Tři otazníky nad prvními kapitolami Genesis

Když jsem v létě 2001 navštívil USA, měl jsem výsadu pobýt v několika sborech a vyučovat věřící o důležitosti Stvoření. Byla to význačná chvíle, když za mnou po jednom shromáždění přišel jeden upřímný mladý muž. Byl zneklidněn tím, že hlásání doslovného šestidenního porozumění knihy Genesis vede k tomu, že ostatní upřímní věřící, kteří se považují za evangelikály, by nyní neměli být považováni za věrné Písmu. A tak tím, že jsem tvrdil, že je důležité věřit v přímočarý historický význam Genesis (stvoření světa a vesmíru za šest 24hodinových dní), jsem podle něj podporoval zbytečné rozpory mezi věřícími. A to tím více, že známí komentátoři připouštějí rozdíly v pohledu na tento problém. 

Toto samozřejmě není ojedinělý případ. V Británii a v USA je opravdu velmi rozšířené přesvědčení, že zde si přece můžeme dovolit odlišnosti ve víře, a že věc původu je vedlejší ve srovnání s hlavním předmětem, a tím je samo evangelium. Musíme si uvědomit, že tento hojně uznávaný názor zastávají lidé, kteří mají ušlechtilou a upřímnou touhu zůstat věrní evangeliu. Mnozí z nich jsou vůdci ve sborech, které zažily mnohá požehnání. Měli bychom tedy brát Stvoření tak vážně?

Budu se snažit zodpovědět tuto otázku tak, že vás provedu problémy, které do celé věci vnesl tento upřímný mladý muž. Protože jsem byl zaujat jeho přemýšlivostí, rozhodl jsem se vést s ním delší konverzaci a zjistit tak, čemu věří. 

„Dny“ neznamenají opravdu „dny“

Když jsme si začali povídat, první věc, kterou jsem se snažil zdůraznit, byla, že jestliže je Bible autoritou ve všech věcech víry a chování, pak nejistota či neurčitost na úplně prvních stránkách této úžasné knihy těžko mluví pro přesnost na stránkách zbývajících. Můj přítel byl toho názoru, že si nemůžeme být jistí ohledně významu slova „den“ (hebrejsky yom) v Genesis 1, což pak samozřejmě přináší možnost dlouhých věků, kdy se mohla evoluce domněle uskutečnit. Avšak důkladný rozbor tohoto slova ukazuje, že:

1. Slovo yom znamená dvaceti čtyř hodinový den nebo tu část dvaceti čtyř hodinového dne, kdy je světlo. Může být použito i pro neurčité období (například „den Páně“), ale kontext vše objasňuje. Důležitý je fakt, že v hebrejštině existuje zcela vhodný výraz pro dlouhý, ale určitý časový úsek. Tento výraz je olam, ale v Genesis není nikdy použit ve vztahu k týdnu stvoření. 
2. Kontext Genesis 1 obsahuje „ráno a večer“. V hebrejských spisech to vždy označuje normální dvaceti čtyř hodinový den.
3. Opakování spojení „ráno a večer“ společně s počítáním (první den, druhý den, atd.) vždy také znamená, že slovo yom označuje běžný solární den. 
4. Dále, Genesis 1,3 naznačuje, že zde existovalo oddělení světla od tmy a rotující země, což ukazuje na běžný den, tak jak jej všichni známe. 
5. Zmínka nejenom o „dni“, ale také o opakované tmě noci opět ukazuje na normální dvaceto čtyř hodinový den. Jestliže chceme tvrdit, že „den“ znamená milióny let, musíme se uchýlit k pokroucenému uvažování, abychom mohli vysvětlit zákonitě stejně dlouhé období tmy během týdnu stvoření. Co pak tedy znamená ona „noc“ v tomto spletitém argumentu?
6. Snad jedním z nejjasnějších veršů ve vztahu k použití slova yom je Exodus 20,11, který se týká sabatu: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý... V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul...“ Samotný příkaz o dni odpočinku musí počítat se sedmi dvaceti čtyř hodinovými dny, aby dával smysl, protože jasně mluví o odpočinku po šesti normálních pracovních dnech. A přesto je v této větě použito přesně to stejné slovo jako v textu o původním stvoření. Říci, že buď Bůh použil týden, aby vše vysvětlil Mojžíšovi, nebo že jsme nyní v Božím dni odpočinku, znamená odstranit význam Exodu 20,11, a to že Bůh osobně stanovil den odpočinku a dal nám svůj vlastní příklad, který máme následovat. 

Tyto argumenty jsou hlouběji rozvinuty jinde, ale onen upřímný hledající muž na ně reagoval neustálým trváním na tom, že den nebyl normální den. Pokud však bereme v úvahu pouze Písmo (bez zvažování jiných vnějších vlivů), jak tento text přirozeně čteme? Normální, jednoduchý, obyčejný, jasný den!

To mi osvětlilo, co doopravdy stojí za argumenty vyznávajících věřících proti šestidennímu stvoření – jako kazatelé pravdy se nesmíme bránit naší zodpovědnosti to pojmenovat. Je to v podstatě nedůvěra v Písmo. Vskutku, v celé církvi je to tak, že lidé nejsou připraveni žít na prvním místě s Biblí, což je rozhodující, má-li církev na obou stranách Atlantiku znovu obnovit svoji vizi. To se vztahuje na více oblastí než pouze na evoluci. Je to základní chyba vyznávající církve naší doby. Lidé spíše upřednostňují lidskou moudrost coby svého průvodce, než aby zůstali věrní Písmu za každou cenu. 

A tak podle mého společníka v onen večer „dny“ neznamenaly opravdu „dny“.

„Prach“ neznamená opravdu “prach“

Rozhovor pokračoval a my jsme začali přemýšlet o stvoření samotného člověka a o tom, jak velmi podrobný byl záznam o stvoření Adama a Evy. Někteří mají problémy s druhou kapitolou Genesis – říkají, že to vypadá jako jiná verze o původu prvního páru, ale ve skutečnosti nám Genesis 2 podává podrobnější záznam, který doplňuje shrnutí šestého dne v Genesis 1. 

Genesis 1 a 2 neponechávají žádný prostor pro takzvanou lidskou evoluci. Bůh nevzal opici nebo nějaké podobné stvoření a neučinil ho člověkem. Bůh vzal prach. Neexistoval žádný předadamovský druh, jak by někteří chtěli, abychom věřili. Adam byl stvořen „od počátku“ (Mt 19,4) a v tom samém verši – to je důležité si uvědomit – Kristus učí o původu sexuálních odlišností, které byly záměrně zavedeny samotným Bohem, ne náhodou, která bloumala bludištěm nepovedených předlidských oblud! „Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘.“ Slova našeho Pána by měla být dostačující, ale i Pavel staví celý jeden argument, ne na teorii o „Evě z Afriky“, ale na Adamovi před Evou, učiněného z prachu. V 1. Timoteovi 2,13 Pavel říká, že „první byl stvořen Adam a pak Eva“.

Od toho se odvíjí další věc, která způsobuje v našich sborech tolik sváru: důležitost mužského vedení. Nemá to nic společného s tím, že by muži byli lepší než ženy či naopak. Je to jednoduše o tom, že Bůh má pro každého jinou roli, a my jsme opravdově naplněni, když věříme, posloucháme a důvěřujeme tomu, co Bůh řekl, v tomto případě skrze apoštola Pavla. To je celý problém, víra v Boží Slovo a podřízení se mu. Zde nám Pavel tedy ukazuje základ učení o pohlaví – Bůh stvořil Adama jako prvního. 

Jestliže toto popíráme, tak stejně jako Starý Zákon oslabujeme i Nový. Pavel se odvolává na Genesis, a tak upevňuje přímočaré chápání této knihy. Kdyby existoval nějaký předadamovský lidský druh, pak by se byl býval Adam narodil z předem existující ženy a celý Matouš 19,4 a 1. Timoteovi 2,13 by pozbyly významu. Zahrávat si s těmito oddíly Písma je pro nás duchovně nebezpečné. Dr. Martyn Lloyd-Jones před mnoha lety řekl, že takové smýšlení odvádí od pravdy. V roce 1971 v sérii tří přednášek na téma „Co je evangelikální?“ řekl: 

Musíme věřit celé Bibli. Musíme věřit jak jejímu vyučování, tak jejím historickým faktům. Pochybení zde vždy svědčí o odchýlení se od pravého evangelikálního postoje. Někteří lidé dnes říkají: „Ó, ano, my věříme Bibli a její autoritě ve věcech náboženství, ale samozřejmě nebudeme hledat v Bibli vědecká fakta …“ 

Říkají, že jsou jakoby dvě velké autority a dva způsoby zjevení: jedním je Písmo a druhým příroda. Ty se podle nich doplňují … a tak do Písma jdete za věcmi týkajícími se vaší duše, ale nejdete tam, abyste hledali další Boží  zjevení jeho samého v přírodě. To hledáte ve vědě.

Proti tomu se musíme tvrdě postavit … Musíme trvat na tom, že věříme v historickou pravdivost prvních kapitol Genesis a veškerých dalších biblických historických údajů. 

Když mladý student, s nímž jsem mluvil, slyšel všechny tyto argumenty, navrhnul, že možná slovo „prach“ neznamená „prach“ tak, jak tomu my rozumíme. Spíše prostě říká, že jsme všichni stvořeni z materiálu, ve který se rozpadneme. Takhle by si pak mohl podržet evoluci ve svém smýšlení a všichni ti uznávaní vykladači by mohli zůstat na palubě a být stále považováni za evangelikály. A tak jsme se ubírali v našem rozhovoru tímto směrem a já jsem se zeptal, jestli se nakonec navrátíme v prach tak, jak to věcně a jasně popisuje Kazatel 3,20. Nemohl popřít, že to je opravdové a doslovné. Pak jsme přešli k 1. Korintským 15,47: „První člověk byl z prachu země...“ – dost jasné učení. Zde v této kapitole o tělesném vzkříšení nemůže být pochyb o tom, že Pavel porovnával opravdového prvního Adama, stvořeného z prachu země, se slavně vzkříšeným tělem našeho Pána. První Adam musel být nezvratně „první“ (nikdo jiný nebyl před ním), jinak se celý Pavlův argument zhroutí. A nejen to, Adam musí být stvořen z prachu. Avšak jakkoliv jsem se snažil, zdálo se, že myšlení onoho mladého muže je jaksi zablokováno. Slova prostě neznamenala, co říkala. „Prach“ neznamenal doopravdy „prach“. 

„Smrt“ neznamená opravdu „smrt“

Tento dlouhý rozhovor (a byl dlouhý, protože jsem si uvědomoval, jak obrovský význam má tento předmět na duchovní cestě tohoto muže) se začal nyní blížit k vyvrcholení, když jsme se dostali k samotnému jádru evangelia, tedy k otázce hříchu, smrti a vykoupení. Mnoho dalších lidí je přesně v té pozici jako tento mladý muž. V jejich mysli není pochyb o tom, že vykoupení je rozhodující. S liberály dnešní doby, kteří tyto vzácné pravdy zjevně popírají, by se vůbec nebavili. Ale v myšlení těchto lidí je nicméně základní chyba, protože nejdou ke kořenům této velmi vzácné teologie, učení, které je na úplném začátku knihy Genesis. 

Genesis 2,17 říká, že „v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ nebo v jiném překladu „smrtí umřeš“. Smrt přišla na řadu po pádu a ne před pádem člověka. Římanům 6,23 říká: „Mzdou hříchu je smrt.“ Smrt přišla jako následek hříchu. Odpovědí na to velmi často bývá, že se zde jedná o duchovní smrt – oddělení od Boha – ne tělesnou smrt, která už byla předtím součástí naší zkušenosti v hominoidním druhu. Ale jakkoliv atraktivní se může toto učení zdát, není biblicky obhajitelné z následujících důvodů:

1. Smrt v Genesis 2,17 je dvojitá rána. Říká doslova „smrtí umřeš“, Když Adam a Eva zhřešili, byl zde okamžitý následek – oddělení od Boha, jak nám dosvědčuje jejich schovávání se před Boží tváří okamžitě po tom, co pojedli ze stromu poznání dobrého i zlého. Přibližně o devět set let později si Adama vyžádala také tělesná smrt. 
2. To, že tělesná smrt musí být obsažena v trestu po pádu je velmi jasné z učení 1. Korintským 15, kde se mluví o Adamovi jako o člověku stvořeném z prachu. Tato kapitola je také velice důležitá, když biblicky uvažujeme o tom, co se stalo při pádu. 1. Korintským 15,21–22 říká: „A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ 1. Korintským 15 mluví o tělesném vzkříšení. Naproti tomu Adam přinesl tělesnou smrt.
3. Učení o smrti jako o následku hříchu tvoří základ našeho porozumění Kristova kříže. Kristus zemřel jak duchovně tak fyzicky. Jestliže není tělesná smrt součástí trestu za hřích, tak proč pak Kristus tělesně zemřel? V Matoušovi 27,50 je řečeno, že Kristus „vypustil ducha“. Lukáš 23,46 zaznamenává Kristova poslední slova na kříži: „‚Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.‘ Po těch slovech skonal.“ Doslova to znamená: „Do tvých rukou propouštím svého ducha.“ Oddělil svého ducha od svého těla. Tělesně zemřel – všechno měl dokonale pod kontrolou. To byl poslední skutek Krista na kříži. 
4. Předtím vytrpěl duchovní smrt za vykoupené, neboť dříve v této sérii sedmi pozoruhodných výroků našeho Spasitele byl duchovně oddělen od svého Otce, když v bolestech volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). A tak potřebujeme této vzácné pravdě, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem“ (1K 15,3) porozumět ve světle toho, co o smrti učí tato kapitola. Kristus zemřel za naše hříchy jak duchovně tak tělesně. Následně navrhovat, že v Adamově pádu byla obsažena pouze duchovní smrt, má vážné důsledky pro naše porozumění Kristovy oběti. V Adamově pádu byly nepochybně obsaženy obě formy smrti. 

Když jsem toto vysvětlil, mladý muž, o kterého zmiňuji, se ten večer skálopevně držel pohledu, že při Adamově pádu přišla duchovní smrt, a že smrt nemusí znamenat tělesnou smrt. 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že můj přítel přivedl celý argument třikrát k bodu, kdy trval na tom, že slovo nemá svůj přímočarý význam, dokonce ani tehdy, když užití oněch slov silně napovídalo opaku. Jádrem problému tohoto mladého muže byla nedůvěra. Písmo nás naprosto jasně varuje: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha.“ (Žd 3,12).

  Dny … prach … smrt – tři věci, které jsou nezbytné, když máme porozumět Stvoření tak, jak je vyučováno v Genesis. Neobvykle silně jsem si v ten den uvědomil, že musíme brát Boží Slovo tak, jak je, a nechat Písmo, aby bylo svým vlastním vykladačem.       

The Banner of Truth magazine, č. 469, říjen 2002