Otče náš III. – naše bratrství

„Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří“ (Mt 23,8). Toto bratrství mezi následovníky jednoho mistra Krista vyznáváme voláním „Otče náš!“

Přistupování k Bohu vylučuje jakékoliv sobectví. Láska našeho Boha nás učí milovat ostatní. Pán Ježíš učí nás milovat všechny lidi i nepřátele a s vřelou láskou je připomínat na našich modlitbách. Vždyť sám Pán za nás, když jsme ještě byli nepřátelé, umřel. Pravá modlitba je zároveň přímluva. Modlitebník žádá dobré věci nejen pro sebe, nýbrž i pro jiné.

Ale zvlášť pamatuje na své bratry a sestry v Kristu Ježíši. Společná modlitba a vzájemná přímluva utvrzuje a rozšiřuje lásku, která je hlavním přikázáním našeho Spasitele Božím dětem, a za kterou se tak vroucně modlil, aby byla udělena jeho učedníkům (J 17,26). Kdo se modlí za jiné s voláním k Bohu „Otče můj, který jsi zároveň Otec mého bratra, tedy Otče náš“, nemůže být naplněn hořkostí proti svému bratru.

Kdo je dítkem Božím, musí také milovat dítky Boží, a podle této lásky k bratřím poznáme, kdo je dítětem Božím a kdo není. Známost nás může mýlit, vzdělání nás může mýlit, ale láska nemůže klamat, je-li to láska upřímná bez pokrytectví (Ř 12,9). V srdci každého, kdo je dítětem Božím, je rozlita Boží láska skrze Ducha svatého, který mu byl dán (Ř 5,5). Zkoumejme tedy sami sebe, kde stojíme, a naším prubířským kamenem budiž láska k bratřím. Podle této lásky zkoumejme stav své víry, neboť víra působí skrze lásku (Ga 5,6).

Nechť  je 13. kap. prvního listu Korintským naším měřítkem! Bratrské milování, čeho je schopno! Ohromné sebezapření a těžkosti podstupuje pravá bratrská láska. Ten Bůh, který je můj Otec, je i mého bratra Otec, neboť oba jsme zrozeni z Boha a nepochybně se bude mému Otci líbit, abych svého bratra miloval jako sebe samého, sloužil mu, odpouštěl mu hříchy a provinění a horlivě, usilovně a vroucně se za něho modlil.

Modlím-li se za svého bratra, za svou sestru, přednáším-li se svými těžkostmi i jejich těžkosti, s jejich žádostmi i své žádosti, mé srdce se rozšiřuje, má láska dosahuje k nebesům, přikrývá hříchy a koná divy víry a soucitu. Cítit se svým bratrem, plakat se svojí sestrou, veselit se v jejich radosti, cítit vlastní poctu, když oni jsou poctěni, zakoušet radost, když jim z očí září blaho, a upřímný zármutek, když mají žal a bol a se vším tím jít k trůnu milosti a předkládat to, jako by to byly i mé záležitosti, to je naplnění této prosby: Otče náš!

A jaké povzbuzení v tom spočívá pro mou víru! Věřím ve společenství svatých. Tisíce Božích dítek volajících „Otče náš!“ se modlí též za mne, za mou slabou víru, za mou zkroušenou duši, za mé potřeby. Modlí se za můj vezdejší chléb, za odpuštění mých hříchů, modlí se, abych byl zbaven pokušení i hříchu. Jaké je to povzbuzení pro dělníky Páně! Rozšíření Božího království není jen mou starostí, ale tisíce mých bratří má stejnou prosbu, tisíce mých bratří chce světit Boží jméno a chtějí se podrobit Boží vůli.

V tom společenství svatých spočívá silná moc, které se ďábel bojí a které se leká svět. Naše přímluvy se scházejí v nebi. Tam je náš střed, tam u Božího trůnu dojdou všechny naše touhy naplnění. Bratři, sestry! Bůh je náš společný Otec – jsme jeho rodina – jsme jeho vlastní děti – a svoji vlastní bratři a sestry. Přimlouvejme se za sebe. Modleme se společně v lásce; naše prosby a naše přímluvy Otec rád vyslyší. Milujme se, snášejme se, odpouštějme si, služme si – a to vše kvůli svému láskyplnému, dobrotivému a milosrdnému Otci a kvůli svému prvorozenému bratrovi Pánu Ježíši Kristu, v němž jedině smíme jedním hlasem, jedním zvukem, který je tak rád slyšen v nebi, volat, vzdychat, zpívat, modlit se, cítit: „Otče náš!“