Rovnocennost starších

Zde se musíme zabývat otázkou, zda má kazatel (tedy starší, který káže) nějakou formu vyšší autority nebo vedení než ostatní starší. Je naprosto nezbytné, aby tato otázka byla jasně pochopena a aby o ní bylo rozhodnuto před jakýmkoli jmenováním. Rozhodnutí je důležité pro život sboru; špatné rozhodnutí bude horší než to nejlepší, ale žádné rozhodnutí vede ke katastrofě. Nejprve musíme zvážit dvě protichůdná stanoviska a pak se ptát, zda je nutné přijmout některé z nich.

Argumenty pro zvláštní status starších, kteří kážou

Nigel Lacey ve své velmi užitečné knize Boží plán pro místní církev (Grace Publications) říká: „Některé církve ustanovily několik starších a prohlásily, že služebník Božího slova je jen jedním z této skupiny. … To je špatně, Božího slova bychom si měli vážit natolik, že bychom měli vysoce ctít úřad pastora a učitele.“ Dále však připouští, aby v místním sboru kázala a učila více než jedna osoba.

Dr. Masters tvrdí:

Nová generace církevních stanov trvá na tom, aby všichni starší vládli v absolutní „rovnosti“. Jedinečná role pastora jako předsedajícího a kázajícího staršího je tímto uspořádáním smetena (i když některé sbory naštěstí nadále oblékají staršího na plný úvazek do bibličtějšího statusu „pastora“, protože členové nový systém ve skutečnosti nepochopili!).

Musíme si ujasnit, že tento moderní systém je zcela odlišný od tradičního reformovaného postoje, který uznává tři druhy služebníků: (1) kazatele nebo pastora jako staršího, který káže. (Ve větších sborech jich může být více.) (2) Starší, kteří vedou. Jedná se o starší, kteří pomáhají, starají se o pastoraci, kteří vykonávají službu vyučování a poradenství jinou než veřejnou službu Slova a dělí se o kázeňskou a pečovatelskou práci se svým pastorem, který jim předsedá. (3) Diákoni. Toto je stanovisko, které historicky přijala reformovaná tradice a které zastávají naši presbyteriánští bratři.

(Sword and Trowel 1985 No.2 pp.24, 25)

Dr. Masters věří, že příklad apoštola Pavla je pro nás vzorem, který bychom měli následovat i dnes. Cituje 1. Korintským 4,16–17; 11,2; 2. Tesalonickým 2,15; Jan 14,26 a uvádí důvody:

Je nanejvýš důležité, abychom hájili charakteristický úřad a práci kazatelské služby, protože v sázce je efektivita vedení a se systémem Nového zákona se nesmí manipulovat. Jestliže Bůh ustanovil nějaký systém, pak k tomu má dobrý důvod.

Kazatelé na plný úvazek v novozákonní době, kteří měli zvláštní vedoucí úlohu, dokázali díky Boží milosti a moci dosáhnout mocných věcí. Byli seniory a byli staršími jedinečného druhu, ale nutně potřebovali podporu dalších starších a diákonů, jinak by Bůh neurčil, že mají být ustanoveni.

Kazatel jistě nebyl samovládce; zákon sám o sobě. Byl pastýřem-kazatelem, který předsedal ostatním pastýřům stáda tak, aby respektoval i jejich Bohem dané pověření.

Tito další služebníci měli zásadní význam pro zdraví a rozvoj sborů a byli nezbytní pro udržení tempa práce. Přinášeli řadu schopností, které pastor postrádal a které byly vykonávány pod jeho „předsednictvím“. Kazatelé-pastoři potřebovali jejich rady a někdy nepochybně i jejich zdrženlivost, neboť všichni lidé podléhají mnoha pokušením a slabostem.

Kdyby se však podpůrní nebo nekázající starší (nebo také diakoni) rozhodli působit jako spolupastýři, systém by se okamžitě zhroutil.

Bohužel v dnešní době se rozdíly mezi kazatelem a podpůrným (či pastýřským) starším velmi stírají a z toho vyplývá mnoho problémů. (tamtéž, s. 26)

Další velmi silný argument pro zvláštní místo kazatele je založen na naprosté autoritě Božího slova v životě církve (jak jsme viděli u Nigela Laceyho). Má-li být tato autorita uplatňována, pak ti, kdo učí a kážou Slovo, musí mít zvláštní úlohu nad ostatními staršími, obvykle nazývanými vedoucími staršími. Důkazem pro toto postavení jsou texty 1 Timoteovi 5,17; 1 Korintským 9,9 a 14 a další, kde se v anglickém Překladu krále Jakub (KJV) objevuje slovo „služba“: Koloským 4,17; 1 Timoteovi 1,12; 2 Timoteovi 4,5. Také o „andělech“ církví ve Zjevení 2 a 3 se předpokládá, že jsou to kazatelé nebo pastoři pověření Bohem, aby těmto církvím zvěstovali jeho slovo.

Dalším argumentem je, že pastýři mají od Pána zvláštní povolání učit a kázat Slovo, stejně jako apoštolové, a toto povolání je staví do zvláštního vedoucího postavení mezi staršími.

Argumenty pro rovnocennost starších

Slovu „rovnocennost“ dáváme přednost před slovem „rovnost“, protože i když mezi staršími existuje rovnocennost postavení nebo odpovědnosti, není zde rovnost v tom smyslu, že by všichni měli stejné dary a schopnosti.

Tyto úkoly vyučování a vedení mohou být rozděleny mezi několik služebníků, totiž učitelů a vedoucích. Ale rozdělit je v rámci jedné pastýřské služby tak, že někteří mají pouze vyučovat, ale nemají právo vést, a jiní se mají věnovat pouze vedení, aniž by považovali za svou povinnost neustále se starat také o nasycení stáda, znamená téměř převrátit službu Kristova pověření a zřídit v jejím rámci dvě služby vytvořené z lidského rozhodnutí.

(John Owen, Vol. 16, page 48).

Zastánci tohoto názoru se domnívají, že není správné brát zvláštní místo apoštolů a jejich pomocníků za náš vzor. Jejich postavení bylo v době založení církve zvláštní. Robin Dowling píše:

Je důležité si uvědomit, že samotné jmenování Timotea a Tita nám nedává žádný precedens pro jmenování starších …, protože nebyli „povoláni“ církví, ale byli do církve dosazeni apoštolem …

Vždy si musíme dávat pozor, abychom do Písma nevkládali tradice, které jsme převzali. Nechme Písmo mluvit samo za sebe. Pokud jde o pastýřské listy, hrozí nebezpečí, že charakteristiky služby Timotea a Tita budou považovány za vhodné pro naše pastýře, zatímco my bychom měli studovat charakteristiky těch, kteří byli ustanoveni jimi.

(Paper The position of a Pastor - page 3)

Použití slova „služba“ v anglickém překladu (KJV) mnohé zmátlo, takže se jím označuje práce pastorů na plný úvazek, kteří jsou nazýváni služebníky. Toto slovo je však rozeseto po celém Novém zákoně nejen v souvislosti se „službou Slova“ (Sk 6,4), ale také v souvislosti s domácími povinnostmi (Lk 10,40), nakládáním s financemi (Sk 6,1; 11,29), vzájemnou pomocí (Ř 12,7; 1K 12,5), kázáním (Sk 6,4). Vzorem v Novém zákoně jsou církve, v nichž si všichni členové navzájem slouží nejrůznějšími způsoby. Proto texty, které hovoří o „službě“ apoštola, nedokazují zvláštní postavení „služebníka“ ve smyslu kazatele.

Všichni se shodují na tom, že autoritou v místní církvi je sám Kristus a jeho Slovo. To je absolutní. Avšak ani zdaleka to nikomu neuděluje zvláštní postavení, spíše před něčím takovým varuje, protože to přináší nebezpečí, že kazateli bude přisouzena neomylnost. Celá církev, včetně starších, se má podřídit autoritě Slova.

Když kazatel vyloží Slovo, jsou všichni starší zodpovědní za to, aby bylo aplikováno na život církve a na všechny členy. Jak jsme již viděli dříve, starší překlady nás zmátly použitím slova „úřad“. V Novém zákoně neexistuje nic takového jako zvláštní „služba“ nebo „úřad“ – důraz je kladen na používání darů, které Pán, jenž vystoupil na nebesa, své církvi dal.

Citované „důkazní texty“ ve prospěch zvláštní úlohy starších kazatelů ponechávají tuto otázku skutečně velmi otevřenou. Hlavním z nich je 1. Timoteovi 5,17: „Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Už jsme si ukázali, že tento verš zcela rozbíjí představu, že všichni starší jsou kazatelé a učitelé, ale staví snad starší, kteří kážou, v nějakém smyslu nad ostatní? Dvojí pocta se vztahuje k finanční podpoře, jak jasně ukazuje verš 18: „Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘.“ Odměna dává tomuto muži více času na práci pro církev, ale nepovyšuje ho nad ostatní starší. Nejvíce lze argumentovat tím, že mezi staršími existovaly rozdílné služby. Slovo „zvláště“ je velmi silné, jak upozorňuje Dr. Peter Masters: „Znamená hlavně, většinou, především nebo nejvíce ze všech. Je to tak silné slovo, jak jen může být.“ Tím je zdůrazněno zvláštní místo, které musí mít kázání a vyučování v životě církve. Je otázka, zda bez toho církev v novozákonním smyslu vůbec existuje. Nijak to však nedokazuje, že by samotní starší, kteří kážou, měli nějaké nadřazené postavení nad ostatními.

Argumentovat „anděly“ ve Zjevení 2 a 3 je neprůkazné. Existuje mnoho názorů na to, kdo jsou tito andělé, a prohlašovat, že jsou to zřejmě starší, kteří kážou, je opravdu zbytečné.

V této knize se zasazuji o rovnocennost starších. Samozřejmě, že se nesmí manipulovat s novozákonním zřízením, a pokud Bůh ustanovil nějaké zřízení, měl k tomu dobrý důvod. Zdá se mi však příliš odvážné tvrdit, že to či ono zřízení, o kterém jsme zde hovořili, je novozákonním zřízením do té míry, a že odchýlit se od jednoho z nich znamená odchýlit se od Písma. Domnívám se, že argumenty pro rovnocennost jsou přesvědčivější a že rovnocennost lépe zajišťuje ochranu před zneužitím a prospívá církvím jako celku. Mnohé ze zásad vedení, vztahů mezi vedoucími a mezi nimi a členy, o nichž budeme dále hovořit, však platí i pro ty, kteří mají na tuto konkrétní věc jiný názor.