Přijď tvé království!

Jméno Otce bude posvěceno, až bude jeho království ustanoveno všude, kde se jeho vůle naplní zde na zemi, jako se už děje na nebi. Království Boží je touhou všech Božích mužů a žen. Za ně se s touhou modlila starozákonní církev, když volala: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět“ (Iz 63,20–64,1). „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní“ (Iz 45,8). Po království Božím touží vyprahlá a znavená duše, neboť ví, že bude šťastná a blažená na věky věků jenom tehdy, když Bůh bude kralovat v ní a kolem ní. Když se modlíme za příchod Božího království, vyznáváme v první řadě, že jsme se narodili do města zkázy, do říše tmy a do království satanova, a že jestli jsme z toho všeho vysvobozeni, stalo se to pouhou Boží milostí. Všichni cítíme rozkol na světě. Víme sice, že náš Otec, který všechno stvořil slovem své mocnosti, je také Pánem všeho. Je velikým králem nad celou zemí (Ž 47,3) a všech národů (Jr 10,7) a nade vším svrchovaně kraluje (Ž 93,1; 99,1; 97,1; 96,10), poněvadž bez jeho vůle se nemůže nic stát (Mt 10,29) a on jediný je Vládce (1Tm 6,15). Avšak víme též, že satan, který byl dříve jeho andělem, odpadl a vzbouřil se proti němu, ba naplnil vzpourou srdce lidské, a tak se skrze hřích stal pánem lidí. Nesmíme si ovšem představovat, jako by ďábel byl stejně mocný jako Bůh; nikoliv. Ďábel nemůže konat to, co mu Bůh nedovolí. Ale je pravda, že od té doby, co člověk padl, stal se otrokem hříchu a taktéž i otrokem říše satanovy. A nyní jsou obě říše, Boží a satanova, odděleny, a právě tak jsou rozděleni lidé na dva tábory, a každý člověk patří buď do království Božího, nebo do království satanova. Střední stav není; Písmo sv. ho nezná. Ovšem každý člověk se rodí do království satanova, do říše slepoty (J 3,3), smrti, tohoto světa, vzpoury, tělesných žádostí, hříchů (Ef 2,1–5), temnoty (Ef 5,8; 6,12; Ko 1,13; 1Pt 2,9) a zahynutí.

Když se tedy modlíme „Přijď tvé království“, vyznáváme, že z toho děsného stavu otroctví hříchu a satana jsme nemohli sami vyváznout, ale že k nám Boží království muselo přijít; že se Pán musel smilovat a vytrhnout nás a spasit.

Království, za něž prosíme, se nazývá Boží, poněvadž Bůh je jeho kořen a původ i jeho cíl. David se modlí: „Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé. Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava“ (1Pa 29,11 srov. Ž 22,29; 45,7; 145,11.13). Toto království se nazývá nebeské, protože má svůj původ v nebi, poněvadž kdo se chce stát jeho členem, musí být oblečen mocí z nebe. Nazývá se také království Kristovo, protože náš Otec vládne skrze svého Syna Pána Ježíše k největšímu blahu a štěstí svých vyvolených. On je ten, o němž je psáno: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“ (Ž 2,6). Petr pak o něm směle svědčí, a odvolává se na slova žalmu 110. („Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“): „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,34–36). Usedl na trůn svého otce Davida, aby kraloval věčně (Lk 1,32–33), neboť je tím zaslíbeným Davidem (Jr 30,9). Když se ho pak Pilát ptal: „Ty jsi král židovský?“ rozhodně odpověděl: „Ty sám to říkáš,“ tedy, ano jsem (J 18,33–37; Mt 27,11; Lk 23,3; Mk 15,6). Pán Ježíš je král, král spravedlivý a zachráněný (Za 9,9), jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18; 11,27) a jednou ho spatří všichni lidé v jeho slávě (Zj 1,7), tohoto knížete králů země {1,5), pána pánů a krále králů (Zj 17,14) a všechny národy se budou klanět před jeho tváří (Zj 15,4). A tento den očekává církev a modlí se „přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20); tento den vyhlíží všechno stvoření (Ř 8,19–22), k tomuto dni vyhlíží i sám Spasitel, a čeká, až budou jeho nepřátelé položeni za podnož jeho nohou (Žd 10,13).

Pán Ježíš je tedy hlava a střed království Božího, a kolem něho se soustřeďují veškeré dějiny spásy a veškeré dějiny Božího lidu. Je zřejmé, že tato prosba se nemůže vztahovat na říši přírody, poněvadž Bůh vládne nad přírodou, nýbrž že se tato prosba vztahuje na dílo Boží milosti zjevené v Kristu Ježíši. A poněvadž celé jeho království se točí kolem jeho dvojího příchodu, poněvadž jeho dvojí příchod znamená začátek, vývoj a jeho dokonání vedení jeho lidu, a přivedení všeho k cíli, je zřejmé, že na jeho dvojí příchod a co s tím souvisí, se vztahuje prosba: „Přijď tvé království!“

Jeho první příchod už nastal a jeho výsledek už tu je, a je to I. království milosti. 

Druhý příchod očekáváme a toužebně ho vyhlížíme, protože nám přinese naprostou dokonalost a vysvobození. Jeho výsledkem bude II. království slávy.