Milost vede k očekávání (Tt 2,13)

• Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2,11-13)

Podstatná část druhé kapitoly je věnovaná zdravému učení, které je aplikované na jednotlivé skupiny lidí ve sboru – na starší muže, starší ženy, mladší muže, mladší ženy, otroky. Pavel vysvětluje, jak má vypadat křesťanský život, který bude dělat čest učení našeho Spasitele Boha (Tt 2,10). A hned na to navazuje také doktrinálním vysvětlením.

Pavel začíná tím, že se zjevila Boží milost, zachraňující milost. Velmi jasně ukazuje, že milost zachraňuje. Petr připomínal církvi v Jeruzalémě, že židé i pohané jsou spaseni milostí našeho Pána Ježíše Krista (Sk 15,11).

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. (Ef 2,8)

Milost zachraňuje. Boží milost je aktivní a koná své dílo v těch, kteří jsou mrtví pro své viny a hříchy. Boží milost probouzí k životu, dává světlo, pozvedá, dává nové srdce, které už není kamenné, není ve tmě, ale je měkké, masité, schopné věřit v Pána Ježíše Krista a činit pokání. To je dílo Boží milosti. To nemůže udělat žádný člověk a žádný člověk k tomu nemůže přispět svými zásluhami nebo jakýmkoliv skutkem. To je něco, co musí udělat Bůh sám skrze milost. Ale tady dílo Boží milosti ani zdaleka nekončí.

Dvanáctý verš mluví o tom, že Boží milost, kromě toho, že zachraňuje, také vychovává. Dílo Boží milosti se neomezuje jenom na záchranu hříšníka, ale pokračuje také proměnou hříšníka. Minule jsme viděli, že kde není dílo proměny, není ani dílo záchrany. Záchrana nemůže být bez proměny a opravdová proměna života nemůže být bez záchrany. Ve stejné míře jako je Boží milost zachraňující, je tato milost také proměňující. Skrze milost jsme posvěcováni a rosteme do podoby Pána Ježíše Krista.

Člověk nemůže mít Krista jako Spasitele, pokud není Kristus také jeho Pánem. Jestliže Kristus nevládne nad životem člověka, jestliže se člověka ochotně a z lásky nepodřizuje Ježíši Kristu, potom takový člověk není zachráněn pro věčnost – a je jedno jestli si to třeba sám o sobě myslí nebo to vyznává nebo to o něm říkají druzí. Ale milost nás nevychovává jenom ke svatosti, ale vede nás také k očekávání Kristova druhého příchodu.

Zachraňující milost nejenom zachraňuje, ale také vychovává. Vychovává ty, které zachraňuje a vychovává je ke zbožnému a svatému životu v přítomnosti. Podívejte se na konec dvanáctého verše, který mluví o tom, že milost nás učí žít v tomto věku. Kdybychom procházeli Novým zákonem, viděli bychom, že stále znovu nám předkládá jenom dva věky: věk přítomný, nynější a věk budoucí. Žijeme v tomto nynějším věku a jsme vychováváni Boží milostí, abychom se v tomto věku zřekli bezbožnosti a světských vášní a žili rozumně, spravedlivě a zbožně. Když Pán Ježíš mluvil o hříchu proti Duchu svatému, řekl, že kdo by mluvil proti Duchu:

• … tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. (Mt 12,32)

V 1K 10,11 Pavel mluví o tom, že nás zastihl přelom věků. Ale z tohoto nynějšího věku jsme vysvobozeni Ježíšem Kristem, který vydal sám sebe za naše hříchy (Ga 1,4). A když Pavel mluví o spasení z milosti, říká, že má nadcházejícím věkům prokázat:

• … jak nesmírné bohatství milosti je v jeho [Boží] dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Ef 2,7)

Žijeme v nynějším věku a očekáváme věk budoucí. Už nepatříme nynějšímu věku, ale byli jsme z něj vysvobozeni. Proto nás Písmo ujišťuje, že naše občanství není pozemské, ale nebeské. Už nepatříme do tohoto světa, ale byli jsme z něj vytrženi a přeneseni do království Božího syna (Ko 1,13). Proto také ve stejném listu čteme:

• Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1-2)

Jsme sice ponecháni ve světě, abychom byli svědectvím o Boží milosti a abychom hlásali mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2,9), ale nepatříme do tohoto světa. Náš život, naše smýšlení, naše jednání, naše postoje, naše očekávání – to všechno má ukazovat na to, že patříme budoucímu, přicházejícímu věku. O tom je první část druhé kapitoly Titovi a ve třináctém verši je vysvětlení: Stejná milost, která nás zachránila, nás učí žít svatě v tomto věku, tedy učí nás už nyní žít podle standardů přicházejícího věku, a tatáž milost nás také učí žít v očekávání tohoto přicházejícího věku.

Všimněte si, že posvěcení ve verši dvanáct je druhou stranou mince očekávání z verše třináct. Co tím chci říct? Jednoduchou věc: stejně jako jsme mluvili o tom, že kde není posvěcení, není se vší pravděpodobností ani spasení, právě tak musíme mluvit také o tom, že kde není očekávání slavného příchodu Pána Ježíše Krista, ani tam se vší pravděpodobností není dílo milosti, která nejenom posvěcuje, ale především zachraňuje. Kdo je zachráněn z tohoto nynějšího věku, vyhlíží a očekává příchod budoucího věku, příchod Krále slávy, příchod Spasitele, kdy bude naše spasení naplněno a my vykoupeni tělesně.

Podívejte se do 1. Tesalonickým 1. Pavel napsal dopis mladé církvi, kterou před nemnoha týdny založil. V Tesalonice bylo skutečné probuzení. Lukáš ve Skutcích 17 říká, že uvěřili někteří Židé, kterým Pavel zvěstoval evangelium v synagoze, a také:

• … velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin. (Sk 17,4)

Zástupy lidí, Židů i pohanů, se staly křesťany. Tito lidé přijali Boží slovo, uvěřili v Ježíše Krista, narodili se z Ducha svatého. Pavel nepochybuje o jejich vyvolení (1Te 1,4). Jak popisuje jejich křesťanský život?

• Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,9-10)

Život křesťanů z Tesaloniky byl svědectvím pro lidi kolem nich a nejenom v Tesalonice, ale v celé Makedonii (viz 1Te 1,8). Lidé mluvili o jejich obrácení, tedy o tom, jak do jejich životů přišla milost, která zachraňuje – ukázala se Boží milost, která přináší spásu. Tito lidé byli zachráněni, takže se obrátili od model k Bohu. Ale tam dílo Boží milosti neskončilo – oni sloužili Bohu živému a skutečnému. Dílo spasitelné Boží milosti pokračovalo v posvěcení. Křesťané v Tesalonice začali žít jako lidé Kristova království, žili z moci přicházejícího věku. Co jiného znamená, že sloužili Bohu živému a skutečnému, než že každý den přinášeli sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou (Ř 12,1). To byla jejich bohoslužba – jejich posvěcení, jejich svatý život, jejich růst ve svatosti a zralosti byl službou, ve které Bůh sám nacházel zalíbení.

Ale ani tady ještě dílo Boží milosti v životech tesalonických křesťanů nekončilo. Nejenom, že se obrátili od model k Bohu a sloužili Bohu, ale také očekávali z nebe Božího syna, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. Opustili to, co bylo za nimi, co bylo staré, a upřeli se k tomu, co je nové, co bylo před nimi, vyhlíželi s očekáváním Kristův příchod. To je nádherný popis křesťanského života. Očekávání Kristova příchodu je stejnou součástí křesťanského života jako posvěcení, jako služba živému Bohu.

Můžeme se na to podívat ještě jinak: Mohl by křesťan, který zakusil bídu hříchu, porozuměl moci a velikosti hříchu a byl zachráněn skrze víru v Ježíše Krista, mohl by takový křesťan neočekávat jeho zaslíbený příchod? Mohl by ten, kdo poznal svého Vykupitele, kdo poznal jeho dobrotu a milost, kdo se seznámil s jeho svatostí a slávou, hledět jenom k tomuto životu a nevyhlížet příchod svého Pána? Představte si člověka, který se zamiloval – netěší se snad takový člověk na to, až se bude moct setkat s milovanou osobou, nevyhlíží příchod této osoby, neupíná své očekávání jediným směrem? A když přijde kdokoliv jiný, třeba i dobrý přítel, stejně bude mysl i srdce zamilovaného člověka stále toužit po tom jediném!

Křesťan je člověkem, který se zamiloval do Ježíše Krista. Kristus je mu vším. A proto očekává jeho příchod. Křesťan je také služebníkem svého Pána. Miluje svého Pána, ale zároveň je služebníkem, který slouží svému Pánu jako otrok. A mohl by služebník, když mu Pán řekl, že se brzo vrátí, přestat čekat na svého Pána? Přesně to stalo farizeům, jak o tom mluví Ježíš v podobenství o vinařích a vinici. Vlastník vinice dlouho nejde, ponecháme si vinici pro sebe. A když přijde jeho syn, zabijeme ho, a vinice bude naše (Lk 20,9-16). Co s nimi udělán pán vinice?

• Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným. (Lk 20,16)

Člověk, který není Boží milosti vychováván k očekávání příchodu Ježíše Krista, dopadne stejně jako tito vinaři. Takový člověk může mít pocit, že jeho život patří jenom jemu, že on sám vládne nad svým životem. Ale Boží milost nám ukazuje, že nepatříme sami sobě, že za nás bylo zaplaceno výkupné. Proto chceme svým životem oslavovat Boha. Proto je očekávání příchodu Ježíše Krista nezbytnou součástí křesťanského života, protože se stává tou nejlepší motivací pro svatý život, proto abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní a žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku. To je důkazem díla Boží zachraňující milosti v životě člověka. Tato milost nás vede k tomu, abychom očekávali. Co očekáváme?