Pomluvy

• … nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu. (Ž 15,3)

Pavlík říká: „Neroznáší pomluvy, nečiní zle, nevznáší potupu.“ Jde o jazyk. Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň. Je tady důraz na dobré, správné, pravdivé, čestné, čisté, spravedlivé a bezúhonné mluvení. Je to velmi, velmi, velmi praktický důraz. Tohle je místo, kde se všichni bez výjimky proviňujeme – pomluvami, zraňujícími slovy, která působí mnoho zlého druhým, i tupením druhých, nebo jak říká náš překlad kydáním hany na druhé. A kdyby chtěl někdo tvrdit něco jiného – a měl jsem tu čest setkat se ve svém životě s lidmi, kteří tvrdili, že tohle rozhodně není jejich problém – takový člověk jenom lže sám sobě i druhým. Samotné Boží slovo nás usvědčuje, protože jasně říká, že „jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu.“ (Jk 3,8).

Jsou tu tři věci – pomluva, slovo, které ubližuje a špinící slovo, což má hodně blízko k pomluvě. Pomluvy, klevety, drby – nemusí se jednat nutně o čistě zlé mluvení o druhých, ale vždycky se jedná o mluvení o druhých bez druhých. Ale musíme si také uvědomit, že ne každé mluvení o druhých bez druhých je pomluva, kleveta. 

Pavel napsal Timoteovi, že se má vyhnout kovářovi Alexandrovi, protože Pavlovi způsobil mnoho zlého. Pavel varuje svého syna ve víře před zlým člověkem. A kdyby se Timoteus zeptal, co přesně Pavlovi způsobil, Pavel by velmi jasně a konkrétně odpověděl. Podobně Pavel varuje před učením Hymenaia a Filéta a říká, v čem konkrétně je jejich učení falešné. Jan varuje církev před Diotrefem, a vysvětluje proč: Diotrefés si osobuje právo být první mezi ostatními, vylučuje bratry a nepřijímá ty, kteří přicházejí od Jana (3J 9–10).

Ale kdyby Pavel nebo Jan říkali nějaké neurčité, obecné věci – dej si pozor na Ferdinanda, protože je takovej divnej, a asi mu to úplně neklape doma, nejspíš žije v nějakém hříchu, na facebook psal divný věci, viděl jsem ho se zvláštními lidmi – potom by byli obyčejnými klevetníky, pomlouvači, tedy těmi, kteří se Bohu hnusí. Ano, jedna z nemnoha věcí, kterou má Hospodin v nenávisti, je pomlouvačný jazyk. Takový jazyk nebude přebývat na Hospodinově hoře. Pomlouvač svým jazykem zapaluje oheň. „Klevetník rozlučuje důvěrné přátele“ (Př 16,28). A hned dvakrát v Přísloví čteme o tom, jak nebezpečné jsou pomluvy pro ty, kdo je poslouchají a přijímají je, protože sestoupí až do nejvnitřnějších útrob (Př 18,8; 26,22). Pokud je neodmítneme hned, ale začneme je ve své mysli přežvykovat a zabývat se jimi, sestoupí do nejvnitřnějších útrob a už je tam odtud nedostaneme. Jsou jako pamlsky. Jako když vycucáte bonbon – už ho nedostanete ven. Musíte ho vyplivnout hned na začátku a nejlépe ho ani nedat do pusy. Ale pokud pomluvy pustíte do svých útrob, Boží slovo ukazuje jenom jednu cestu, jak je možné útroby vyčistit – je to něco, co nikdo z nás nechce: „Rány pročistí nejvnitřnější útroby“ (Př 20,30). Rány, bití, údery – to říkají různé překlady. Pryč od toho! Nepomlouvej! Nemluv o druhém, neříkej o něm lži a polopravdy (což jsou zase jenom lži), neříkej nic, čím bys ho snížil v očích druhých, ale mluv pravdivě a s úctou. A pokud bys měl říci něco, co by na druhého vrhalo špatné světlo, potom raději mlč.