Láska, která přísně vychovává (Žd 12,4-6)

Všichni jsme to už zažili: nový věřící plný radosti vstoupí do sboru. Zpočátku je všechno v pořádku a všichni jsou z jeho spasení nadšeni. Pak ale přijde zkouška. Může to být nemoc, ztráta zaměstnání nebo problém ve vztahu, nejčastěji s někým v církvi. Dotyčný začne vynechávat shromáždění a vyhýbat se těm, kdo se s ním pokoušejí setkat. Zanedlouho je zpátky ve světě, zahořklý vůči křesťanům a zahořklý vůči Bohu. Co se to stalo? Různých spolupůsobících příčin může být mnoho, ale hlavní příčinou jeho duchovního selhání bylo to, že nepochopil nebo správně nereagoval na Boží výchovu. Nebude-li nikdy činit pokání a nepodřídí-li se opět Bohu, je možná jedním z těch, které znázorňuje semeno padlé na kamenitou půdu (Lk 8,13). Ti napřed „s radostí přijímají slovo“. To v nich ale nezakoření, a proto „věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají“.

Učení o tom, jak Bůh ve své lásce přísně vychovává své děti, patří mezi ty biblické pravdy, které mají, pokud je správně chápeme a uplatňujeme, největší praktický přínos pro náš život. Pokud je nechápeme, neobstojíme, když na nás přijdou zkoušky – jakože určitě přijdou. Jak jsme viděli, autor listu Židům se snaží své čtenáře připravit na to, aby vírou vydrželi v pronásledování, které je podle všeho na spadnutí. Už „museli podstoupit mnohý zápas s utrpením“, mimo jiné urážky, vězení a nezákonné zabavení majetku (10,32-34).

Přesto potřebovali ještě vytrvalost (10,36). Po výzvě, aby vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), a to tak, že budou upírat pohled na Ježíše a jeho utrpení, jim nyní autor vysvětluje, jak Bůh z lásky přísně vychovává své děti. Tento text pokračuje až do verše 12,11, ale z časových důvodů se pro dnešek musíme omezit jen na 12,4-6. Abychom jako křesťané obstáli v boji se zlem, musíme rozumět učení Písma o tom, jak Bůh z lásky přísně vychovává své děti.

1. Křesťanský život je tuhý boj na život a na smrt proti silám zla (12,4).

Autor přechází od metafory maratónského běhu (12,1-3) k metafoře utkání zápasníků či boxerů. Řecké slovo přeložené zde jako „zápas“ je příbuzné se slovem „antagonista“. Starověcí rohovníci nenosili vycpané rukavice jako dnešní boxeři. Ale i s těmito rukavicemi nezřídka uštědří boxer svému soupeři tak tvrdou ránu, že mu způsobí mohutné krvácení a někdy i smrt. Člověk by se nerad dostal do ringu, pokud není připraven na boj se silným protivníkem, který je odhodlán srazit vás k zemi.

Když autor svým čtenářům říká, že v jejich zápase s hříchem ještě nedošlo na krveprolití, myslí tím, že zatím žádný z nich nezemřel jako mučedník. Staví to do kontrastu s tím, co před chvílí řekl o Ježíši, který prolil svou krev na kříži. Mezi řádky přitom naznačuje, že je tato krajní zkouška možná zanedlouho čeká také. Ale ať už pro svou víru doslova zemřeli nebo ne, obraz je jasný: křesťanský život je tuhý boj na život a na smrt proti mocným silám zla, který může skončit mučednickou smrtí. Autor personifikuje hřích tím, že o něm mluví jako o našem protivníkovi. Hřích je naším protivníkem dvojím způsobem:

A. Někdy je nepřítelem zlo ve světě, které vede boj proti Božímu lidu.

Autor právě vylíčil některé příšerné věci, které potkaly svaté ze Starého zákona: výsměch, bičování, okovy, vězení, kamenování, řezání pilou, popravy mečem (11,35-37). To všechno se jim přihodilo, protože zlí lidé nenávidí ty, kdo hlásají Boží spravedlnost a žijí podle ní. Jak vysvětluje Jan: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ (J 3,20). Pokud žijete tak, že posloucháte Boha, odráží váš život Kristovo světlo do hříšných životů druhých. Sotva budete pan Populární nebo paní Oblíbená! Ježíš nás varoval na rovinu: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (J 15,19).

B. Někdy je nepřítelem zlo ve mně, které vede boj proti Boží svatosti.

Pavel vysvětloval: „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete“ (Ga 5,17). Petr nás vyzývá: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši …“ (1Pt 2,11). I když se vírou v Krista stáváme novým stvořením (2K 5,17), intenzivní hříšné touhy těla tím nejsou vymýceny. Hříchem, který hrozil konkrétně adresátům listu Židům, bylo to, že v nebezpečí pronásledování opustí víru v Krista. Tomuto pokušení, vedle dalších hříšných tužeb, čelíme my všichni. Jde ovšem především o to, že křesťanský život není výlet nedělní školky! Je to tuhý boj proti silám zla jak kolem nás, tak v nás.

C. Mým úkolem je vzdorovat silám zla a bojovat proti nim, ať pocházejí z kteréhokoli zdroje, i kdyby mě to mělo stát prolití mé krve.

Ježíš jasně řekl, že povolání ke spasení je povoláním k tomu, abychom přišli o život: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej“ (Mk 8,34-35). Nezapomínejte, že vzít na sebe svůj kříž neznamenalo nosit na krku řetízek s přívěskem. Člověk, který na sebe vzal svůj kříž, byl člověk, který byl veden k popravě. Tak že Ježíš nás předem varoval, že povolání k tomu, abychom ho následovali, je povolání do bitvy, které znamená smrt přinejmenším pro naši hříšnou přirozenost. A může zahrnovat také utrpení až po mučednickou smrt.

Myšlenka zápasu s hříchem a vzpírání se mu až do krve jednoznačně vyvrací učení, které říká, že „pokud zápasíte, nespoléháte se“. Podle tohoto učení je jakékoli úsilí z vaší strany projevem těla. Život v Duchu údajně spočívá v tom, že člověk věci pustí z rukou a pustí k nim Boha. Samozřejmě, že se na Boha musíme spoléhat a bojovat v jeho síle, ale zároveň jsme to my, kdo musí zápasit a vzdorovat hříchu (Tt 2,12). V této bitvě není místo pro lenost či nečinnost. Izraelci museli spoléhat na Boha, ale také museli jít do boje a válčit s nepřítelem. Musíme se tedy spoléhat na Boha, ale také vzdorovat hříchu a bojovat proti němu. A pasivně se bojovat nedá!

D. Abych obstál v zápasu se zlem, musím se na své zkoušky dívat ze správného úhlu.

Autor říká: „Když se podíváte na ty, kdo byli kamenováni, řezáni pilou a popravováni mečem, tak byste na tom mohli být mnohem hůř, než jste! Možná ještě budete nuceni prolévat vlastní krev, ale zatím na to nedošlo. Jestliže ve zkouškách, kterými procházíte teď, opustíte víru v Krista, co budete dělat, až začne téct krev?“

Z toho si můžeme odnést praktické ponaučení: dokud pro svou víru nesnášíme strašlivé mučení a nehrozí nám, že budeme popraveni, vždycky najdeme takové, kteří to mají ještě daleko těžší než my. Když oni mohli obstát v horší situaci, můžeme my obstát v naší situaci.

E. Motivací k tomu, abych vytrval v zápase, i kdybych měl prolévat vlastní krev, je pomyšlení na Spasitele, který prolil svou krev za mne.

Autor právě řekl: „Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu“ (Žd 12,3). Ježíš si utrpení, natož smrt, nezasloužil ani trochu, protože byl bez hříchu. Naproti tomu my všichni bychom si zasloužili mnohem víc utrpení, než kolik nás ho skutečně potkává, kdyby nám Bůh měl odplatit za každý hřích, kterého se dopustíme. A tak místo abychom si na své utrpení stěžovali nebo kvůli němu Bohu hrozili pěstí, pomysleme raději na Ježíše, který trpěl jako nevinná oběť místo nás. Pomysleme na to, co bychom si zasloužili, kdyby nám měl Bůh dopřát dokonalou spravedlnost. Snášejme vírou to, co nás Bůh nechává vytrpět, s pohledem upřeným na Ježíše.

Jak získat porozumění, které potřebujeme, abychom se dokázali podrobovat Boží láskyplné přísné výchově? Autor se nám právě chystá ukázat, že:

2. Abychom my, totiž Boží děti, dokázali snášet útrapy zápasu, dostali jsme Písma (12,5a).

Autor pokračuje: „Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny…“? Potom cituje Přísloví 3,11-12 ze Septuaginty. Text Septuaginty se liší od hebrejského textu, jehož závěr v překladu zní: „… jako otec [domlouvá] synu, v němž nalezl zalíbení.“ Jak už jsem vysvětloval dříve, v hebrejském textu původně nebyly vyznačeny samohlásky. Podle toho, jaká samohlásková znaménka k souhláskám doplníme, může vyznačená část verše znít „jako otec [domlouvá] synu“ nebo „aby způsobil žal synu“. Učenci, kteří Starý zákon překládali do řečtiny, to pochopili v tom druhém smyslu a rozhodli se použít sloveso „bičuje“. (Georg Bertram: Theological Dictionary of the New Testament [Eerdmans], ed. Gerhard Kittel, sv. 5., s. 609.) Zde mi ale jde o to, že autor cituje tuto část Písma a říká, že je adresována přímo jeho čtenářům jakožto Božím synům. Všimněme si:

A. V praxi nebudeme schopni žít podle Písma, pokud nejsme znovuzrozené Boží děti.

Text přísloví adresuje autor Božím „synům“ (či „dětem“; mužský rod je použit proto, že dědictví přecházelo na syny, viz 12,8). Bible učí, že nikdo není Božím dítětem od narození, ale pouze od nového narození skrze víru v Ježíše Krista (J 3,1-16). Pavel napsal: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši“ (Ga 3,26). Pokud nejsi Božím dítětem skrze víru v Krista, nevztahuje se na tebe Boží láska a přísná výchova, ale jeho hněv a soud. Musíš tedy začít tím, že uvěříš v Ježíše Krista jako v toho, kdo tě zachránil před Božím soudem.

B. V praxi nebudeme schopni žít podle Písma, pokud ho neznáme nebo jsme ho zapomněli.

„A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům…“ Některé překlady tuto větu chápou jako řečnickou otázku: „Což jste zapomněli…“? Ale ať už člověk zapomněl, co Písmo učí, nebo si to v první řadě nikdy nezjistil, výsledek je týž: neuplatní to v každodenním životě. Když přijdou zkoušky, bude reagovat v souladu se svým kulturním pozadím a se svým typem osobnosti, a ne tak, jak mu Bible říká, že by reagovat měl.

C. V Písmu k nám jakožto ke svým dětem mluví Bůh, aby nás povzbudil a přivedl na správnou cestu.

Autor nazývá tyto verše z knihy Přísloví „napomenutí“ (KMS, KR). Totéž slovo je někdy, v závislosti na kontextu, překládáno jako „povzbuzení“ (NBK, srovnej ČEP). Jak říká Pavel Timoteovi: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16-17). Podstatné jméno přeložené zde jako „usvědčování“ je příbuzné se slovesem přeloženým v Židům 12,5 jako „kárá“. Znamená to přesvědčovat o nesprávnosti jednání. Autor listu vytáhne tento verš z Přísloví 3 a řekne: „Tohle Bůh říká vám jako svým synům.“ Co říká Písmo, říká Bůh nám osobně. Když čtete Bibli, proste Boha, aby vám ukázal, jak se na vás vztahuje v oblastech, ve kterých potřebujete usvědčování a nápravu, abyste byli náležitě připraveni ke každému dobrému činu. Podívejme se na tyto verše a na to, co učí o jeho výchově:

3. Písmo učí, že Bůh ve své lásce přísně vychovává všechny své děti (12,5b-6).

Pokud jde Boží výchovu, všimněme si čtyř věcí:

A. Abychom na sebe správně vztáhli Boží výchovu, musíme pochopit, jak se liší od jeho trestu.

Boží trest pramení z jeho hněvu nad hříchem, zatímco jeho výchova pramení z jeho lásky k jeho dětem. V trestu jedná Bůh jako Soudce, ve výchově jako Otec. Řecké slovo přeložené jako „kázeň“ (KMS, NBK: „výchova“) znamená „výchova dětí“. Hříšník, který je trestán, splácí své hříchy. Za nás, kteří jsme vychováváni, je splatil Kristus. Trest plní Boží nárok na spravedlnost. Jeho účelem není náprava. Ve výchově nejde o spravedlnost, protože Kristus jí už dosáhl. Výchovou Bůh napravuje naše chyby a hříchy a rozvíjí v nás svou svatost.

Někdy může Boží výchova bezprostředně souviset s konkrétním hříchem jeho dětí. Jindy ale není následkem konkrétního hříchu, ale usiluje spíš o růst k dospělosti. Výchova sice ne vždy odstraňuje následky našeho hříchu – stále sklízíme, co jsme zaseli – Bůh je ale často zmírňuje svou milostí, když činíme pokání. Když pokání nečiníme, může být jeho výchova velmi tvrdá („bičuje“), až po fyzickou smrt (1K 11,29-31). Když Boží dítě zhřeší, neztratí sice spasení, ale může přijít o odměny (1K 3,14-15).

B. Abychom na sebe správně vztáhli Boží výchovu, nesmíme ji znevažovat.

Znevažovat Boží výchovu znamená mávnout nad ní rukou, jako by to byl prostě osud nebo smůla. Znamená to neuvědomovat si Boží řízení a jeho osobní péči ve všem, co nás potkává, od maličkostí po důležité věci. Nic se nám nestane náhodou. Bůh má pod kontrolou každou podrobnost našich životů, dokonce má spočítány i všechny vlasy na našich hlavách. Když věřícího potká zkouška a on na ni reaguje stoicky jako fatalista, znevažuje Boží výchovu. Když zatne zuby a vydrží to, aniž by ve zkoušce viděl Boží ruku vedenou jeho láskou, znevažuje Boží výchovu. Pokud si zkoušku nevezme k srdci, nezkoumá s modlitbou sám sebe a neprosí Boha, aby mu skrze ni pomohl růst, znevažuje Boží výchovu.

Když Šebovci a posléze Kaldejci napadli a povraždili Jóbovy služebníky a ukradli jeho stáda, Jób nehulákal: „Tak Šebovci a Kaldejci?! Ti lumpové! Já jim ukážu!“ Když jinou skupinu jeho služebníků a stád zasáhl blesk a zabil všechny až na jednoho, Jób si nezoufal: „Taková smůla!“ Když všech jeho deset dětí zahynulo v domě, který zbořilo tornádo, Jób nepokrčil rameny: „To už se tak někdy stává.“ Naopak vnímal hříšné činy zlých lidí i působení neosobních přírodních sil jako něco, co přichází přímo od Boha. Bezprostřední příčinou byl satan, ale Jób řekl: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Jób 1,21; srovnej 2,10).

Přišel jsem na to, že je snazší vidět Boží ruku v tom, když udeří těžké zkoušky, než když se vyskytnou drobnější potíže, takže mám větší sklon znevažovat Boží výchovu při oněch mnoha menších nepříjemnostech, které mě potkávají. Například jedu pozdě na schůzku a doprava je horší než obvykle. Místo abych se na to díval tak, že mi Bůh ve své lásce nabízí příležitost cvičit se v trpělivosti, soptím nad dopravní zácpou. Nebo mám víc práce, než můžu stihnout, a do toho se složím s rýmou. Místo abych v tom spatřoval Boží ruku, říkám si: „No bezva! Jak to teď mám všechno udělat?“ Mohou to být ukňourané děti nebo necitlivá poznámka vašeho partnera. Mohou to být potíže s autem nebo nepříjemné jednání s neodbytným obchodním zástupcem. Abychom rostli ve zbožnosti, musíme každou zkoušku vnímat jako prostředek Boží přísné výchovy, jako příležitost k tomu, abychom se mu učili důvěřovat, kterou nám ve své lásce ušil přesně na míru. Neznevažujme tyto zkoušky!

C. Abychom na sebe správně vztáhli Boží výchovu, nesmíme kvůli ní klesat na mysli.

Klesat na mysli, když nás Bůh vychovává, znamená mít toho dost a chtít to vzdát. Znamená to upadnout do deprese a zoufat si, jako by nás Bůh opustil. Jak autor dále ukazuje, naše zkoušky jsou ve skutečnosti důkazem, že nás Bůh miluje a že jsme jeho děti. Ale člověk, který klesá na mysli, to ztratil ze zřetele. Je soustředěný na sebe, pohlcený svými zkouškami do té míry, že je nedokáže vidět z Božího hlediska a nevidí v nich Boží záměr. Stejně jako Jákob vidí jen samé takové věci, o kterých může prohlásit: „To všechno na mne dolehlo!“ (Gn 42,36). Ale Bůh to všechno ve skutečnosti dělal pro Jákoba. Zbožný postoj se odráží v Josefově pohledu na to, že ho bratři nenáviděli a prodali do otroctví: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid“ (Gn 50,20). Konečně:

D. Abychom na sebe správně vztáhli Boží výchovu, musíme pamatovat na to, že s námi vždy jedná s láskou, dokonce i tehdy, když na nás musí být přísný.

„Koho Pán miluje, toho přísně vychovává…“ Možná se zeptáte: „Copak Bůh nemiluje každého?“ Biblická odpověď zní: „Ne každého ve stejném smyslu.“ Abych to k něčemu přirovnal, já například mám rád děti. Myslím si, že děti jsou prostě báječné. Ale mám-li říct pravdu, své děti mám rád mnohem víc, než jak mám rád ostatní děti. Bůh miluje své děti zvláštním způsobem. Jeden ze způsobů, jak nám tuto lásku dává najevo, je ten, že nás vychovává. Když byly naše děti malé, občas jsem v nákupním středisku viděl děti, které se nechovaly, jak se sluší a patří. Když to byly děti někoho jiného, nekáral jsem je. Ale když zlobily moje děti (což se jim příležitostně také stávalo!), pokáral jsem je, protože je mám rád a chtěl jsem, aby se naučily podřizovat patřičné autoritě. Někdy jsem udělal chybu, když jsem je káral v nervozitě nebo v hněvu. Bůh ale jako náš nebeský Otec nikdy nedělá chyby. Vždycky nás kárá z lásky k nám a pro naše dobro, „k podílu na své svatosti“ (12,9).

Někteří z vás měli otce, kteří se na vás dopouštěli násilí. Pro vás to bude těžší, naučit se důvěřovat Boží lásce, když vás vychovává. Jeho výchova někdy může být velice tvrdá, jak naznačuje slovo „bičuje“. Všimněte si ale, koho bičuje: „každého, koho přijímá za syna“. Řecké slovo přeložené jako „přijímá“ znamená „vítá“ či „s potěšením přijímá“. A nebičuje některé své syny, ale všechny, které přijímá za své syny. To znamená jak zbožné syny, kteří žijí v jeho blízkosti, tak nezodpovědné syny, kteří jsou ve víře nezralí.

V téhle věci ale musíme uplatnit víru. Když se v životě setkáme s tvrdou Boží výchovou, satan začne našeptávat: „Tak takhle s tebou zachází ten tvůj milující Bůh, co?“ Pokud nás přiměje pochybovat o Boží lásce nebo o jeho svrchovanosti v naší situaci, podaří se mu odtáhnut nás od našeho milujícího nebeského Otce. Kdosi moudře řekl: „Neposuzujte Boží lásku podle své situace. Posuzujte svou situaci podle Boží lásky.“

Vzpomeňte si na Josefa, který se následkem zrady svých bratrů stal otrokem v cizí zemi a skončil ve vězení, protože jednal správně a vzepřel se, když mu nadbíhala vdaná žena. Ten mohl snadno hořce pochybovat o Boží lásce a péči, zvláště během těch dvou let, kdy si nejvyšší číšník nevzpomněl na to, aby se o jeho situaci zmínil před faraónem. Josef ale vírou lpěl na Boží lásce a dobrotě a na jeho svrchovanosti nad každou situací. To, jak se Josef ve svých zkouškách spoléhal na Boha a podřizoval se mu, je pro nás příkladem, jak máme reagovat na Boží láskyplnou přísnou výchovu.

Závěr

Elisabeth Elliotovou připravily o jejího prvního manžela, Jima Elliota, oštěpy Indiánů z kmene Auků. Druhého manžela, Addisona Leitche, jí vzala rakovina. V projevu na konferenci misijní organizace Urbana Missions v prosinci 1976 vyprávěla, jak jednou ve Walesu viděla ovčáka a jeho psa, kteří shromáždili stádo ovcí a nahnali je po rampě do nádrže s dezinfekcí, v níž se musely vykoupat. Ovce se snažily vyškrábat ven, ale pes na ně vrčel a chňapal jim po čumácích, aby je zatlačil zpátky. Když se beranům už už podařilo z nádrže vylézt, vzal jejich pastýř dřevěný nástroj, kterým je uchopil za rohy a mrštil s nimi zpět do nádrže, kde je znova několik vteřin přidržel pod hladinou dezinfekčního roztoku. Paní Elliotová se zeptala ovčákovy manželky, jestli ovce chápou, co se s nimi děje. „Nemají ponětí,“ zněla odpověď. „V životě se mi přihodilo leccos,“ pokračovala paní Elliotová, „díky čemu jsem se dokázala velice přesně vcítit do toho, co prožívaly ty ubohé ovce – nedokázala jsem si představit jediný důvod, proč se mnou můj Pastýř, kterému důvěřuji, zachází tak, jak se mnou zachází. A on mi žádné vysvětlení ani nenaznačil.“ Zdůraznila ale, že přesto musíme svému Pastýři důvěřovat a poslouchat ho, s vědomím, že mu na srdci leží naše nejlepší dobro. Jak uvidíme v příští lekci (12,9), na Boží láskyplnou přísnou výchovu musíme reagovat tak, že se mu s úctou podřídíme, a budeme mu důvěřovat jako svému milujícímu a svrchovanému nebeskému Otci. Abychom obstáli v boji se zlem, musíme rozumět učení Písma o tom, jak Bůh z lásky přísně vychovává své děti. A potom, ať je to zkouška menší či větší, se mu musíme ve víře podřídit a brát přísnou výchovu jako projev jeho lásky.

Otázky k diskuzi

1. Někdo přetrpěl těžkou zkoušku a nyní pochybuje o Boží lásce. Jakou pastýřskou radu byste mu dali?

2. Uveďte některé konkrétní způsoby, jak znevažujeme Pánovu výchovu.

3. Jak může sklíčený člověk znovu získat naději? Viz Žalmy 42 a 43.

4. Jak věřící pozná, jestli jeho zkouška souvisí s nějakým hříchem nebo jestli má za účel jenom to, aby vyrostl v milosti?