Společná modlitba

Pavlovy dopisy Timoteovi (a stejně tak list Titovi) jsou určené nejenom jemu samotnému, ale skrze Timotea také církvi, v případě Timotea církvi v Efezu, v případě Tita církvi na Krétě a v obou případech církvi obecně, tedy i nám. Církev je hlavním příjemcem těchto listů. Na začátku druhé kapitoly prvního listu Timoteovi volá Pavel církev k modlitbám. A důraz je tam položený na prvním místě na církev nikoliv na jednotlivé křesťany. Mluví o společné modlitbě Božího lidu – podívejte se do osmého verše:

• Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. (1Tm 2,8)

Modlitba ve shromáždění musí být prioritou mužů. Když se církev shromáždí, je zodpovědností bratrů, aby se modlili. Ženy nejsou z modlitby vyloučeny – např. 1. Korintským 11 mluví o modlitbách žen. Podobně v 1. Timoteovi v páté kapitole, když se mluví o osamělých vdovách, říká Pavel, že vdova, která má být podporovaná sborem, je takovou ženou, která doufá v Boha a „oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci“ (1Tm 5,5). To sice mluví více o soukromých modlitbách, ale ženy se vždy účastnily také společných shromáždění církve a modlily se. 

Ve druhé polovině druhé kapitoly vidíme, že Boží slovo zakazuje ženám ve shromáždění učit muže, ale nikde jim nezakazuje modlit se. Když učedníci čekali na vylití Ducha svatého v Jeruzalémě „ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Sk 1,14).

Jak vypadala tato společná modlitba? Něco nám může napovědět první list do Korintu, kde Pavel napravuje špatnou praxi v používání duchovních darů. Ve čtrnácté kapitole mluví o daru jazyků, který byl přítomný v první církvi. Konkrétně mluví o modlitbě v jazycích, o modlitbě ve shromáždění, kde jsou přítomni další lidé a jeden se modlí v jazycích – a Pavel v tom oddíle zdůrazňuje, že modlitba v jazycích musí mít také výklad. Pokud tomu tak není, má ten člověk, který byl takto obdarován mlčet. A vysvětluje proč: 

• Neboť kdybys dobrořečil jen duchem, jak by mohl přítomný prostý člověk k tvému díkůvzdání říci ‚Amen‘, když neví, co říkáš? (1K 14,16 ČSP)

Je tady princip, který platí úplně stejně o všech modlitbách. Když se shromažďujeme, máme se společně modlit a máme se modlit jednomyslně. V praxi to vypadá tak, že jeden člověk se modlí nahlas a srozumitelně, a modlí se tak, aby ostatní mohli vyjádřit svůj souhlas s jeho modlitbou svým ‚Amen‘ („Staň se“ nebo „budiž“). Je to vyjádření souhlasu, kdy jsme shromážděni jako tělo Kristovo, a já svým ‚amen‘ říkám, že cele stojím za tím, co v modlitbě říká můj bratr nebo sestra v Kristu a stvrzuji to. Je to jako kdybych se sám tuto modlitbu modlil. Když se církev shromažďuje, Bůh je uprostřed svého lidu. Bůh s námi samozřejmě je i tehdy, když jsme sami doma, je s námi i v práci mezi nevěřícími lidmi, je s námi neustále. Zapečetil nás svým Duchem a ten s námi bude navěky. Ale když se shromažďujeme, Bůh s námi jedná ještě jiným způsobem. Shromážděná církev vyjadřuje realitu společenství, vyjadřuje realitu Kristova těla, ukazuje na jednotu těla, které se podřizuje své hlavě – Kristu. A Bůh dává zvláštní zaslíbení pro společné modlitby:

• Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,19–20)

Kristus je vyvýšen a oslaven, když se dva a více učedníků modlí v jeho jménu. Proto se máme modlit, když se shromažďujeme. 

Modlitba je ale také něco, co se musíme učit. Jak osobní modlitba, kdy trávíme čas sami s Bohem zavřeni ve své komůrce, tak společná modlitba. Nic z toho nejde bez učení. Kromě Krista se nenarodil nikdo, kdo by se od narození uměl modlit a nemusel se to učit. Učedníci se museli učit modlitbě!

• Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: ‚Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.‘ (Lk 11,1)

A všimněte si, že se znovu jedná o společnou modlitbu – nauč nás modlit se. A když je potom učí modlit se, vede je k tomu, aby říkali Otče náš a odpusť nám… Zdravá církev je církví, která učí modlit se a která se společně také modlí. 

Církev se společně modlí Boží slovo. Jedním z nejsilnějších případů toho, kdy se církev modlí Boží slovo, je chvíle, kdy byli Petr a Jan propuštěni židovskou radou a bylo jim zakázáno dál kázat Krista (Sk 4,23nn). Bratři oznámili církvi, co se stalo. A když to církev slyšela, obrátila se rovnou k Bohu – a modlili se Boží slovo (Ž 2). Společně obrátili k Bohu a volali k němu jedním hlasem, jednou myslí. Vzali Boží slovo, aplikovali ho do konkrétní situace, ve které se nacházeli a modlili se ho. To je něco, co se musíme učit. 

Zakázali jim kázat Krista. Proto šli do Žalmu 2, kde se mluví o vzpouře proti Bohu a proti jeho Mesiáši. Oslovují Boha, stvořitele nebe i země, vládce lidských životů, mluví k tomu, který má v rukou lidská srdce a srdce králů naklání, jak se mu zlíbí (Př 21,1). Vědí, ke komu se modlí, a vědí, co se modlí a za co se modlí. Modlí se jednomyslně. Modlí se k Bohu, který je svrchovaný a vládne. 

A oni se k němu obracejí s jeho vlastním Slovem. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, abychom ho přijali a uchovávali ho ve svém srdci a ve své mysli, aby to Slovo přebývalo v našich životech (Ko 3,16). Aby to tak bylo, musíme Boží slovo číst, studovat, učit se ho zpaměti, rozjímat o něm a poslouchat ho. Jinak v nás nebude přebývat. A zdá se, že Boha těší, když k němu jeho děti volají jeho vlastní Slovo, když Boží děti používají Písmo, aby volali ke svému nebeskému Otci. Církev tady cituje slova druhého žalmu a aplikuje je na konkrétní situaci. Abychom něco takového mohli udělat, musíme přebývat ve Slově, musíme ho promýšlet a rozjímat nad ním. A současně jdou tito první křesťané také k jasné aplikaci, která ukazuje, že dobře rozuměli evangeliu, že mu rozuměli úplně stejně, jako Petr a Jan ve v. 19 a 20 – zakázali nám kázat evangelium, tak nám dej Bože sílu, abychom ho kázali odhodlaně a s odvahou, se vší smělostí, svobodně a směle.