Slovo Boží

• Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství: „Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali …“ (Lk 8,4–5)

Poněvadž Hospodin při tom volal: „Kdo má uši k slyšení, slyš“, učedníci Kristovi pak žádali o vysvětlení tohoto podobenství, aby přispělo k jejich spáse, proto i my spolu s nimi poprosme Pána, aby nám to ve spasitelných a požehnaných slovech ráčil vysvětlit.

Evangelium ukazuje bedlivou snažnost lidu, naslouchajícího slovu Božímu z úst Kristových jakožto příklad, abychom i my snažně naslouchali slovu Páně. Dále ukazuje, kterak Pán Ježíš s láskou kázal slovo Páně, protože bezprostředně před tím se praví v evangeliu: „Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí.“ Tím pobízí a tříbí stav duchovní. Za třetí napomíná skrze podobenství lid čtverého druhu: Jedny přirovnává k ušlapané cestě a to jsou rozkošníci, jiné ke kamení a to jsou lakomci, třetí pak přirovnává k trní. Na to teprve vypočítává stav čtvrtý, stav dobrých, kteří v dobrém, ba v nejlepším srdci přijímají slovo Boží a setrvávají v něm až do konce. Ti pak především řádně přijímají slovo. Dbej každý, ve kterém z těchto stavů jsi a jak, zda v trní či na skále a podobně.

Poněvadž pak toto evangelium vyložil sám zákonodárce Kristus, proto praví Řehoř: „Čtení svatého evangelia, které jste právě, bratří, slyšeli, nepotřebuje výkladu, nýbrž napomenutí. Neboť poněvadž je sama pravda vyložila, o tom se rozhovořit člověk křehký nepokoušej. A jak postavil Kristus každého do jeho stavu, tak má v něm chodit, neboť ho nikdo nemůže napravit. … Dodává: Však i to musíte bedlivě v tomto výkladu Páně uvážit: Neboť kdybychom vám my sami vykládali, že símě je slovo, pole že znamená svět, trní bohatství, ptáci pak zlé duchy, vaše mysl by váhala, má-li nám uvěřit. Poněvadž však to vyložil sám Kristus, tím pevněji dlužno věřit jeho výkladu. Za těchto okolností nechť každý dbá, zůstává-li slovo Boží v jeho srdci či ne, poněvadž, upadne-li v trní myšlenek nebo na skálu vyprahlou, nebo je-li ušlapáno vnitřním souhlasem, ďáblové odnesou slovo z jeho srdce. Je-li však pole dobré, pak přináší užitek stonásobný.

„Když zástup“ – Kdykoliv je použito slova ‚zástup‘ ve smyslu různí lidé, zároveň se tím myslí různé duše, že totiž různí lidé ze zástupu Krista z nestejného důvodu následovali. Někteří ho totiž následovali, aby něco podivuhodného slyšeli – a to jsou milovníci zvláštností, jiní pak, aby se sice něčemu přiučili, ale neplnili to, jiní, aby přidávali lži a nekonečné věci snižovali. Takoví byli zákoníci a farizeové a jejich služebníci. Jiní však přicházeli, aby slyšeli, učili se a stali se dobrými. Taková různost panuje dosud mezi těmi, kdo navštěvují kázání. Je totiž špatný ten, kdo slyší a nepolepší se, horší je druhý, kdo nekáže, nejhorší však je třetí, kdo ani nekáže ani nechce slyšet slovo Boží, nýbrž i zlovolně brání slovu Božímu. Ten je nejhorší a je to nástroj ďábla, jenž chce odstranit slovo Boží ze srdcí věrných. Zde totiž je zmínka o slovu Páně, že ďábel chce takřka jako símě odnést slovo ze srdcí věrných. Řekl skrze podobenství, že zlí, slyšíce slovo Boží, nerozumí mu a nedocházejí spasení.

„Vyšel rozsévač,“ Kristus, říkám, vyšel jako rozsévač, sestoupil z nebe, vyšel z těla panny Marie, z níž se vtělil. Nejdřív v ní totiž existoval podle božství a potom přijal lidství, a když ho takto přijal, vyšel na svět, „… aby rozsíval“. Lukáš 4,18 říká: „Proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ a Jan 18,37: „Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ On sám je ten, který rozsévá své símě a nikdo jiný kromě něho. Však jiní rozsévači jsou takřka jeho nástroje. Matouš praví v 10. kap., v. 20: „Nejste to vy, kdo mluvíte“, totiž v přizpůsobení, „ale mluví ve vás Duch vašeho Otce“, a tak i Syna i Ducha svatého, a tak rozsévá skrze vás své slovo. A poněvadž Bůh a člověk byl jedině Kristus, proto z každého, kdo mluví pravdu, mluví Kristus. Praví apoštol: „Žádáte důkaz toho, že skrze mne mluví Kristus“ (2K 13,3)? Též praví Ambrož, že pravda, ať je pronesena kýmkoliv, pochází od Ducha svatého, lež však, ať ji vysloví kdokoli, pochází od ďábla. Tak jako panovník vsedě přikazuje, aby byl rozkaz proveden, panuje-li tudíž panovník Bůh ve věrném člověku, tu, cokoliv člověk mluví aspoň v duchu pravdy, nebeský král to mluví skrze něj jakožto svůj nástroj. A proto proroci, mluvíce z Ducha svatého, pravili: „Toto praví Pán Bůh“ … který mluví jejich ústy. Leč nyní Bůh, jenž by měl mluvit, je od nás zapuzen. Augustin ukazuje naopak, že kdokoliv lže, tomu ďábel jako původce lži sedí na jazyku.

„Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty“ – praví „rozsívá“, neopravuj tedy Krista, abys říkal „rozsíval“, nýbrž „rozsívá“, neboť ještě teď rozsívá a dříve rozsíval pomocí svých kazatelů. „Podél cesty“ – to znamená: Cesta je srdce nadobro ušlapané špatnými myšlenkami a snahami. Neboť je-li náklonnost srdce udupána bez jakéhokoliv odporu špatnými myšlenkami, pak taková náklonnost znamená cestu úmyslně ušlapanou, která v sobě nemůže podržet slovo Páně. „Bylo pošlapáno“ – takže ani v mysli nepodrží slovo, jehož se nepřidržel skutkem. Neboť přikázání Páně je, aby se každý vystříhal hříchů. Kdo však na to zapomíná a nedbá, nemůže na to ve svém srdci pamatovat, „a ptáci je sezobali“, to jest zlí duchové, kteří sletěli s nebes pro svou neposlušnost …

„Jiné padlo na skálu“ – Však to znají rolníci, že sejí-li na půdu skalnatou, nic jim nevzroste, a tak je tomu i zde. Skála je srdce nezkrocené, kterým neproniklo rádlo víry, jehož ani nelze slovem Božím zkypřit, ani napravit strachem z věčné záhuby ani útěchou věčné nebeské radosti. To je ta tvrdá skála.

„Vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu“, to jest pokropení milostí Boží. „Jiné pak padlo doprostřed trní“, totiž do srdce boháčů, rozedraného starostmi. Srdce rozvášněné je takové, jež je plné nezřízeného nepokoje a ony nepokoje je zdeptaly tak (Beda: „a tak zaujaly mysl“), že nedají v něm dorůst duchovnímu plodu. Neboť na příklad, abych mluvil o všech a především o duchovenstvu, dokud nebyli apoštolově a jejich následovníci udušeni trním bohatství, statečně kázali slovo Boží, jakmile však již byli zapleteni a zajati do trní bohatství, vzdálili se od života Kristova, vzdalují se od hlásání Krista.

„A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ Padá „do dobré země“, do dobré vůle a přináší stonásobný užitek, neboť Pán Bůh stokrát zvětší odplatu za hodné poslouchání svého slova a jeho plnění každému, kdo tak setrvá až do konce.

„To řekl a zvolal: ‚Kdo má uši“ tělesné „k slyšení“, ve své mysli „slyš“ a skutkem naplňuj, co slyšíš.

„Jeho učedníci se ho ptali …“ – nikoli hned, nýbrž, jak praví Marek (4,10) „když byl o samotě“, „co to podobenství má znamenat“, totiž jaký by mělo smysl: „Vám“, pokorným, poslušným, od světa zavrženým, mnou milovaným, mým následovníkům, mým přátelům a těm, kdo pro mne trpí. Jan praví v 15. kapitole, (v. 15): „Neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ „Vám“, praví, „je dáno znát tajemství“, abyste jiné s prospěchem učili, sami pak dobře byli živi a přijali odplatu. Proto praví Řehoř: „Kolik lidí jiného založení povolá k Bohu ten, jenž sám je svatý, prostřednictvím svého učení, za všechny se mu dostane odměny a nekonečné radosti. Vždyť i svatý Petr a svatý Pavel postaví se k svým, k těm, jež povolal k Bohu.“ A opět říká Řehoř: „Pamatujte, že je řečeno: Kdo má uši k slyšení, slyš! Pečujte, aby zůstalo slovo v sluchu vašeho srdce, pečujte, aby zlý duch nevychvátil slovo Páně z vašich srdcí bez užitku!“

„Je dáno znát tajemství Božího království“, to jest Písma svatého nebo církve bojující, „jim“, jak praví Matouš 13,11, tedy těm, kdo jsou vně, „v podobenství«, neboť každý, kdo neplní přikázání Páně, je vyvržen vně, ostatním, židům, zákoníkům, farizeům a špatným křesťanům, „aby hledíce“, tělesně na mne a Písmo, „neviděli“ duchovně. Neboť častokrát se osvědčuje, že pyšný a povýšený učenec nerozumí Písmu, zato však maličký Boha se bojící mu rozumí. „Aby slyšíce“ tělesně „nerozuměli“ duchovně podle onoho slova Izajášova 6,9: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte“, tj. že to, co slyšíte, neplníte skutky.

„Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo.“ Matouš 13,37 praví: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka.“ Zde pak praví: „Semenem je Boží slovo“, o němž praví Izajáš 1,9: „A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.“ O těch pak, kdo ono símě rozsívají, mluví David (v Žalmu 126) : „S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá“, totiž ti, kdož káží slovo Boží a pronásledováni jsou, „s plesáním však přijde, až ponese snopy.“

O onom semeni říká Kristus (Mt 13,38): „Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého.“ A dodává: „… padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je“ (Mt 13,4). Hle úkol ďábla a jeho služebníků: Odvrátit věrné od poslouchání slova Božího. Od prvopočátku stojí a zasazuje se o to, aby potřel slovo Boží v srdcích věrných. Neboť slovo Boží to je, kterým promluvil k Adamovi a Evě (Gn 2–3): „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Ďábel však říká: „Nikoli, nepropadnete smrti“ a pokračuje v té své úloze až dodnes. O těch, kdo nepřijímají (slovo Boží), praví Kristus (u Lukáše 10,12): „Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji, než tomu městu“, jež ve svém středu slyší slovo Boží, ale neplní je. Proto Bůh nenávidí hřích Sodomských: Muž a žena se proto mají spojit v manželství, aby své sémě obrátili v plod. Oni však, Sodomité, své símě (sperma) v zárodku hned zničili a tak se stali v zárodku vrahy. Símě slova však je dáno proto, aby byli plozeni netoliko synové tělesní, nýbrž i duchovní a tak synové Boží. Tudíž oč je větší plodit syny Boží slovem Božím než plodit syny tělesně, tak také slovo Boží v srdci zničit a rovněž odnímat je sluchu věřících, je větší hřích, než zničit símě tělesné na způsob Sodomských, z něhož by snad bývali zplozeni synové ďábla. A proto praví Kristus: „Sodomě bude v onen den lehčeji.“ Řehoř v dnešní homilii ukazuje, že je větší zásluha zplodit a v duši vzkřísit Syna Božího, než vzkřísit podle těla mrtvého, neboť onen prvý bude živ jako syn Boží, ale ten, kdo byl tělesně vzkříšen, mohl by být zatracen, jako zplozenec samého ďábla.

Z kázání z 15. února 1411.