Povinnosti svědomí

Správné jednání nebo povinnosti svědomí jsou dvojí: vydávat svědectví a vynášet soudy (Ř 2,15).

Vydávání svědectví

Svědomí vydává svědectví tím, že určuje, zda se nějaká věc stala nebo nestala. „Jak dosvědčuje jejich svědomí“ (Ř 2,15). „Toto je naše chlouba: Naše svědomí nám dosvědčuje“ (2K 1,12). Zde musíme zvážit tři věci: (1) o jakých věcech svědomí svědčí; (2) jakým způsobem; a (3) jak dlouho.

1. O jakých věcech svědomí svědčí

Svědomí vydává svědectví o našich myšlenkách, našich pohnutkách a o našich skutcích. To, že svědčí o našich skrytých myšlenkách, vyplývá ze svědectví, které lidé někdy vydávají: „Podle svého svědomí bych si to nikdy nepomyslel.“ Čímž naznačují, že si cosi myslí, nebo že si to nemyslí, a že jejich svědomí může říci, jak to mysleli. Nemělo by se nám to zdát nijak divné. Jsou totiž dvě činnosti rozumu: jedna je prostá, která sotva vnímá nebo promýšlí to či ono a druhá je odrazem nebo zrcadlením té první, při níž člověk vnímá to, o čem přemýšlí a rozvažuje sám nad sebou. A přesně tuto druhou činnost vykonává právě svědomí. Mysl myslí myšlenku, svědomí pak přesahuje mysl a ví, co mysl myslí; takže kdyby se člověk chystal skrýt své hříšné myšlenky před Bohem, jeho svědomí jako jiná osoba v něm vše odhalí. Prostřednictvím tohoto druhého působení může svědomí vydávat svědectví i o myšlenkách. A odtud si také zřejmě vypůjčuje své jméno, protože svědomí je věděním (nebo vědomím), které  je spojené s jiným věděním, neboť díky němu vnímám a vím, co vím.

Svědomí také svědčí o tom, jaká je vůle a náklonnost lidí v každé záležitosti. „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím“ (Ř 9,1–3).

A konečně svědčí o tom, jaké jsou lidské činy. „Sám v srdci víš [tj. svědomí dosvědčuje], žes i ty častokrát zlehčoval druhé“ (Kaz 7,22).

2. Jakým způsobem svědomí svědčí

Způsob, který svědomí používá při vydávání svědectví, spočívá ve dvou věcech. Za prvé, sleduje a zaznamenává všechny věci, které děláme. Za druhé nám o nich všech vnitřně a skrytě v srdci vypovídá. V tomto ohledu ho lze vhodně přirovnat k sekretáři (nebo zapisovateli), který má vždy v ruce pero, aby zapsal a zaznamenal vše, co bylo řečeno nebo učiněno, a který také díky tomu, že vede záznamy o soudních procesech, může vyprávět o tom, co bylo řečeno a učiněno i před mnoha sty lety.

3. Jak dlouho svědomí svědčí

Svědčí nepřetržitě – ne minutu, den, měsíc nebo rok, ale navěky. Když člověk zemře, svědomí neumírá. Když tělo hnije v hrobě, svědomí žije a je živé a zdravé. A až vstaneme z mrtvých, přijde s námi svědomí k Božímu soudu, aby nás před Bohem buď usvědčovalo, nebo obhajovalo. „Jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,15).

Touto první povinností svědomí se máme naučit třem věcem.

První je, že Bůh existuje. A k tomu nás může přivést i samotný rozum. Ostatně o čem svědčí svědomí? O konkrétních skutcích. Ale proti komu nebo s kým vydává svědectví? V srdci můžeš cítit, že to dělá buď pro tebe, nebo proti tobě. A komu svědčí? Lidem nebo andělům? To není možné, protože ti nemohou slyšet hlas svědomí. Nemohou přijmout svědectví svědomí. Ne, nemohou vidět, co je v srdci člověka! Proto nezbývá než konstatovat, že existuje duchovní podstata, nejmoudřejší, nejsvětější a nejmocnější, která vidí všechno a jíž svědomí vydává svědectví, a tou je sám Bůh. Ať proti tomu ateisté štěkají, jak dlouho chtějí. Mají v sobě to, co je přesvědčí o pravdě o Bohu, ať už za života, nebo po smrti.

Zadruhé se dozvídáme, že Bůh se zvláštní prozřetelností bdí nad všemi lidmi. Podle toho se pozná, že pán vězení má o své vězně starost: když s nimi posílá dozorce, aby je hlídali a v příhodný čas je zase přivedli domů. A tak se Boží péče o člověka projevuje v tom, že když stvořil člověka a umístil ho na svět, dal mu svědomí, aby bylo jeho strážcem, aby mu bylo stále v patách, aby ho sledovalo jako pes (jak říkáme), aby zkoumalo jeho činy a vydávalo o nich svědectví.

Zatřetí, proto můžeme pozorovat Boží dobrotu a lásku k člověku. Když člověk udělá něco špatného, Bůh mu to nejprve tajně oznámí prostřednictvím jeho svědomí. Když to pak napraví, Bůh mu odpustí. Pokud ne, pak ho za to následně jeho svědomí bude muset otevřeně obvinit u Božího soudu před všemi svatými a anděly v nebi.

Vynášení soudů

Druhým úkolem svědomí je vynášet soudy o vykonaných skutcích. „Vynášet soudy“ znamená rozhodovat o tom, zda je věc vykonána dobře, nebo špatně. V tom se svědomí podobá soudci, který koná soudní přelíčení, bere na vědomí obžalobu a přiměje nejhoršího zločince, který je, aby se postavil před soudní tribunál. Ba, je to (jakoby) malý bůh, který sedí uprostřed lidských srdcí a který je obžalovává v tomto životě tak, jak budou obžalováni za své přestupky před soudem věčně živého Boha v den soudu. Proto dočasný soud, který vynáší svědomí, není ničím jiným než počátkem (nebo předzvěstí) posledního soudu.

Proto jsme napomínáni, abychom si dávali zvláštní pozor na to, aby nás nic z minulosti netížilo, abychom tak v budoucnu nezatěžovali své svědomí žádnou záležitostí. Jestliže nás totiž obviňuje naše svědomí, mnohem více nás odsoudí Bůh, říká svatý Jan, protože on vidí všechny naše činy jasněji a soudí je přísněji než svědomí (1J 3,20). Proto bude dobré, aby všichni lidé pracovali na tom, aby mohli s Pavlem říci: „Ničeho si nejsem vědom“ (1K 4,4), aby mohli před Bohem stát navždy bez viny.

Zde musíme zvážit dvě věci: zaprvé příčinu, která nutí svědomí vynášet soud, a zadruhé způsob, jak to dělá.

Příčina soudu

Příčina je poutem svědomí. Pouto je to, co má moc a autoritu nad svědomím, aby ho řídilo. Poutat znamená naléhat, způsobovat a nutit ho při každém jednání, buď obviňovat z hříchu, nebo obhajovat jeho dobré jednání, nebo říkat, že toto se smí, nebo nesmí… Když je tedy nad svědomím jednou ustanovena poutací moc, pak musí při každém jednání nutně buď obviňovat, nebo obhajovat. Podobně jako člověk ve městě nebo městečku, který má svou svobodu, může chodit nahoru a dolů nebo nechodit, kam chce a kdy chce; je-li však jeho tělo soudcem připoutáno a uvězněno, pak je jeho dřívější svoboda omezena a může se pohybovat [jen] nahoru a dolů v rámci vězení nebo jiného povoleného místa.

Pouto svědomí je buď správné, nebo nesprávné.

1. Správné: Správné je to, co má absolutní a svrchovanou moc zavazovat svědomí. A to je Boží slovo zapsané v knihách Starého a Nového zákona. Zdůvodnění: (1) Ten, který je Pánem svědomí, svým slovem a zákony svědomí svazuje. Bůh je však jediným Pánem svědomí, protože on ho stvořil, on jediný ho řídí a nikdo jiný než on ho nezná. Proto jedině jeho slovo a zákony správně svazují svědomí. (2) Ten, který má moc zachránit nebo zničit duši za dodržování nebo porušování svých zákonů, má absolutní moc svazovat duši a svědomí stejnými zákony. To první však platí pouze pro Boha. „Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit“ (Jk 4,12). „Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí“ (Iz 33,22). Proto jedině Boží slovo svou absolutní a svrchovanou mocí zavazuje svědomí. Protože tento bod je jasný sám o sobě, další dokazování je zbytečné.

Z toho vyplývají různá ponaučení. (1) Ti, kdo jsou mezi námi nevědomí, se musí snažit získat znalost Božího slova, protože to zavazuje svědomí. Ani výmluva na neznalost nebude sloužit jako omluva, protože ať už Boží zákony známe, nebo neznáme, přesto nás zavazují. A my jsme vázáni nejen k jejich plnění, ale jestliže je neznáme, jsme dále vázáni k tomu, abychom nebyli ignoranty, ale abychom se snažili je poznat. I kdybychom neměli žádné další hříchy, naše neznalost by stačila k tomu, abychom byli odsouzeni. (2) Boží slovo máme poslouchat, i kdybychom měli urazit všechny lidi, ano, ztratit přízeň všech lidí a utrpět tu největší škodu, jaká může být – dokonce i ztrátu života. A důvod je nasnadě, protože Boží slovo má tuto výsadu nasadit svědomí uzdu, spoutat ho a omezit. (3) Ať už se pustíme do čehokoli nebo cokoli vezmeme do ruky, musíme nejprve zkoumat, zda nám Bůh dává svobodu ve svědomí a oprávnění to udělat. Neboť kdybychom to dělali jinak, svědomí nás bude muset v tu chvíli před Bohem obvinit z hříchu. (4) Zde vidíme, jak nebezpečný je případ všech lidí, kteří chtějí žít podle toho, jak chtějí, a nechtějí se hlásit k žádnému náboženství, dokud nebude konec rozdílům a rozporům a dokud nebudou mít rozhodnutí všeobecného koncilu. Ať už se totiž tyto věci stanou, nebo ne, je jisté, že jsou ve svědomí zavázáni přijmout a věřit dávnému, prorockému a apoštolskému učení, které se dotýká pravého uctívání Boha a cesty k věčnému životu, což je pravé náboženství. Totéž je třeba říci o všech ospalých protestantech a vlažných evangelících, kteří se nevěnují náboženství s takovou péčí a svědomitostí, s jakou by měli, ale věnují se mu jen tehdy a natolik, nakolik to prospívá jejich zájmům, běžně znevažují nebo pohrdají shromážděními, kde se káže Slovo, a zřídka se účastní Památky Páně… Jako hloupí ubožáci nevidí ani necítí onu zavazující moc, kterou má Boží slovo v jejich svědomí.

Boží slovo je buď zákon, nebo evangelium.

2. Nesprávné: Nesprávné pouto je takové, které nemá žádnou moc nebo způsobilost zavazovat svědomí, protože tato způsobilost vyplývá pouze z Božího slova nebo z jeho části. Je trojí: lidské zákony, přísahy a sliby.

William Perkins (1558–1602)