Kdo je Bůh, kterého uctíváš?

Kdo je Bůh, kterého uctíváš?

12. 8. 2022

Pán Ježíš často používá podobenství k tomu, aby vysvětlil duchovní skutečnosti. A obvykle nejprve ukazuje na to, co chce podobenstvím říct a teprve potom ho říká:

  • O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství. (18,9)

Pán Bůh nám tady jasně říká, kdo je podle něj spravedlivý. Není to ten, kdo si zakládá sám na sobě, na své vlastní spravedlnosti a dobrotě. Nespravedlivý nemusí být nutně člověk bezbožný či zvrácený, ale může to být někdo, je sám o sobě přesvědčen, že je spravedlivý a zakládá si na tom. Tato slova nemíří mezi lidi, kteří Boha popírají, ale míří k těm, kteří ho vyznávají. Zcela konkrétně Pán mluví o farizejích (v. 10), protože někteří z nich tolik stavěli na vlastní spravedlnosti. Pohrdali všemi, kteří nebyli tak dobří, jako oni.

  • Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18,11–12)

V těchto dvou verších nalezneme celou řadu věcí, které tento farizeus navenek rozhodně nedělal. Nebyl žádný vyděrač – tady zjevný vyděrač, tak jako byli celníci, tedy člověk, který nehlídá sám sebe a nepodřizuje se Bohu v každodenním chození s Bohem. Tento muž měl osobní kázeň. Nebyl to žádný vyděrač. Všechno do puntíku vracel, byl přesný, důkladný. Slovo, které je tu přeloženo jako nepoctivec, znamená doslova nespravedlivý. Tento člověk se rozhodně nepovažoval za nespravedlivého. Nikdy nikoho nezabil – to je častá odpověď, kterou můžeme slýchat, když s lidmi mluvíme o Kristu a o lidské potřebě odpuštění. Tento farizeus také nebyl cizoložník – rozhodně by odmítl sex s cizí ženou. Jeho „spravedlnost“ je vidět ve dvanáctém verši. Dvakrát týdně se postil a dával desátky, ze všeho, co získal, včetně bylin jako byla máta, routa nebo jiné byliny (Lk 11,42).

Tento muž na sebe mohl být hrdý. Vedle ostatních lidí určitě tak nějak vyčníval. Ale na co že to byl tento muž hrdý? Na sebe, na sebe, a znovu zase na sebe. Jeho já bylo v centru všeho. Takže klidně říká – nejsem jako ostatní lidé. Já jsem pan Někdo! Dnes je celá řada takových pánů a paní Někdo. Druzí lidé je zajímají jen do té míry, do jaké se s nimi mohou srovnávat k lepšímu. Je to jako kdyby se lidé, kteří jsou zavření ve vězení kvůli nedbalosti, povyšovali nad ty, kteří tam jsou kvůli krádežím nebo vraždám. Všichni jsou ve vězení, všichni spáchali zločin. Jistě je tady nějaká míra provinění, ale všichni jsou na stejné lodi.

  • Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. … všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (Ř 3,10–12.23)

Před Bohem jsou na tom všichni lidé úplně stejně. Před Bohem nemá nikdo žádnou výhodu a nemůže se vychloubat ničím, co sám dokázal. Boží spravedlnost není založená na lidských skutcích. Boží spravedlnost stojí na milosti a je nám zjevená v evangeliu, v Ježíši Kristu a je přijímaná vírou.

Lidská spravedlnost, kterou lidé chtějí předložit Pánu Bohu, kterou se lidé chtějí chlubit jeden druhému, je jako ohyzdné roucho, jako hadry té, jež krvácí (Iz 64,5). Je tady řeč o ženě, která má menstruaci a lidská spravedlnost je tady přirovnaná k hadrům – dnes bychom řekli hygienickým pomůckám, jimiž zachycuje své krvácení. Takto vidí Bůh naší spravedlnost.

  • Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18,13)

Hle, jak rozdílný postoj! Muž, který se neodvažuje ani pozdvihnout oči k nebi vedle muže, který hrdě předkládá Pánu Bohu, jak je ve svých očích dobrý. A tady si musíme položit jednu opravdu důležitou otázku: Jaký je Bůh, ke kterému přistupuješ?

Nabízí se nám tady silné srovnání. Bůh, k němuž se modlil farizeus, byl takovým malým bohem, který tleská lidem. Který je naprosto závislý na lidské spravedlnosti. Bůh farizea není tím Bohem, o kterém se píše v Božím Slově. Farizeův bůh čeká, až k němu člověk přijde, čeká, až mu člověk ukáže, že si opravdu zaslouží, aby ho tento bůh přijal do svého království. Farizeův bůh je výsledkem farizeových představ. Tento farizeus si nestvořil žádnou modlu, které by se chodil někam klanět. Jeho modla vznikla v jeho mysli. Je to hodně podobné, jako když si lidé dnes představují Pána Boha, jako takového hodného staříka na obláčku.

Podobně přistupuje k Bohu mnoho takzvaných křesťanů. Ale pokud člověk přistupuje k bohu, který je výtvorem jeho představ a jeho mysli, neuctívá pravého Boha v Duchu a v pravdě, nepodřizuje se živému Bohu, nemůžeme ho nazývat křesťanem. Mnohým „křesťanům“ se Bůh smrskl v jakéhosi strážného anděla, který je tady jenom pro ně, pro jejich blaho a potěšení, pro naplnění jejich potřeb a žádostí, aby se cítili dobře, aby měli z čeho čerpat energii a sílu, aby jim plnil jejich přání. Takový bůh je bohem, který všechny miluje a na nikoho se nezlobí, a v mnohém je podobný onomu staříkovi na obláčku.

K jakému Bohu v našem příběhu přistupuje celník: to je Bůh s velkým B. Celník se ani neodvažuje přiblížit ke svatyni, bojí se pozdvihnout oči k nebi a volá jediné: „Smiluj se nade mnou!“ Celník zná úplně jiného Boha než farizeus. Bůh, před kterého předstupuje, je svatý a nesnese hřích. Je to Bůh, který je plný moci a slávy, který může protrhnout nebesa a svým ohněm okamžitě zničit hříšníka. Je to Bůh, který skutečně vzbuzuje bázeň. A bázeň před Hospodinem vede k moudrosti (Př 9,10). Když poznáváme Boha takového, jaký doopravdy je, když k němu přistupujeme s úctou, která mu náleží, získáváme moudrost. Ale nestačí jenom vědět, jaký Bůh je. Farizeové znali velmi dobře Písmo a jistě by vám odříkali Boží vlastnosti, jako je svatost, sláva, moc, síla i s jejich definicemi. Ale jak to vidíme na příkladu tohoto farizea, čemu skutečně věřili, se projevovalo na jejich postoji, na ovoci jejich života.

Farizeus přistupoval k Bohu s pýchou, která pramenila z toho, co si myslel sám o sobě. Nejenom že zde byl pokřivený obraz Boha, ale z něj vyplýval také pokřivený obraz člověka. Tady můžeme dobře vidět, jak tyto dvě věci spolu souvisí – takže, čemu skutečně věříme o Bohu, se bude projevovat na tom, jak k němu přistupujeme a potom z toho vyplývá také to, jak se díváme na sebe. A platí to i opačně – náš pokřivený pohled na sebe pokřivuje naše smýšlení o Bohu. Proto viděl farizeus sám sebe ve svých očích tak dobrého a proto se celník neodvážil pohlédnout vzhůru. Celník dobře věděl o své hříšnosti, zatímco farizeus si nic takového vůbec nepřipouštěl. Celník dobře věděl, že je oddělený od Boha a že jenom Boží milost ho může zachránit, zatímco farizeus si myslel, že kvůli tomu, že dělá některé dobré věci, ho Bůh musí přijmout. Proto je Bůh celníka velký, spravedlivý, svatý, mocný a také milostivý a plný slitování, zatímco farizeův Bůh tleská člověku, straní těm, co se chovají slušně, a přijímá člověka na základě jeho zásluh.

Jak předstupujeme před Pána Boha my? Jaký je náš vlastní postoj? Jaký je náš Bůh? Je to skutečně Stvořitel a Udržovatel všeho? Je to mocný Bůh, který bude soudit nebe i zemi, jehož soud bude naprosto spravedlivý? K jakému Bohu se modlíte? Je to Bůh, jehož zjevuje Písmo nebo je to pouze výsledek vašich přání a představ?

Kéž by vám, milí čtenáři, i toto letní dvojčíslo časopisu Soli Deo Gloria posloužilo k hlubšímu poznání našeho Boha, jeho velikosti a moci a vedlo vás do hlubšího vztahu s Pánem Ježíšem Kristem.

Přidat komentář