Správná odezva na Boží výchovu (Žd 12,7-11)

Když se Malcolm Muggeridge jako starý muž ohlédl za svým životem, poznamenal: (A Twentieth Century Testimony [Thomas Nelson]; v: Reader’s Digest [1/91], s. 158): Proti všemu očekávání se za zážitky, které mi ve své době připadaly zvlášť zničující a bolestné, ohlížím s největším zadostiučiněním. Vlastně všechno, co jsem se kdy naučil, všechno, co do mého života vneslo opravdovou hodnotu a opravdové světlo, přišlo v trápení, ne ve štěstí. Kdyby mělo být někdy možné vymýtit z našeho pozemského bytí všechno soužení, ve výsledku by se život nestal jednou velkou rozkoší, ale příliš triviální banalitou, než aby se dal vydržet. Mnozí lidé se naproti tomu těžkými zkouškami nechali odvést od Boha. Četl jsem například, že mediální magnát Ted Turner vyrůstal v rodině, která chodila do církve. Když ale zemřela jeho sestra, jeho otec zahořkl a od Boha se odvrátil. Ted Turner šel v otcových šlépějích.

Zkoušky jsou životní realita; na nás ovšem záleží, jak na ně reagujeme. Nevím, jestli se Muggeridge skutečně obrátil, ale zdá se, že se ve svých zkouškách charakterově utužil, zatímco Turner se zatvrdil. Uznávám, že je těžké pochopit, jak je možné, že je Bůh dobrý a zároveň všemohoucí, a přitom připouští všechno to utrpení, které ve světě pozorujeme. Když ovšem člověk kvůli utrpení přestane věřit v Boha, Bůh proto ještě nepřestane existovat a problém se tím také nevyřeší. Abychom vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), potřebujeme vědět, jakou odezvu na svou láskyplnou výchovu od nás Bůh chce. Náš dnešní text učí, že:

Správná odezva na Otcovu výchovu spočívá v tom, že se jí podvolíme a díky ní porosteme ve svatosti.

Slovo „podvolit se“ zní mnoha duším krajně nelibozvučně. Četl jsem díla některých křesťanských psychologů, kteří tvrdí, že ti, kdo vyrůstali v „dysfunkčních“ rodinách, mají problémy s autoritativními postavami. Nutí takové lidi, aby si „našli autoritativní postavu a nesouhlasili s ní“, a tak prosadili svou vlastní autoritu! Takový přístup bych tedy nedoporučoval! Pěkně to vystihl jeden kreslený vtip s Frankem a Ernestem: Oba trumberové stojí u nebeské brány, svatý Petr se nesouhlasně mračí a Frank Ernieho šeptem upozorňuje: „Bejt tebou, vzal bych si jiný triko, Ernie.“ Ernie má na triku nápis: „Vzepři se autoritě!“

Bůh je ta nejvyšší autorita! Ať se vám jeho program pro váš život líbí nebo ne, není rozumné se proti němu bouřit. Jak se dovídáme z verše 12,9, pokud se poddáme Tomu, který je Otcem našich duchů, budeme žít. Řečeno s biskupem Westcottem: „Skutečný život pramení z naprostého sebeodevzdání.“ (Westcott: The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 402.) Autor Listu Židům uvádí tři důvody, proč bychom se měli podvolovat Boží láskyplné výchově:

1. Otcově výchově bychom se měli podvolovat proto, že je to neodmyslitelná stránka vztahu mezi otcem a synem (12,7-8).

Úvodní obrat verše 12,7 lze pokládat buď za způsob oznamovací (NBK: „Podstupujete-li výchovu“) nebo za způsob rozkazovací (ČEP: „Podvolujte se jeho výchově“). V obou případech jde v těchto verších o to, že výchova je známkou pravého synovství. Jak jsem řekl minule, nikdy jsem nevychovával neposlušné děti jiných rodičů. Vychovával jsem ale své děti, protože je mám rád a chtěl jsem, aby se naučily respektovat patřičnou autoritu.

V případě, že nejste vychováváni, pak podle autora listu nejste doopravdy Boží děti, ale spíš cizí, nemanželské děti. Nemanželské děti tehdy neměly nárok na dědictví. Chcete-li být dědici slíbeného věčného života, musíte být skutečnými Božími dětmi skrze víru v Krista (Ga 3,26). Pokud jste jeho dětmi, jsou pro vás zkoušky důkazem toho, že vás miluje, ne toho, že vás zanedbává nebo že je proti vám (12,6). Když ale zkoušky potkávají právě tak věřící, jako nevěřící, tak co myslí autor tím, že někteří jsou „bez výchovy“? Jak poznáme, jestli jsou zkoušky, kterými procházíme, důkazem toho, že jsme skutečně Boží děti?

Jak jsem právě řekl, v první řadě podle toho, jak si odpovíme na otázku: „Činil jsem opravdové pokání ze svých hříchů a spolehl se, pokud jde o mé spasení, pouze na Krista?“ Pokud odpovíme ano, záleží dále na tom, jak reagujeme na zkoušky, které nás potkávají. Pravé Boží dítě se ve zkoušce podvolí Bohu a snaží se růst ve svatosti. Cizí dítě nad ní s pokrčením ramen a řekne, že to je ale smůla, nebo ještě hůř, obrátí se proti Bohu a zahořkne.

A dále, když zhřeší skutečné Boží dítě, bude mu to vadit. Když zhřešil David, bylo mu zoufale (viz Žalmy 38 a 51). Cizí dítě bude nadšené, že mu to prošlo, nebo nad svým hříchem mávne rukou, že se vlastně tak moc nestalo. Skutečné Boží dítě se ale podvolí otcově výchově, protože takováto výchova je nedílnou součástí vztahu otce k synovi.

2. Otcově výchově bychom se měli podvolovat proto, že nás Bůh vychovává dokonale pro naše věčné dobro: proto, abychom byli svatí spolu s ním (12,9-10).

V těchto verších autor vyslovuje dvě myšlenky:

A. Jestliže nám prospěla nedokonalá výchova našich pozemských otců, tím spíš nám prospěje dokonalá výchova našeho nebeského Otce.

Verš 12,9 staví do kontrastu naše tělesné (pozemské) otce a „Otce [našich] duchů“ (našeho nebeského Otce). Výraz „tělesní otcové“ zdůrazňuje jejich nedokonalost. Žádný pozemský otec svým dětem nerozumí dost a neví všechno o tom, jak by je měl vést, vychovávat a trestat. Náš nebeský Otec ale zná každého z nás dokonale a důkladně, včetně našich nejskrytějších motivů a myšlenek. Jedná s námi podle své dokonalé moudrosti.

Dobří otcové se sice se svými dětmi vždy snaží jednat z lásky, ale často se jim to nedaří. Bůh ale vždy jedná v lásce a jeho cílem je naše nejlepší dobro. Pozemští otcové mohou být mrzutí nebo rozčilení. Bůh ale náladový není. Pozemští otcové na nás dohlížejí během našeho dětství. Boží výchovná pravomoc ale trvá po celý náš život. Dobří pozemští otcové se nás snaží připravit pro pozemský život. Bůh nás ale připravuje pro věčnost.

Autorovi má na mysli, že pro nás bylo dobré, když nás vychovávali naši pozemští otcové, i když to byla výchova poznamenaná jejich lidskými nedostatky. Vážili jsme si jich, protože vidíme, jaký z toho máme prospěch. Boží výchova je ale naprosto dokonalá.

B. Proto bychom se měli podvolit výchově nebeského Otce, díky které budeme žít.

To, na čem v souvislosti s Boží výchovou nejvíce záleží, je charakter naší odezvy. Pokud vzdorujeme a zatvrzujeme svá srdce, mine se výchova svým účelem. Pokud jsme skutečně Božími dětmi, povede to k další a přísnější výchově. Bohu jde o to, abychom se jí v úctě podvolili (12,9). Člověk se může podvolit také tak jako ten vzdorovitý chlapec, kterému matka nařídila, aby seděl na židli, dokud se neuklidní. Zatnul zuby a procedil: „Navenek sedím, ale uvnitř stojím!“ Takhle nevypadá opravdové podvolení! Opravdové podvolení vyjádřil žalmista, když napsal: „Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou“ (Ž 119,75).

Měli bychom se poddat Bohu, protože má svrchované právo nakládat s námi, jakkoli se mu zlíbí. To je hlavní myšlenka knihy Jób. I když byl Jób nejzbožnějším člověkem na zemi, měl Bůh naprosté právo odebrat mu všechno, co mu bylo drahé. Nikdo nemůže vůči Všemohoucímu Bohu vznášet žádný nárok. Jedním z nejvíce ohromujících případů, kdy se to projevilo, byla situace, kdy Bůh proroku Ezechielovi oznámil, že jako názorné duchovní podobenství pro Izrael ho náhlou ranou připraví o žádost jeho očí (jeho ženu), a nařídil mu, aby pro ni netruchlil, ani neplakal. Druhý den tedy Ezechielova žena zemřela a on udělal, co mu Bůh přikázal (Ez 24,15-24). To je síla!

Prorok se naučil základní lekci, kterou se potřebujeme naučit všichni: Bůh je Bůh a já Bůh nejsem. Pokud se svrchovaný vládce vesmíru rozhodne odebrat mi manželku, děti, majetek, zdraví nebo samotný život, má na to právo. Víra si nakonec řekne to, co A. W. Pink vyjádřil takto: „Ta zkouška nebyla tak těžká, jak mohla být. Nebyla tak těžká, jak bych si zasloužil. A můj Spasitel pro mne trpěl mnohem hůř.“ (A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians 4 Group software], s. 977.) A tak se víra podvoluje Otcově výchově s důvěrou, že nás Otec vychovává dokonale pro naše věčné dobro a podle svého odvěkého záměru.

3. Otcově výchově bychom se měli podvolovat proto, že všem, kteří ji podstupují, přináší pokojné ovoce spravedlnosti, i když v přítomné chvíli se snáší těžko (12,11).

Ve verši 12,11 předkládá autor tři myšlenky:

A. Výchova se v dané chvíli vždy zdá být bolestná.

Výchova se – z našeho omezeného, v čase uzavřeného hlediska – jeví ne jako záležitost radostná, ale jako záležitost žalostná. Jsem vděčný, že to Bible uznává! Boží výchova není snadná ani příjemná. Není nic špatného na tom, když v těžké zkoušce pláčete nebo hlasitě voláte k Bohu, protože právě to dělal i Ježíš (Žd 5,7). Žalmy nám ukazují, že je v pořádku projevit před Pánem svou bolest a zármutek, pokud a dokud to činíme v duchu podřízenosti. Bůh věděl, na co nám dává slzné kanálky!

Už dříve jsem vám vyprávěl, jak jsem v den svých šestatřicátých narozenin musel vést pohřební obřad pro muže, který ve svých třiceti devíti letech zemřel na rakovinu a zanechal po sobě vdovu se dvěma dětmi. O dva roky později jsem pohřbíval i jeho ženu, která také zemřela na rakovinu. Když jsem ji ale utěšoval po pohřbu manžela, přiskotačil k nám její bývalý pastor a se slabomyslným úsměvem prohlásil: „Sláva Pánu, Scott už je na věčnosti!“ Měl jsem sto chutí mu jednu vrazit. „Nech ji, ať se vypláče!“ říkal jsem si. Jak se ale truchlení srovnává s biblickým příkazem: „Stále se radujte…“ (1Te 5,16)? Tento příkaz neznamená, že máme pořád chodit s úsměvem na rtech a volat „Sláva Pánu!“, i když přitom trpíme. Neznamená to říkat, že se máme skvěle, když se skvěle nemáme, protože to je pokrytectví. Sám Ježíš připustil: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mk 14,34). Tento verš („Stále se radujte“), který je nejkratším veršem řeckého Nového zákona, a Jan 11,35 („Ježíšovi vstoupily do očí slzy“), který je nejkratším veršem jeho anglického překladu, nejsou ve sporu!

Klíčem je soustředit se i uprostřed všech zkoušek a slz na to, co je cílem: pokojné ovoce spravedlnosti. Budeme-li mít na paměti to, co Bůh dělá z hlediska věčnosti, budeme schopni s vnitřní radostí a pokojem vytrvat, a přitom si připustit i bolest a zármutek. Jak napsal Pavel, „máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme“ (2K 6,10), protože víme, že Bůh je s námi, a proto nám všechny naše zkoušky napomáhají k dobrému (Ř 8,28).

B. Účelem výchovy je vypěstovat pokojné ovoce spravedlnosti.

„Pokojné ovoce spravedlnosti“ znamená „pokojné ovoce, jímž je spravedlnost“. „Spravedlnost“ (12,11) je synonymem „svatosti“ (12,10). Oba pojmy označují zbožnost či podobnost Ježíši, který je vtělením zbožnosti (Ř 8,29). Ježíš nám ukazuje, co to znamená být spravedlivým v myšlení, slovech i jednání. Pravá svatost či spravedlnost není pouze vnějšková, ale začíná už na úrovni srdce či myšlenek.

Skutečně spravedlivý člověk jedná ze zbožných motivů. Snaží se ve všem oslavit Boha. Spravedlnost a pokoj spolu chodí ruku v ruce. Nemůžete mít pravou spravedlnost a nemít pokoj, nebo mít pravý pokoj a nemít spravedlnost. Zdůrazňuji pravý, protože někteří lidé si někdy pletou úlevu od zkoušek s Božím pokojem, i když této úlevy dosáhli za tu cenu, že Boha neposlechli. Jeden křesťanský bratr mi kdysi s klidným úsměvem ve tváři řekl, že ho Bůh vedl, aby se rozvedl se svou ženou, a že od té doby, co učinil toto rozhodnutí, má v srdci nesmírný pokoj! Trvalo mi několik hodin, než jsem ho přesvědčil, že to, co cítí, není Boží pokoj, protože jeho rozhodnutí není spravedlivé. Cítil pouze úlevu při pomyšlení na to, že se zbaví ženy, se kterou žít – připouštím – nebyl žádný med! Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti mnoha způsoby. Zde je sedm z nich:

1) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že nás učí, jak strašně zničující následky má hřích.

Když David zhřešil s Bat-šebou a zavraždil jejího manžela, Hospodin mu jeho hřích odpustil, ale vzal si život syna, kterého David s Bat-šebou zplodili, a také nechal vykypět nepřátelství proti Davidovi v jeho vlastní domácnosti (2S 12,11). Jeho syn Amnón znásilnil svou polosestru Támaru, Támařin bratr Abšalóm pak zavraždil Amnóna a později proti Davidovi vyvolal povstání. Tím, že nás nechává snášet takové bolestné následky našich hříchů, nás Bůh učí, že hřích ničí a zabíjí, a pomáhá nám tak vyhnout se mu, když jsme v pokušení.

2) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že nám bere naši samospravedlnost, soběstačnost a pýchu.

Všichni máme od přírody sklon uvažovat způsobem: „Hrozné hříchy mohou páchat ti druzí; já bych něco takového nikdy neudělal!“ Petr se domníval, že ostatní apoštolové by Ježíše zapřít mohli, ale na starého dobrého Petra je spoleh – ten ne! Pán musel Petrovi ukázat, že jeho srdce je ke hříchu stejně náchylné jako srdce kohokoli jiného (Mk 14,29-30). Na Pavla seslal Pán nesmírně těžké soužení, nad jeho síly, takže se už rozloučil se životem. Pavel říká, že to udělal proto, „abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“ (2K 1,8-9). Všichni tíhneme k tomu, abychom se spoléhali sami na sebe, a ne na Pána. Je rozumné uvážlivě a plánovitě spořit; pokud ale na své úspory spoléháme, Bůh zná způsoby, jak naše účty vybílit. Je rozumné se zdravě stravovat a pravidelně cvičit; pokud na to ale spoléháme, že nás to zachová ve zdraví a při životě, Bůh zná způsoby, jak nám přivodit onemocnění nebo zranění, aby nás naučil, že každé naše příští nadechnutí a každodenní příděl potravy a vody závisí na něm.

3) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že nám pomáhá soustředit se na věčnost místo na tento život.

Všichni máme v povaze zabývat se až příliš svým vezdejším životem, i když tento život je pouhá pára (Jk 4,14). Jak říká Pavel, ta nepřehlédnutelná skutečnost (kterou se všichni snažíme si příliš nepřipouštět!), že naše těla stářím chátrají, by nás měla vést k tomu, abychom svou pozornost zaměřili spíš k věčnosti. Píše, že „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme“. A pokračuje tím, že se díváme na to neviditelné, co je v nebi, ne na to, co je vidět tady na zemi (2K 4,16-18).

4) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že odhaluje naše skryté hříchy a ukazuje nám naše slepá místa.

Někdy si své hříchy a nedostatky ani neuvědomujeme, dokud na nás Bůh nesešle zkoušku, ve které se ukážou. „Než jsem byl potrestán,“ vyznává žalmista, „chyboval jsem. Teď však tvé slovo dodržuji“ (Ž 119,67 PSZ). Nic nenasvědčuje tomu, že by se Bohu předtím, než byl „zkrušen“ (JB), otevřeně stavěl na odpor. Spíš jde o to, že teprve ve svém pokoření u sebe objevil skryté hříchy, kterých si dříve nebyl vědom.

Pavel zažil podivuhodná zjevení, ve kterých vstoupil až do nebe. I když byl Pavel pokorný, hrozilo mu nebezpečí, že se kvůli těmto viděním začne nadýmat pýchou. Proto mu Pán dal do těla jako osten satanova posla, který Pavlovi bránil, aby se neúměrně povyšoval (2K 12,1-7). Ať už bylo tím ostnem cokoli (někteří si myslí, že šlo o fyzickou nemoc, jiní se domnívají, že to byli falešní učitelé propagující návrat k judaismu, o které při své službě stále zakopával), bránilo to Pavlovi hřešit pýchou nad tím, že mu Bůh ve vidění zjevil nebe.

5) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že upevňuje naši víru a přitahuje nás blíž ke Kristu.

Díky ostnu ve svém těle se Pavel naučil spoléhat na Krista tak, jak se na něj nikdy před tím nespoléhal. Zjistil, že když čelí svým bolestným slabostem, stačí mu Boží milost a síla (2K 12,8-10). Těžkosti nás dokážou přinutit, abychom se na Pána upnuli tak, jak to v bezstarostných dobách nemáme zapotřebí.

6) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že v nás rozvíjí soucit a pokoru.

Někdy máme sklon dívat se na ty, kdo trpí, svrchu. Namyšleně si říkáme: „Kdyby si dal život do pořádku [jako třeba já!], žádné takové problémy by nemohl mít!“ Pak nás Bůh zkruší nějakou zkouškou a najednou máme pro ty, kdo trpí, mnohem větší pochopení. Ztrácíme svého nafoukaného ducha sudičství a rosteme v soucitu.

7) Boží výchova pěstuje pokojné ovoce spravedlnosti tím, že v nás dává vyrůst ovoci Ducha a tak nás připravuje pro lepší použití v jeho službě.

Nejlepší ovoce roste na stromech, které jsou prořezávány (J 15,2). Ovoce Ducha roste v srdcích, která se nechávají prořezávat Boží výchovou. Z toho, že spravedlnost je ovoce, je zřejmé, že to trvá nějaký čas, než vyroste a uzraje. Dnes máme instantní kávu a fotografie do jedné minuty a prakticky všechno okamžitě a ihned. Ale ještě nikdo nepřišel s ovocem na počkání! Když se podvolujeme Boží výchově, roste v našich životech pomalu, ale jistě ovoce spravedlnosti. V dané chvíli se tedy výchova vždycky zdá být těžko snesitelná, ale jejím účelem je vypěstovat pokojné ovoce spravedlnosti. A konečně:

C. Aby výchova uspěla, musíme projít příslušným výcvikem.

Aby nám Boží výcvik k něčemu byl, musíme se nechat „vycvičit“. Odpovídající řecké sloveso gymnazó (odtud „gymnastika“) se vztahuje k tělesnému cvičení či tréninku. Původně znamenalo doslova „svlékat se do naha“. Vyvolává dva obrazy. Za prvé, jak jsme viděli ve verši 12,1, atlet se musel zbavit veškeré nadbytečné zátěže či přítěže, která by mu překážela v běhu. Za druhé, starověcí Řekové byli stejně jako moderní Američané zamilovaní do tělesné dokonalosti. Trenér atleta nechal svléknout do naha, aby mohl posoudit, na kterých svalech je třeba pracovat. Pak sestavil režim výcviku pro rozvoj svalů, které zaostávaly, aby atlet zdokonalil svou postavu. Atlet pak ovšem musel tento režim dodržovat, aby z něj něco měl.

Bůh je dokonalý duchovní trenér. Ví přesně, v čem každý z nás zaostává a co je zapotřebí pro rozvoj duchovních svalů, abychom dokázali dobře běžet. Musíme se ale podřídit režimu, který nám předepíše. Když se z tréninku ulijeme, nevyplatí se nám to později, až podlehneme pokušení a hříchu.

Závěr

Možná vám vrtá hlavou: „Jestli každá zkouška představuje Boží výchovu, která směřuje k tomu, abychom byli svatí, znamená to, že je špatné snažit se najít z ní východisko? Je to špatné, jít k doktorovi, když je člověk nemocný? Je to špatné, pokoušet se získat lepší práci? Je to špatné, snažit se řešit problémy, které nám vadí? Proč se jim prostě nepoddat, když jsou určeny pro naše dobro?“ Odpověď zní, že to záleží na tom, jaký máte v dané zkoušce postoj k Pánu. Podřizuje se moje srdce nebeskému Otci? Vnímám každou zkoušku ve vztahu k jeho lásce, se kterou se o mne ve všem stará, a snažím se porozumět tomu, co mne chce naučit? Jsem ochoten přijmout jeho vůli, pokud se neshoduje s mou vůlí?

Jak víte, Ježíš se v zahradě modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Pavel volal k Pánu třikrát, aby ho zbavil ostnu v jeho těle, když mu ale Bůh řekl, že jeho milost stačí, Pavel se s touto nesnází ve svém životě smířil (2K 12,8-10).

David pochybil, když s pelištejským králem táhl do boje proti Izraeli. Bůh připustil, aby Amálekovci vyplenili město, kde žily rodiny Davida a jeho mužů, vypálili je do základů a odvedly všechny ženy i děti do zajetí. Davidovi dokonce hrozilo, že ho jeho vlastní muži ukamenují. „David však našel posilu v Hospodinu, svém Bohu.“ David se podvolil Boží výchově, což se projevil v tom, že nepovažoval za samozřejmé, že by měl nepřátele dohnat a dobýt svůj majetek zpět. Místo toho se ptal Boha, jestli je má pronásledovat. Teprve když mu Bůh udělil svolení, dostihl je a získal všechnu kořist zpět (1S 30,1-8).

V každé zkoušce, ať větší či menší, se tedy zastavte a zkoumejte své srdce. Opravdu jste připraveni podřídit se Bohu? Snažíte se z této zkoušky poučit a růst díky ní ve svatosti? Pokud ano, není nic špatného na tom, prosit Otce, aby ji odstranil, je-li to jeho vůle, a podniknout kroky k řešení problému. Bůh ji ve své milosti a lásce často odstraní. Někdy ale řekne: „Stačí, že máš mou milost.“ Když se to stane, musíme mu důvěřovat, že je naším milujícím Otcem, kterému jde o naše nejlepší dobro. Když se mu podřídíme, dá v našem životě vyrůst pokojnému ovoci spravedlnosti.

Otázky k diskuzi

1. Jak poznáme, jestli je Boží vůlí, abychom zkoušku vytrpěli, nebo jestli je v pořádku, když se z ní snažíme nalézt východisko?

2. Je zřejmé, že reptat není správné (Fp 2,14). Máme ovšem nějakou možnost říct Bohu o své nespokojenosti, která by správná byla? Jakou?

3. Jak se může člověk, jehož otec se na něm dopouštěl násilí, naučit vážit si Boží otcovské výchovy, zvláště když je hodně tvrdá?

4. Co může věřící, který se potýká s nesprávným postojem, udělat pro to, aby ve svém srdci pěstoval postoj radostné podřízenosti vůči Bohu?