Zabezpečení hradu III.

Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1Kr 17,6), jednak andělé (1Kr 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (1Kr 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (1Kr 19,8). Tak na něm Pán Bůh ukázal, jak rozmanitými prostředky umí své věrné zachovávati v čase hladu a že podobně činí všem, kdo se ho bojí, jak dosvědčuje v žalmu (33,19). Když chtěla Jezábel Eliáše zabít, odňal jí Pán Bůh rozum, takže ho sama na to upozornila (1Kr 19,2). A když ho chtěli zajmout královští žoldnéři, byla z hradu Božího vypálena ohnivá střela a podvakrát byli pobiti (2Kr 1,10.12).

Když se Elíšovi posmívala nezbedná cháska, vyběhly z Boží obory dvě medvědice a zadávily je (2Kr 2,23–24). Když ho chtěli zajmout syrští vojáci, byli raněni slepotou, takže ho ani nepoznali, ani si nemohli pamatovat, kde jsou; a Elíša byl obklopen ohnivými vojsky andělů (2Kr 6,17–18). Ani jedovatý pokrm mu neuškodil; dvacet bochníčků stačilo k nasycení sta osob; olej v nádobkách se zázračně množil (2Kr 4,43–44). A tak se ukázalo, že když někdo přebývá se Všemohoucím, musí se při všelijakých událostech vyskytnout prostředky k jeho záchraně.

Když měl být Jonáš uvržen do moře, poručil se Bohu. Hospodin hned poslal rybu a dal jej zaživa pozřít. Ta jej dopravila přes sto padesát mil ke břehu a musila jej bez úhony vyzvrátit na břeh (Jonáš 1 a 2). To je zřejmým příkladem, že i hlubina musí být hradem Bohu a těm, kdo jsou s ním.

Krále Chizkijáše oblehl v Jeruzalémě asyrský král Sancheríb silnými vojsky. Chizkijáš se proto utekl k Bohu jako na hrad, aby u něho hledal ochranu. Byl tedy vyslán jeden z Božích strážců, anděl, který za noc pobil sto osmdesát tisíc asyrských vojáků, a tak soužené vysvobodil (2Kr 19). Později zasáhla Chizkijáše smrt smrtelným šípem, takže byl již v jejím jícnu; avšak když se obrátil k Hospodinu a žádal s pláčem, aby byl zachován, byla smrt na Boží rozkaz zase odvolána (2Kr 20,1–11).

Když Jóšijáš viděl nastávající hrozný Boží hněv, utekl se k Bohu a byly odloženy pomsty, aby se nedostavily za jeho života (2Kr 22,19).

Proti Jeremjášovi byly strojeny úklady a Hospodin je zjevoval (Jr 11,18). „Neboj se,“ řekl mu Pán Bůh, „budou proti tobě bojovat, ale nepřemohu tě, neboť já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil“ (Jr 15,20). Posléze, když při dobytí města padali všichni pod mečem, on byl zachován a ctěn Chaldejci (Jr 39,11–12). A spolu s ním byl podivuhodně zachován mouřenín Ebedmelek, kterému také poručil Pán Bůh říci: „Určitě tě zachráním, nepadneš mečem a jako kořist získáš svůj život, protože jsi ve mne doufal“ (tamže 39,18). Hle, meč nemůže zasáhnout ty, kteří jsou v Hospodinově ochraně. 

Kolikrát byl v nebezpečí Daniel? A přece vždycky unikl. Když byl uvržen k sežrání lvům, zavřel anděl, připojený k ochraně Danielovi, ústa šelmám, takže se na něj nemohly vrhnout, ačkoli byly hladové (Da 6,22).

Jeho druzi, tři mládenci, byli uvrženi do ohnivé pece; ale přítomná Boží všemohoucnost zbavila oheň žáru, takže se na nich nesežehl ani vlas. Naopak plamen vyrazil na ty, kteří je tam vhodili (Da 3,21).

O tom, jak Mordokaj a všechen Boží lid v perské zemi byl podivuhodně zachráněn před Hamanovými lstivými úklady a jak byli nejvíce oslaveni, když jim nastávala nejhroznější záhuba, může se číst v příběhu Ester.

Zvláště podivuhodná a zázračná byla záchrana Božího lidu od Ptolemea Filopatra, když byli na základě královských mandátů pronásledováni, zajati a odsouzeni k hrozné smrti; ale když úpěnlivě volali k Bohu, Bůh zmátl nepřátelům všechny jejich úmysly, na krále seslal jednak spánek, jednak obluzení mysli, takže rozkazoval sám proti sobě, nevěda, co mluví. Posléze nepřátele zděsili andělé, a šelmy, poštvané proti Židům, se obrátily proti nim. Židé pak byli obdarováni životem a slávou. O tom vypravuje 1. Kniha Makabejská.

Také v Novém zákoně je mnoho ušlechtilých příkladů. Když Josef s mudrci bezpečně spali a nevěděli o úkladech, Bůh bděl místo nich, střežil je a Herodes byl přelstěn (Mt 2,16).

Pán Ježíš, ačkoli byl se svými apoštoly chudý, nebyl přece jen opuštěn. Našli se takoví, kteří mu byli k službě svým majetkem (Lk 8,3); někdy mu i ryby musily přinášet potřebné peníze (Mt 17,27). Kolikrát mu byly nastrojeny léčky, tolikrát ho minuly. Kdokoli z ubohých lidí se k němu uchýlil jako k útočišti chudých, nikdo nebyl odehnán, jak ukazují příběhy evangelií.

Petr na pokyn Páně chodil po vodě a neutopil se; pouze když se polekal větru a začal pochybovat, počal také tonout, avšak byl zachrá­něn (Mt 14,28).

Když byli apoštolové vsazeni biskupy do žaláře, anděl v noci otevřel dveře a vyvedl je ven; a strážci o tom nic nevěděli (Sk 5,19). Podobně provedl Petra dvojí stráží a železnou branou (Sk 12,7).

Když Saul pronásledoval církev, porazil jej Kristus bleskem z nebe a zvolal: „Proč mne pronásleduješ“ (Sk 9,4)? Hle, tak Bůh pokládá za jedno sebe a ty, které chová pod křídly, a chrání je, jak i řekl: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka“ (Zach 2,12). Kdo by tomu mohl věřit, kdyby tak nemluvil Bůh?

Svatý Pavel také měl co vyprávět o Boží ochraně. Býval často v žaláři, o hladu a žízni, v zimě, nahotě, v nebezpečí od svých i cizích, na řekách, na cestách. Třikrát tonul v moři, jednou byl kamenován, a i když byl několikrát v sevření smrti, byl z ní pokaždé podivuhodně vytržen (2K 11,23), takže říkal: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? … V tom všem slavně vítězíme“ (Ř 8,35.37).

Svatý Jan byl nejprve smažen v oleji, potom poslán na pustý ostrov. Pán byl všude s ním, neuškodil mu ani olej, ani oheň, ani poušť, neboť přebýval v Bohu a Bůh v něm (1J 4,16 a 5,20).

Zkrátka, když pohlížíme do starých věků, nalezneme to, co již dříve zjistil Sírach, že žádný, kdo se spolehl na Boha, nikdy nebyl zahanben, žádný, kdo zůstával v bázni před ním, nebyl opuštěn, a žádný, kdo jej vzýval, nebyl zamítnut; a že podivuhodný je Pán Bůh v jednání s lidskými syny (Ž 66,5).