Posvěť se jméno tvé: Boží jméno

• Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé

Toto má být první prosbou Božích dítek, toto má tvořit vrchol všech našich tužeb a přání, a vyplnění této prosby má pro nás být věcí nejžádostivější. Tato prosba musí být nesmírně důležitá, jinak by jí Pán Ježíš nepostavil na první místo. Musí v sobě mít základ všech dalších proseb. Tušíme, že na vyplnění této prosby je závislé vyplnění všech ostatních. Bude-li Bůh hlavou a středem všeho, bude-li jméno jeho v pravdě posvěcováno, bude-li mít vždy a všude místo, které mu náleží, zajisté přijde jeho království na každé místo, zajisté se jeho vůle stane všude, a jeho vůle také je, aby jeho dítky měly vezdejší chléb, nezůstávaly v hříších, nepřicházely do pokušení a byly zbaveny zlého. Bude-li jeho jméno patřičné posvěcováno, budeme žít pokojně a v lásce i v pravém bratrství, a náš život bude posvěcený.

Cítíme, že ve vyplnění této prosby týkající se Božího jména, spočívá naše veškeré blaho i štěstí. Na světě platí pravidlo, že vede-li se milujícímu otci dobře, tím samým vzkvétá blaho synovo. Podobné pravidlo je i v poměru našem k Bohu. Jemu sice nikdo nic nemůže přidat, aby byl blaženější, on se nemění, nemění se ani ve své blaženosti. Ale když se rozmůže jeho sláva, stane-li se jméno jeho všude svatým a od všech velebeným, zajisté z toho poplyne dobro jeho dítkám. Čím poctěnější je náš nebeský Otec, tím blaženější jsme my, neboť čím více přibývá Otci slávy, tím více ubývá zmatků, strastí a hříchů – našeho neštěstí. Čím více se ctí Otcovo jméno, tím více ubývá místa ďáblu, našemu odvěkému nepříteli. Čím více vynikne Otcovo jméno – tím více se rozmůže náš klid a pokoj, neboť bude-li všude vládnout náš Bůh, a bude-li na všem pečeť „Zasvěceno Hospodinu“ (Zach 14,20–21), budeme i my klidní a potěšení, neboť v slávě Otcově je sláva naše.

Proto kdo popíše tu lásku Pána k nám, která nás učí modlit se za posvěcení Otcova jména, poněvadž bude-li ta prosba naplněna, všechno naše blaho a požehnání je zabezpečeno! Jak často jsme zanedbávali právě tuto modlitbu! Tisíce a tisíce hlasů dnes zajisté volalo o vezdejší chléb. Tisíce dítek Božích volalo o vysvobození od zlého. Ustrašené a hříchem zesláblé mnohé lidské srdce žádalo odpuštění hříchů – ach, jak mnozí zapomněli, že všechny tyto prosby jsou závislé na vyplnění této první prosby: „Posvěť se jméno tvé!“

Abychom snáze pochopili důležitost této prosby, promluvíme

1. o Božím jménu,

2. jak se posvěcuje,

3. jak se znesvěcuje.

1. O Božím jménu

Jméno Boží znamená Boha samotného, jak se zjevil a je výrazem všeho toho, čím nám je podle svého zjevení. Že jméno Boží znamená Boha samotného, je zřejmé z četných míst Písma svatého.

Jeho jméno je vznešené po vší zemi (Ž 8,2), poněvadž sebe všude zjevuje jako stvořitel a zachovatel. Když pak žalmista žádá dobré věci pro krále od samotného Hospodina, prosí: „kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova“ (Ž 20,2). Jméno Hospodinovo znamená Boha samotného v povzbuzujícím verši: „Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu“ (Př 18,10). Jméno Boží bylo v andělovi, který vodil Izrael po poušti (Ex 23,21), poněvadž v něm se zjevoval Bůh sám. Proto se měl izraelský lid bát slavného a hrozného jména Hospodinova (Dt 28,58). Izajáš zapsal slovo Boží: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu“ (Iz 43,25). To pak vyjadřuje žalmista prosbou: Pro své jméno, Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je velká“ (Ž 25,11).

Jméno Boží znamená Boha, jak se zjevil. Proto když Hospodin přísahá při svém velikém jménu (Jr 44,26), znamená to, že to jak se dosud zjevoval, zaručuje pravdivost jeho slova. Proto když Izajáš chce říct, že Hospodin se nyní zjeví, říká: „Hle, jméno Hospodinovo přichází zdáli. Jeho planoucí hněv se mocně zvedá. Rty mu překypují hrozným hněvem, jeho jazyk je jak sžírající oheň. Jeho dech je jako rozvodněný potok až k hrdlu sahající. Bude prosívat pronárody“ (Iz 30,27–28). Žalmista pak praví: „Tvé jméno je blízko, vypráví se o tvých divech“ (Ž 75,2). Pro své jméno činí vše, poněvadž nemůže činit nic proti svému zjevení, neboť je neproměnitelně věrný (1K 1,9; 2K 1,18 atd.); pro své jméno vede (Ž 23,3; 31,4), vysvobozuje a zachovává (Ž 109,21; 143,11), odpouští hříchy (Ž 25,11), zachraňuje (Ž 54,3).

„Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha“ (Iz 50,10). Zde se „Hospodinovo jméno“ rovná cele „Bohu“. Kdo je v úzkostech, má doufat v Boha, jak se nám zjevil ve svém Slově, a budeme-li mít správné povědomí o Bohu, jak se lidem zjevil, budeme-li ho znát, jak se nám dal poznat, poznáme, co je to Hospodinovo jméno, a naplní se na nás slovo Písma: „V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno“ (Ž 9,11).

Toto Slovo nám také jasně ukazuje, proč většina lidí v Hospodina nedoufá – protože neznají jeho jména, totiž neznají Boha tak, jak se zjevil, anebo Bůh není jim tím, čím jim podle svého zjevení chce být.

Poněvadž se Bůh mnohokrát a mnohými způsoby zjevoval, a ukazoval různé stránky své jedné bytosti, proto se nazýval a byl nazýván různými jmény a různými jmény byl ctěn. Jeho jména znázorňují jeho různé vztahy k lidem.

Tak jeho vševědoucí oko vidí zármutek a trápení otrokyně Hagar, a proto nazývá Boha „Bohem vševidoucím“ a „Živým, který vidí“ (Gn 16,13–14).

Jákob si pamatoval, že jeho otec Izák se bál Boha, a nazývá Boha „Strach Izákův“ (Gn 31,53).

Svou věčnost a neproměnitelnost i věrnost vyjadřuje Bůh svým jménem Jahve: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). A my smíme přidat k tomu, co právě potřebujeme. Potřebujeme-li pomoci, praví nám Bůh: Jsem, který jsem pomoc. A tak podobně.

A že s tímto věčným Bohem smíme mít společenství jako patriarchové, dokazuje jménem: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ (Ex 3,6). A ne jen to, my k němu smíme pohlížet tak, jak k němu pohlíží Pán Ježíš a praví o něm: „Můj Bůh – váš Bůh“ (J 20,17).

Abrahamovu viru posiloval, když se označoval jako Bůh všemohoucí (Gn 17,1). Aby ukázal, že nenávidí hřích, řekl o sobě, že je Bůh žárlivě milující, který stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří ho nenávidí a prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo ho milují a zachovávají jeho přikázání (Ex 20,5–6).

Avšak když Izrael padl a porušil smlouvu s Bohem, nazval se Bůh těmi nejkrásnějšími jmény, aby jim dal najevo, že se nebude hněvat věčně: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích (Ex 34,6–7).

Každé jeho jméno ukazuje na novou milost, ukazuje na jeho další vlastnost, a je pomníkem jeho zjevení pro jeho lid. Když děti Boží volaly k Bohu a užívaly tato zvláštní jména a označení, hluboko prožívaly to, co těmito jmény vyjadřovaly.

Bůh se nazývá Stvořitel (Job 35,10), a máme na něj pamatovat ode dnů svého mládí (Kaz 12,1), a nemáme na něj zapomínat (Oz 8,14). Máme svěřit své duše věrnému Stvořiteli (1Pt 4,19). Poněvadž je naším stvořitelem (Iz 54,5), je i naším pánem (Mal 1,6; Sk 2,36).

Jako je původcem našeho bytí, je též původcem našeho spasení, protože poslal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16.). Proto se nazývá také Spasitelem (2S 22,3; Iz 43,3; Lk 1,47; Lk 2,11; 1Tm 2,3), a jiný mimo něj není (Iz 43,11; 45,21). Proto se označuje jako roh spásy (1S 22,3; Ž 18,3; Lk 1,69), k němuž když skrze Ježíše utíká viník, bývá zachován, a za ním – tím štítem spasení (2S 22,36) se bezpečně ukrývá, poněvadž v něm nachází své spasení (Ž 62,8). Ba on sám je naše spasení (Iz 12,2), Bůh má spása (Ž 27,9; Mi 7,7) a skála našeho spasení (Dt 32,15).

Kdo vyjmenuje ty slasti, které znázorňují jména, jimiž Boží lid ctil a vzýval Boha? Co slastí zakouší učedník umytý Kristovou krví, když smí říkat o Bohu: Skála má, hrad můj, vysvoboditel, útočiště (2S 22,2–3), světlo (2S 22,29), záštita (2S 22,33; Iz 49,5; Ž 81,2; 46,2), ochránce, stín, stráž (Ž 121,3.5), skrýše (Ž 32,7), naděje (Jr 14,8), vykupitel (Iz 49,7), pastýř (Ž 23,1), pomoc (Ž 46,2), svatý Izraele (Ž 77,22 atd.), Hospodin zástupů (Ž 46,8), Hospodin, který uzdravuje (Ex 15,26)! – Tak se zjevil svému lidu a takový je. Největší radost však Boží dítě zakouší, když smí velikého a velebného i svatého Boha, Hospodina, Pána nebes i země, nazývat jménem nejněžnějším: Otče! V Ježíši Kristu se nám zjevil jako Otec; v Ježíši Kristu ospravedlňuje bezbožníka a činí z něj syna; v Kristu k němu máme přístup jako děti, a to jenom v Kristu; neboť není žádná jiná cesta, která by vedla k Otci než samotný Kristus. Ó, kdokoli toto Boží jméno neznáte, totiž kteříkoli jste ještě nepoznali, že v Pánu Ježíši jste se stali syny Božími, kterýmkoli ještě Duch svatý nevydává svědectví, že jsou synové Boží – ó, vy Boha vůbec neznáte v jeho velebné milosti, jste ještě v hříších, jste ještě ve tmách, a poznáte Boha ke svému zděšení jako svého soudce.

Děti Boží však vědí, že už je nic neodsoudí, poněvadž jsou ospravedlněni z víry skrze Pána Ježíše Krista a staly se dětmi Božími. Toto veliké jméno Boží „Otec“ pak mají posvěcovat, a to je jejich milé a radostné povolání

[1] JHVH = Jahve, ne Jehova, ač výslovnost’ ta není zcela zaručena, poněvadž od smrti Simeona spravedlivého v I. stol. před Kr. ani v chrámě jméno to se nevyslovovalo, nýbrž na místě toho říkalo se Adonai (= Pán). O výslovnosti viz u Herzoga VI. str. 501 násl. •(Píše: Oehler a Delitzsch.) Jménem tím jmenuje se Bůh, aby naznačil svůj zvláštní poměr k lidu izraelskému, který vyvolil a jemuž zvláštním Bohem býti chtěl, a věrným na věky. V naší bibli vždy se překládá slovem Hospodin. Kde se v SL Z. vůbec o Bohu mluví, jakožto stvořiteli a pánu světa, zove se Elohim (— Mocný} jako kratší jméno El — Silný). Orelli u Herzoga IV. str. 186 a násl. — Dr. Henrychowski (Bjelbóg, Ostrowo 1884.) dokazuje, že Elohim a Bělboh jsou totožný. Pojednání jeho je pro filologa velmi zajímavé.