Když bůh spí...

Minulý týden se na internetu objevilo „Ohlédnutí za pontifikátem Benedikta XVI. z protestantské perspektivy“, pod nímž je podepsán kazatel Církve bratrské, ThDr. Pavel Černý, Th.D., bývalý dlouholetý předseda a místopředseda Ekumenické rady církví v ČR (článek naleznete na portálu Christnet). Černý, který je také předsedou studijního odboru výše zmíněné církve, předsedou Sdružení evangelikálních teologů a učitelem praktické teologie a misiologie na Evangelikálním teologickém semináři, v něm označuje odstupujícího římského biskupa za skvělého biblistu a teologa, začleňuje ho takřka do jedné řady s konzervativními evangelikálními teology a jakoby se snažil ve čtenáři vzbudit dojem, že římský biskup vlastně prosazoval reformační heslo Sola Scriptura (Jedině Písmo).

Dobrou odpověď na tyto zvláštní názory nabídl sám římský biskup ve své řeči při poslední veřejné audienci. Tento „skvělý biblista“ svým téměř dvěma stům tisícům posluchačů sdělil, že během jeho pontikátu, to občas vypadalo, že bůh spí (viz článek na iDnes.cz).

Škoda, že tento „obhájce konzervativních hodnot“ zrovna nepromlouval „ex cathedra“ – vždyť bychom tu jinak mohli mít nové neomylné dogma „spícího boha“. Každý musí posoudit sám, zda taková slova ukazují na vynikajícího biblistu, zda za nimi lze vidět kvalitní exegetickou práci. Nejednalo se, pravda, o kázání, ale o „emotivní řeč na rozloučenou“, ale nezapomínejme na slova Pána Ježíše, že ústa mluví, čím srdce přetéká (Mt 12,34).

Možná se vám ale vybaví slova Písma:

• Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí! (1 Kr 18,27)

Že by? Ano, Bible mluví o spícím bohu. Problém asi nastane v okamžiku, kdy začneme zkoumat kontext tohoto sarkastického verše. Boží prorok Elijáš se v něm posmívá uctívačům model, baalovým prorokům a vyzývá je, aby probudili tohoto svého spícího boha.

A tak najednou stojíme před otázkou, kam tedy máme zařadit odstupujícího římského biskupa, když jeho bůh čas od času spí (nebo se dle jeho slov nedívá)… Pavel Černý v tom má jasno. A díky reformačnímu principu Sola Scriptura v tom mohou mít jasno i obyčejní křesťané. Vždyť samotné Písmo nám říká:

…nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce… (Ž 121,4-5)

A kdyby snad slova našeho tisku byla nevěrohodná, můžeme se podívat na jiné prohlášení tohoto „skoro evangelikálního“ římského teologa. Jeho výzvu najdeme snad na každé nástěnce v římskokatolickém kostele nebo na katolické faře. Jedná se to vyhlášení plnomocných odpustků, které římský biskup vyhlásil u příležitosti Roku víry. Co zde stojí? Mimo jiné zde najdeme (všechny podmínky pro získání plnomocných odpustků jsou na stránkách Radia Vatikana):

…že plnomocné odpustky získá každý, kdo … s upřímnou lítostí vyzná své hříchy ve svátosti smíření, přistoupí k eucharistii a pomodlí se na úmysl Svatého otce, … navštíví místo určené místním biskupem, kde se zúčastní mše svaté nebo se zde alespoň zdrží k rozjímání zakončeném modlitbou Otče náš, vyznáním víry a modlitbou k Panně Marii, apoštolům či patronům daného místa.

V tomto světle je skutečně smutné, že Pavel Černý vyhlašuje blízkost evangelikálního křesťanství s římskokatolickým modlářstvím, které je z obou výše uvedených prohlášení patrné. Evangelium Kristovo zjevené v neomylném slově Božím vede k naprosto odlišným věcem, než k jakým vede evangelium římského katolicismu, zastupovaného římským biskupem, který je rouhavě označován jako „svatý otec“.

• Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1 Te 1,9-10)

To je evangelium, slovo pravdy – pravdy, která osvobozuje od uctívání model a spoléhání se na člověka. To je evangelium, které dovedlo mnoho mučedníků na hranice podpalované římskokatolickou církví (čtěte Komenského Historii o těžkých protivenstvích církve české). Boží mužové z naší historie jako byli Jan Milíč z Kroměříže, Jan Hus, Jan Rokycana nebo Jan Amos Komenský (a mnoho dalších) rozpoznávali v úřadu římského biskupa postavu antikrista. A nemusíme zacházet ani tak daleko do historie – podívejme se na fotografii z doby poměrně nedávné (r. 1921) – jedná se o fotografii z archivu Církve bratrské a jsou na ní mladí muži z této církve na schodech sboru, kde je dnes Pavel Černý kazatelem. V rukou mají transparenty, na nichž můžeme zřetelně číst: Váš papež je antikrist, syn zatracení.

Co se změnilo, za těch necelých sto let? Změnil se úřad římského biskupa? Už zde není neomylný mocnář, který si říká „svatý otec“ a jehož mnozí (včetně Černého) oslovují „vaše svatosti“ (nebo dokonce „vaše svátosti“, jak včera zaznělo z úst redaktorky Českého rozhlasu)? Změnila se dogmata římské církve? Byla snad odvolána prokletí vztažená na ty, kdo věří ve spasení pouhou vírou? Ne, nic takového.  Články Tridentského koncilu nerozlučně patří do tradice katolické církve, která touto tradicí měří Slovo pravdy. Katolická církev stále usiluje o moc a vliv, a v naší zemi to můžeme v posledních měsících vidět velmi zřetelně.

Co se tedy změnilo? Jedno možné vysvětlení zní, že Bůh mnoha evangelikálů se změnil! Změnil se ve stejného boha, o jakém mluvil římský biskup – je to spící bůh falešného náboženství, spící bůh náboženského relativismu, spící bůh společenské a akademické přijatelnosti, spící bůh politické korektnosti. Proto evangelikálové mlčí. Jistě zde dobrou práci udělalo mnohamiliardové „držhubné“ – jak někteří hanlivě nazývají tzv. odškodnění církví, jímž si katolická církev za peníze daňových poplatníků koupila po penězích dychtící evangelikální církve (mimochodem, dle slov kardinála Duky to byl právě Pavel Černý, kdo se o to nejvíce zasloužil).

• Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Ž 33,18) 

Kéž nám Hospodin dá, abychom se probudili z této náboženské lhostejnosti, činili pokání a znovu začali hledat pravdu, milovat pravdu, kázat pravdu a žít pravdu.