Abrahamův jásot (J 8,56)

Abrahamův jásot (J 8,56)

Doba čtení: 20 minut
12. 8. 2022

Dnes je před námi text z Janova evangelia. V osmé kapitole Pán Ježíš ostře diskutuje se Židy, kteří ho neustále obviňují z nejrůznějších věcí. Na začátku kapitoly se ho snažili nachytat, když k Němu přivedli cizoložnou ženu, ale on jenom řekl: „Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.“ Později toho dne učil v chrámu a učil o svém Otci, které oni vůbec neznali. Říkal jim natolik vážná slova, že ho chtěli zatknout, a dokonce – jak to uvidíme v našem textu – ho chtěli zabít. Zdá se, že byli skutečně velmi rozzlobení.

Ježíš už mluvil se Židy ohledně Abrahama. Mimochodem – jenom druhá polovina osmé kapitoly z celého Janova evangelia se zmiňuje o Abrahamovi. Od 33. verše se do konce kapitoly setkáváme s Abrahamem celkem 11x. Ježíš řekl těmto Židům známá slova o svobodě, kterou můžeme nalézt jen v něm, v Kristu:

  • Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

Na tato slova mu odpověděli, že jsou potomky Abrahama. Pro ně to znamenalo, že nejsou ničími otroky. Ježíš jim vysvětlil, že každý, kdo hřeší, tedy každý člověk, který se dosud nově nenarodil z Boha, je otrokem hříchu a potřebuje vysvobození od Božího Syna. Ježíš nezpochybnil jejich synovství, co se týče tělesného původu:

  • Vím, že jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás místa. (J 8,37)

A potom jim vysvětluje, že kdyby byli těmi pravými duchovními potomky Abrahama, tak by jednali, jako jednal Abraham – ale oni ho chtějí zabít. Chtějí dělat skutky svého otce (v. 41). A všimněte si ještě jednou, na co Ježíš ukazuje:

  • Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. (J 8,43)

Boží slovo rozděluje. Jasné Boží slovo povede jedny k odsouzení a druhé ke spasení. Tito lidé nechtěli slyšet Pánovo slovo a tak ho odmítali. Doslova ho nesnášeli. Nechtěli slyšet vůbec nic z toho, co jim Ježíš říkal – oni měli svou vlastní představu o tom, jak by to mělo vypadat, měli svou představu o tom, jak Bůh bude jednat, o tom, jaký Bůh je, o tom, jak se dívá na ně – a tato jejich představa se diametrálně rozcházela s tím, co jim říkal Ježíš. Stejně tak dnes jsou lidé, kteří chtějí slyšet jenom to, co se jim líbí, to, co se hodí do jejich vlastních představ. Není to Boží slovo, co určuje jejich myšlení, ale jsou to jejich vlastní myšlenky a nápady – jejich výmysly, jak o tom mluví Boží slovo. Je to velká výzva také pro nás – zda posloucháme Boží slovo s otevřeným srdcem a ochotnou myslí a zda jsme připraveni podle Božího slova změnit své smýšlení, své jednání, své názory. To je nakonec ono rozdělující znamení – zda jsme ochotni podřídit se jasnému slovu Písma, jinými slovy, zda jsme poučitelní, či nikoliv. Tito lidé nebyli. To bylo neklamnou známkou jejich duchovního původu:

  • Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. (J 8,44)

To byla slova, která skutečně Židy rozlítila. Pustili se do Ježíše – ty jsi posedlý, ty jsi Samařan – to byla mezi Židy v tehdejší době dost hnusná nadávka. A to už nás vede k našemu oddílu, v němž se dočítáme mnoho věcí kolem Abrahama:

I. Ježíšova autorita (v. 51–55)

Pán Ježíš reaguje na nadávky a osočování ze strany těchto nevěřících, nicméně nábožných lidí dalším šokujícím tvrzením:

Ježíšova autorita (v. 51)

  • Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8,51)

Tento týden jsem dostal email od nějakého muže, který se snažil ukázat, že Ježíš není Bůh. Poslal jsem mu asi deset jasných veršů z Písma, v nichž otevřeně a jasně napsáno, že Ježíš je Bůh. Ale i kdybychom neměli žádný takový verš v Bibli, tak verše jako je tento, by nám úplně stačily. Ježíš řekl, že kdo zachovává jeho slovo, nezemře navěky. Kdo může říct něco takového?

Žádný člověk nemůže říci, že někdo jiný nezemře navěky. Resp. říct to může, ale nemá žádnou moc a autoritu, aby něco takového v životě jiného člověka udělal. Je to jako kdybyste přikázali svým dětem, aby vyrostly! Nebo přikázali mé hlavě, aby na ní byly vlasy! Nemůžeme nic takového udělat. Nikdo nemá takovou moc a sílu – nemůžeme takových věcí dosáhnout ve svém vlastním životě, natož v životě někoho jiného. Kdo může udělat něco takového? Jenom ten, kdo vládne úplně nade vším. Kdo může slíbit člověku věčný život? Jenom ten, kdo je sám zdrojem tohoto života.

Ale všimněte si, že Ježíš jde ještě o něco dále. On tuto svou autoritu vztahuje ke svému Slovu! Kdo bude zachovávat mé Slovo! Jeho slovo má jeho autoritu. Skrze něj mluví samotný Bůh. Proto je toto slovo pro křesťany tak vzácné a drahé, proto je také toto slovo autoritativní a závazné. Neposlechnout Boží slovo znamená neposlechnout živého Boha. Pohrdnout tímto Slovem, znamená pohrdnout samotným Bohem. A podívejte se do následujících veršů – Židé porozuměli tomu, co Ježíš říká:

Odmítnutí Pánovy autority (v. 52–53)

Nyní se Židé dovolávají svého praotce Abrahama a v jejich slovech vidíme, že opravdu porozuměli tomu, co jim Ježíš říká, ale nepřijímají to:

  • Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: ‚Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky.‘ Jsi snad větší, než náš otec Abraham, který umřel? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ (J 8,52–53)

Místo toho, aby se chytli za nos, tak Pána znovu urážejí. Ale z jejich slov: „Co to ze sebe děláš?“, vidíme, že jim dobře dochází, za koho se Pán prohlašuje. Jejich slova, ale odhalují také jejich nevěru. Tito lidé by dali ruku do ohně za to, že Abraham poslouchal slovo Boží – přesto umřel a stejně i proroci. Kdo může o někom říci, že dotyčný neumře, když bude zachovávat jeho slovo? Moji milí, to byli titíž lidé, kterým Ježíš řekl:

  • Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život. (J 5,39)

Tito lidé si mysleli, že stačí, když mají Bibli, stačí, když si ji někdy přečtou nebo ji dokonce budou zkoumat a studovat. Odvolávali se na Abrahama, na svůj původ, na své otce. To všechno byly jejich jistoty – to bylo to, co chtěli Bohu ukázat a na základě těchto věcí se chtěli dovolávat věčného života. Ale Ježíš jim říká:

  • Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (J 5,39–40)

Oni se sice odvolávali na Abrahama, ale vůbec nejednali jako Abraham. Chtěli mít stejné výsady jako on, ale nechtěli žít jako on. A úplně stejné je to dneska – mnoho náboženských lidí se odvolává na své skutky, na dobré věci, které v životě udělali, další se odvolávají na svou církev, na to, jak litovali svých hříchů, nebo dokonce poukazují na svou víru, kterou mají. Stejně jako ony Židy v době Ježíše, tak ani tyto lidi nic z toho nemůže zachránit – musí přijít ke Kristu a dát mu svůj život! Bez vytáček, bez výmluv, bez odmlouvání. Jenom on je zdrojem života, jenom on je původce a dokonavatel naší víry, jenom on má moc zachránit nás před ohnivým peklem, před strašlivým Božím soudem.

Ježíš není lhář (v. 54–55)

Pán Ježíš neříká Židům nic sladkého, měkkého nebo lichotivého. Podívejte se do dalších dvou veršů v osmé kapitole Jana:

  • Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám.“ (J 8,54–55)

Ježíš ví, co říká a ví, co dělá. On není ten, kdo by hledal svou vlastní slávu. Pokud byste se chtěli dozvědět více o jeho slávě, jděte do J 17 – to je kapitola Kristovy slávy, otevřete Zjevení, stačí první kapitolu – tam uvidíte slávu Kristova majestátu. Podívejte se, co Ježíš říká Židům – mluvíte o Bohu, ale nepoznali jste ho. Proto jste lháři. Já ho znám a proto o něm můžu mluvit.

  • A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Ježíš po své církvi nechce nic, co by sám neudělal – on zachoval Boží slovo, proto může také po nás chtít, abychom i my zachovávali jeho slovo. Židé se odvolávali na Abrahama, ale Ježíš použil Abrahama proti nim. A to nás vede k jádru našeho dnešního textu:

II. Abrahamův jásot (v. 56)

Jestliže jste potomci Abrahama, potom musíte žít tak, jako žil Abraham – tak bychom mohli ve zkratce shrnout poselství osmé kapitoly Janova evangelia. Není to nic komplikovaného, žádná složitá teologie, je to prosté: kde je vyznání víry, tam musí být také ovoce víry. Kde chybí ovoce víry, které by bylo vidět na životě člověka, tam je sebelepší vyznání prázdné a mrtvé.

Židé se dovolávali Abrahama jako svého svědka. Nyní Ježíš mluví o své slávě, a protože říká, že se nebude vychvalovat sám, tak si jako svého svědka bere právě Abrahama. Jeho svědectví by nebylo pravé, kdyby svědčil sám o sobě a tak mluví nejprve o svědectví svého Otce (ve v. 54–55) a nyní o svědectví Abrahama.

Ježíš tady neupírá Židům jejich původ – jako to udělali předtím oni jemu, když mu řekli: Kde je tvůj otec? (v. 19) a MY nepocházíme ze smilstva. (v. 41) – tím zřetelně naráželi na nejasnosti ohledně Ježíšova původu. Ale Ježíš nejedná jako oni. Dosvědčuje jim, že podle těla jsou skutečně potomky Abrahama. Stejně jako Izmael, a stejně jako synové Ketúry. Ale je tady něco, co Abrahama odlišuje od těchto jeho potomků. Zatímco jeho potomci oslavovali svůj abrahámovský původ, tak Abraham oslavoval Ježíše. Podívejme se na několik věcí z verše 56:

Naděje Abrahama

  • Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den. (J 5,56)

Abraham zajásal – to slovo, které je tady použité, mluví o veliké radosti, o jásání. Stejné slovo používá Lukáš, když popisuje radost Marie, když se setkala se svou příbuznou Alžbětou. 

  • Marie řekla: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli. (Lk 1,46)

To slovo se běžně používalo k vyjádření radostného nadšení, až pýchy. Když jste byli na něco opravdu hrdí, co vám udělalo velikou, skutečně extrémní radost, tak jste to vyjádřili tímto slovem. Ve starém řeckém překladu Starého zákona se toto slovo často používalo k popisu radosti před Hospodinem.

  • Jásej a plesej [výskej – ČSP], ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele. (Iz 12,6)

Jedná se o výraz obrovské důvěry, spolehnutí se na Boha, na Jeho blízkost, na Jeho přítomnost, na Jeho milost a dobrotu. V Novém zákoně tuto radost vyjadřují svatí, kteří se radují z Boha podobně jako Marie.

  • A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila. (Zj 19,6)

Moji milí – církev v nebi bude jednoho dne takto oslavovat svého Pána. Ale nejde jen o církev v nebi. Tato radost – jak to můžeme vidět právě na Abrahamovi, může být docela pozemská. Přesto je to stále radost, která směřuje ke Kristu, k Božímu beránkovi. A není výsadou jenom novozákonních svatých, ale byla přítomná v životě svatých v době Staré smlouvy. Tyto svaté naplňovalo radostí přesně totéž, co později křesťany a co naplňuje radostí vykoupenou církev v nebi. Tím předmětem radosti – a zároveň také jejím zdrojem – je Ježíš Kristus.

Když Pán Ježíš Kristus mluví o Abrahamovi, tak to popisuje slovy: zajásal, že spatří můj den. Abraham se díval daleko dopředu, k zaslíbením, která mu Bůh dal. Objekt jeho radosti byl také cílem této radosti a zároveň byl jejím zdrojem. Teologové se neshodnou na tom, co je přesně míněno tím Kristovým dnem. Jeden z mých oblíbených komentátorů – Hendriksen, říká, že se jednalo o den Kristova narození a vztahuje to k jedné konkrétní události z Gn 17, kdy Bůh navštívil Abrahama a potvrdil mu to, co už mu slíbil mnoho let předtím, že se mu ze Sáry narodí syn. Tehdy se Abraham usmál a potom prosil o požehnání pro svého prvorozeného syna Izmaela. Nemyslím si, že se jednalo o tuto událost.

Radost, o které mluví Pán Ježíš v souvislosti s Abrahamem je podobná svatebnímu veselí. Je to veliká radost – jako když skončí válka a lidé jsou nadšeni a rozjařeni. Jako když přijde vysvobození národu, který byl dlouhá léta utlačován.

Den Kristův může být klidně dnem Kristova soudu, ale může se také jednat o den Kristova ukřižování nebo vzkříšení z mrtvých. Pravděpodobně ale nechce Ježíš ukázat na nějaký konkrétní den, ale chce ukázat na celek, na svou pozemskou službu – na to, že když se naplní ustanovený čas, pošle Bůh svého Syna, narozeného z ženy (Ga 4,4), syna z pokolení Abrahamova. Tento syn bude tím zaslíbeným Spasitelem, skrze něhož dojdou požehnání všechny národy země. Půjde na kříž, zaplatí za hříchy, přemůže smrt a peklo a vstane z mrtvých. A vrátí se znovu, aby soudil živé i mrtvé. Jsem přesvědčený, že toto je ten Kristův den – celá Kristova služba vykoupení i soudu. A Abraham se zaradoval, protože dostal slib, že tento den spatří. Proto jásal nevýslovnou radostí. Abraham měl naději – naději od Boha.

Zastavme se na chviličku u této naděje. Nejlepší popis křesťanské naděje nalezneme v listu Židům. Naše naděje není něco takového, jak lidé dnes běžně chápou naději – když dnes mluvíme o naději, tak máme na mysli spíš to, že někdo má šanci. A buď mu to vyjde, nebo nikoliv. Ústečtí hokejisté měli naději jít do extraligy. A to znamenalo, že buď vyhrajou a půjdou tam, nebo prohrajou a nedostanou se tam. Nevyhráli, takže jejich naděje se zklamaly. Ale křesťanská naděje je úplně jiná. Je naprosto jistá:

  • Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17–20)

Křesťanská naděje je jako kotva, která je zakotvená v nebesích. Je jako kotva lodi, která je na pevném laně a je hozená do moře. A vy vidíte jenom to lano, které směřuje pod hladinu, ale pokud není úplně průzračná voda, tak samotnou kotvu nevidíte. Přesto máte jistotu, že jste pevně zakotveni.

Takto je to s naší křesťanskou nadějí. Pán Ježíš Kristus je takovou kotvou, která je v nebesích a je to také on, kdo nás jednoho dne přitáhne k sobě. Už nyní jsme spojeni mnoha pevnými pouty – je to jeho láska, která nás má ve své moci a kterou jsme spoutáni. Nic nás nemůže oddělit od této lásky. Je to víry, kterou nám daroval a o níž budeme ještě mluvit. Jsou to všechna zaslíbení Jeho přítomnosti, je osoba samotného Ducha svatého, který v nás přebývá a bude s námi navěky. Takto skutečně nalézáme pevné útočiště v naději, která je nám daná. Je to naděje proto, že ji ještě nevidíme v plnosti, ale je naprosto jistá, protože je pevně zakotvena v Božím Synu. Není nic jistějšího a pevnějšího než tato křesťanská naděje. A to je něco, co nás stejně jako Abrahama, musí zákonitě naplňovat radostí.

  • Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium. (Ko 1,3–5)

Křesťané, radujte se! Čtvrt století čekal Abraham na syna zaslíbení. Byl jako poutník a cizinec na zemi. Vyhlížel město s pevnými základy. Věděl, že jeho domov není zde, ale u Boha, v nebeském Jeruzalémě. Díval se vzhůru, díval se dopředu a pevně se držel naděje, která mu byla daná. Abraham měl jenom hrstku Božích zaslíbení, a přesto se na ně dokázal cele spolehnout a skrz závoj dějin se těšit na Kristův den. Skrze zaslíbení, která dostal, byl schopný dohlédnout až ke Kristu. Ale nejen to:

Víra Abrahama

Ježíš pokračuje a ukazuje Židům a spolu s nimi také nám, že Abraham věřil. Židé věřili v Abrahama, říkali si – to je náš otec. To nám zajistí spasení. Ale Abraham věřil Bohu, Abraham se spolehl na Krista:

  • Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej… (J 8,56)

Abraham spatřil Kristův den. Abraham porozuměl smyslu těch zaslíbení, která dostal. Pochopil, kam směřují a na koho ukazují. Proto Ježíš říká, že Abraham ho viděl. Jinými slovy tím říká, že Abraham byl spasen – a byl spasen pouhou vírou v Ježíše Krista. Nikdy nebyl nikdo zachráněn žádným jiným způsobem!

Pohlédněte na Krista a budete spaseni. Ne tak, že letmo přejedete pohledem, ale tak, že spočinete svým pohledem na něm, na jeho kříži. Už nebudete moci odvrátit svůj pohled jinam, protože Kristus už navždy zůstane v centru vaší pozornosti. To je spasení. Tak jednoduché a prosté je spasení. Ježíš sám popisuje spasení mnoha jednoduchými obrazy – Já jsem dveře – a spasení to je jako projít dveřmi. Já jsem chléb života – a spasení je jako jíst chleba. Nic jednoduššího. On je světlo světa – a spasení je stejně jednoduché jako zahlédnout světlo v temnotě.

  • …hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1–2)

To je křesťanská víra! To není něco, co bychom museli vydolovat z hloubi vlastního nitra, ale je to dar – jako jedení chleba, jako vidění světla, jako projití dveřmi. Abraham spatřil Kristův den. Kdy se to stalo? To víme naprosto přesně:

  • Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Ano, to je víra. A s ní spojená spravedlnost, která není založená na skutcích, ale na víře. Spravedlnost, která přichází skrze pohled víry – očima víry se díváme na Krista a spoléháme na něj. Na co že to konkrétně máme spoléhat? Jednoduše na Boží slib, který nám Bůh dal – že každý, kdo pohlédne na Krista očima víry, kdo spočine u Jeho nohou, kdo se spolehne na Kristovy zásluhy a na to, že jeho oběť je naprosto dostatečná k tomu, aby od nás odvrátila Boží hněv a očistila nás od každé nepravosti a hříchu – každý, kdo tomuto věří, bude spasen. To je to, co říkají Pavel se Silasem žalářníkovi ve Filipech:

  • Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě. (Sk 16,31)

Milí přátelé, důvěřujete Kristu? Pohlédli jste na něj očima víry? Spolehli jste se na jeho kříž, na Jeho dokonalost? Na jeho svatý život a svatou spravedlnost, která byla nyní připočtena těm, kdo věří? Spoléháte na Boží sliby? Důvěřujete Bohu? Potom se radujte spolu s věřícím Abrahamem!

Radost Abrahama

  • Abraham zajásal, že spatří Kristův den; spatřil jej a zaradoval se. (J 8,56)

Podruhé je v tomto verši zmíněna Abrahamova radost. Poprvé to byla radost z naděje, která je naprosto jistá. Je to radost, která se dívá dopředu k Božím zaslíbením, která hledá naplnění Božích slibů, radost, která netrpělivě vyhlíží Pánův druhý příchod, radost, která se těší a je skutečně extrémní, protože se dívá očima víry vpřed. Podruhé je to radost, která se dívá zpátky. Je to radost, která se těší z toho, co již bylo naplněno. Abraham uvěřil a bylo mu to počítáno za spravedlnost – spatřil Kristův den a zaradoval se. V obou případech je v tomto verši sloveso v takovém tvaru, který nám ukazuje na to, že Abraham tuto radost měl tehdy a má ji už napořád. Podobně jako spatřil Kristův den – a již ho viděl neustále před sebou. Tak to čteme o Mojžíšovi:

  • Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. (Žd 11,27)

To je křesťanská radost – radost ze spasení, radost ze Spasitele. Proto apoštol Pavel neváhá opakovat křesťanům ve Filipech:

  • A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. (Fp 3,1)

Nemohu nezmínit ještě jednu věc, která bude pomáhat naší radosti. A to je radost samotného Boha – také Bůh se raduje. Z čeho se raduje? Zmíním alespoň dvě věci: 1. Když hříšník činí pokání – tehdy se raduje celé nebe se všemi nebeskými zástupy. 2. Je to tehdy, když Boží děti žijí v pravdě. Tak to napsal Duch svatý skrze Jana:

  • Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě. (3J 4)

Je to verš, který by si zasloužil samostatné kázání. Ukazuje na Boží radost, z Božích dětí, které žijí v pravdě. Když to srovnáme s naším textem v J 8, kde jsou Židé, kteří se odvolávají na Abrahama, ale přitom lžou a mají ve svém srdci zrádnou lest a dokonce vraždu, tak nemůžeme nevidět větší kontrast! Abraham stál na pravdě, radoval se z pravdy – z Krista, přes všechny své eskapády nakonec vždy nacházel potěšení v pravdě – a opačně – pravda mu pomáhala se znovu radovat a jásat. Ale Židé kolem Ježíše vůbec nepochopili, co jim chce říct odkazem na Abrahama.

III. Ježíšova velikost (v. 57-59)

A to už nás vede k závěru našeho textu:

  • Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?“ (J 8,57)

Všimněte si, jak přemýšleli! Jejich smýšlení bylo tělesné, zůstávalo na povrchu věci. Vůbec nepochopili, kam Ježíš míří svými zmínkami o Abrahamovi. Všimněte si také, jak převracejí Pánova slova – Ježíš řekl, že Abraham viděl jeho den – to byla Abrahamova výsada spatřit takovou nádheru, po které se ptali proroci a kterou toužili spatřit andělé. Ale nevěřící Židé to převrátili a říkali Pánu – ty že jsi viděl Abrahama? A říkali takovým způsobem, že by to byla veliká čest, kdyby se mohl člověk setkat s Abrahamem nebo ho spatřit. Kromě toho zlehčovali Pánova slova – jak jinak máme rozumět tomu, když říkají, že Ježíši ještě není ani padesát a viděl Abrahama, když Abraham žil o dva tisíce let dříve? A tak jim to nakonec musí Pán říci znovu a tentokrát zcela otevřeně:

  • Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)

Ježíš tady s velkým důrazem – dvakrát amen, a pravím vám, což bychom mohli vyložit také jako – ať už tomu budete věřit, či nikoliv, je to prostě fakt – říká dvě skutečnosti: 1. Dříve než povstal Abraham – to je asi trochu přesnější překlad, ale dá se to přeložit i slovem narodil se. Dříve než existoval Abraham – a ve světle Nového zákona to můžeme rozšířit ještě více – dříve než cokoliv existovalo! 2. Já jsem. Stejná slova jim řekl již jednou:

  • Ježíš jim řekl: "Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8,28)

Ježíš tímto zcela jasně říká, že je Bůh. Používá tady Boží jméno, které bylo zjevené Mojžíšovi (Ex 3,14): JSEM, KTERÝ JSEM. Nyní Ježíš říká: dříve než byl Abraham, Jsem, který jsem – nebo Já jsem! Ježíš neříká: byl jsem před Abrahamem, ale prostě: Já jsem (Chrysostom). Židé tomu právě takto porozuměli – vidíme to z jejich bezprostřední reakce:

  • Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu. (J 8,59)

Zákon zapovídal pod trestem smrti, aby se někdo prohlašoval za Boha (Lv 24,16). Jenom ten, kdo je tím pravým Bohem to může udělat. A to je Pán Ježíš Kristus. Abraham ho poznal, setkal se s Ním, zaradoval se z Něj, rozjásal se při pohledu na Kristův den. Oč více se můžeme radovat my, křesťané, protože jsme s Ním v každodenním živém společenství, které máme skrze Ducha Svatého. Apoštol Petr napsal:

  • Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. (1Pt 1,8–9)

Amen.

Přidat komentář