Otče náš!

Otče náš!

Takto nás naučil volat k Bohu jednorozený Syn Boží, náš Pán Ježíš Kristus. Těmito slovy nás naučil vyjadřovat všechnu svou víru, veškerou hloubku a šířku naší lásky a veškerou důvěru a naději v budoucnost. A jestliže jsme se doopravdy naučili užívat těchto slov ve smyslu Kristově, smíme-li opravdu Boha takto nazývat, jsme zajisté přešťastní a požehnaní lidé. V těch slovech je obsažena celá věčnost; jsou v nich skryty dějiny naší spásy; jsou s nimi spojeny city nejvroucnější lásky a nejryzejší lidskosti. Hloubku těchto slov sice tuší dítě v náručí matky, která se modlí, ale ani  zralý muž ji neobsáhne, a celou věčnost se budeme zaobírat smyslem těchto přeskvostných slov, aniž ho kdy v plnosti vystihneme.

Tak se smí modlit pouze učedník Pána, a pouze své učedníky Pán učí takto volat k Bohu. Ve věřícím pojímání slov těchto vězí veškeré tajemství vyslyšení našich modliteb. Budeme-li přicházet k němu jako děti a společně jako bratří a sestry ke svému otci, můžeme být již dopředu ujištěni, že naše modlitby vyslyší. Promlouváme-li k němu s vírou, můžeme si být jisti, že se naplní celý obsah Otčenáše. Je tu všechna hloubka nezměrné lásky, a je důkazem, že modlitba je výronem dětské lásky vůči lásce otce a vzhledem k ostatním modlitebníkům je výronem láskyplné přímluvy.

Ve slovech „Otče náš“ lze vidět trojí:

1. Boží otcovství,

2. naše synovství,

3. naše bratrství.

Otec pak náš rač ukázat hloubku své lásky k nám nehodným svým dětem a vznítit naše srdce svou láskou, bychom jej milovali láskou synovskou a sebe láskou bratrskou. Amen.

1. Bůh je náš Otec! V tom je záruka vyslyšení všech našich proseb. Boží otcovský poměr k nám znamená naše spasení, znamená naše nebe, blaho, štěstí. Ta pravda, že Bůh je můj otec, mne zachraňuje od zoufání nad mojí bídou a hříšností, potěšuje mne v strasti, přivádí mne ze smrti k životu, ze tmy ke světlu, okřívá mé mdlé srdce slastnou nadějí, posiluje mé skleslé ruce, činí mou řeč zmužilou, mou víru silnou, mou lásku vroucí a dme mou hruď nevýslovnou touhou po spatření té jeho drahé otcovské tváře. V tom jeho otcovském poměru vězí víc, než mohu cítit, tušit, očekávat! Nedovedeme plně chápat toto jeho nezměrné otcovství, a máme před očima jen důkazy lidské lásky.

Co pro nás lidi znamená otcovství? Co mateřství?

Je to poměr, který činí malicherné věci velikými a důležitými, který způsobuje, že je zcela přirozené, když rámě, které tasí meč, rámě, které buší perlíkem do kovadliny, které láme skály, něžně chová a kolébá spící děťátko, je to poměr, který velemoudrému a učenému mudrci vdechuje dětinská slova, hravé rýmy, bláhové pohádky, jimiž tak pohnutě baví ucho svého děcka. Žvatlání dítěte je otci dražší nežli všechny krásy zpěvu. Život dítěte je otci dražší než jeho vlastní; v potu tváři se celý den lopotí, a zapomíná na své útrapy při pomyšlení na svého miláčka. Vrásky, jimiž nelítostná starost rozryla čelo, vyrovnává jediný úsměv dítěte. Ve cti synově je poctěn otec, blaho synovo je blaho otcovo a hlouběji dojímá synův bol otcovské srdce než srdce syna samotného. Nad rakví nadějného dítěte si otec přeje, aby byl raději na jeho místě zemřel, a raději by viděl dítě v rakvi, než syna zhýralého, množícího hanbu na hanbu, a přece navracejícímu se synu, zbloudilé dceři je připraveno vše zapomínající láskyplné přijetí.

Vizte, to je slabý obraz lásky nebeského Otce. Láska Otce nebeského je daleko, nekonečně větší, hlubší, čistší, jí nelze nikdy dost vynachválit, velebit, ctít, milovat. Zasluhuje všechnu důvěru, na ni lze ve všem spoléhat, neboť tato láska je všeho schopna, neštítí se žádných obětí, i těch největších. Posílá jednorozeného syna na smrt, vyhlíží marnotratného syna, zbloudilou dceru, běží jim z daleka vstříc a tiskne k svému srdci dítě uondané hříchy, obtížené nepravostmi. Oko jeho nemůže vidět tu dcerku v krvi ležící, jeho rámě musí pomoci. O veliká ty lásko, která žádáš jediného daru: „Synu můj, dej mi své srdce!“, která cítíš největší radost při žvatlání svého děcka k tobě volajícího: „Můj Otče, tys byl vůdce mého mládí!“ Ó, věčná lásko, tobě není nic malicherné!

Vidíme to už u pozemských rodičů. Maličkosti se stávají velikostmi, nepříjemnost příjemností. Viz vážného muže, jak dětinsky s dítětem rozmlouvá a koupit pannu své holčičce pokládá za právě tak důležité jako koupit sobě nevyhnutelný kabát. Každý dech, každé hnutí dítěte zajímá matku a otce, a každé sebemenší onemocnění dítěte pobuřuje celou domácnost.

Vizte, právě tak se o nás stará nebeský Otec, jenže poměr jeho k nám je nepoměrně užší než poměr pozemského otce k jeho pozemskému dítěti. Jemu není lhostejná žádná maličkost, jemu není lhostejný tvůj vzdech, ba jemu není lhostejné žádné tvé sebemalichernější přání. Jako otec se nad námi smilovává, poněvadž je náš Otec, a my jsme jeho děti.

On je náš milostivý Otec.

Avšak pamatujme, že otcovství své k jednotlivým osobám zjevil jedině v Pánu Ježíši, a proto kdo v Pánu Ježíši nevidí svého Otce, nemá práva takto volat. V Pánu Ježíši, v tom jednorozeném synu Božím, se Bohu zalíbilo, a chceme-li, aby se Bohu zalíbilo v nás, musíme být v Pánu Ježíši. Voláním k Bohu: „Otče náš v Kristu“ započíná pravá novozákonní modlitba v duchu a v pravdě.

Ve Starém Zákoně toto poznání, že Bůh je Otec jednotlivce, ještě nebylo. Bůh se tam nazývá Otcem jakožto původce a stvořitel celého národa izraelského, a jako jeho Pán.

Tak v Deuteronomiu 32,6: „Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil.“

Mal 1,6: „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou.“

A v Malachiášovi 2,10 slova „Což nemáme my všichni jednoho Otce?“ vykládá prorok slovy: „Což nás nestvořil jediný Bůh?“

Podobně u proroka Izajáše, kde se nám zdá, že už z dálky slyšíme zvěst evangelia, se vykládají téměř novozákonní slova (Iz 63,16) „Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ veršem 19: „My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem.“

Slova „Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec!“ vykládá slovy „My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.“ (Iz 64,7)

I Oz 11,1, Jer 3,4.19 a 31,9 mluví o Bohu jakožto otci a pánu celého národa izraelského, jemuž podle Římanům 9,4 náleží přijetí za syny.

Teprve v Pánu Ježíši jej tedy smí a může jednotlivec nazývat svým otcem. Na Pánu Ježíši se naplnilo proroctví z 2. Samuelovy 7,14 (a Žalmu 89,27): „Já budu jemu otcem, a on mi bude synem“, a v Pánu Ježíši naplnilo se i na nás.

Bůh je stvořitel všech lidí, ale Otcem stává se jen těm, kteří s ním skrze Pána Ježíše došli smíření. Je-li tedy náš Otec, máme jistotu jeho lásky, že nás také z naší bídy, do které jsme vlastní vinou padli, vysvobodí a k svému srdci přivine ve věčném milování. Toto pak umožnil ve svém jednorozeném stejnopodstatném Synu. Voláme-li tedy k němu „Otče“, připomínáme si všechno to hořké utrpení a děsnou smrt Ježíšovu, kterou podstoupil, aby nás učinil syny Božími. On se stal naším vlastním starším bratrem, vtělil se a přijal lidskou přirozenost, a protože se stal naším bratrem, smíme v Bohu vidět svého vlastního Otce, jak sám Pán Ježíš řekl: „Vystupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu“ (J 20,17). On se stal nám rovným, aby nás učinil sobě rovnými.

Kdokoli tedy jde k tomuto Spasiteli a přijímá jej, smí a může a má volat k Bohu „Otče!“

Máme tedy v Kristu Ježíši volný vstup k Otci, a poslední řeči Páně zaznamenané u Jana nám jasně praví, že jedinou cestou, po níž se přichází k Otci, je Ježíš (J 14,6), a kdo zná Ježíše, zná Otce (J 14,7.10.20). Otec se stará pouze o ty ratolesti, jež jsou na vinném kmeni Kristově (J 15 kap.).

Vizme tu lásku svého Otce! Abychom my byli vychváceni ze smrti, vydal na smrt svého Syna (J 3,16), dal nám z nebe chléb života (J 6,32) a táhne nás provázky věčného milování a náklonnosti k němu, abychom měli život (J 6,37.44.65); v Kristu nás chce poctít (J 12,26.) a dává nám úplné synovské právo (1J 3,1) a zabezpečuje nám dědictví neposkvrněné a neuvadlé. Ó, drazí bratří! Bůh je náš otec. Ví, co potřebuješ, nech se ho starat, on ochrání tebe i tvé maličké, jeho vůle je dobrá, on má s námi myšlenky pokoje, on je Otec milosrdenství a Bůh všelikého potěšení, on tě potěší, on tě oslaví, protože je Otec slávy (Ef 1,17).

Nech ho, aby byl tvým vůdcem, cele se na něj spolehni. Chystá ti království, vyslyší prosby – on rád slyší důvěrné žvatlání svých maličkých. Kdo z vás ho ještě necháváte čekat s náručím připraveným pro vás? Kdo z vás nechcete Otce, od něhož je každý dobrý a dokonalý dar? Ó, přátelé, jeden je náš Otec v Kristu Ježíši. A není-li tento Bůh tvým Otcem, je tvým otcem ďábel, otec lži. Zajisté nikdo z nás nechce takového otce. Proto spěchejme k Bohu milostivému, Otci Pána našeho Ježíše Krista a skrze něho i ke svému Otci!

 

Today Opera OPRDesktop 28.0 core 1750.0, May 25, 2022. Active patches: 21

Přidat komentář