Naděje v Kristu (Tt 2,13)

• Titovi 2:13 … [abychom] očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.

Víme dobře, koho očekáváme i co očekáváme. Náš text říká, že čekáme blažené splnění naděje a příchod slávy. To vypadá, že se jedná o dvě věci, které bychom měli očekávat – jednak blažené splnění naděje a potom příchod slávy. V tomto smyslu to překládá naprostá většina českých překladů, když používají spojku „a“ v jejím nejběžnějším slova smyslu, kdy spojuje dvě věci. Ale na tomto místě má spojka „a“ význam spíše vysvětlovací a do češtiny bychom jí měli přeložit spíše slovy „tj.“ nebo slůvkem „tedy“. To druhé sousloví, „příchod slávy“, vysvětluje, co bylo řečeno tím prvním „blažená naděje“. Očekáváme jednu událost, která završí dějiny, bude naplněním naší naděje, vykoupením našeho těla – a touto událostí je příchod slávy Pána Ježíše Krista.

Pavel v našem textu událost označuje dvěma způsoby, ale mluví o jedné události. Mluví o ní jako o blažené naději. Je to blahoslavená, požehnaná naděje. Je blahoslavená, protože je naplněná požehnáním a milostí. O křesťanské naději nelze mluvit jinak než jako o požehané naději. Je požehnaná pro všechny, kdo jí očekávají. A očekávají jí všichni, kdo zakusili moc zachraňující Boží milosti, protože k jejímu očekávání tato milost vede.

Ale musíme dobře rozumět slovu naděje. Jedná se o naději, která je zakotvená v Kristu. Křesťanská naděje není nadějí podle smýšlení světa – kdy naděje = 50:50, tedy že něco buď vyjde, nebo ne. Křesťanská naděje je něco úplně jiného. Křesťanská naděje je zakotvená v Kristu, a upíná se k Němu. Je založená na Kristu. A to znamená, že je naprosto jistá. Jde o něco, co se stane na sto procent, ale zatím se to ještě nestalo. Pro starozákonní věřící naděje znamenala, že Bůh jednoho dne vykoupí svůj lid, pošle Spasitele, navštíví svůj lid. A právě k tomu došlo, když se Ježíš narodil. Tehdy došlo k naplnění naděje, k naplnění toho, co očekávali. Když se Simeon setkal s maličkým Kristem v chrámě, radoval se z naplnění naděje a takto chválil Boha:

•  Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael. (Lk 2,29-32)

Boží slovo se naplnilo, stalo se skutečností, naděje se stala realitou a zbožný Simeon se radoval, že jeho oči spatřily to, co celý život očekával. Bůh zaslíbil spasení. A protože to Bůh zaslíbil, bylo to naprosto jisté a nepohnutelné. Ale do narození Krista to bylo nenaplněné. V tomto smyslu mluví o naději také autor listu Židům (všimněte si slov jistoty):

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17-20)

To je křesťanská naděje. To je jistota, která je nepohnutelná. V naději jsme zakotveni. Ve starověku bývaly přístavy chráněné před vlnami zdí (i dneska to můžete vidět). Ale nebyly moc velké, takže lodě často musely čekat před přístavem. Ale loď mohla mít jistotu, že jí proud nebo vlny neodnesou pryč od přístavu, protože námořníci mohli vzít kotvu na člun a s malým člunem zajet do chráněného přístavu a tam spustit kotvu lodi, která byla ještě před přístavem. To je obraz, který nám předkládá list Židům. Ježíš je naší kotvou, která už je v přístavu. To je naše naděje.

Jednoho dne budeme tam, kde je on, budeme s ním, budeme proměněni a budeme hledět na jeho slávu a radovat se z jeho přítomnosti. Nebude už pláč ani bolest, nemoc, smrt, nebude už hřích, Bůh sám nám setře každou slzu z očí. Budeme mít nová těla, která budou svatá – budou stejně svatá jako je svatý Bůh sám, protože budeme mít podíl na jeho svatosti, k níž jsme nyní vychováváni. Proto mluvíme o požehnané naději, protože toto je skutečné požehnání, radost a potěšení.

Kdy dojde k naplnění této naděje? To je vysvětleno tím druhým souslovím ve třináctém verši listu Titovi, kde se mluví o zjevení nebo o příchodu slávy. Je tam stejné sloveso, jako bylo na začátku jedenáctého verše – ukázala, zjevila se Boží milost. Zjeví se, ukáže se Boží sláva. Přijde den, kdy se zjeví Boží sláva takovým způsobem, že nikdo nebude moci zapochybovat o tom, co se děje. Tato Boží sláva bude zjevena a bude zjevná všem lidem bez rozdílu. Ale zatímco jedni na ni čekají a radují se z ní, pro druhé to bude strašlivé zjevení. O tomto dni zpíváme, že každé koleno se skloní před Pánem a každý jazyk vyzná, že je Pán.

Ježíš mluví o tom, že to bude, jako když blesk ozáří oblohu – všechno bude ozářeno jeho slávou. Přijde s desetitisíci svých svatých, s nebeskými zástupy, přijde náhle, nečekaně. Jeho sláva bude jako plamen ohně. Nezjeví se jako malé děťátko, a vzpomeňte si, že i tehdy oblohu rozzářila nebeská sláva, ale zjeví se jako válečník, jako dobyvatel, jako soudce. Král přijde v celé své slávě. Pánův nevlastní bratr Juda mluví o tom, že přijde:

• … aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu. (Ju 15)

Milovaní, tohle je blažená naděje, kterou čekáme. Tohle je naděje, ke které nás Boží milost vychovává. Křesťanský život je žitý ve světle této naděje, v tomto očekávání. Je to také tvoje naděje? Vypadá takto také tvůj život? Pracuje v něm Boží spasitelná a posvěcující milost?

Ukázali jsme si, co očekáváme, ale ještě se musíme podívat na to, koho očekáváme, kdo je tak těsně spojen s nadějí, že ho můžeme s touto blaženou nadějí stejně jako s Boží slávou úplně ztotožnit.