rodině mezi čtyřmi manželkami, i úskoky a pletichařením mezi Jákobem a Lábanem (prvorozený Rúben, který se vyspal s nevlastní matkou, Bilhou). Jejich dětství a dospívání ovlivňoval ten starý Jákob, zatímco Josefa více formoval Izrael.

Josef a jeho bratři

Rozdíl mezi Josefem staršími bratry nám Bible ukazuje vyjádřením ve v. 2:

• Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. (Gn 37,2) – KRAL: A oznamoval Jozef zlou pověst o nich otci svému.

Nevíme přesně, o jaké věci se jednalo, o nichž mluvil Josef se svým otcem, ale z originálního textu to vypadá, že říkal otci věci, které byly o jeho bratrech všeobecně známé – a nebyly to dobré věci. Ale nezdá se, že by se jednalo o donášení, nebo žalování, jako to překládají některé české překlady. Nejednalo se ani o vymyšlené zprávy nebo pomluvy. Josef říkal svému otci pravdu o svých bratrech. A nebyly to nejlepší zprávy, které svému otci přinášel. Tyto zprávy vedly k napětí ve vztazích mezi Josefem a jeho bratry.

Žárlivost na Josefa

Ale bylo tady ještě něco horšího, co vyostřovalo napětí mezi bratry. Bylo tady něco, co odlišovalo Josefa od Jeho bratrů mnohem více, než jejich jednání: byl to Jákobův vztah k Josefovi.

• Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří. Proto mu udělal pestře tkanou suknici. (Gn 37,3)

Tento verš a ten následující jsou jedním ze střípků učení o rodině v Písmu. Mohli bychom zůstat jenom u těchto dvou veršů a ukázat si celou řadu věcí, které se týkají výchovy dětí a vztahů mezi rodiči a dětmi v rodině. Ale dnes to nebudeme dělat, protože se chceme soustředit na celý příběh Josefa. Nicméně v těchto dvou verších můžeme dobře vidět, kam vede upřednostňování jednoho z dětí v rodině. Mimochodem – to, co tady vidíme, je jenom důsledek toho, že Jákob nezůstal s Leou, ale vzal si k ní také Ráchel a potom ještě Bilhu a Zilpu. Když se podíváme na Jákoba, tak vidíme, že zamilovat si jedno dítě na úkor ostatních je tak lidské, tak „přirozené“, tak jednoduché. Padlá, hříšná lidská přirozenost inklinuje k takovým věcem. Jaké to ale přináší důsledky! Podívejte se do následujícího verše:

• Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova. (Gn 37,4)

Bratři začali Josefa nenávidět kvůli tomu, jak se k němu choval jeho otec! Ovšem toto privilegium nebyla jediná věc – podívejme se dále:

II. Josefovy sny (v. 5–11)

Kromě toho, že byl Josef miláčkem svého otce a Jákob ho zahrnoval přízní, tak byl beze vší pochybnosti také velmi zbožným mužem. A to od svého mládí. Mluvíme tady o sedmnáctiletém mladíkovi. Zdá se, že bedlivě naslouchal otcovu vyučování o Hospodinových zaslíbeních, o Božím jednání i o Boží milosti. Tam, kde je poslušnost víry, tam se projevuje také Boží požehnání. Jak se toto požehnání projevilo v životě Josefa? V první chvíli docela zvláštně a po mnoho dalších let se projevovalo tak, že bychom to požehnání asi nenazvali. Ale čtěte 50. kapitolu Genesis a porozumíte.

Josefovy sny

Josef měl sny, které byly zvláštní. Nebyly to úplně obyčejné sny. Nezdá se ale, že by jim Josef přikládal nějaký význam, a konec konců, Písmo už se o těchto snech více nezmiňuje. Byly to sny, které Josefa zaujaly a chtěl se o ně podělit se svými bratry. Nevypadá to, že by jim přikládal takový význam, jaký jim přikládali jeho bratři a potom i jeho otec. Spíš bych řekl, že chtěl říci svým bratrům něco, co ho zaujalo, možná trochu zneklidnilo, co považoval za zajímavé. Bratři si sny vyložili po svém. Nemyslím si, že jejich výklad byl pravdivý.

• To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař? (Gn 37,8)

Josef se stal vladařem – resp. byl otrokem-vladařem, ale nevládl nad svými bratry, ale nad Egyptem. Jeho bratři se mu klaněli, než ho poznali, ale Josef nebyl jejich králem. Jákob ho vyvyšoval jako prince – a jeho pestře tkaný oděv měl každého upozornit, že se nejedná o obyčejného člověka, ale tyto věci nebyly v Josefově srdci.

Druhý sen byl podobný a nyní se zapojuje i Josefův otec.

• Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi? (Gn 37,10)

Josefovy sny ukazovaly do budoucnosti a jejich zdvojení znamenalo, že se mají zcela jistě naplnit:

• Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná. (Gn 41,32)

Oba sny vedly k vyostření situace v Jákobově rodině.

Reakce na sny

Podívejte se do osmého verše: bratři začali Josefa nenávidět ještě víc. A ve verši 11 čteme o tom, že na Josefa kvůli jeho snům ještě více žárlili. Mysleli si, že už to vypadá špatně a Josef jim bude skutečně vládnout. To bylo přesně to, o co asi usilovala většina z nich. Rozhodně Rúben se už pokusil získat si postavení mezi bratry a v celé rodině tím, že spal s jednou z otcových ženin. Ukazovali jsme si, že zde šlo o to, získat vládu v rodině. Nyní se objevuje vážný konkurent – Josef. Má sny, které vypadají divně. Otec mu naslouchá a ještě navíc je to otcův milovaný syn. Otec ho miluje víc, než ostatní děti. Nemůžeme se divit tomu, že Josefovi bratři žárlili a byli rozhněvaní. Josefovy sny byly takovým urychlovačem, který napomohl tomu, že se Josefovi bratři rozhodli Josefa zbavit. Díky těmto snům se Josef dostal velmi záhy daleko od své rodiny, do Egypta, kde se tyto sny měly naplnit.

Také Jákob naslouchal Josefovým snům. A všimněte si jeho postoje. I jeho rozzlobil Josefův druhý sen, ale nevedlo ho to ke špatnému postoji vůči Josefovi – spíš nad vším o to více přemýšlel.

• …otec na to nepřestával myslet. (Gn 37,11)

Podobný postoj nacházíme u jedné Jákobovy praprapravnučky o mnoho století později:

• Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (Lk 2,19)

Marie slyšela slova pastýřů a přemýšlela o nich. Později viděla dvanáctiletého Ježíše v chrámě a znovu o všem přemýšlela. Trvalo to dlouho – stejně jako v případě Jákoba, než pochopila, co mělo to všechno znamenat.

Také Jákobovi to bude trvat víc než dvacet let, než se shledá s Josefem a bude za takových okolností, kdy Josef bude mít jméno Safenat Paneach – Zachránce světa a jeho bratři se před ním budou klanět. Myslím, že tehdy Jákob pochopil většinu těchto věcí, které se udály v naší kapitole.

III. Josefovo poslání (v. 12–17)

Jákobovi starší synové odešli pást ovce do Šekemu. Je to asi necelých sto kilometrů od Chebrónu, kde sídlili. Všimněte si, jak je přitahovalo místo, kde strávili část svého dospívání. Bylo to místo, kde byly dobré pastviny a tak tam hnali stáda svého otce. Máme tady dobrou možnost všimnout si něčeho z Josefova charakteru. Josef je poslušným synem svého otce. Tato poslušnost je patrná ze zbožných slov: Když Jákob volá svého syna, jeho syn odpovídá: Tu jsem! To jsou slova zbožného člověka. Tato slova učil kněz Élí mladičkého Samuela, když se mu dal Bůh poznat ve svatyni. Součástí Josefova charakteru byla poslušnost. Je to něco, čeho si můžeme všimnout na celém Josefově příběhu. Je to také něco, co ho činí velmi podobným Pánu Ježíši Kristu. Také On byl poslušný. Byl poslušný dokonale. Ve všem jednal podle vůle svého nebeského Otce. Dokonce činění vůle Otce nazývá svým pokrmem (J 4,34). Touhou našeho Pána bylo oslavit svého nebeského Otce dokonalou poslušností. A tato poslušnost nebyla zadarmo.

• Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. (Žd 5,8)

Také Josef se učil poslušnosti skrze utrpení. Myslíte si, že to byl jeho oblíbený úkol jít za bratry na pastvu, zjistit jak se jim daří, jak jsou na tom stáda a přinést zpátky zprávy svému otci? Myslím, že ne. Dobře věděl, jak se k němu bratři mají, věděl, že nemůže očekávat nic dobrého, a že bratři nebudou mít velkou radost, až zjistí, proč přišel. Přesto spěchal, aby splnil otcův úkol. Poslušnost Pánu a jeho Slovu je také charakteristickou známkou křesťanů. Jestliže je někdo, kdo si říká křesťan, ale neposlouchá Boží slovo, tak klame sám sebe a jeho naděje je marná. Když Pán Ježíš říká jedno ze svých nejvážnějších varování, tak se týká právě poslušnosti:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,23)

Hned z následujících veršů pak je naprosto jasné, co myslí tím, že se někdo „dopouští nepravosti“:

• [Moudrý je] každý, kdo slyší tato má slova a plní je… (Mt 7,24)

• Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému. (Mt 7,26)

To je muž, který se dopouští nepravosti. To je muž, který uslyší ta tvrdá slova – jdi ode mě, neznám tě! Poslušnost je velmi vzácná věc – je vzácnější než oběti, nedá se vykoupit ničím jiným. Poslušnost si nemůžete koupit, k poslušnosti nemůžete dojít snadnou cestou. Poslušnost můžete jenom prokazovat – znovu a znovu a znovu. Cokoliv jiného je neposlušnost. Ještě jeden verš – a všimněte si u něj, s čím poslušnost souvisí:

• Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. (1S 15,22)

Na Josefovi můžeme vidět souhrn toho nejlepšího předchozích tří generací – schopnosti Abrahama, tichost Izáka, zručnost Jákoba. Můžeme to na něm spatřit v jeho sedmnácti letech, a jak půjdou léta dál, uvidíme to stále více. Je tady vidět, že byl daleko více pod vlivem zbožnosti svého otce, než jeho starší bratři. Boží slovo učí muže, otce, aby vychovávali své děti – je to zodpovědností, obou rodičů, ale otců na prvním místě. Šalamoun napsal:

• Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne. (Př 22,6)

Josef je tedy pro nás výborným příkladem. Nyní jde za svými bratry, kteří mezitím odtáhli od Šekemu a netuší, co ho čeká.

IV. Josefovi bratři (v. 18-28)

Bratři ho zahlédli jen z dálky a okamžitě se probudilo jejich nepřátelství.

• Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí. (Gn 37,18)

Podívejme se na několik věcí, které se o Josefových bratrech dovídáme:

Krutost a bezcitnost

Bratři vymýšlejí ďábelský plán. Znovu tady proti sobě stojí Jákob a Ezau. Ezau řekl – zabiju svého bratra za to, co mi provedl. Josefovi bratři říkají – zabijeme svého bratra. A okamžitě vymýšlejí, jak to navléknout, aby to vypadalo jako nehoda. To, co tady chystají, je úkladná vražda. Je to zločinné spiknutí, organizovaný zločin. Deset bratrů se domlouvá na tom, jak zavraždí jedenáctého. A probírají to nejmenších detailů. Strhnou ze svého bratra barevnou košili, kterou měl od svého otce, aby ji mohli přinést svému otci jako důkaz o smrti Josefa. Slyšíte Ezaua?

• Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba. (Gn 27,41)

Jejich plán je krutý a jejich jednání je bezcitné. Hodili Josefa do cisterny s tím, že ho nechají zemřít – žízní a hlady. To je krutá a dlouhá smrt. Je zajímavé si zde všimnout role Jákobova nejstaršího syna Rúbena, který chce Josefa zachránit a vrátit ho otci. Zdá se, že pochopil, že svým předchozím činem zlomil otcovo srdce. Je to také Rúben, kdo později vyčítá svým bratrům, že se provinili proti Josefovi. To už je ve chvíli, kdy jsou jako prosebníci před svým bratrem Josefem, kdy se klaní svému bratru, kterého nepoznávají:

• Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti. (Gn 42,22)

Rúbena vidíme ještě jednou, když nabízí svému otci Jákobovi své dva syny, jako výkupné za nejmladšího z bratrů, Benjamína. Byla to pošetilá nabídka a Jákob ji odmítl, ale vypadá to, že Rúben se změnil a my to vidíme už tady, když chce zachránit svého bratra Josefa z rukou ostatních bratrů.

Bezbožnost

Na jednání Josefových bratrů můžeme vidět také něco z jejich bezbožnosti. Všimněte si ve verších 19-20:

• Hle, mistr snů sem přichází! … A uvidíme, co bude z jeho snů! (Gn 37,19-20)

Oni pohrdali jeho sny. Ale zároveň jim věřili natolik, že chtěli svého bratra zabít. Jákob přemýšlel o tom, co mu Josef řekl, ale Josefovi bratři nad tím nepřemýšleli – viděli jenom to, jak by jim bratr měl vládnout a to je naplňovalo odporem a nevolí. Oni sami chtěli být pány svých vlastních životů. A nikdo – dokonce ani Bůh – jim do toho neměl co mluvit. Oni sami si budou řídit svůj život, oni sami budou určovat svou budoucnost. Jak hluboce se tito muži mýlili.

Jsme zodpovědní za své životy, jsme rozumné myslící bytosti, byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a to mimo jiné znamená, že budeme přemýšlet, plánovat, že budeme aktivně jednat, že budeme dosahovat těch cílů, které si vytyčíme, protože právě tak jedná náš Stvořitel. Ale na druhé straně víme, že naše vůle, naše plány, naše jednání, naše cíle – to všechno je poznamenané hříchem, a proto v tom všem voláme spolu s Pánem v zahradě Getsemane

• Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň. (Lk 22,42)

• Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

Touha po nezávislosti na Bohu, to je normální, běžná lidská vzpoura proti Bohu, to je základ lidského hříchu. Nelíbí se nám, že by Bůh měl vládnout nad našimi životy. Dokonce mnozí křesťané se bouří proti tomu, když použijete slova Písma a řeknete, že jsme otroci Boží. Ale tím vyjadřujeme především to, že Bůh má svrchované právo na náš život a my jsme jenom služebníci. Toto je něco, co dobře uvidíme na Josefovi, ale vůbec to nevidíme na jeho bratrech. V jejich životech není tato Boží perspektiva.

Ziskuchtivost

Poslední věc, kterou musíme zmínit, je jejich ziskuchtivost. Chtěli svého bratra zabít, Rúben ho chtěl vysvobodit, a Juda to viděl pragmaticky:

• Juda řekl bratrům: „Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.“ (Gn 37,26-27)

Možná zde byla také nějaká bázeň – vždyť to byl jejich rodný bratr, ale nedělal bych si velké iluze. Vždyť to byl Juda, kdo bez okolků vtrhl s mečem do Šekemu a vybil tamní muže. Vražda pro něj nebyla něčím neznámým. Dobře to vysvítá z jiného překladu 26. verše:

• I řekl Juda bratřím svým: Jaký zisk míti budeme, zabijeme-li bratra svého… (K)

A tak bratra prodali do otroctví. Dvakrát řekli, že bratra zabijí, pak ho hodili do cisterny s tím, že ho nechají zemřít a nakonec ho prodali do otroctví. Vidíme tu, jak vratké jsou plány člověka. Bůh stál nade vším tímto jednáním, byl to On, kdo vedl okolnosti a Josef to mnohem později sám rozpoznává. V tuto chvíli mu rozhodně nebylo nejlépe. Zachránil si život, ale jeho život už neměl být životem ve svobodě, ale životem v otroctví. Milovaný syn se stává otrokem. Znovu tady vidíme obraz Pána Ježíše Krista. Josefa prodali do otroctví jeho bratři. Ježíš se rozhodl dobrovolně, sám se stal člověkem, vzal na sebe podobu otroka (Fp 2,7), a sám, dobrovolně, položil svůj život, za své ovce (J 10,18).

• Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,11)

Naopak, vydali ho pohanům, kteří ho přibili na kříž. Třicet stříbrných – to byla odměna pro Jidáše. Dvacet šekelů stříbra – to byla odměna pro Josefovy bratry. Dva šekely pro každého.

V. Výsledek (v. 29-36)

Jaký byl závěr toho všeho? Josefovi bratři zabili kozla, namočili roztrhanou Josefovu košili do krve a poslali ji svému otci s cynickým vzkazem:

• Pozorně si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není? (Gn 37,22)

A potom přišli a „utěšovali“ svého truchlícího otce. Kolik pokrytectví zde muselo být skryto! Kolik přetvářky a falše. Lidské srdce je temné, černé, skrz naskrz zkažené. Jákobovo srdce bylo úplně zlomené a zármutek ho úplně převálcoval. Jeho milovaný syn byl pro něj mrtvý. Podobně truchlila Marie Magdaléna toho nedělního rána u hrobu našeho Pána a pro samé slzy neviděla, že to je On sám, kdo s ní mluví.

A co Josef? Dostal se do domu Potífara, velitele faraonovy tělesné stráže.

Závěr

Lidský hřích

To je to, co vidíme v této kapitole. Znovu je před námi v Písmu kapitola, který je naplněná lidským hříchem, lidskou zkažeností. Lidé se vždy snažili omluvit lidský hřích a rozsah zkaženosti lidského srdce, nebo je nějak zlehčit. Ale pomalu každá stránka Božího slova nám ukazuje, jak na tom doopravdy jsme. Kořenem všeho zla v této kapitole je žárlivost, závist:

• Jákobovi synové žárlili na svého bratra Josefa a prodali ho do Egypta; (Sk 7,9)

V Mt 27,18 čteme o tom, že ze stejného důvodu vydali farizeové našeho Pána Pilátovi – ze zášti, závisti, žárlivosti. Žárlivost, závist to je ničivý hřích. Je to hřích, který má ničivý dopad nejen na život hříšníka, ale i na životy všech okolo něj. Žárlivost je jako kostižer (Př 14,30) a nikdo před ní nemůže obstát (Př 27,4).

• Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. (Jk 3,16)

Ale Boží slovo nám vedle temnoty lidského hříchu ukazuje také naději:

Boží milost

Kdyby byl Bůh tím nejdůležitějším v životech těchto lidí, tak by jejich srdce nebyla naplněna žárlivostí a závistí. Když je srdce plné milosti a lásky, tak už tam nezbývá žádné místo pro špatné věci. To je důvod, proč nás Duch svatý skrze Písmo volá do náruče Boží, k tomu, abychom své uspokojení a naplnění svých životů hledali u Pána:

• Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. … Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého. (Ž 37,4.7–8)

Jenom Bůh sám může naplnit prázdnotu naší duše. Hledejte ho, volejte ho, tlučte, proste. Nejsme vždy uspokojeni v Bohu, ale o to víc musíme hledat svůj pokoj a své odpočinutí jenom v něm, v něm samotném.

Ale Boží milost je v této kapitole vidět ještě jinak – v Božím prozřetelném jednání. Bůh používá hřích lidí, aby naplnil své plány. Musíme si říct, že hřích není nikdy nutný, hřích nikdy nepomáhá naplnit Boží vůli, stejně jako hřích nikdy nemůže Boží záměry překazit. Ale Bůh může použít i hřích, aby dovedl věci k dobrému konci. Josefovi bratři chtěli překazit Boží záměry – Uvidíme, co bude s jeho sny… A viděli. Viděli, jak se naplnilo všechno, co Bůh Josefovi dal.

• Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! (Ž 139,16–17)

Amen.