Jeho jizvami jsme uzdraveni

• Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53,5–6)

Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima. A také to není jediné místo toho druhu v proroctvích Izajáše proroka. Mnohým z nás je známo, že právě u tohoto proroka je předpověděno, že se narodí z panny. Také u tohoto proroka najdete slova, která sám Pán četl ve škole v Nazaretu (Iz 61,1–2), a když je dočetl, pravil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,16–21). V prorocích je mnoho míst, která nám jasně a zřetelně hovoří o příchodu Mesiáše. Také v žalmech čteme proroctví o našem drahém, milém Pánu, který jako náš prostředník za nás zemřel na kříži. Všichni proroci ukazují více nebo méně na toho, jenž má přijít, aby nás vykoupil. Dnes chci poukázat na jediný žalm, a to žalm 22. V tomto žalmu píše David pod vedením Ducha Svatého, že Pán Ježíš zemře a že jeho ruce i nohy budou probodené. Také tam čteme, co se bude dít pod křížem, totiž že římští vojáci se budou děliti o jeho roucho a losovat o jeho oděv. To je maličkost, řeklo by se. Proč však mluví Písmo Svaté o takových maličkostech? Aby bylo dokázáno, že to, co je v Písmě Svatém psáno, je pravda a že Bůh mohl i takové maličkosti předpovědět. A tyto maličkosti byly předpověděny ne před 750 lety, nýbrž před 1.000 lety. Ještě něco! Na začátku 22. žalmu čteme slova, jež Pán Ježíš zvolal na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?”; ne ovšem v tomto znění, nýbrž v hebrejštině, v které je tento žalm také psán: „Eli, Eli, lama sabachtani?” Těmito slovy počíná 22. žalm v hebrejštině a těchto slov, která – jakož i celý tento žalm – ukazují na Pána Ježíše, užil Pán Ježíš, když visel na kříži.

Z jakého důvodu jsem položil tak velký důraz na tuto podrobnost? Z toho důvodu, že všichni křesťané, obzvláště pak mladí, jsou více méně vystavení pokušení pochybovat někdy o tom, zdali Bible je opravdu Slovem Božím a zda skutečně Duch Svatý dal tyto věci zaznamenat. Říkám to proto, abych zabránil tomuto pokušení. A prosím vás, vy moji milí přátelé, zvlášť vy mladí, abyste nevěřili tomu, když vám náš nepřítel našeptává, že Slovo Boží není Slovem Božím. Musíme se pevně držet Slova Božího, i kdyby kolem nás ani jediný nevěřil v Pána Ježíše, musíme až do konce svého života trvat na tom, že Písmo Svaté je pravda daná nám skrze Ducha Svatého od Boha a že proroci, apoštolové i evangelisté nepsali ze své hlavy, ale skrze Ducha Svatého.

S pomocí Páně chceme náš text trochu podrobněji probrat. V 5. verši čteme: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ Tato 53. kapitola bude naplněna, až oči Izraele prohlédnou, až s nich spadnou šupiny a až uvěří v toho, který je pravým Spasitelem. Pak pohlédnou zpět, jak praví prorok, do minulosti. Nyní jím ještě pohrdají, nazývají ho ukřižovaným, aby tím vyjádřili svoje opovržení. Ale až jednou budou jejich oči otevřeny a až budou věřit v toho, koho probodli, pak poznají, že nebyl přibit na dřevo kříže pro své vlastní hříchy, ale že trpěl jako náš prostředník. A proto čteme ve 3. verši: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ Ale pak řeknou: „Ano, on nesl naše nemoci a bolesti a my jsme ho pokládali za toho, koho musil Bůh trestat“, tj. za zločince, který si trest zasloužil. To řekli Židé o Pánu, tak o něm smýšlejí ještě dnes a dosud ho tupí a to až do té doby, kdy Pán jejich oči otevře a oni uvěří v toho, koho probodli. A pak řeknou: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“

Porovnejme však napřed sebe se Židy, jak bychom měli vždycky činit. Jsme jako nebeský, duchovní Izrael; vždyť máme také právo tak smýšlet. Než však můžeme tak učinit, musíme si především přiznat, že jsme bídní a hříšní. Přiznali jsme si to již všichni? Byla doba, kdy jsem se nepovažoval za hříšníka. A tak je tomu se sty lidí, kteří jsou zde. Nepovažovali se také za hříšníky. Nuže, jak je tomu s námi? Všichni musíme poznat svůj bídný stav, sami sebe odsoudit, a neučiníme-li tak, je jisté, že nebe neuvidíme, poněvadž tam nevstoupí ten, kdo napřed nepoznal, že je „zavržen před očima Božíma“. Učinili jsme tak všichni? Moji milí přátelé, neučinili-li jste tak dosud, prosím vás snažně, učiňte tak brzo, brzo, dříve než odtud odejdete. Neřeknete-li si to sami, řekne vám to Bůh. Budete-li pozorně a s modlitbou číst první kapitoly epištoly k Římanům a ke Galatským, poznáte, co od přirozenosti jste. A mluvím-li o hříšnících a zločincích, nemyslím jen zloděje, vrahy a opilce, ne, míním i všechny ty, kteří byli dobře vychováni. I takoví jsou v pravdě jen zločinci.

Za celých 60 let, co cestuji, nenalezl jsem ani jediného člověka, který by nebyl od přirozenosti hříšníkem. A na celé zeměkouli není ani jednoho člověka, který by si nezasloužil trestu, zavržení. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by bývalo zapotřebí, aby Otec vydal svého jediného Syna a dal mu pocítit to, co jsme my zasloužili sami.

Všechno to, co náš drahý Pán vytrpěl, vytrpěl za nás. Jeho Otec ho vydal za nás a tak „proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ To první chtěl bych obzvlášť zdůraznit; co musil vytrpět po tělesné stránce. Bylo to, jako by byl položen do hmoždíře a drcen. Náš drahý Pán trpěl však nejen tělesně, ale v hodině tmy vytrpěl i duševní muka. „Trestání snášel pro náš pokoj.“ Muselo se to tak stát, abychom mohli dojít pokoje, poněvadž ve svém přirozeném stavu je naše svědomí obtíženo vinou. Nuže, aby toto vše bylo odstraněno, abychom dosáhli pokoje s Bohem, musel náš drahý Pán trpět za nás všechna ta soužení, jež by nás čekala na věčnosti za naše hříchy. „On byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ Trest je vytrpěn. Náš zástupce trpěl za nás a vytrpěl vše.

A jaký je toho výsledek?   Že smíme okoušet na základě víry ovoce, které vyrostlo z jeho utrpení.

A které je to? Jsme vykoupeni z moci temnoty, vysvobozeni ze světa a z moci hříchu skrze víru v Pána Ježíše. Kdo skládá jedině naději v Pána Ježíše Krista, když sám sebe předtím odsoudil, zakusí moc krve Kristovy, moc nad hříchem.

Je znovuzrozen skrze víru v Pána Ježíše Krista. Jsme mrtvi v hříších. A z tohoto stavu můžeme se jen tak dostat, že – co se naší věčné blaženosti týče – dáme celou svou důvěru Pánu Ježíši. Nuže, moji milí přátelé, chtěl bych se vás zeptat: „Jste znovuzrozeni?“ Věřím, že mnoho set z vás je znovuzrozeno, ale já bych si přál, abyste byli všichni. Skrze víru v Pána Ježíše budeme skutečně znovuzrozeni.

Naše svědomí je od přirozenosti obtíženo vinami. O každém, kdo věří v Pána Ježíše, je možné říct, že dosáhl odpuštění hříchů. Nuže, moji milí, ti, kteří se ještě netěší z odpuštění hříchů, mohou přece vidět, jak je vzácné vědět, že se nemusíme bát ani Boha, ani smrti, ani příchodu Páně, poněvadž naše hříchy jsou odpuštěny. To všechno můžete mít a není důvodu, proč i vy byste to vše mít nemohli. Přiznejte jen před Bohem, že jste hříšníci, odsuďte se sami, složte svou naději jen a jen v Pána Ježíše a poznáte v tom okamžení, co znamená odpuštění hříchů.

To však není všechno: budete ospravedlněni. My, kteří jsme od přirozenosti hříšníci, obdržíme skrze víru nejen odpuštění, nýbrž pro tuto víru hledí na nás Bůh, jako bychom neměli ani jediného hříchu. To obdržíme skrze víru. Měl jsem tisíce hříchů. Byl jsem ubohý, bídný hříšník, jenž nezasluhoval nic jiného než zavržení a dosáhl jsem nejen odpuštění hříchů, nýbrž stojím nyní před očima Božíma tak, jako bych od kolébky až do svého 77. roku nebyl nikdy zhřešil, jako bych se ani jediného hříšného činu nedopustil a jako bych nikdy neměl ani jednu hříšnou myšlenku. Sami v sobě jsme jen bídní, ubozí hříšníci. Já sám také nezasloužil jsem si za těch 10, 20, 30, 40 let, co jsem poznal Pána Ježíše nic jiného než zavržení, odsouzení. Každý bídný hříšník, i ten nejubožejší, který skládá naději v Pána Ježíše, je ospravedlněn skrze tuto víru, Bůh s ním jedná jako se spravedlivým, poněvadž nehledí na nás samé, nýbrž spojené s Kristem, jako údy jeho těla, oděné Jeho spravedlností, třebaže jsme jen ubozí, bídní hříšníci, kteří nezasluhovali nic jiného než peklo.

Jak velký je pak pokoj v srdci a jak velká radost, když jsme došli k tomu poznání. Jak je vzácné být ospravedlněn. Není pak zapotřebí obávat se smrti, toho prvního soudu. Jako dítky Boží máme naději na neuvadlé, neporušené dědictví, o kterém píše apoštol Petr v 1. epištole 1,4. Máme naději, že obdržíme oslavené tělo jako Pán Ježíš, osvobozené od hříchu, od nemoci, nevydané více všanc smrti. A v tomto oslaveném těle budeme na věky s Pánem, pro něho žít a pracovat. Nemysleme si, že na věčnosti bude spánek, ne, my budeme pracovat, tisíckrát a miliónkrát více pracovat, než nyní pro Pána pracujeme. Věčnost budeme trávit ve službě Pánu, budeme činit jeho dílo, chválit jej, velebit a oslavovat, až uvidíme Ježíše tak, jak je, krále v jeho kráse; potom mu budeme také podobni nejenom podle těla, ale i podle duše; budeme zcela svatí a nebude v nás nalezeno nic, co by nebylo podle vůle Boží.

To je ovoce, které vypůsobí v našich duších víra v Pána Ježíše Krista.

Ku konci 5. verše čteme: „… jeho jizvami jsme uzdraveni.“ O tomto místě musím se zmínit zvláště. Význam tohoto místa osvětlí Izajáš 1,5–6, kde je o Izraeli řečeno: „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.“ Nemyslím, že za času proroka Izajáše byl tělesný stav Židů takový, jak je zde psáno. Ale jejich duchovní stav byl takový, tj. všechno bylo nemocné, vše plné ran. Z tohoto stavu budou jednou Židé vysvobozeni, až uvěří v pravého Mesiáše. Pak se naplní následující verš: „… jeho jizvami jsme uzdraveni.“ To budou pak moci říci sami o sobě. To mohou však říci také všichni, kteří věří v Pána Ježíše. Byla doba, kdy jsme milovali jen hřích a kdy jsme byli plni ran, jež nám zasadil hřích. Začátek našeho vlastního uzdravení je již učiněn. Někdo z nás snad učinil o něco větší pokroky než ostatní, ale zcela budeme uzdraveni až jednou, jednou budeme blaženi. A v očích Božích je tomu tak, jako by už věc byla přivedena k dobrému konci. Jak krásné je pomyšlení, že budeme jednou nejen podle těla, ale i podle duše podobni našemu Pánu.

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou.“ K tomu musíme především poznamenat: není tu řečeno, že vrah, jenž je veden na popraviště, zbloudil. „Všichni jsme bloudili.“ Je to řeč našeho srdce? Já sám u sebe pravím: „Bloudil jsem. Prvních 20 let svého života jsem bloudil.“ Říkáte si to všichni? Je to řeč vašeho srdce? Vy sami musíte dospět k tomu, abyste ze srdce mohli říci: Zbloudil jsem. Není však psáno: Bloudíme, nýbrž bloudili jsme. Nyní jdu cestou za Pánem, nebloudím již. Jsem však stále ubohý hříšník, jenž nezasluhuje nic jiného než trest. Není tomu ještě se mnou tak, jak by mělo být a jak bych si z celého srdce přál. Nebloudím však již, jdu cestou za svým Pastýřem.

„Každý z nás se dal svou cestou.“ Ne každý bloudí stejně. Ne všichni jsou opilci, zloději a vrahové. Ale již od přirozenosti jde každý svou cestou, místo aby žil pro Boha. Některý miluje peníze, jeho život je jediná snaha, aby měl více peněz a byl bohatší. To je jeho vlastní cesta. Druhý se snad nestará o peníze, ale světské radosti a požitky jsou jeho vlastní cestou, tou jde, místo aby žil pro Boha. Jiný opět nemá takového zájmu, ale snaží se, aby tak nebo onak se na tomto světě stal slavným mužem. Něco znamenat, to je jeho snaha, to je jeho cesta a takto hřeší proti Bohu. Jeden má to, jiný pak ono. Všichni ve svém přirozeném stavu jdou svou vlastní cestou. Jsou také mnozí, kteří se vzdělávají, aby byli učenými. To není nesprávné. Chtějí však být učenými ne proto, aby tím mohli sloužit Bohu, nýbrž aby byli ve světě váženými. To je jejich hřích. A tak hřeší jeden tím, druhý jiným způsobem: všichni, všichni, všichni, dokud nejsou znovuzrozeni, bloudí.

A jaký bude následek? Šli bychom do zahynutí, kdyby byl Bůh pro nás nepřipravil Spasitele. Proto čteme ještě jednou: „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ Náš zástupce visí na kříži, prolévá svou krev, trpí za nás muka, strasti, trápení, strach, tresty, které bychom museli nést sami. A každý, kdo nyní zcela v něj důvěřuje, ten pro něj obdrží odpuštění hříchů.

Nuže, milí přátelé, kdo z nás dosud Písmu neuvěřil, uvažte, že Pán dal vám dnes ještě možnost slyšet zvěstovat evangelium. Nepohrdejte tím, neříkejte: Jsem ještě příliš mladý. Pamatuj na to, můj milý spoluhříšníku, že je to vůle Boží, abys byl poslušen Slova Božího a abys složil naději v Pána Ježíše; a neučiníš-li tak, nevím, budeš-li mít ještě jednou příležitost, slyšet zvěst radostného poselství. A odejdeš-li z tohoto světa neobrácen, půjdeš na místo, kde je hrozně. Proto tě prosím, abys vešel, dokud jsou ještě brány milosrdenství otevřeny, – a abychom my, kteří náležíme již Pánu, svým životem dosvědčovali, že skutečně věříme v Pána Ježíše Krista, a nejen říkali, že tomu tak je. Kéž to Pán dá pro své jméno! Amen.