Učedníci na cestě do Emauz (Lk 24,13–35)

Svatý Lukáš v 24. kapitole, v. 13–35 zapsal:

• Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

Tento text svatého evangelia je dostatečně srozumitelný a dlouhý, proto ho sv. Řehoř nechtěl vykládat celý, ale jenom velmi krátce doložil, jak se Kristus měl k těmto učedníkům: že se ukázal jejich tělesným očím tak, jak se jim jevil uvnitř očím jejich srdce, protože oni současně milovali i pochybovali. A Pán Ježíš byl s nimi v těle – proč se jim tedy nedal poznat? Byl s nimi proto, že o něm mluvili. Ale že o něm pochybovali, proto se jim nedal poznat. Mluvil s nimi, káral jejich nechápavost, vyložil jim tajemství Písma, které bylo o něm. Ale protože v jejich srdcích byl pouhým poutníkem, umínil si, že půjde dál – ne proto, že by je chtěl oklamat, ale aby jim fyzicky ukázal, jak o něm smýšlejí ve své mysli. Měli být zkoušeni, aby ho ti, kdo ho milovali ne jako Boha, mohli milovat alespoň jako poutníka. A protože nemohli být bez lásky ti, s nimiž šla pravda (tedy Ježíš), „pozvali“ ho k sobě, aby u nich jako pocestný přenocoval, dokonce ho „přemlouvali“ nebo i „přinutili“ (KRAL). Z toho vidíme, že poutníci mají být nejenom zváni na nocleh, ale i přemlouváni. Připravili stůl, přinesli jídlo, a Boha, jehož nepoznali podle výkladu svatého Písma, nyní poznali při lámání chleba. Nebyli osvíceni při slyšení Božích přikázání, ale při jejich konání. Vždyť je psáno: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.“ Proto kdo chce porozumět tomu, co slyší, ať spěchá to, co pochopil, dělat. Pohleďte, že Pána nepoznali, když k nim mluvil, ale poznali ho, když ho hostili. Proto milujte pohostinnost, nejmilejší bratři, a čiňte skutky lásky. Neboť sv. Pavel říká: „Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Proto také Petr říká: „Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ I Kristus v pravdě říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Hle, před soudem, když je přijat svými učedníky do domu, sám je ještě napomíná. Ale my jsme k prokazování lásky svou pohostinností. Uvažte bratři, jak velká je moc pohostinnosti a přijímejte Krista ke svému stolu, abyste jím byli přijati k věčné hostině. Dejte svému hostu Kristovu pohostinnost, ať vás na soudu neodmítne jako své nepřátele, ale přijme vás jako své vlastní do svého království.

To je celé kázání sv. Řehoře na tento text, kromě jediného malého příkladu. Hle, jak drahý papež krátce kázal! Ale hned na začátku řekl, že nechce svým posluchačům říkat mnohé, protože to málo by mohlo prospět více, neboť často méně pokrmu vede k tomu, že je přijímán s větší chutí. Kromě výkladu sv. Řehoře může věrný křesťan v tomto textu získat ještě mnoho dalšího užitečného pro svou duši, neboť je tu představeno, jak se Kristus toho dne počtvrté zjevil svým učedníkům. Boží slovo svědčí o tom, že se Kristus v den svého vzkříšení zjevil pětkrát. Nejdřív samotné Marii Magdaléně, jak o tom píše sv. Jan v kapitole 20. Potom ženám, jak to čteme u Lukáše a u Matouše. Po třetí se zjevil Petrovi, jak je to zmíněno v tomto textu, po čtvrté těmto dvě učedníkům a po páté všem učedníkům bez Tomáše. Po šesté se ukázal všem učedníkům osmého dne (Jan 20), po sedmé u jezera Tiberiadeského sedmi učedníkům, po osmé jedenácti učedníkům na hoře v Galileji (Mt 28), po deváté jedenácti učedníkům v Jeruzalémě v den svého nanebevstoupení (Mk 16), a po desáté na Olivové hoře, když už vystupoval vzhůru, jak píše Lukáš v kapitole 24. Toto desatero zjevení najdeme v textech evangelií, jak se ukazoval od svého zmrtvýchvstání až do dne nanebevstoupení. A ačkoliv se ukázal svým učedníkům ještě víckrát, nemáme to zaznamenané v Písmu. Milostivý Spasitel se ukazoval, aby potěšil zarmoucené, jak udělal, když – jak se domníváme – navštívil svou milou matku, zarmoucenou, ale nepochybující. A také další navštívil, aby je potěšil. Ukazoval se také proto, aby je utvrzoval ve víře  a káral jejich nevěru, jak také napomenul tyto dva učedníky, když jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám těžké uvěřit?“ A dále se jim ukazoval, aby je vyučoval, jak to opět vidíme v tomto textu i na jiných místech, dokládal jim z Písma své zmrtvýchvstání, jak čteme i zde: „Pán byl opravdu vzkříšen!“

Zde si všimni, že Kristus vstal opravdově, rychle a nesmrtelně a bylo to k našemu poučení, abychom my, kdo jsme smrtelným hříchem umřeli ve své duši, vstali z duchovní smrti opravdově a neomylně – ne jako prorok Samuel, který byl na příkaz Saula povolán k životu čarodějnicí nesprávně, falešně. Takovým nesprávným vzkříšením vstávají ti, kteří se podle čarodějnického falešného učení domnívají, že se zbavili svých hříchů, když se vyzpovídali, ale přitom se od svých hříchů neodvrátili. Kristus vstal rychle, abychom i my, pokud hřích zasáhne naši duši, takže umírá, rychle z tohoto hříchu vstali. Naproti tomu je mnoho takových, kteří ve svých hříších setrvávají velmi dlouho, takže už zapáchají jako Lazar, který se rozkládal. A nakonec Kristus vstal dokonale nesmrtelně, takže už více neumírá, abychom i my, když vstaneme ze smrtelných hříchů, už neumírali. A tak vstávají všichni, kteří byli jednou z hříchu Boží mocí obživeni a už dále nehřeší. Ti s Kristem vstali opravdově, dokonale a nesmrtelně, a jde jim o nebeské věci milého Krista, který slavně vstal z mrtvých a sedí po pravici Boha Otce, a který cestou laskavě rozmlouval se svými učedníky, jak to vidíme v našem textu, v němž je mnoho dobrých ponaučení.

Za prvé, že Kristus opravdu vstal z mrtvých. Za druhé, že je dobré mluvit o jeho umučení, protože on rád přebývá ve společenství s těmi, kteří o jeho utrpení s láskou rozmlouvají. Třetí naučení je, že tak se má Bůh k lidem, jako se oni mají k němu, jak bylo řečeno v kázání sv. Řehoře, a to v těch slovech, že „něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Neboť toho, kdo Boha nezná, toho také Bůh nezná, a kdo ho zná, ten se jen skrze milost a spasení navrátil k poznání svého Pána Boha. Za čtvrté, že ti, kteří nevěří Božímu Písmu, mají být napomínáni – a to je v těch slovech, když jim Kristus řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám těžké uvěřit?“ Za páté, že každý musí trpět, pokud chce být spasen, protože i Kristus, hlava, musel trpět a teprve potom vešel do slávy. Tak to také říká v tomto evangeliu, že když pronásledovali jej, budou pronásledovat i nás. Za šesté, že pocestní, zde označení jako poutníci, mají být nejen přijímáni s milosrdenstvím, ale je třeba na ně naléhat, stejně jako tito učedníci naléhali na Krista, aby s nimi zůstal. Za sedmé, že přijímání Krista při Památce Páně, vede ke skutečnému poznání Krista, neboť Pán: „Vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho.“ Svatý Augustin to komentuje slovy, že Pán jim vykládal Písma a potom jim posvětil chleba ve své tělo. To je slovo svatého Augustina. Za osmé, že srdce nezatvrzelých lidí se Božím Písmem zapaluje k dobrému. Hle tito praví: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“

Toto jsou užitečná ponaučení, která vycházejí z našeho textu. Ale zjišťovat, o které se učedníky se jedná, užitečné není. O Kleofášovi to víme jistě, ale to tom druhém ne. Totéž platí o tom, kde byly Emauzy, zda to bylo město nebo vesnice. Zdá se, že spíše městečko s hradbami, protože takto nazval Kristus také Jeruzalém (městečko s hradbami). Dále tito dva učedníci nevěřili ženám ani Petrovi, ale když jim v Jeruzalémě řekli, že Pán vstal z mrtvých, ve víře nepochybovali – proto pro tuto jejich nestálost říká náš text, že spolu probírali ty věci a pak zůstali stát plni zármutku. Proto je v tomto nemáme následovat, protože nemáme ani pochybovat o Kristově zmrtvýchvstání, ani se probírat tím, co nás vede k zármutku. Kristus říká ve 12. kapitole Matouše, že lidé v soudný den vydají počet z každého planého slova. A plané slovo, říká sv. Řehoř, je takové, které nepřináší člověku žádný užitek, ani není člověku potřebné. Proto je třeba držet ústa na uzdě a mluvit slovo Boží, jak říká sv. Petr: Když někdo mluví, ať jsou to Boží slova (1,Pt 4,11 B21). A tak tito učedníci, když mluvili o Kristu a zanechali planého mluvení, Kristus se k nim přiblížil, ale nedal se jim poznat. Chtěl je utvrdit dobrým slovem, aby neodpadli od Slova, a proto se jich ptal, o čem to spolu mluví. A potom jim dal milost slyšet a vyučoval je ve víře. A oni zase, s vděčností za to vyučování, přemlouvali ho, aby s nimi zůstal, když to vypadalo, že chce jít dál. A skrze to, že to bez váhání udělal, nás učí, abychom nespěchali od vyučování k tělesným věcem, ale abychom více hledali odměnu od Pána Ježíše Krista.