Víra, která běží křesťanský maraton (Žd 12,1-3)

Mnoho let jsem jako svou hlavní pohybovou aktivitu pěstoval jogging, ale maraton jsem neběžel nikdy. Na tak dlouhý závod jsem nikdy neměl dost silná kolena. Párkrát jsem absolvoval závod na deset kilometrů. Ale jestli jste někdy běželi třeba jen pětikilometrový závod, měli byste se s naším textem dokázat ztotožnit. Pokud byste si při samotném pomyšlení na to, že byste se měli zúčastnit takového závodu, raději dali šlofíka, jenom vás upozorním, že tuhle metaforu křesťanského běhu na dlouhé tratě jsem převzal z textu samotného. Nevymyslel jsem si ji! Jestli jste zápecnický typ, snad jste viděli v televizi závod, který vám pomůže tohle kázání pochopit.

V Židům 10,36 autor čtenáře pobízí: „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.“ (Doslova „zaslíbení“). Kapitolu 11 pak věnuje četným příkladům svatých ze Starého zákona, kteří vírou vytrvali, třebaže se na rozdíl od nás nedočkali toho, co měli slíbeno, totiž Krista. V našem textu se autor vrací k tématu vytrvalosti a říká: „Máme jak tento obrovský zástup starozákonních svědků, tak Krista samotného, jenž je vrcholným příkladem člověka, který vírou vydržel strašlivé utrpení. Vytrpěl kříž a nyní přebývá po Otcově pravici.“ Takže, víra vytrvale běží křesťanský maratón, protože se soustředí na Krista, který podstoupil kříž a obdržel odměnu.

1. Křesťanský život je náročný maratón, který musíme běžet.

Před lety mě našla jedna mladá narkomanka v telefonním seznamu a pak mi často volala. I když byla vdaná a měla dvě malé děti, byla závislá na drogách. Neměla nejmenší představu o tom, že normální lidé v noci spí, takže mi volala třeba ve dvě ráno z nějaké budky, zfetovaná a naprosto mimo. Tvrdila, že věří v Krista a že ho chce následovat, ale neměla ani tu nejmenší představu, co to znamená. Jednou, když byla jakž takž při smyslech, jsem jí podrobně popsal, jak vypadá každodenní život s Kristem. Vysvětlil jsem jí, jaké to je, trávit denně čas v modlitbě a v Božím slově, co to znamená poslouchat Bibli, jak přemýšlet jako křesťan, a tak dále. Když jsem skončil, zeptal jsem se: „Dělala jste někdy něco aspoň přibližně takového jako to, co jsem vám právě popsal?“ „Jo,“ odpověděla, „jednou jsem to vydržela čtrnáct dní, ale nic z toho nebylo.“ Myslela si, že to poctivě vyzkoušela, když tomu dala dva týdny! Vysvětlil jsem jí, že křesťanský život není sprint na dva týdny. Je to maratón na celý život.

Křesťanský život je celoživotní vyčerpávající běh, na jehož trati leží kopce, které je nutno přelézt, a močály, které je třeba přebrodit. Abychom doběhli do cíle, potřebujeme sebekázeň, abychom se dostali do formy, potřebujeme si udržet motivaci a potřebujeme vytrvat v úsilí. Nikdo nenastupuje k maratonu s myšlenkou, že to možná nevydrží déle než míli. Dobře doběhnout znamená všechno. V tomto běhu nezávodíme s ostatními věřícími. Všichni běžíme za jeden tým. Bojujeme proti nepříteli našich duší, který vede válku proti Božímu království a chce, abychom odpadli.

2. Abychom dokázali běžet křesťanský maratón, musíme se dostat do formy a ve formě také zůstat.

Jak jsem řekl, to hlavní je sebekázeň motivovaná cílem dobře doběhnout. Konkrétně to ale znamená dvě věci:

A. Musíme se zbavit vší přítěže.

Příslušné řecké slovo znamená „váha“. Může označovat tělesnou váhu (nadváhu) či nadbytečná břemena. Starověcí řečtí atleti ve skutečnosti běhali nazí, aby jim nic nepřekáželo. Dnešní olympionici bývají velmi skoupě oděni. Nestojí o to, aby je cokoliv zpomalovalo nebo připravovalo o energii. Představte si start bostonského maratonu. V předních řadách startovního pole čekají na výstřel ze startovací pistole vyrýsovaní, svalnatí závodníci z Keni. Je tam také pár šlachovitých amerických běžců. A mezi nimi stojí tlusťoch naditý v bomberu, kapsáčích, pohorkách a s dvacetikilovým ruksakem. Ze zvědavosti se zeptáte: „Co to máte v tom batohu?“ „Sodovku a energetické tyčinky, abych mohl dokončit ten závod,“ odpoví. „Jasně!“ pomyslíte si. Tenhle člověk nemá šanci ani doběhnout do cíle, o vítězství nemluvě, protože se nezbavil vší přítěže. Přítěž tu stojí vedle hříchu jako něco od něj odlišného. Zahrnuje to věci, které nejsou špatné samy o sobě, ale je na nich špatné to, že vám brání běžet tak, jak byste měli. Kdybyste se zbavili těch těžkých pohorek a obuli si nějaké běžecké boty, běželo by se vám lépe. Kdybyste zahodili ten ruksak a oblékli si šortky a top, možná byste i doběhli do cíle.

Dovolte mi být konkrétnější – budu riskovat, že někomu šlápnu na kuří oko, ale dělám to proto, abych vám pomohl s aplikací. Řekněme, že ráno nemáte čas přečíst si i Bibli, i noviny, než vyrazíte do práce nebo do školy. Co si vyberete? Namítnete: „Ale musím přece zůstat v obraze, pokud jde o to, co se děje ve světě!“ Vážně? Kde to v Bibli stojí? Bible říká, že musíte pít poctivé mléko Božího slova, abyste díky němu rostli ve své spáse (1Pt 2,2). Možná nemáte čas, abyste četli cokoli, protože si nenařídíte budík tak, aby zazvonil natolik včas, že budete moci strávit třeba jen deset minut s Pánem. Musíte se zbavit přítěže, kterou pro vás představuje to, že máte svůj spánek nebo noviny raději než Boha.

Jinou přítěží v závodě může být příliš mnoho odpočinku. Všichni potřebujeme mít ve volném čase nějaké volno, abychom načerpali nové síly, otázkou ale je: „Kolik volna potřebujete?“ Mnoho křesťanů tráví každý večer sledováním televize nebo hraním počítačových her, a přitom nemají čas studovat Bibli nebo číst dobré knihy. Považují celý víkend za čas určený pro rekreaci, i když to znamená vynechat církevní shromáždění. Abychom mohli běžet náš závod, musíme se těchto přítěží zbavit.

Někteří křesťané si v této souvislosti kladou špatnou otázku. Ptají se: „Co je na tomhle filmu nebo na poslouchání téhle hudby nebo na té a té aktivitě špatného?“ Správná otázka má znít: „Pomáhá mi to růst ve zbožnosti?“ Pokud ne, zahoďte to jakožto mrtvou zátěž.

B. Musíme se zbavit všeho hříchu, který se nám tak snadno připlete pod nohy.

V biblických dobách nosili lidé dlouhý oděv. S dlouhou tunikou či suknicí, která se vám plete mezi nohama, se nedá běžet. Buď si ji musíte vykasat a zastrčit za opasek, nebo ji dát úplně pryč. Pokud jde o hřích, toho se musíme, chceme-li běžet křesťanský závod, zbavit úplně. Nejde tu jen o určité zakořeněné hříchy, ale o všechny hříchy. Hřích vždycky vychází z mysli, a proto musíme všechny své hříchy rozsuzovat na úrovni myšlenek. Pýcha, chtíč, závist, hamižnost, hněv, nespokojenost, sobectví – to všechno vyvěrá z našeho myšlenkového života. Pokud jim učiníte přítrž tam, dál se nedostanou. Pokud se jimi v mysli dále zabýváte, pak jim poskytujete příležitost dozrát a projevit se v hříšných slovech a činech (Jk 1,14-15). Autorovi jde ovšem především o to, že křesťanský závod se nedá běžet, když pořád zakopáváte o své hříchy.

3. Abychom dokázali běžet křesťanský maratón, musíme běžet vytrvale po trase, kterou máme vytyčenu před sebou.

Všimněme si dvou věcí:

A. Trasu závodu pro nás vytyčil Bůh.

Když běžíte maraton, nemůžete si trasu vybírat sami. Když z trasy sejdete, budete diskvalifikováni. Závod „je před námi“, stejně jako radost v Ježíšově případě „byla před ním“. Bůh je tím Svrchovaným, který určuje trasu každému z nás, tak jako poslal Ježíše na trasu, na které ho čekalo ukřižování. Abychom v křesťanském maratonu doběhli do cíle, je důležité mít neustále na paměti, že trasu pro nás vytyčil svrchovaný Bůh. Některá místa na trase se vám nemusí líbit. Může vás to svádět k reptání: „Proč se musím trmácet do takového krpálu nebo proč se musím brodit tímhle močálem?“ Odpověď zní: „Protože to tak rozhodl svrchovaný Bůh.“ Pokud svou vůli nepodřídíte jeho vůli, nebudete schopni běžet vírou.

B. Musíme běžet vytrvale.

Běžet vytrvale vyžaduje, abychom se na závod dívali s určitou perspektivou. Pokud si představujete, že je to závod na čtyři sta metrů, nepovedete si zrovna nejlépe, až po čtyřech stech metrech všichni poběží dál. Když zjistíte, že závod sotva začal, nejspíš to s takovýmhle nesprávným postojem vzdáte. To měl Ježíš na mysli, když mluvil o tom, že si máme spočítat, co nás to bude stát, když ho budeme následovat (Lk 14,28-33). Než se zbrkle zavážete stát se křesťanem, promyslete si to. Jste ochotni vynaložit to úsilí, ten pot, tu vytrvalost, tu bolest, kterou vás to bude stát, než urazíte celou vzdálenost? Jestli ne, tak ani nenastupujte na start, jinak budete vypadat pěkně hloupě, až budete muset odstoupit po čtyřech stech metrech!

4. K tomu, abychom vytrvali v běhu, nás povzbuzují ti, kdo běželi před námi, ale především Ježíš sám.

Jedním z klíčů k tomu, aby člověk uběhl celou trasu, je samozřejmě motivace. Kde ale vzít motivaci k tomu, aby člověk vydržel běžet křesťanský maratón? Autor nám nabízí dva zdroje, oba nesmírně cenné, ten druhý však nesrovnatelně významnější než ten první.

A. Davy svědků nás povzbuzují, abychom běželi dále.

Úvodní slova verše 12,1 odkazují zpět na kapitolu 11. Všichni starozákonní svatí, kteří vírou obstáli ve všech možných zkouškách, by pro nás měli být povzbuzením, abychom běželi dál, i když máme chuť to vzdát. Slovo „oblak“ bylo v klasické řečtině jako metafora pro ohromný dav používáno běžně. (Calvin’s Commentaries [Baker], s. 311, pozn. red.). Je otázkou, zda se tito svědkové dívají z nebe na nás, jak běžíme, nebo zda se my máme dívat na jejich svědectví (což lépe odpovídá významu slova „svědek“) a brát si z něj příklad, jak se náš závod běží. Bible nikde nenaznačuje (ledaže to naznačuje tady), že ti, kdo jsou v nebi, sledují náš zápas na zemi.

V souvislosti s metaforou závodu je pravděpodobné, že tato slova představují, jak běžíme závod a na trase potkáváme svaté ze Starého zákona (a můžeme doplnit, že i další hrdiny víry z Nového zákona a také ty, kdo žili po biblické době). A příklady jejich víry na nás volají: „Vydrž, zvládl jsem to já a ty to zvládneš taky! Já vím, je to dřina, ale stojí to za to! Nevzdávej to! Cílová páska už není daleko!“ Doporučuji vám, abyste studovali životy jak té spousty zajímavých postav z Bible, tak ostatních velkých mužů a žen, kteří kdy v celé historii církve běželi závod víry. Dozvíte se o jejich selháních, takže nebudete muset opakovat stejné chyby. A dozvíte se také o tom, jak si vedli dobře, takže si budete moci vzít příklad z jejich víry (13,7). Mnohé z bitev, které vybojovali, ať v osobním životě nebo ve své službě, budete muset vybojovat také.

Dozvědět se, že se zbožnému pastorovi, jakým byl Jonathan Edwards, stalo, že sbor, v němž sloužil, odhlasoval jeho odvolání, a pochopit, proč k tomu došlo, může být velkým povzbuzením pro pastora, který se potýká s těžkou službou ve své církvi. Uvědomit si, kolika problémy prošel Hudson Taylor se svou China Inland Mission (Čínská vnitrozemská misie), pomůže člověku vydržet, když problémů přibývá. Když občas pomyslím na zklamání, utrpení a pronásledování, které zažil Adoniram Judson v Barmě, řeknu si: „Trochu těch potíží ve službě se dá vydržet.“ Ale ta nevětší pomoc v našem běhu víry nepřichází od těchto svědků, i když jich jsou mraky.

B. Hlavní motivací k tomu, abychom běželi dále, je Ježíš sám.

Hlavní způsob, jak „s vytrvalostí“ běžet „závod, který je před námi“, spočívá v tom, že budeme vzhlížet „k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu. Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, ať neochabujete a nezemdlíte ve svých duších“ (12,2-3 KMS). V originále se k podstatnému jménu „víra“ neváže zájmeno „naše“ (jako třeba v ČEP). V řeckém textu je na jeho místě určitý člen: „ta víra“, tedy víra, které je zapotřebí k tomu, abychom vytrvali. Ježíš je původcem či vůdcem takovéto víry a také tím, kdo ji přivádí k dokonalosti či úplnosti. On sám je vším od „A“ do „Z“, sám představuje celou encyklopedii víry.

Jméno „Ježíš“ klade záměrně důraz na jeho lidství. Jako člověk nám Ježíš přesně ukázal, jak máme na tomto světě žít vírou v Boha. Důvěřoval Bohu na začátku své služby, když ho satan pokoušel. Spoléhal na Boha natolik, že mohl prohlásit: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce“ (J 5,19). Tvrdil, že říká právě ta slova, která slyší od Otce (J 8,38.40). Důvěřoval Otci v Getsemane, a když šel na kříž, svěřil mu svou duši. Mezi jeho poslední slova patří zvolání: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Ježíš nám tedy od počátku do konce, ale zejména na kříži, ukazuje, jak máme žít vírou. Náš text nám o Ježíši říká pět věcí:

1) Ježíš je autor a velitel naší víry.

Na toto slovo jsme už narazili v Židům 2,10, kde se říká, že Bůh pomocí utrpení učinil původce (či vůdce) našeho spasení dokonalým. Je použito také ve Skutcích 3,15 („Původce života jste zabili“) a 5,31 („toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici“). Může znamenat „autor“ či „původce“ v tom smyslu, že Ježíš je zdrojem života, spasení a víry. Označuje také „vůdce“ či „velitele“, toho, kdo vede své jednotky, aby jim ukázal cestu. Toto slovo se na Ježíše v souvislosti s naší vírou vztahuje ve všech svých významech. Žádný hříšník není schopen uvěřit v Krista, aby byl spasen, pokud mu Kristus víru sám nedá (Sk 5,31; 11,18; Ef 2,8-9; Fp 1,29). Ježíš ale také sám proklestil stezku víry pro všechny, kteří ho následují. On sám jde před námi a ukazuje nám, jak žít vírou v Boha samotného.

2) Ježíš přivádí víru k dokonalosti.

To znamená, že sám bez nejmenší chyby doběhl závod víry a dal nám tak příklad, jak to správně dotáhnout až do konce. Ale jak říká Pavel, Kristus také sám vede naši víru k úplnosti: „… a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6).

3) Ježíš nám ukazuje motivaci k tomu, abychom vírou vydrželi.

Ježíš „pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž“ (KMS). Tu strašlivou vyhlídku, že má nést naše hříchy, dokázal Ježíš snášet proto, že se upnul k radosti, která byla před ním. Součástí této radosti byla radost z toho, že „přivedl mnoho synů k slávě“ (2,10; srov. Iz 53,10-11). Ta největší radost ale pramenila hlavně z toho, že oslavil Otce, když vykonal to, co mu dal Otec za úkol (J 17). Když se Ježíš ve svém triumfu nad satanem, hříchem, smrtí a peklem vrátil do nebe, andělé propukli v jásot. Na Beránkově svatební hostině se i my budeme radovat, jásat a vzdávat mu slávu (Zj 19,7). Díky tomu, že Ježíš upíral pohled na tuto slavnou radost, dokázal snášet muka kříže.

4) Ježíš je pro nás tím největším vzorem v tom, že vírou přestál tu nejtěžší zkoušku v dějinách.

Ježíš „podstoupil kříž, nedbaje na potupu“ a na všechno nepřátelství, které „musel snést od hříšníků“. Nikdo ještě nepodstoupil horší zkoušku než ukřižování. I jiní lidé byli ukřižováni a další byli mučeni tak strašně, že se to nedá popsat, ale jen Ježíš znal slávu a radost dokonalého vztahu s Otcem v nebi, než přišel na zem. Jen Ježíš sám znal dokonalou svatost své božské podstaty. Opustit nebe a vzít na sebe roli služebníka, poslušně se nechat i ukřižovat jako zástupná oběť za hříchy, je něco, co v lidské historii nemá obdoby.

5) Na Ježíši vidíme, jak je víra v konečném důsledku odměněna.

Ježíš „usedl po pravici Božího trůnu“. Zaujímá to nejvyvýšenější místo v celém vesmíru, postavení, s nímž je spojena všechna vláda i pravomoc. Svatí andělé se před ním klanějí ve zbožné bázni a úctě. Ježíšův případ je sice výjimečný, ale jeho vyvýšení na místo po pravici Božího trůnu nám ukazuje záblesk slávy, kterou budeme celou věčnost sdílet s ním, pokud vírou vydržíme běžet až do konce.

5. K tomu, abychom vytrvali v běhu, musíme upírat pohled na Ježíše.

Všimněme si čtyř věcí:

A. Upřít pohled na Ježíše vyžaduje, abychom se přestali dívat na sebe.

Doslovný význam slovesa přeloženého jako „s pohledem upřeným“ je „přenést pohled“ od něčeho k něčemu jinému. Jde o to, abychom se přestali dívat na jiné věci a zaměřili zrak na Ježíše samotného. Bible nám říká, abychom zkoumali sami sebe a přesvědčili se, jestli zůstáváme ve víře (2K 13,5). Máme sami sebe zkoumat předtím, než se účastníme Večeře Páně (1K 11,28). Neměli bychom se ale celý život neustále soustředit na sebe, nýbrž na Pána. Ve vašich každodenních chvílích ztišení je dobré se zastavit a zkoumat své srdce. Potřebuji vyznat nějaký hřích? Mám k něčemu špatný postoj nebo jsem v něčem málo věrný? Pak ale obraťte oči k Ježíši a ke všemu, čím jste v něm.

B. Upřít pohled na Ježíše vyžaduje, abychom se spoléhali na všechno, čím pro nás je.

Pavel často mluví o tom, že jsme „v Kristu“. Křest je obrazem skutečnosti, že jsme s Kristem naprosto ztotožněni v jeho smrti, pohřbu i zmrtvýchvstání (Ř 6,3-5). Když nás satan pokouší pocitem viny kvůli minulým hříchům, nacházíme útočiště v Kristově prolité krvi (Ef 1,7). V Kristu je ke všem Božím zaslíbením řečeno „ano“ (2K 1,20). V Kristu jsme dokonce spolu s ním usazeni na nebesích (Ef 2,6)! Upněme se vírou k těmto pravdám!

C. Upřít pohled na Ježíše vyžaduje, abychom mu důvěřovali, když nám hříšníci křivdí.

Autor nám říká: „Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků…“ Sloveso přeložené jako „myslete“ znamená „počítejte“ (a v Novém zákoně se vyskytuje pouze zde). Tak jako Ježíš položil na jednu misku vah radost, která byla před ním, a na druhou ukřižování, musíme i my brát v úvahu skutečnost, že čím více jsme oddáni Ježíši, tím více se budou jeho odpůrci stavět na odpor i nám, ať se snažíme chovat sebezdvořileji (J 15,20). My si ovšem spočítáme, že radost z toho, že Ježíše známe a posloucháme, znamená mnohem víc než všechno odmítnutí, hněv, výsměch nebo cokoli horšího, co pro něj možná budeme nuceni vytrpět.

D. Upřít pohled na Ježíše je nezbytné pro to, abychom nepodléhali únavě a neztráceli odvahu.

Doslovný překlad by zněl: „abyste neselhali následkem únavy, kdybyste zemdleli ve svých duších“. Duchovní selhání nastává v důsledku postupného slábnutí. (B. F. Westcott: The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 398.) Stejně jako běžec, který není ve vynikající formě, postupně zpomaluje, až se nakonec zhroutí, zhroutí se nakonec i věřící, který vírou soustavně nevzhlíží k Ježíši. Dnes tomu říkáme „vyhoření“ a zdá se, že mnozí z těch, kdo běží křesťanský maraton, jsou v duši vyčerpaní. Lékem je upřít pohled na Ježíše.

Závěr

Jestli vás závod vyčerpává, možná se potřebujete zbavit nějaké přítěže nebo hříchů, které vám překážejí pod nohama. Kdosi poukázal na to, že zlaté závaží je zátěž zrovna tak jako závaží z olova. Pokud běžíte závod víry a přitom se s sebou pokoušíte vláčet světské bohatství, utahá vás to. Zahoďte všechno, co vám brání růst ve zbožnosti.

Možná si stěžujete na trasu, kterou pro vás Bůh vytyčil. Vidíte kolem sebe jiné, kteří zahánějí na útěk vojska cizinců a kterým se jejich mrtví vracejí vzkříšení, ale sami přitom bloudíte po pouštích a horách nebo se skrýváte v jeskyních a roklinách země (11,34-35.38). „To není fér!“ říkáte si. Potřebujete se podrobit pod ruce svrchovaného Boha, který svým dětem přiděluje různé trasy podle svého vlastního uvážení. Možná se potřebujete znovu začít soustředit na Ježíše a na radost z toho, že dostanete vavřín spravedlnosti, který Pán slíbil všem, kdo doběhnou do cíle (2Tm 4,7-8). Nemůžete ovšem běžet závod, když jste k němu nikdy nepřihlásili. Pokud jste nikdy neuvěřili v Ježíše Krista jako ve svého Spasitele a Pána, nestojíte ani na startovní čáře. Pokud k závodu nenastoupíte a nepoběžíte vytrvale až do cíle, žádná medaile vás nečeká.

Otázky k diskuzi

1. Jak uvést do rovnováhy úsilí, s nímž máme běžet závod, a Boží moc, která v nás působí? (Viz Fp 2,12-13)

2. Jaká duchovní přítěž (ne nutně hřích) ve vašem životě vám brání dobře běžet?

3. Je vyhoření hřích? Jak se mu vyhnout?

4. V čem spočívá rovnováha mezi sebehodnocením a upíráním pohledu na Ježíše? Jak poznáme, jestli ji neztrácíme?