Věrnost Bohu a věrnost Boha (Gn 39,1-23)

Před námi jeden z nejkrásnějších příběhů v celé knize. Je to příběh Josefa. Není to vůbec jednoduchý příběh, ale je to příběh, který nejvíce v celé knize Genesis ukazuje na Pána Ježíše Krista. Josef už bude hlavní postavou až do konce knihy Genesis.

Josef byl prodán do Egypta svými bratry za dvacet šekelů stříbra. Josefovi bylo sedmnáct let, když ho bratři prodali Izmaelcům, kteří ho odvedli do Egypta. Egypt sestával hlavně z malých vesnic, kde bydleli zemědělci. Díky jejich zavlažovacímu systému každoroční záplavy Nilu bohatě zásobovaly zemi vodou a zajišťovaly úrodu i vodu pro dobytek. Byla tam i některá velká města, jako On (Hieropolis), kde byl uctíván Ra – bůh slunce, a Memfis, zasvěcený posvátnému býku Apiovi. Lidé uctívali mnoho dalších bohů a bohyň včetně samotného faraóna. Zvláštní důraz byl kladen na přípravu posmrtného života, kdy bůh Osiris bude soudit lidské činy. Egypt byla země, která se ve stejné míře zabývala životem, jako smrtí. Egypťané byli velcí stavitelé a otroci i místní obyvatelé uskutečňovali jejich velkorysé plány. Zatímco obyčejní lidé bydleli v domech z nepálených cihel, důležité stavby byly z kamene. (V některých pyramidách jsou kameny o váze více než patnáct tun). Ve vládě byla rozšířená byrokracie s mnoha úředníky na různých úrovních a s tisíci písařů, kteří vše zaznamenávali. Egyptští kněží studovali nebesa i zemi, objevili sluneční kalendář o 365 a 1/4 dni za rok a byli proslavení svými lékařskými znalostmi. Ovládali též výtečně umění balzamování. Měli povozy a koně a byli i dobří válečníci.

I. S Josefem byl Hospodin (v. 1-6b)

Před námi je příběh plný zvratů a předivných rozuzlení. To podstatné, čím příběh začíná i končí, je Boží přítomnost. Na začátku i na konci kapitoly čteme, že Bůh byl s Josefem. Když Bůh je s námi, kdo je proti nám (Ř 8,31)? Bůh nám na tuto otázku dává jednoznačnou odpověď:

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,32)

Josefův příběh je příběhem o Boží přítomnosti v životě křesťana. Bůh v Kristu překlenul propast hříchu, kterou se od něj oddělujeme, aby byl s námi. A je s námi. Možná si myslíme, že to tak není, možná máme pocit, že při modlitbách voláme do stropu, že se v našem životě nic neděje, ale nebojte se – Bůh je s námi. On je Immanuel, což znamená „S námi je Bůh“. Možná to tak nevypadá, ale náš vztah s Bohem není založený na tom, co vidíme a na co si můžeme sáhnout, ale na víře.

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Možná si myslíte, že Bůh vás opustil nebo je daleko. Ale podívejme se na Josefa a přemýšlejme o tom, kdo je náš Bůh.

Josefovo ponížení

Izmaelci přivedli Josefa do Egypta a nabízeli ho k prodeji jako otroka. Doma Josefa jeho bratři považovali za zdroj problémů. A tak se ho zbavili. Nevíme, zda Josef tušil vážnost situace. Je to možné, ale je také možné, že si myslel, že bratři to nějak domluvili, že to je takový žert – konec konců, byl nejmladší a tomu vždycky starší sourozenci provádějí nějaké takové věci. Je docela klidně možné, že si první dva dny říkal – tak, bratři už se pobavili, a každou chvilku se objeví a všechno bude zase v pořádku, vrátíme se společně domů, k otci. Ale ono nic. Pak mu začalo docházet, co se vlastně stalo. A tohle byla ta chvíle, kdy si možná začal říkat: „Bože, kde jsi? Ty to tak přece nenecháš.“ Možná měl nějaké naděje a představy o tom, jak to bude v Egyptě – možná také ne. Nevíme. Víme, že Josefa koupil vysoký dvořan, velitel faraonovy tělesné stráže. To byl takový ministr vnitra tehdejšího Egypta a Josef byl jedním z mnoha otroků, které takový muž ve svém domě měl.

V Kenaánu byl Josef jako nějaký princ. Otec mu dal oblečení, které zdaleka ukazovalo, že to není jen tak někdo. Jákob byl ve své zemi mocný muž, a Josef byl jeho milovaným synem. Nyní se tento sedmnáctiletý muž stává otrokem. Už tady začíná Josefova podobnost s Kristem:

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka [ČSP], stal se jedním z lidí. (Fp 2,6-7)

Ale zatímco se Kristus hluboce ponížil sám od sebe, z lásky k Otci a pro slitování nad hříšníky, tak Josef byl prodán. Kristus věděl, do čeho jde, ale Josef nikoliv. Ale u obou nacházíme vytrvalou věrnost.

Boží milost

V Josefově příběhu tady začíná něco úžasného, obdivuhodného:

• S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána. (Gn 39,2)

S Josefem byl Bůh. My si tady můžeme položit otázku – věděl o tom Josef? Věděl o Boží přítomnosti? Možná ano, ale možná také ne. A spíš se přikláním k tomu, že nikoliv, protože teprve po mnoha letech, až když byl Josef ustanoven správcem Egypta, když se oženil a jeho žena mu porodila syna, tak ho Josef pojmenoval Manases a to znamená „Bůh dal zapomenutí“ (Gn 41,51). A to bylo nějakých patnáct let od chvíle, kdy Josefa prodali jeho bratři do Egypta. Teprve když se všechno obrátilo a když Josef viděl, jak se naplňují jeho sny, tak mluví o vyrovnání se s minulostí. Proto si myslím, že v domě Potífara si Josef kladl otázky: Proč, Bože? Jak to můžeš dopustit? Co se to děje v mém životě? Kde je moje rodina? Kde je můj Bůh? Jsem přesvědčen o tom, že to byly otázky, které provázely Josefa minimálně oněch třináct let, kdy byl nejdříve v domě Potífara a potom v domě velitele pevnosti. Třináct let! Ale všimněte si, co k tomu říká Bible: Bůh byl s Josefem. Po celých těch třináct let byl Bůh s Josefem. To je skutečně Boží milost.

Josef dřel jako otrok – on totiž byl otrok. Ale Boží přítomnost a Boží milost způsobovala, že ho provázel zdar. Víte, tohle není něco automatického, na co bychom si mohli dělat nějaký nárok a čekat, že to Bůh musí takhle vždycky udělat. Musíme se tady na chvilku zastavit a vysvětlit si to.

1. Bůh je s námi vždy. A vždycky s námi jedná. Jeho dobrotivost nás chce přivést k pokání (Ř 2,4). Bůh stále pracuje v náš prospěch, i když to tak vůbec nevypadá. Ptáme se: „Kde jsi, Bože?“ Ale měli bychom se ptát: „Co dělám špatně, jak to, že nevidím vykupující Boží jednání ve svém životě?“ Žalm 46 mluví o svatých, o křesťanech, o těch, kdo věří Bohu, o svatém městě:

• Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra. (Ž 46,6)

Pokud tedy říkáme, že Bůh s námi není, že se vzdálil, že nejedná v našem životě, tak tvrdíme, že to, co Bůh řekl ve svém slově, není pravda. Děláme z Boha lháře. Pochopte mě, prosím, dobře – já nepopírám, že přijdou chvíle, kdy nebudeme zakoušet Boží blízkost. Tak to je a bude. Tolik svědků Písmu je toho dokladem. David v Ž 13 volá – jak dlouho ještě mi chceš skrývat svou tvář? Ale to, že zakoušíme Boží mlčení, ještě neznamená, že Bůh nejedná.

2. Nemáme na nic nárok. Bůh byl s Josefem a Boží blízkost způsobila, že Josefa provázel zdar. To je moc hezké a moc dobře se to poslouchá. Myslím, že každý touží, aby to tak bylo v jeho vlastním životě. Jak to ale, že to tak málo zakoušíme? A někdy dokonce tento zdar nezakoušíme vůbec! Jak je to možné? Kde je chyba? David říká, že ten, kdo rozjímá nad Hospodinovým slovem ve dne i v noci, bude:

• … jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,3)

Musíme si uvědomit dvě velmi podstatné věci: jednak je tady vždy podmínka – v Ž 1 je tou podmínkou rozjímání nad Božím slovem ve dne i v noci. A stejné je to i na jiných místech:

• Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,8)

S touto podmínkou souvisí ta druhá věc – když budete rozjímat nad Božím slovem, když jím budete plnit své nitro, sytit se jím, jako chlebem a bedlivě plnit, co je tam zapsáno, tak budete poznávat, kdo je Bůh a kdo jste vy. Potom také porozumíte tomu, že ani Boží milost vám nedává žádné právo, žádný nárok, ani oprávnění cokoliv od Boha vyžadovat. Bůh nám nic nedluží. Pokud to bude v souladu s Jeho plány a s Jeho vůlí, tak vám bude žehnat, a pokud se na vás chce oslavit tak, že vás nechá zkrachovat, tak to udělá. Tento týden jsem mluvil s jedním mladým mužem a on se ptal: „Je to sobecké, chtít mít práci a postarat se o svou rodinu, žít klidně, skromně, pokojně?“ Ano. Je to sobecké. Možná vás to šokuje, ale nejsme stvořeni k tomu, abychom žili sami pro sebe nebo pro svou rodinu. Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a navěky v něm nalézat potěšení. To je svorné vyznání těch, kdo nás předešli ve víře. To je smysl lidského života. Proto se musíme ptát: „Jak tě můžu, Bože, oslavit v této situaci?“ Nechci tím říct, že se nemáme stavět na Boží zaslíbení, nebo že máme pasivně přijímat věci tak, jak přicházejí. To rozhodně ne! Bůh nás volá k aktivnímu životu, k tomu, abychom plánovali svůj čas, svůj život. Ale když bereme Boží zaslíbení do svého života, musíme se na ně dívat tak, jak se na ně dívá Bůh a nikoliv očima tohoto světa, očima žádosti, chtivosti, pohodlí, sobectví, života pro svou slávu a nikoliv pro Boží slávu.

3. Bůh řídí všechno podle svých plánů a podle své moudrosti a prozřetelnosti. Už jsem to nakousl – Bůh podle svého plánu ustanovil všechny věci.

• Bůh všechno působí rozhodnutím své vůle… (Ef 1,11)

Bůh vedl všechno v Josefově životě tak, aby Josef zachránil svou rodinu, aby se naplnilo Boží slovo, slib, který dal Bůh Abrahamovi a po něm Izákovi a Jákobovi – že Abrahamovo potomstvo přivede do Egypta, odkud ho zase po čtyřech stoletích slavně vyvede. Ačkoliv Josef nebyl v té linii mezi Abrahamem a zaslíbeným Mesiášem – tam byl Juda a jeho syn Peres – tak hrál důležitou roli a v ní se měl stát vládcem Egypta. Ale předtím se musel naučit poslušnosti z utrpení. Chci vás povzbudit, moji milí, abyste důvěřovali Bohu. On ví, co dělá, i když nám se někdy zdá, že svět kolem nás se utápí ve zmatku a noří do stále větší temnoty. Chci vás povzbudit slovy Pána Ježíše, který o tom všem říkal svým učedníkům a vedl je k tomu, aby se nebáli. Řekl:

• Hle, řekl jsem vám to už předem. (Mt 24,25)

Josefovo povýšení

Musíme zpět k Josefovi. S Josefem byl Bůh a žehnal mu. „Všechno, na co Josef sáhl, se obrátilo ve zlato.“ A tak čteme ten úžasný třetí verš:

• Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru. (Gn 39,3)

Požehnání, které spočívalo na Josefovi, bylo natolik zjevné, že si toho všimli také lidé kolem něj – a především Potífar. Ustanovil Josefa nad celým svým domem a nestaral se o nic, jenom o chleba, který jedl. Josef se stal tím, co se dříve nazývalo majordomus. Byl to manažer, správce všeho majetku svého pána a veškerého dění v jeho domě a v celém jeho hospodářství. Kdysi to byl Potífar, kdo koupil Josefa, nyní to byl Josef, kdo nakupoval pro Potífara další otroky a staral se o všechno, co bylo potřeba. Potífar povýšil Josefa a Bůh požehnal Potífarovi.

• A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. (Gn 39,5)

Musíme si ale uvědomit, že tato kapitola zahrnuje jedenáct let Josefova života. Na začátku kapitoly je Josefovi sedmnáct, na konci této kapitoly je mu dvacet osm. Josef se nestal správcem Potífarova domu ze dne na den. Byl prověřován, a muselo to nutně nějaký čas trvat, než se všechno projevilo. Mohli bychom tady mluvit o charakteru Josefa – a bylo by to na celé samostatné kázání, abychom si ukázali, jaké kvality musel mít tento mladý muž, aby mohl spravovat všechno bohatství svého pána. Pro tuto chvíli to můžeme shrnout slovy Písma, kde apoštol napomíná otroky-křesťany:

• Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha. (Tt 2,9-10)

Je klidně možné, že se Pavel díval na Josefa, když psal tato slova otrokům v římské říši o devatenáct století později. Ale o Josefovu charakteru přesto musíme ještě mluvit, protože náš text nás vede přímo k němu – Josef říká:

II. Neprohřeším se proti Hospodinu (v. 6c-20)

Josef získal během relativně krátké doby – během několika málo let – celkem vysoké postavení. A to je něco, co prověřuje charakter člověka. Josef trpěl v jámě, v cisterně, do které ho hodili jeho bratři předtím, než ho prodali. Ale nyní se bude muset vyrovnat s mnohem větším problémem:

• Nevěstka je hluboká jáma, těsná studna je cizinka. (Př 23,27)

V předchozí kapitole je Támar, která se oblékla jako nevěstka, ač jí ve svém srdci nebyla. V této kapitole je krásně oblečená vdaná žena, ale se srdcem nevěstky. Je jako hluboká jáma, která chce polapit Josefa. Všimněte si, že to, co je světem považováno za přednost, to, na co naše společnost klade tak veliký důraz – hezký vzhled (v. 6c) – může být zdrojem obrovských problémů a přímou příčinou pokušení, které ďábel používá k tomu, aby nás polapil do svých sítí. Stále obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8).

Pokušení přichází nečekaně

Josef byl na vrcholu kariéry. Sice byl otrokem, ale byl správcem jednoho z nejmocnějších mužů země. Velitel tělesné stráže byl mimo jiné také zodpovědný za provedení poprav, které nařídil faraon. To byl muž, před kterým se lidé třásli strachem. A Josef měl jeho plnou důvěru.

• Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!“ (Gn 39,7)

Myslím, že to musel být pro Josefa šok. Jsem přesvědčený o tom, že to bylo něco, co vůbec nečekal. Přesto tady vidíme vyzrálý a pevný charakter – vidíme tady člověka, který je naprosto oddaný svému Bohu. Podívejte, co říká:

• Jak bych se mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu! (Gn 39,9)

Toto je odpověď na pokušení od člověka, který je skutečně pevný ve své víře. Jak bych se mohl prohřešit proti Bohu! Josef zná Boha. A zná ho velmi dobře. Bůh je pro něj vším. Josef je zavázán svému pánovi – to z jeho odpovědi také vyplývá, váží si svého pána a nechce mu způsobit nic zlého – i když by se to nikdo nedozvěděl, protože Potífarova žena by se takovou věcí určitě nechlubila. Ale především – Josef se nechce prohřešit proti Bohu. Proti svatému Bohu, který nenávidí každý hřích.

Izraelci měli trest smrti. Bylo jenom několik hříchů, kterých se tento trest týkal – úkladná vražda, zlořečení Bohu, čarodějnictví, obětování dětí modlám, násilí proti rodičům, únos, znesvěcení dne odpočinku, a různé druhy sexuálních hříchů – zoofilie, homosexualita, cizoložství. Nový zákon mluví o tom, že kdo cizoloží, tak znesvěcuje své vlastní tělo:

• Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. (1K 6,18)

Dnešní společnost má na tento hřích úplně jiný pohled – je to celkem normální věc, že spolu lidé spí, aniž by byli manželé. Mnohdy je to dokonce doporučováno! A to i přes to, že to má katastrofální důsledky – je to hřích, který dělá z lidí hlupáky a dobytčata – a nakonec vede ke smrti:

• [cizoložná žena] Naklonila si ho mnohým přemlouváním, svými úlisnými rty ho svedla. Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání, než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život. (Př 7,21-23)

Josef byl moudrý a zbožný muž. Když přišlo pokušení – a pamatujte na to, že byl sám, daleko od společenství Božího lidu, daleko od rodiny – tak ho zbožně, což znamená radikálně a razantně, odmítl. Ale ďábel se hned nevzdá:

Pokušení přichází každodenně

• A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní. (Gn 39,10)

Josef byl v Potífarově domě a nemohl jinam. Byl to otrok. Písmo nám říká, že musel čelit tomuto pokušení každý den. Víte, tohle byla skutečně ďáblova práce. Josef laskavě vysvětloval své paní, proč není ochotný ji poslechnout, ale ona přicházela každý den a znovu a znovu se mu nabízela. Pokušení muselo být skutečně velmi silné. A nejde jenom o sexuální pokušení. Tady byla manželka jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Kdyby jí Josef vyhověl, tak by se mu mohly otevřít dveře mnohem dál, než byl Potífarův dům. Jistě se mohla přimluvit za Josefa a mohl by se stát významným úředníkem na faraónově dvoře. Naproti tomu – odmítat vyhovět její žádosti, znamenalo dělat si z ní velmi nebezpečného nepřítele.

Kde hledal Josef svoji sílu? Jenom u Boha. U Boha samotného. V Boží blízkosti a v Božích zaslíbeních. Neměl Bibli, neměl církev, neměl žádné křesťanské vyučování, neměl kolem sebe bratry a sestry, o které by se mohl v těžkých chvílích opřít, kteří se za něho modlili a povzbuzovali ho, jeho vlastní rodina ho opustila, byl v cizí zemi, otrok, majetek svého pána … – to je nějaký život? Pro tohle má smysl zůstat Bohu věrný? Stojí za to si připomenout slova mládenců před králem Nebukadnésarem:

• Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. (Da 3,17-18)

Milovaní svatí, pokušení přijde. A možná bude přicházet jako v životě Josefa každodenně. Kéž vám jsou posilou tato slova. Náš Pán byl pokoušen a není důvod, abychom nebyli pokoušeni také my. Ďábel nás chce strhnout, odvést od Krista, zaměstnat nedůležitými věcmi, či dokonce hříšnými věcmi. Pamatujme na Josefa – nemohl bych se tohoto dopustit kvůli svému Bohu!

Pokušení vždycky něco stojí

Potífarova žena se stala skutečně nebezpečným protivníkem Josefa. Když vše navlékla tak, aby zůstala s Josefem sama, tak jí stejně Josef odmítl a to ji rozlítilo. Josef znovu přišel o své šaty. Ale jak říká puritánský kazatel Matthew Henri – mohli z něj strnout jeho šaty, ale nemohli z něj strhnout jeho ctnost a moudrost. Hřích vždycky znamená, že musíte zaplatit. A také pokušení má svou cenu. I zde můžeme přijít o mnohé. Autor listu Židům nám říká:

• Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. (Žd 12,4)

Bojovat proti hříchu – a v tomto to znamená bojovat proti pokušení, proti silnému a vytrvalému pokušení – může někdy znamenat, že bude třeba i prolít vlastní krev. Tak silné může pokušení být! Podívejte se, co musel zaplatit Josef – přišel o všechno, co měl. Proč? Protože byl věrný Bohu! Ano – ta první část Josefova příběhu zněla mnohem lépe, Bůh mu požehnal, provázel ho zdarem, vyvýšil ho … Ta druhá část už nevypadá tak dobře. Kvůli Kristu ztratit výborné místo? Kvůli Kristu přijít o domov? Kvůli Kristu ztratit takový kariérní postup? Kvůli Kristu jít do vězení – jenom proto, že budeme říkat pravdu? Jenom proto, že nebudeme chtít udělat podvod? Josef mohl – nikdo by se to nedozvěděl. Nikdo je neviděl. Nikdo by si nedovolil říct ani slovo proti manželce Potífara ani proti jejímu milenci! Ale Josef to všechno odmítl. Kvůli věrnosti Bohu přišel o všechno a skončil v díře, jak sám říká (Gn 40,15). Ale je to skutečná cena za následování Krista. To je cena, kterou musíme zaplatit. Ježíš říká:

• Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? (Mt 16,25-26)

Josef skončil v pevnosti pro královské vězně. Potífar ho nepostavil před soud, ani ho nenechal popravit. Důvod je jasný z v. 21:

III. Hospodin byl s ním (v. 21-23)

• Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti. (Gn 39,21)

Bůh byl s Josefem. Bůh mu zjednal přízeň. Je dost možné, že Josefa znal – pevnost byla někde v domě nebo u domu Potífara (Gn 40,3). Ale nemysleme si, že to bylo něco příjemného – Žalm 105 popisuje Josefovo uvěznění a říká nám některé zajímavé detaily:

• Sevřeli mu nohy do okovů, do želez se dostal, až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo, když řeč Hospodinova ho protříbila. Poslal pro něj král a pout ho zbavil, vládce národů ho osvobodil. (Ž 105,18-20)

Josef byl ve vězení. Ze správce domu ministra vnitra se dostal do želez, do jámy. Kolikrát asi pomyslel na to, jestli neměl raději vyhovět Potífarově ženě? Nevíme. V následující kapitole skutečně najdeme určité pochybnosti, zoufalství, hledání záchrany u člověka. Přesto nás Boží slovo ujišťuje, že i v takové chvíli byl Bůh s ním. Rozprostřel nad ním své milosrdenství. To je naprosto jedinečný obrat. Natáhl ho k Josefovi. Bůh ho zaštítil. Josef se neměl jako v bavlnce – byl v železech. Ale Bůh byl s ním. Bůh je ochránce nevinných a spravedlivých. Rozprostírá své milosrdenství nad těmi, kdo jsou utlačovaní. Bůh se slitovává nad vězni. Sotva se Josef dostal do vězení, tak se stává ředitelem věznice. Bůh mu opět otevřel dveře. Můžeme tady vidět dvě věci, jimiž zakončíme.

1. Bůh mu zjednal přízeň u velitele pevnosti. Bůh může pohnout srdcem nepřátel Božího lidu a připravit nám přátele tam, kde bychom to nikdy nečekali. Žalmista říká:

• Dal jim dojít slitování u všech, kteří je odvlekli do zajetí. (Ž 106,46)

2. Josef byl schopný a pracovitý muž. Žalářník viděl, že Bůh je s ním – a podobně jako to bylo předtím u Potífara, tak nyní velitel pevnosti svěřil Josefovi všechny vězně a nedohlížel na nic.

• Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Da 12,3)

I v těch nejtemnějších místech budou Boží děti zářit. Dobrý strom ponese dobré ovoce navzdory všemu zlému. Bohem proměněné srdce bude žít proměněným životem dokonce i vězení, v poutech, ve vyhnanství. Dílo Ducha svatého nelze spoutat ani uvěznit. Apoštol Pavel z vězení vyznává:

• Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia, takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista. (Fp 1,12-13)

Amen.