Zachraňující milost buduje (Tt 2,12)

• … vychovává nás k tomu, abychom … žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku. (Tt 2,12)

Zde se dostáváme k pozitivní stránce díla Boží milosti v křesťanovi. Negativní stránka znamená odřeknutí se hříchu, pozitivní stránka znamená nahradit ty negativní věci pozitivními, nahradit hřích svatostí. Četli jsme z Koloským tři o svlečení starého člověka – ten text pokračuje:

• … a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (Ko 3,10)

Poznali jsme Stvořitele, každý křesťan byl vyučen od Otce, což znamená, že má nové srdce a poznává Boha v pravdě skrze Ježíše Krista. To je dílo Ducha svatého, kterým jsme byli uschopněni k novému životu. Někdy křesťané říkají, že mají Ducha svatého a tedy nepotřebují nic dalšího, nepotřebují další vyučování, nepotřebují učení, nepotřebují trénink a sebezapírání – prý by to bylo zákonické. Ale náš text ukazuje přesný opak!

Ti lidé na Krétě byli křesťané. A je docela možné, že byli křesťany dlouhou dobu, možná několik desetiletí. Byli to křesťané, kteří měli Ducha svatého, přesto nežili úplně zbožně. Přesto museli slyšet taková napomenutí, která jsme četli jak z první, tak ve druhé i ve třetí kapitole. Měli také Písmo, ale ani to jim nestačilo. Co ještě potřebovali? List Titovi ukazuje, že potřebovali zdravou církev vedenou biblicky kvalifikovanými staršími, kde se bude kázat zdravé učení a křesťané se budou navzájem budovat v lásce. Protože to je ten hlavní prostředek Boží výchovy, tréninku, Božího vyučování. Bez zdravé církve to nepůjde.

Zdravá církev je místem, kde je křesťan vyzbrojován ke každodennímu zbožnému životu – v rodině, ve společnosti, v zaměstnání, v odpočinku. Zdravé učení v místním sboru je prostředkem milosti, který Bůh používá k tomu, aby nás vychovával ke zbožnému životu, k tomu, abychom žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.

Důraz dvanáctého verše, cíl Boží výchovy v životě křesťana, je položen na zbožném životě, na tomto nynějším životě. Není to ani tak o odřeknutí se bezbožnosti a světských vášní – to je nezbytný předpoklad zbožného života. Nelze žít zbožně, pokud člověk setrvává v bezbožnosti. Nelze žít rozumně, pokud je život člověka řízen a ovládán světskými vášněmi. Důraz je položen na rozumném, spravedlivém a zbožném životě.

Zastavme se na chvilku u rozumnosti v životě křesťana. Stále se setkávám s křesťany, kteří nechtějí mít s rozumem nic moc společného. Mimochodem – obvykle podle toho také vypadá jejich život. Někdy nás obviňují, že přistupujeme k Písmu jenom intelektuálně, že chceme všechno nastudovat, všemu rozumět, všechno nějak uchopit a pochopit, že klademe velký důraz na slovíčka, na Bibli, na přesný význam, na teologii, na pravdu. Chápu, že pro řadu křesťanů je to problém, protože stále více převládajícím pohledem je, že Bibli lze interpretovat různými způsoby a nemůžeme povyšovat jeden výklad nad jiný a dělat z nějakého výkladu jedinou pravdu. Ale to je nejenom hloupost, je to rouhání v přímém přenosu. Víte, dokonce i v těch nejobyčejnějších věcech, třeba když si jdete koupit jablka nebo pečivo, používáte svůj rozum a nevyberete si shnilé jablko nebo spálený chleba – nikdo neřekne, že to přece úplně jedno, že jenom záleží na úhlu pohledu. Přesto v přístupu k Písmu to mnozí dělají. Vzdorují proti pravdě a nechápou, co to znamená žít zbožně, být vychováván Boží milostí.

Náš text říká, že Boží milost nás vychovává k tomu, abychom žili rozumně. To slovo má řadu příbuzných slov, která ukazují na zdravý způsob života, na střízlivost, střídmost, uvážlivost. Mluví to o životě, který je postavený na dobrém základě, který není ztřeštěný, hloupý, nerozvážný, lehkomyslný nebo nezodpovědný. Není to život na houpačce, kdy člověk lítá sem a tam, kdy je zmítán a unášen závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím nebo lstivým sváděním k bludu (Ef 4,14). Mluví o člověku, který přemýšlí o důsledcích dříve, než něco udělá nebo něco řekne, který promýšlí své kroky a uvažuje o své cestě. Je to život, o kterém mluví Pán Ježíš Kristus, když popisuje učednictví, když mluví o následování. Říká, že člověk si musí nejdříve spočítat náklad, než začne stavět.

• Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. (Lk 14,29)

Pro křesťanský život proměňovaný Boží milostí je typické rozumné jednání. Je to uvážlivý, rozvážný život. Už jsme četli žalm první – každý den, ve dne v noci, rozjímám, přemýšlím o tvém Slově. Křesťan musí používat svůj rozum, aby mohl žít zbožně, aby rozuměl tomu, co je to spravedlnost a mohl žít spravedlivě. K tomu nás vychovává Boží milost. Nevychovává nás k tomu, abychom se řídili svými pocity nebo náladami, abychom otevřeli Písmo a zapíchli někam prst a to prohlašovali za Boží vůli, ale vede nás k tomu, abychom žili rozumně, abychom přemýšleli nad tím, co děláme, proč to děláme i jak to děláme, abychom zkoumali, zda způsobem našeho života bude oslaven Pán Ježíš Kristus. Zbožný způsob života je takový život, který je cele soustředěný na Krista. Pavel popsal:

• … tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3?16)

To je zjevení Boží milosti! Kde se zjevuje? V Kristu Ježíši, v evangeliu:

• Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Milost, která se zjevila, milost, která zachraňuje, milost, která nás vychovává – to je jedna jediná milost, která se stala skrze Ježíše Krista, která k nám přichází v evangeliu Kristově. Tady je úhelný kámen spasení, tady je klíč ke zbožnému životu – a tím je evangelium. Křesťané, to je přesně to, co zoufale potřebujeme – víc evangelia. Hlouběji rozumět pravdě evangelia, být proměněni mocí evangelia, zakoušet slávu evangelia Kristova.

Milí přátelé, pokud nejste křesťané, nebo nemáte jistotu, že jimi skutečně jste, protože ve svém životě nevidíte proměňující moc evangelia, nezakoušíte milost, která vychovává ke zbožnému životu, zde je východisko – evangelium Ježíše Krista. Boží syn se stal člověkem, aby na lidském těle vzal na sebe hříchy svého lidu. Byl ukřižován – Bůh ho odsoudil ke smrti místo nás, ztotožnil ho s našimi hříchy a obrátil proti němu svůj svatý hněv, který měl s věčnými důsledky dopadnout na nás. Ale protože byl Kristus bez viny, třetího dne vstal z mrtvých a každý, kdo v něj věří, má život věčný. Kristův kříž je místo, kde se zjevila Boží milost, kde se zjevila Boží láska, kde se zjevila Boží spravedlnost, kde se zjevil svatý Boží hněv.

Jenom skrze kříž může být člověk zachráněn před přicházejícím Božím hněvem, jenom skrze kříž může zakoušet velikost Boží lásky, jenom skrze kříž se otevírá přístup k Boží milosti, která zachraňuje i vychovává, jenom skrze kříž může člověk dosáhnout věčného života, jenom tam může duše odpočinout od břemena hříchu a spočinout v pokoji. Proto vás chci všechny pozvat ke kříži, ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému.

Každého z vás dnes Kristus volá k pokání a k víře. Je jedno jestli jste křesťany rok, deset let nebo se ještě stále vzpíráte Bohu – každého z nás Bůh volá k pokání. K pokání z bezbožnosti, k pokání z lásky ke světským vášním, které nemohou nasytit duši, k pokání z nerozumného způsobu života, k pokání z nespravedlivých činů, myšlenek i postojů. A každého z nás jak tu dnes jsme, volá Bůh k tomu, abychom se cele spolehli na Krista, na jeho mocné dílo, v němž se zjevuje plnost a hojnost Boží milosti. Jenom v něm je naše záchrana, jenom skrze něj nás Bůh vychová, jenom jím nás Bůh posvěcuje, jenom do jeho podoby rosteme.

• On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. (Tt 3,5-7)