Úkoly vedoucích v církvi (Žd 13,7.17–19.22–25)

Mnozí pisatelé souhlasí, že americké církve prožívají krizi v oblasti vedení, na řešení problému se však neshodnou. Mnozí vnášejí do řízení místních církví americké principy podnikání, aniž by přitom příliš dbali na to, co o nárocích na vedení církve a jeho úkolech říká Bible. Mnoho dnešních pastorů tak omezuje na minimum své úkoly kazatelů Božího slova a raději se zaměřují práci ředitelů církve. Jakožto církevní podnikatelé se věnují vytváření a uskutečňování plánů pro růst církve. Vnímají církev jako produkt, který je třeba dostat na trh a ke konzumentům. Stejně jako v maloobchodě, musíte zákazníkům nabídnout to, o co stojí. Mnozí z těchto ředitelských pastorů jsou velice úspěšní, budují působivé církevní areály, kde jsou každý týden obslouženy tisíce „zákazníků“ a píší knihy typu „jak na to“, v nichž se rádi podělí o své osvědčené principy pro budování církve.

Pokud ovšem Písmo obsahuje všechno, čeho je třeba ke zbožnému životu (2Pt 1,3–4), a připravuje Boží lidi ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17), mělo by mít co říct i k té důležité otázce vedení církve. Protože Kristus slíbil, že on sám vybuduje svou církev (Mt 16,18), měli bychom směrnice pro to, jací by měli vedoucí církve být a co by měli dělat, hledat v jeho inspirovaném Slově. Předminule jsme se naším textem zabývali z hlediska povinností členů církve vůči jejich vedoucím, takže to dnes obrátíme. I když tyto verše nejsou vyčerpávající, najdeme v nich některé životně důležité principy ohledně úkolů vedoucích v církvi. Dovídáme se, že:

Zbožní vedoucí církve mají za úkol vést Boží stádo tak, že budou osobně žít s Bohem a ve spolupráci s ostatními vedoucími pomáhat členům církve, aby s Bohem žili také.

Tato věta má čtyři hlavní body:

1. Zbožní vedoucí církve mají za úkol vést Boží stádo.

Snad to zní jako tautologie, ale je zapotřebí to říct. Nový zákon neučí rozlišení mezi „kněžími“ a „laiky“, protože každý věřící je knězem s plným přístupem k Bohu (1Pt 2,9). Učí však rozlišení mezi vedoucími v místní církvi a jejich následovníky. Nový zákon používá pro vedoucí v církvi různé názvy či tituly. Nazývá je staršími (Sk 20,17), což zdůrazňuje jejich zralost ve víře. Jindy jim říká strážci čili biskupové (1Tm 3,1–2), když je řeč o jejich úloze dozoru nad církví. (V Titovi 1,5.7 a ve Skutcích 20,17.28 jsou oba pojmy použity k označení téhož úřadu.) Jsou také nazýváni pastýři (Ef 4,11). Petr používá všechna tato označení, když vyzývá starší, aby se o Boží stádo starali jako pastýři a byli jeho strážci (1Pt 5,1–2). V 5,4 pak o Kristu mluví jako o „nejvyšším pastýři“.

Jiné slovo používané pro vedení církve je řecké sloveso prohistémi (doslova „stát před“), překládané „být představeným“ (1Te 5,12). Popisuje činnost starších, kteří dobře „spravují“ či „vedou [sbor]“ (1Tm 5,17 KRAL, NBK). Také se používá pro povinnost muže „vést“ vlastní domácnost (1Tm 3,4–5.12). V našem textu (13,7.17.24) je použito ještě jiné sloveso (od něhož je odvozena „hegemonie“), které znamená prostě vést. Je jím odlišován Pavel od Barnabáše jako ten, který mluvil především (Sk 14,12). Také jsou pomocí něj označeni Juda Barsabáš a Silas jako „přední muži mezi bratřími“ (Sk 15,22).

Je ale hlavně o to, že vedoucí by měli vést. Vedení je především záležitost vlivu; a způsobem, jímž vedoucí v církvi ovlivňují druhé, je jednak jejich osobní příklad zbožnosti, jednak vyučování Božího slova (Žd 13,7). Protože starší v místním sboru musí vést svým příkladem, většina požadavků pro obsazení tohoto úřadu v 1. Timoteovi 3,1–7 i v Titovi 1,5–9 představuje vlastnosti, kterými se vyznačuje zbožný charakter. Jedinou výjimkou je to, že by měli být schopni „jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce“ (Tt 1,9) nebo prostě „učit“ (1Tm 3,2).

Postavení vedoucího vyžaduje mít zřetelnou biblickou představu o tom, čím by měl místní sbor být a co by měl dělat, a tuto představu neustále církvi předávat. Také to znamená řešit problémy, které v církvi vyvstávají. Prezident John F. Kennedy poznamenal: „Prezident Spojených států nemá žádné snadné problémy. Pokud je lze vyřešit snadno, už je vyřešil někdo jiný.“ Ve snaze zavděčit se všem se vedoucí církví obtížným problémům často vyhýbají. Nechce se jim kárat vlivného člena sboru, který žije v hříchu. Nechce se jim vyučovat nepopulární doktríny, třebaže jsou biblické. Neopraví člověka, jehož učení je mylné, ze strachu, aby nevyvolali konflikt. Nechtějí se plést do řešení vztahových konfliktů v církvi nebo v rodinách členů. Vyhýbat se takovým náročným záležitostem ale znamená selhat jako vedoucí církve. Vedoucí v církvi musí aktivně následovat Boha a jeho pravdu a pomáhat druhým v tom, aby dělali totéž.

2. Zbožní vedoucí církve mají za úkol osobně žít s Bohem.

V 1. Timoteovi 4,16 vyzývá Pavel svého mladšího spolupracovníka: „Dávej pozor na své jednání i na své učení.“ Ve Skutcích 20,28 říká efezským starším: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo…“ Náš text se v souvislosti s vedoucími zabývá čtyřmi stránkami osobního života s Bohem:

A. Zbožní vedoucí církve musí dávat pozor, aby si zachovali dobré svědomí před Bohem i před druhými (13,18).

Ve Skutcích 24,16 řekl Pavel Félixovi: „Proto i já se vždy snažím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi.“ Svědomí je onen vnitřní smysl pro to, co je správné a co špatné, který Bůh vložil do srdce každého člověka (Ř 2,15). Není neomylné – o pravdě musí být poučeno Božím slovem. Může být cejchované nebo zatvrzelé (1Tm 4,2; Ef 4,18–19). Dokonce, i když je vaše svědomí poučeno nesprávně, je vždy hříchem se mu vzepřít (Ř 14,14.23; Jk 4,17). Proto Pavel říká Timoteovi: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1,5). Hlavním způsobem, jak si uchovat čisté svědomí, je žít každodenně v poslušnosti vůči Božímu slovu. Když vědomě zhřešíme, vyznejme to okamžitě Bohu a člověka, proti němuž jste zhřešili, poproste o odpuštění. Osobní poslušnost vůči Bohu je základním předpokladem k tomu, abyste k poslušnosti vůči Bohu mohli vést druhé.

B. Zbožní vedoucí církve žijí s vyhlídkou na to, že se jednoho dne budou skládat účty Bohu (13,17).

Jsou si neustále vědomi toho, že se budou zodpovídat Bohu jak za své vlastní životy, tak za církev, nad kterou je Bůh ustanovil jako strážce. Žádný člověk ani skupina lidí nemají nad církví konečnou autoritu. Všichni jsme pouze pomocní pastýři podléhající a zodpovědní hlavnímu pastýři Ježíši Kristu. Tohle je jeho církev, ne moje! Vedoucí ji řídí či spravují pro Krista, který ji vykoupil svou krví. Mít tuto skutečnost neustále na paměti pomáhá předcházet tomu, abychom svou autoritu nebo lidi nám svěřené zneužívali pro svůj osobní prospěch. Každý církevní vedoucí by si měl často číst v Ezechielovi kapitolu 34, v níž Bůh kárá pastýře, kteří se nestarali a nepečovali o jeho stádo, ale využívali je pro vlastní sobecké cíle. Bude nás volat k zodpovědnosti!

C. Zbožní vedoucí církve jsou lidmi víry a modlitby, kteří k modlitbě povzbuzují druhé (13,7.18.20–21).

Ve verši 13,7 autor čtenářům říká, aby nezapomínali na vedoucí, kteří již odešli k Pánu, a napodobovali jejich víru. Ve verši 13,18 je prosí, aby se za něj modlili, a ve verších 13,20–21 jim jde příkladem, když se modlí za ně. (Pokud jde o víru, srovnej kapitolu 11.) Právě v tom principy amerického podnikání pro místní církev selhávají. Církev nelze provozovat jako podnik, v němž plánujeme a tyto plány provádíme podle své nejlepší lidské moudrosti. Církev se má ubírat vpřed vírou v živého Boha v modlitební závislosti na něm. Jako vedoucí tohoto sboru rozhodně nemáme v úmyslu vést církev svou kolektivní moudrostí, ale čekat ve víře a s modlitbou na Pána ve snaze přijít na to, jaké plány má pro svou církev on. Když to řeknu za sebe (a jsem si jistý, že to říkám i za všechny starší), já na to nestačím! Neznám odpovědi na všechny otázky, které bych k vedení tohoto místního sboru znát potřeboval. Moje vědomosti nejsou dostatečné na to, abych lidi dokázal provést složitými osobními problémy. Právě proto není modlitba, kterou zahajujeme schůzi starších nebo poradenské setkání, pouhá formalita. Je to životně důležité spojení se živým Bohem! Všechno, co jako církev děláme, bychom měli dělat vírou a modlitbou!

D. Zbožní vedoucí církve jsou ochotni, bude-li to nutné, trpět pro Krista (13,23).

Autor říká, že Timoteus byl právě propuštěn z vězení. Ve 2. Timoteovi 1,8 Pavel Timotea vybízel: „Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh…“ Podle všeho si Timoteus vzal Pavlovu výzvu za svou. V budoucích letech se snadno může stát, že na nás přijde pronásledování, a vedoucí jsou pro nepřítele vždycky první na ráně. I když právě nečelíme pronásledování z vnějšku, vedoucí musí být vždy připraveni na kritiku a osobní útoky, často ze strany členů sboru. Charles Spurgeon ve vlastním životopise věnoval celou kapitolu kritice a očerňování, namířených proti němu v jeho počátcích, mnohdy z řad jiných pastorů. Na sklonku života přestál řadu dalších nespravedlivých útoků, protože vystoupil proti rostoucímu liberalismu v baptistické unii. (Charles Spurgeon: Autobiography [Banner of Truth], sv. 1., s. 303-327.)

Vedoucí, kteří se pevně drží biblické pravdy, se nevyhnutelně stanou terči podobných útoků, protože Boží pravda, ať ji říkáte sebelaskavěji, vždycky někoho urazí. Ten se pak neodváží napadat přímo Boha, a tak napadne vedoucího, který tuto pravdu kázal. Pro vedoucího to nikdy není žádná legrace, ale už to prostě patří k jeho pracovní náplni. Spurgeonovi se s takovými útoky pomohla vyrovnat jeho manželka; dala mu plaketu s Matoušem 5,11–12, na níž si každé ráno přečetl: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Zbožní vedoucí církve mají tedy za úkol vést, což spočívá především v tom, že budu osobně žít s Bohem.

3. Zbožní vedoucí církve mají za úkol spolupracovat s ostatními vedoucími.

„Ti, kteří vás vedou“ jsou v množném čísle. Nový zákon jasně učí, že vedení místní církve má být vícečlenné (Sk 14,23; 20,17; Tt 1,5). Skupinové vedení je pojistkou proti zneužívání autority. A navíc jsou pastýřské úkoly v místním sboru na jednoho člověka příliš, ledaže je to sbor velice malý. Tato pravda má dva důsledky:

A. Zbožní vedoucí církve jsou povoláni ke spolupráci.

V našem textu autor úzce spolupracuje s Timoteem (13,23) a s vedoucími židovské církve, jíž píše. Církvi říká, aby pozdravovala všechny své vedoucí (13,24). Jsou to vedoucí (v množném čísle), kdo nad ovečkami ze stáda bdí (13,17). Je zřejmé, že by to nemohli dělat, kdyby nespolupracovali jako tým. Jediný novozákonní příklad dominantního vedoucího je příklad negativní. Apoštol Jan kárá Diotrefa, který se ve svém sboru pokládal za prvního a který si osoboval právo vylučovat lidi z církve (3J 9–10). Najdeme ovšem příklady duchovních vedoucích, kteří byli pro svou osobnost, duchovní obdarování a křesťanskou zralost první mezi sobě rovnými. Petr byl mluvčím Dvanácti. Jakub byl uznávaným vůdcem raného jeruzalémského sboru (Sk 15,13–21; 21,18–26; Ga 2,6.9). Pavel se stal vedoucím prvního misionářského týmu, přestože Barnabáš byl věřícím déle než on. Všichni tito muži se ale v Pánu podřizovali jeden druhému a učili, že jako věřící to musíme dělat také (Ef 5,21).

B. Zbožní vedoucí církve přikládají velký význam zbožným vztahům.

Autorovi záleží na tom, aby jeho čtenáři se svými vedoucími pracovali v souladu, takže ti je budou moci vést s radostí, a ne se zármutkem (13,17). Prosí je o modlitby, přičemž vyjadřuje úmysl jednat po všech stránkách správně a touhu se s nimi brzy shledat (13,18–19). Dává jim vědět o Timoteovi a zmiňuje se, že by rád cestoval spolu s ním, až je Timoteus navštíví. Žádá je, aby jeho jménem pozdravovali všechny své vedoucí i ostatní svaté. Tyto verše přímo přetékají tématem vztahů.

Celou Bibli lze shrnout do dvou přikázání a ta se obě týkají vztahů: Miluj Boha a miluj druhé. To znamená, že zbožní vedoucí církve se musí snažit jednat jedni s druhými v lásce a také se musí snažit pomáhat členům církve, aby jedni s druhými jednali v lásce. O to šlo Pavlovi, když ve Filipským 4,2 domlouval Euodii a Syntyché, „aby byly zajedno v Pánu“. (Jaký byste z toho měli pocit, kdyby vás Pavel takhle jmenoval v otevřeném dopise?) Dělal si starosti o církev v Korintě, protože ho lidé z domácnosti Chloé informovali o sporech, které mezi sebou korintští měli (1K 1,11–13).

Kdykoli dáte dohromady několik stovek lidí, a zvlášť když jsou to lidé z různých prostředí, různého věku, a dokonce různých národností, máte ohromnou příležitost ke vzniku konfliktu. Když na to přihodíte odlišné typy osobností, rozdíly v tom, čemu by dali přednost, a potřebu vypořádat se s hříchem a lživými učeními, je zázrak, že církev všechna ta staletí přežila! Jedním z hlavních úkolů vedoucích v církvi je být vzorem zbožných vztahů a pomáhat druhým řešit problémy ve vztazích. Zbožní vedoucí církve tedy mají za úkol vést stádo tak, že budou osobně žít s Bohem a udržovat s ostatními vedoucími zbožné vztahy, aby mohli spolupracovat na posledním úkolu:

4. Zbožní vedoucí církve mají za úkol pomáhat členům církve, aby osobně žili s Bohem.

Náš text opět není vyčerpávající, ale ukazuje přinejmenším čtyři složky tohoto úkolu:

A. Zbožní vedoucí církve pomáhají členům církve tím, že bdí nad jejich dušemi (13,17).

Řecké slovo přeložené jako „bdít“ znamená „udržovat se v bdělém stavu“, a tedy „držet hlídku, držet stráž či starat se“. (Walter Bauer, William F. Arndt, F. Wilbur Gingrich: A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature [Chicago: TheUniversity of Chicago Press, 1979, 2. vyd.], s. 14.) Obraz je založen na představě pastýřů, kteří hlídkují u svých stád. (Thayer’s Greek-English Lexicon of the New Testament [Harper & Brothers, 1887], s. 9.) Pastýři museli zůstávat vzhůru, aby svá stáda mohli ochránit před šelmami. Museli svým ovcím rozumět a bedlivě je pozorovat, aby poznali, kdyby některá z nich onemocněla nebo se ztratila. Museli dojít pro ty, které sešly z cesty, a vrátit je do stáda. Museli je vodit na pastvu a k napajedlům s čistou vodou (viz Ez 34,1–16).

Tyto úkoly vyžadují schopnost rozpoznat, kde se lidé právě duchovně nacházejí a kdy se řítí do duchovního nebezpečí. Vedoucí musí milovat Boha a jeho lid natolik, aby měli odvahu varovat ty, kteří se nechávají strhnout proudem. Vést lze sice jen ty, kteří se vést nechají, ale zbožní vedoucí se o to vždy musí snažit. V dnešní době, kdy je v jednom městě mnoho různých církevních společenství, je tento úkol o to náročnější. Když lidem začne na jejich sboru něco vadit nebo když se je tamní vedoucí pokusí upozornit na nějaký hřích v jejich životě, prostě jdou o ulici dál do jiné církve, která je uvítá s otevřenou náručí. Naneštěstí si své problémy obvykle berou s sebou.

„Bdít nad dušemi“ je úkol nesmírně rozsáhlý a nepadá pouze na bedra vedoucích v církvi. Každý duchovně zralý věřící je povinen pomáhat přivádět ty, kteří upadli do nějakého provinění, na pravou cestu a brát na sebe břemena druhých (Ga 6,1–2). Víte-li ve sboru o někom, kdo se od Pána vzdaluje, ale nevíte, co s tím, požádejte o radu některého ze starších. Snažíme se nad stádem bdít ze všech sil, ale mnohdy se ani nedozvíme, že někdo potřebuje pomoc. Je zapotřebí, abychom na vzájemné duchovní péči spolupracovali všichni.

B. Zbožní vedoucí církve pomáhají členům církve tím, že věrně vyučují Boží slovo (13,7.22).

Ve verši 13,7 autor mluví o vedoucích, kteří stádu kázali Boží slovo. Ve verši 13,22 pak zmiňuje své vlastní „slovo napomenutí“ (totiž List Židům). Ačkoli by všichni starší měli být „schopní učit“, někteří zvláště „nesou břemeno kázání a vyučování“ a měli by být v této práci finančně podporováni (1Tm 5,17). Ujišťuji vás, že to je těžká práce, jakkoli s sebou nese duchovní odměnu! Mezi nejnaléhavější výzvy v Bibli patří téměř poslední slova, která Pavel napsal Timoteovi (2Tm 4,1–5): „Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“

C. Zbožní vedoucí církve pomáhají členům církve tím, že usilují o jejich radost a duchovní blaho (13,17).

„Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ V první řadě je tu řeč o radosti vedoucích, ale je zřejmé, že tato radost se rozšiřuje v radost a duchovní prospěch všech členů církve. Ti, kteří žijí v poslušnosti Kristu, zakusí jeho radost (J 15,10–11). Zbožní vedoucí se radují, když vidí, jak příslušníci stáda chodí v pravdě (3J 4).

D. Zbožní vedoucí církve pomáhají členům církve tím, že zdůrazňují Boží milost (13,25).

„Milost se všemi vámi!“ je pozdrav, ale je to mnohem víc než nějaká formalita. Je to duchovní touha a důraz celého Nového zákona. V samotném Listu Židům autor mluví o tom, že Ježíš „měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky“ (2,9). Povzbuzuje nás: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (4,16). Varoval, aby se nikdo nevysmíval Duchu milosti (10,29) a nepromeškal Boží milost (12,15). Ve verši 13:9 varuje před zákonictvím a dodává: „Je dobré spolehnout se na milost…“ Příliš mnoho křesťanských církví a rodin se vyznačuje zákonictvím, ale vedoucí jsou zodpovědní vytvářet atmosféru Boží milosti. Milost nikdy neznamená svolení k hříchu, ale „vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (Tt 2,11–12). Když zhřešíme (a to děláme všichni!), Boží milost nám odpouští a přivádí nás zpět. Boží milost je trpělivá se slabými a povzbuzuje je, aby rostli v Pánu.

Závěr

D. E. Hoste, který býval misijním vedoucím v China Inland Mission (Čínská vnitrozemská misie), napsal (D. E. Hoste; v: Iain Murray: D. Martyn Lloyd-Jones [Banner of Truth], sv. 2., s. 423): „V čem spočívá základní rozdíl mezi pravým a nepravým křesťanským vedením? Když někdo na základě svého oficiálního postavení v církvi vyžaduje od druhého poslušnost bez ohledu na jeho rozum a svědomí, je to duch tyranie. Když naproti tomu jeden křesťanský pracovník dokáže s uplatněním taktu a porozumění, modlitby, duchovní moci a zdravé moudrosti ovlivnit a osvítit druhého, takže ho prostřednictvím jeho vlastního rozumu a svědomí přesvědčí, aby opustil jednu cestu a vydal se po jiné, je to pravé duchovní vedení.“ Aby ale všichni naši starší (včetně mě!) nesložili svůj úřad a nevzali nohy na ramena a aby nedošlo k tomu, že by už o úřad staršího nikdo nikdy nestál, dovolte mi na závěr připomenut, co o této službě řekl Pavel chvíli poté, co ve 2K 2,16 položil řečnickou otázku: „Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?“ Píše: „Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život“ (2K 3,5–6). Vedoucí v církvi mají za úkol dokázat nemožné, ale v Boží moci je možné všechno! Proto vás jako vaši vedoucí prosíme tak, jako autor Listu Židům: „Modlete se za nás.“

Otázky k diskuzi

1. Proč je zbožné vedení spíše otázkou vlivu než stylu nebo techniky?

2. Vzhledem k tomu, že žádný vedoucí nesplňuje biblické požadavky dokonale, jak poznáme, jestli je někdo pro úřad vedoucího vhodný?

3. Vzhledem k tomu, že některé problémy se vyřeší samy, jak vedoucí poznají, které problémy vyžadují, aby se jimi zabývali?

4. Když člen církve vedoucího informuje o problémech jiného člena, není to pomluva? Proč ano, proč ne? Do jaké míry platí, že bdít nad dušemi ostatních je úkolem všech lidí ve sboru?