Přirozenost svědomí

Každý člověk cítí a tak nějak ví, co znamená svědomí. Mezi učenci o něm existuje mnoho ostrých sporů. Hodně se handrkují o jeho popis, zda je to duše sama, schopnost nebo čin.

Stručně řečeno, svědomí je v různém slova smyslu všechno tohle. Proto se nebudu přít s žádným konkrétním názorem.

1. Neboť co jiného je svědomí než duše, která uvažuje sama o sobě? Je vlastností rozumné duše a její dokonalostí, že se může vracet sama k sobě. Zvíře se nemůže vrátit samo k sobě a odreagovat se.  Ale duše rozumného tvora zná sama sebe a chápe svou vlastní dokonalost. A kdekoli je rozum, tam je akt reflexe, jímž se duše vrací k sobě samé a ví, co činí. Ví, co chce; ví, co ovlivňuje. To je vlastnost duše. Proto je také to slovo ve Starém zákoně, které označuje srdce, překládáno i jako svědomí.  Svědomí a srdce jsou jedno. Jsem přesvědčen ve své duši, to znamená ve svém svědomí, a Duch svědčí našemu duchu, to znamená našemu svědomí. Svědomí se nazývá duch, srdce, duše, protože není ničím jiným než duší, která uvažuje a vrací se sama k sobě.

Proto se nazývá svědomí, to znamená jedno vědomí spojené s druhým, protože svědomí zná samo sebe a ví, co ví. Ví, co je srdce. Nejenže zná samo sebe, ale je to poznání srdce spolu s Bohem. Nazývá se svědomí, protože poznává s Bohem, neboť to, co poznává svědomí, poznává Bůh, který je nad svědomím. Je to poznání spolu s Bohem a poznání člověka o sobě samém. A tak může být duše sama obdařena onou vynikající schopností uvažovat a vracet se k sobě samé. Posuzuje tedy své vlastní činy, protože se může vracet sama k sobě.

2. Svědomí lze také v jistém smyslu nazvat schopností. Obvykle se mluví o tom, že je to určitá schopnost. Není to jedna ze schopností, ale svědomí je ve všech schopnostech duše; je totiž v rozumu a tam vládne. Svědomí je to, čím je rozum ovládán a řízen. Svědomí není nic jiného než aplikace toho, co už známe, nějakých pravidel, která už jsme poznali, na něco konkrétního. Svědomí je ve vůli, v citech, je v radosti a v pokoji, které svědomí působí, a tak prostupuje celou duší. Není to jedna nebo dvě schopnosti, ale je obsaženo ve všech schopnostech.

3. A někteří lidé si žádají, aby to byl čin, konkrétní skutek, a ne nějaká schopnost. Když se v tomto smyslu projevuje svědomí, jde o skutek. Když obviňuje, omlouvá, nebo když svědčí, je to skutek. Je to tedy schopnost, která se projevuje v jednání. Nemusíme se tedy dohadovat, zda je to to či ono. Zahrňme do svého chápání tolik, kolik jen můžeme: je to duše, srdce, duch člověka, který se vrací sám k sobě; působí to ve všech schopnostech; a je to také skutek, když se vzedme, aby obviňovalo nebo ospravedlňovalo; aby trestalo člověka strachem a hrůzou nebo aby ho potěšilo radostí a útěchou.

Svědomí je vynikající věc – je nad rozumem a smysly, neboť svědomí je podřízeno Bohu a vždy hledí na Boha. Takže ateista může dokonce úplně potlačit své svědomí, když mu odnímá jeho základ, jímž je pohled na Boha. Svědomí hledí na Boha. Je v člověku umístěno jako Boží zástupce a místodržící. Proto je v tomto ohledu nad rozumem. Rozum říká, že bys to měl dělat: je to hezké, je to věc přijatelná pro lidi, mezi nimiž žiješ a máš s nimi společenství, patří to k tvému postavení člověka, aby ses tak choval, souhlasí to s pravidly a zásadami přirozenosti v tobě. Toto praví rozum a jsou to dobré pohnutky, které vycházejí z rozumu. Ale svědomí jde dál. Je tu Bůh, jemuž se musím zodpovídat; je tu soud – proto dělám to, a nedělám ono. Je to božštější, dokonalejší síla v člověku než jakákoliv jiná – než smysl nebo rozum nebo cokoli dalšího. Bůh ji zasadil do člověka se zcela konkrétním záměrem, proto ve všem hledí na Boha.

Proto název pro svědomí v řečtině a latině znamená „poznání spolu s druhým“, protože je to poznání s Bohem. „Bůh a mé vlastní srdce to vědí. Bůh a mé svědomí,“ jak jsme zvyklí říkat.

Se svědomím jsou spojené tři věci.

1. Je to poznání v souvislosti s nějakým pravidlem – obecným pravidlem. To je u člověka vždy základem svědomí. Existují totiž určitá všeobecná pravidla: Kdo se dopustí vraždy, kdo cizoloží, kdo je rouhač, křivopřísežník, lakomec, zvrácený člověk, „nezdědí Boží království“, jak říká apoštol (1K 6,9). Zde jsou obecná pravidla. Nyní je začne svědomí vztahovat na sebe: „Já jsem takový, a proto nevejdu do nebe.“ Zde tedy svědomí uplatňuje pravidlo. Jedná se tedy o poznání těchto jednotlivostí spolu s obecným pravidlem. A dále…

2. Je to poznání sebe sama – svého vlastního srdce. Vím, co jsem udělal, vím, co dělám a jakým způsobem to dělám, zda pokrytecky, nebo upřímně; vím, co si myslím. A dále…

3. Je to poznání od Boha. Bůh totiž ví, co ví svědomí. On ví, co si člověk myslí nebo co dělá. Svědomí je nade mnou a Bůh je nad svědomím. Svědomí je nade mnou a nade všemi lidmi na světě, neboť je bezprostředně podřízeno Bohu. Svědomí ví víc než svět a Bůh ví tisíckrát víc než svědomí nebo svět. Je to vědění s obecným pravidlem; kde totiž není obecné pravidlo, tam není ani svědomí. Aby to bylo trochu jasnější, všichni mají nějaká pravidla. Ti, kdo nemají Boží slovo, které je nejlepším pravidlem ze všech, mají přesto Slovo zapsané ve svém srdci. Mají ve svých duších přirozený soud: „Jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,15). Mají všeobecné pravidlo: „Nesmíš dělat nic špatného, musíš konat to, co je správné.“

V lidské duši je z podstaty její přirozenosti uložen poklad pravidel. Boží slovo přidává další pravidla – zákon a evangelium. A ta část duše, která uchovává pravidla, se nazývá rozumná, protože uchovává pravidla. Všichni lidé je mají od přirozenosti vryté do duše. Proto byli pohané přesní v uplatňování spravedlnosti, v pravidlech, která měli od přirozenosti vštípená a zasazená do duše.

Protože však kopie Božího obrazu – Boží zákon vepsaný do přirozenosti – byla od pádu značně zastřená, dal Bůh novou kopii svého zákona, která byla přesnější. Proto měli mít Židé, kteří měli Boží slovo, více soudnosti než pohané, protože měli lepší obecné pravidlo. A nyní, když máme také evangelium, které je ještě dokonalejším pravidlem, měli bychom být ve svém životě o to dokonalejší než oni.

Každý člověk na světě má nějaká svá pravidla. Jestliže lidé hřeší bez zákona, budou souzeni bez zákona (Ř 2,12) podle přirozených zásad. Jestliže hřeší pod vlivem evangelia, budou souzeni podle Slova a evangelia. Svědomí je tedy poznání s pravidlem, poznání konkrétních činů, které jsem vykonal, a poznání s Bohem.

Zkrátka, abychom ještě víc objasnili tyto věci ohledně přirozenosti svědomí, vězte, že Bůh v člověku zřídil soudní tribunál a v člověku je všechno, čím se tento tribunál řídí.

1. Je tady zapisovatel, který si všímá toho, co jsme udělali. Kromě obecného pravidla, neboť to je základem a východiskem všeho, je tu svědomí, které si zapisuje, co přesně jsme udělali. Svědomí si vede deníky. Zaznamenává si všechno. Nezapomíná na nic, i když jsme si mysleli, že ano, dokud se svědomí najednou neprobudilo. Jako v Jeremiášovi 17,1: „Judův hřích je zapsán železným rydlem, je vyryt diamantovým hrotem na tabulku jejich srdce.“ Veškerý jejich důvtip ani jejich mazanost ho nemohou vymazat. Možná na něj na chvíli zapomenou kvůli rozvášněným choutkám nebo kvůli té či oné věci, ale existuje zapisovatel, který ho zaznamenává. Tím zapisovatelem je svědomí.

2. A pak jsou tu svědkové. To jsou výpovědi svědomí. Svědomí dosvědčuje: „Toto jsem udělal, toto jsem neudělal.“

3. Spolu se svědky je tu žalobce. Svědomí obviňuje nebo hájí.

4. Pak je tu soudce. Svědomí je soudce. Zde je jeho soud: „Tohle je dobře, tohle je špatně.“

5. Také je tu vykonavatel trestu. Tím je opět svědomí. Po obvinění a odsouzení následuje trest. První trest je vždy uvnitř člověka, ještě předtím, než se dostane do pekla. Trest svědomí je předzvěstí budoucího soudu. Po špatném činu se okamžitě objevují záblesky pekla. Pohané mohli pozorovat, že Bůh utvořil srdce a rozum tak, že mezi nimi existuje souznění. Všechno, čemu lidé porozuměli, že je pro ně dobré a příjemné, posílá rozum do srdce a přináší to určité potěšení. Pokud je však rozum zasažen žalostnými věcmi, něčím špatným, pak to na srdce padne, jako to „těžce padlo na srdce Davidovo“ (1S 24,5 KRAL). Srdce raní zármutek kvůli přítomnosti a strach z budoucnosti. Ale v dobrých věcech přináší dobré ospravedlňující svědomí radost v přítomnosti a naději pro budoucnost.

Bůh vložil a zasadil do člověka tento tribunál svědomí. Svědomí je Boží soudní síň, kde Bůh vynáší svůj první rozsudek, kde vyhlašuje své soudy. A svědomí provádí všechny úkony. Zaznamenává, svědčí, obviňuje, soudí, vykonává – provádí všechno.

Kromě dosvědčování jeho lásky k nám, která nás má zadržet před hříchem, a pak nás ranami dohnat k obrácení a pokání, abychom se odvrátili od svých hříchů k Bohu, je jedním z hlavních cílů svědomí (mezi mnoha ostatními) předběžný soud, který připravuje cestu k věčnému Božímu soudu. Ve svědomí se totiž věci soudí předem. Jakmile Bůh otevře knihu svědomí, poté, co ji její zapisovatel dopíše, budeme mít hodně co do činění s mnoha obviněními a s množstvím svědků, protože naše vlastní svědomí nás bude obviňovat a svědčit proti nám. Budeme tedy, jak říká apoštol, obviňovat sami sebe a odsuzovat sami sebe. Svědomí bude na Boží straně a Bůh bude na straně svědomí. A Bůh ho do nás vložil především kvůli tomu, aby se v den soudu mohl on sám ukázat jako naprosto spravedlivý, když zatratí bezbožné lidi.

Nyní tedy vidíte, jaká je obecně povaha svědomí a proč ho do nás Bůh vložil.