Jan Theofil Elsner (1717–1782) a jeho kancionál

• Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žd 13,7)

Jan Theofil Elsner, potomek českých exulantů, byl kazatel reformovaného sboru českých exulantů v Berlíně. Narodil se v Polsku a pocházel z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské, které však na začátku 18. století už byla přičleněna k reformované církvi. Po studiích v polském Lešně, pruském Berlíně, holandském Leydenu působil nejprve jako učitel na gymnáziu v Lešně, po dvou letech se stal kazatelem Heyersdorfu v Poznaňsku a od roku 1747 byl až do své smrti kazatelem českého reformovaného sboru v Berlíně. 

Reformovaný sbor v Berlíně byl jedním ze tří českých exulantských sborů v Berlíně. Kromě tohoto sboru zde byl ještě luterský sbor a sbor ochranovské jednoty bratrské. 

Čeští exulanti přicházeli do Berlína od konce roku 1732 a mezi berlínským obyvatelstvem budili hrůzu a velké obavy z budoucnosti. Přicházeli nezvaní, vyplašení, otrhaní a očividně zbídačení. Němečtí měšťané se obávali nedostatku potravin, němečtí nádeníci se obávali o práci. Většina českých exulantů pocházela z venkova ve východních, středních a severních Čechách. Živili se většinou přadláctvím a tkalcovstvím, ale chyběli jim tkalcovské stavy i peníze na přízi, bavlnu nebo len. V roce 1737 přišla z Lužice další vlna exulantů a počet Čechů se zdvojnásobil. Vedle německých starousedlíků, z nichž se mnozí snažili zneužít zoufalou situaci exulantů, byli i tací, kteří jim prokazovali své milosrdenství. Pruský král nechal postavit českým exulantům kostel, faru a školu a platil jejich kazatele i učitele. Koncem čtyřicátých let, kdy do Berlína přišel Elsner, byla navzdory přetrvávající chudobě, nejhorší situace zažehnána. 

Čeští exulanti opustili svou zemi kvůli svobodě svědomí a vyznání. V Čechách byli někteří z nich mlynáři nebo statkáři, jiní měli alespoň malé hospodářství, ale kvůli poznání Krista a jeho svobodnému uctívání, zanechali všechno za sebou, a navzdory hrozbám přísných, a v té době ještě i krutých trestů, odcházeli ze země, která byla ponořená do temnoty římského náboženství. Byli neskutečně vyhladovělí po Božím slově a nemohli se nasytit biblických výkladů. Zpočátku se scházeli v neděli a o svátcích třikrát, ve všední dny skoro každý den jednou. Některá shromáždění si vedli sami, ale kromě nedělních kázání a opakování kázání očekávali od kazatele nejméně jedno kázání i v týdnu. 

Elsner jako vzdělaný kazatel napsal celou řadu knih – česky, německy i latinsky. Vědomě navazoval na Komenského, jehož se stal také významným vydavatelem. Vydával všechny Komenského spisy, a to nejen pro potřeby exulantů, ale také pro potřeby tajných nekatolíků v Čechách, jimž byly tyto Komenského knihy různými způsoby dodávány. O důvodu vydávání těchto knih napsal: 

Pobožný Komenius to dobře věděl, že rozptýlení Češi i ze strany náboženství do všelikého pokušení přijdou, a protož on jim rozličné krásné knížky, pravý smysl učení bratrského v sobě obsahující, na světlo vydal, aby v nich jako prubovní kámen i heslo měli, po kterém by mohli poznat, jakého učení se držet … jeho knížky jsou jako náměstkové jeho do tohoto dnešního dne, kteří nám i po jeho smrti, na jeho místě ukazují, co on, jako biskup české i moravské církve Boží pravověrné za učení měl, a k čemuž se příkladem jeho i ti všichni hlásit mají, kteří pravého učení bratrského milovníci jsou.

Díky Elsnerovi máme dnes celý poklad Komenského spisů a bez jeho úsilí, bychom možná některé z nich (např. Kšaft umírající matky jednoty bratrské) vůbec neznali. 

Kromě Komenského spisů se Elsner zasadil také o třetí vydání Kralické Bible v Halle, k němuž došlo v roce 1766. Podle tohoto vydání se potom Kralická Bible tiskla dalších sto let. Díky němu a dalším jemu podobným byla zachována také nádhera našeho jazyka, češtiny, která po Bílé hoře neskutečně upadala a stále více se omezovala pouze na venkovské obyvatelstvo. Kromě jiného také díky Elsnerovu úsilí měli čeští obrozenci 19. století na čem stavět. 

Jak už bylo řečeno, nebyl Elsner jenom vydavatelem spisů jiných autorů, ale byl také sám aktivním autorem. V roce 1748 vydal katechismus pod názvem „Mléko čisté pravdy Boží“. Není bez zajímavosti, že také Komenský vydal o necelých sto let dříve (1651) katechismus, který napsal speciálně pro sbor ve Fulneku, jehož byl správcem a o němž věděl, že ho už nejspíš nespatří. Počítal s tím, že ve Fulneku zůstali věrní křesťané, kteří se nepoddali rekatolizaci a budou potřebovat mléko čisté pravdy Boží. Komenský svůj katechismus vydal bez uvedení svého jména, protože věděl, že jezuité pečlivě sledují všechny jeho spisy, nechal ho vytisknout na slabém papíře, aby zabíral co nejméně místa a mohl být tajně propašován na Moravu. Také Elsnerovy knihy se šířily i mezi nekatolíky v Českém království, ovšem nejvíce je používaly sbory exulantů jak v Prusku, tak i na dalších místech. 

K nejrozšířenějším knihám pak patří kancionál, který Elsner vydal v roce 1753. Je označovaný jako poslední bratrský kancionál a dočkal se dalších nejméně dvaadvaceti vydání. Dnes už u nás existuje pouze jeden sbor, který tento kancionál aktivně používá, evangelický sbor v Javorníku. Na titulním listě čteme „Kancionál, to jest kniha žalmů a písní duchovních, od rozličných mužů Božích, bratří českých i jiných složených“. Kancionál navazuje na předchozí Komenského kancionál vydaný v Amsterodamu r. 1659. Z tohoto kancionálu zpívali naši předchůdci ve víře, a to jak v exulantských sborech od Berlína po Zelov, tak i později ve sborech tolerančních po celých Čechách i na Moravě. 

Kancionál obsahuje nejenom všech sto padesát žalmů, ale také nepřeberné množství písní a také řadu modliteb. Písně jsou po vzoru bratrských kancionálů řazené tematicky, začínají u věcí podstatných, tedy věcí, které se týkají Boha samotného a víry v něj, jdou přes věci služebné, což jsou písně, které se týkají především církve a Písma, až k věcem případným, tedy k těm, které se týkají událostí v životě křesťana nebo církve, jako je křest, smrt (písně určené k pohřbu), požehnání atd. Každý takový kancionál je v určitém slova smyslu také systematickou teologií, která je vepsaná do písní. Tyto písně měly sloužit k budování křesťanů, k jejich vzdělávání ve víře a v poznávání Pána Ježíše Krista. 

Níže přikládám ukázku jednak z Žalmu 12 a z jedné písně o umučení Pána Ježíše Krista. V kancionálu jsou jenom texty písní. Nápěvy se předávaly z generace na generaci, takže leckteré písně bylo možné slyšet v různých variantách. Jak dosvědčují javorničtí křesťané, když jejich předkové chodívali tajně na bohoslužby do Uher, kde tyto písně slyšeli, než došli zpět do Javorníku, obvykle už měla naučená píseň jejich vlastní nápěv nebo alespoň variantu. 

Žalm 12 – Slovo Boží proti hříšníkům potěšení

1. Přispěj rychle můj Pane k spomožení, neb aj v světě zhynula spravedlnost,

tvých svatých téměř žádného již není, Málo těch, jenž milují upřímnost.

2. Neb toliko lží se zaměstnávají, slibně podvodíc jeden druhého,

falší a lstí, sličnou barvu dávají, Vše z původu srdce dvojitého.

3. Ó by vyplenil Pán rty pochlebníků, jenž v řečech svých sprostnosti nemají,

srdcí přímých škodlivých podvodníků, kteříž ještě tak pyšně říkají:

4. Zdaž toho dovést sobě neumíme, nás aby každý měl ve vážnosti?

Mámeť jazyk cvičný, kdož se snažíme, nám kdo podobná jest výmluvnosti?

5. Však vida Pán svých nátisk a úpění, sevříni že jsou mnohou úzkostí, 

dí: Povstanuť již k jejich utěšení, a udělím jim hojnost milosti.

6. V pravdě jsou čisté tyto řeči Páně, také i nad stříbro mnohem čistší, 

kteréž jest sedmkrát ohněm zprubované, tak Slovo Páně jestiť nejjistější.

7. Protož Pane ochraňuj lidu svého, své plně mu zámluvy milostné,

od toho pak národu tak zlostného, nás vždy ostříhej na časy věčné.

8. Nebť bezbožných sic nikde neubývá, nadto se v své pýše příliš množí, 

když se nevažným lidem propůjčívá, míst v světě předních, slávy a zboží.

Písně o umučení Páně, č. 114

1. Když mě hříchy sužují, Ježíši, můj Pane, dej ať si rozvažuji, jak si umřel za mne.

Jaks celou tíž hřícha mého, vzal sám na dřevo kříže, na sebe samého.

2. Toť jest na podivení, kdož se mají pravě: Pán podstoupil trápení za slouhy nepravé, 

sám Bůh pravý vydal sebe za mne zlořečeného, na smrt hořkou z nebe. 

3. Což hříchové a zlosti, sápají se na mne, jsem u Boha v milosti, dluh můj jest předivně, 

krví Krista zaplacený, nebojím se, abych byl v peklo pohřížený. 

4. Protož srdečně tobě, můj Jesu, děkuji nyní i v každé době, chvály obětuji, 

za tvé hořké umučení, a za tvou krev nevinnou, z níž jde mé spasení.

5. Tvé umučení, Pane, má mne vzbuzovati, žádosti hřícha marné, věrně křižovati, 

nechť nepřijde v zapomnění, jakž mnoho koštovalo, mé vysvobození.

6. Dejž mi kříž i hanění, zmužile snášeti, Bože, k toběť mám zření, mějž mě v své paměti, 

dejž mi svět ten zapírati, a tak příkladu tvého, vždy následovati.

7. Nechť jiným prokazuji, cos ty prokázal mně, nechť bližní své miluji, sloužíc jim upřímně, 

bez zisku a pokrytosti a (jaks ty se prokázal) v čisté milosti. 

8. Nechť mě také tvé rány mocně potěšují, že dojdu v tobě schrány, nech mě ujišťují, 

když doufám v tvém zasloužení, že mne po smrti pojmeš, tváři tvé k spatření. Amen.