Láska ať trvá (Žd 13,1–3)

Mám rád legrační a přitom často hluboce pravdivé postřehy o lidské povaze z kreslených vtipů v sérii Peanuts. „Miluju lidstvo!“ křičí Linus. „Co nemůžu vystát, jsou lidi!“ Kdyby to nebyl Linus, mohl bych to být já. Nebo vy. Když slyšíme kázání o „lásce“, všichni máme sklon si říkat: „Amen, bratře! Jen kaž! Moje žena potřebuje takovéhle kázání jako sůl! Taky moje děti to potřebujou slyšet! Pane, pomoz jim, aby na to dávali pozor! Co, já? Já jsem v podstatě laskavý člověk. Už to tak mám v povaze.“ Pokud jde o lásku, všichni hodnotíme sami sebe lépe, než bychom si zasloužili. Milujeme „lidstvo“. Milujete ale svou ženu a děti? Milujete své nepříjemné příbuzné? Milujete lidi ve své církvi? Pokud ano, jak se to projevilo ve vašich slovech a jednání minulý týden? Reagovali jste trpělivě a laskavě, když vám šli na nervy? „Láska je trpělivá, laskavá“ (1K 13,4). Rozčílili jste se? „… nedá se vydráždit…“ (1K 13,5). Projděte si seznam vlastností lásky v 1. Korintským 13 a další biblické oddíly o lásce (v Novém zákoně je nejméně pětapadesát příkazů, abychom se navzájem milovali!) a uvidíte, že ještě máte prostor k růstu, pokud jde to milovat lidi (ne „lidstvo“!).

V Židům 13 najdeme spoustu praktických příkazů. Musíme mít na paměti, že tato kapitola stojí na předchozích dvanácti, které mají převážně povahu výkladu učení. Tato struktura je u novozákonních epištol obvyklá: napřed učení, potom užití. Když se zaměříte pouze na doktríny, bez aplikace, vede to k duchovní pýše. „… poznání nadýmá, láska však buduje“ (doslovný překlad 1K 8,12). Někteří z nejprotivnějších křesťanů, které jsem kdy potkal, znají teologii a ovládají řečtinu. Svými argumenty dokážou běžnému věřícímu zamotat hlavu. Své poznání však neuplatňují sami na sebe, a tak bývají pyšní a nelaskaví. Když na druhou stranu přeskočíte doktríny a zaměříte se pouze na aplikaci, bude vám pro zbožný život chybět biblický základ. Místo aby se vaše poslušnost rodila z Boží lásky a milosti, stane se záležitostí povinnosti. Bude vám chybět radost z poznání Kristovy lásky. Takováto prázdná povinnost nás ve chvílích zkoušek často nechá na holičkách.

Původní rukopisy Písma nedělily text na kapitoly. Adresáti listu tedy mohli číst: „Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘. Bratrská láska ať trvá…“ (12,28–13,1). To jsou v podstatě obě největší přikázání: milovat Boha a milovat druhé lidi. To první je základem pro to druhé. Jestliže jste prožili Boží lásku v tom, že za vaše hříchy obětoval svého Syna (Židům 1–12), dejte to najevo láskou k ostatním. V Židům 13,1–3 je hlavním příkazem: „Bratrská láska ať trvá…“ Ve 13,2 a 13,3 autor listu představuje dvě konkrétní aplikace biblické lásky, které byly zejména pro pronásledovanou církev velice na místě: buďte pohostinní k cizincům a pamatujete na vězněné a trpící. Když to shrneme:

Musíme cílevědomě pěstovat lásku k ostatním věřícím, pohostinnost a pomoc těm, kdo trpí pro víru.

1. Musíme cílevědomě pěstovat lásku k ostatním věřícím (13,1)

Řecké slovo filadelfia klade důraz především na přirozenou lásku mezi bratry a sestrami z jedné rodiny. Mezi ním a běžněji používaným slovem agapé není žádný významnější rozdíl. Biblická láska je hned po víře v Pána Ježíše Krista nejvyšším poznávacím znamením křesťana. Každý křesťan je povinen růst v lásce! Všimněme si čtyř věcí:

A. Biblická láska vyžaduje soustředěné úsilí

Církev, které byl list Židům určen, si v praktických projevech této ctnosti vedla obdivuhodně. Ve verši 6,10 je autor listu chválí: „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“ Ve verších 10,32-34 jim připomíná, jak už dříve v době pronásledování „stáli při postižených“ a „trpěli spolu s uvězněnými“. Takže si ve vzájemné lásce vedli dobře, ale teď je autor vyzývá, aby v tom určitě pokračovali. Jan Kalvín moudře poznamenal: „Tento příkaz je však obecně velmi potřebný, neboť nic nevyprchá tak snadno jako láska. Když si o sobě každý myslí více, než by měl, přiznává druhým méně, než by měl, a pak denně dochází k mnoha urážkám, které působí roztržky.“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker], s. 339.) „Nic nevyprchá tak snadno jako láska!“ To proto je v Novém zákoně padesát pět příkazů, abychom se navzájem milovali.

V 1. Tesalonickým 4,9–10 Pavel psal v podobném duchu jako náš text: „O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.“ Někdy si myslíváme, že by láska měla být spontánní a bez námahy. Biblická láska ale není automatická! Pokud na ní cílevědomě nepracujete, snadno vyprchá. Pomysleli jste někdy během minulého týdne na to, jak milovat svého manžela či manželku a své děti? Modlili jste se, aby vám Bůh dal více lásky k tomu těžko snesitelnému člověku z vaší rodiny, církve nebo zaměstnání (viz Fp 1,9)? Doporučuji, abyste si opsali 1. Korintským 13,4–7 na kartičku a četli ji tak často, abyste se jí začali řídit ve všech svých vztazích. Nenechte lásku vyprchat!

B. Biblická láska vyplývá z Boží lásky k nám v evangeliu

Slovo „bratrská“ připomíná, že Bůh způsobil, abychom se duchovně narodili jako děti jeho rodiny. Být křesťanem znamená, že Bůh ve vašem srdci vykonal nadpřirozený čin milosti, který Bible popisuje jako nové narození. Jan 1,12–13 říká: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ Jestliže jste se narodili z Boha, znamená to, že Bůh je váš nebeský Otec a že všichni ostatní, kteří se narodili z Boha, jsou vaši duchovní bratři a vaše duchovní sestry. Když byly mé děti malé, měl jsem radost, když si navzájem projevovaly lásku. Našemu nebeskému Otci dělá radost, když se jeho děti navzájem milují. Večer před tím, než šel na kříž, řekl Ježíš učedníkům: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,34–35). Zdrojem biblické lásky je neporovnatelná láska Kristova!

C. Biblická láska nepotrvá, pokud nebudeme ve svém vlastním srdci potírat to, co se lásce nejčastěji staví do cesty

Čtenáři Listu Židům si v této oblasti vedli dobře, ale nyní je autor listu vyzývá, aby v tom pokračovali. Jinak láska snadno vyprchá. Lásce se staví do cesty řada věcí, ale podívejme se blíže na těchto pět:

1) Musíme potírat sebelásku a sobectví.

Biblickou lásku lze definovat jako sebeobětavé odhodlání, které se projevuje starostí a úsilím o nejvyšší dobro milované osoby. Tento popis odpovídá Kristově lásce k nám, kterou projevil, když podstoupil ukřižování: obětoval sám sebe, protože mu na nás záleželo a byl odhodán nás vykoupit a přivést do slávy. Jeho odhodlání bylo tak silné, že byl ochoten snášet na kříži Otcův hněv místo nás! Navzdory nesmyslům odvozeným z „křesťanské“ psychohantýrky se nepotřebujete napřed naučit milovat sami sebe, abyste dokázali milovat Boha a ostatní! Žádný příkaz, abychom milovali sami sebe, neexistuje. Máme dva příkazy: miluj Boha, miluj svého bližního. To, že milujeme sami sebe, se předpokládá samo sebou, protože my všichni máme sami sebe rádi až moc! Pokud se nám někdy podaří milovat svého bližního tolik, jak nám od přírody záleží na sobě samých, bude to znamenat, že jsme druhé největší přikázání uposlechli. Prakticky u všech konfliktů ve vztazích lze vysledovat příčinu v určité dávce sobectví (Jk 4,1–3). Nebylo po mém, a já chci, aby bylo po mém! Jsme jako tříletá batolata, která se perou o hračku! Jestli chcete, aby vaše láska trvala, musíte potírat svou sebelásku, která se projevuje sobectvím.

2) Musíme potírat pýchu.

Pýcha je úzce spjata se sebeláskou a je u kořene všech ostatních hříchů. V pýše si říkám: „Já vím líp než Bůh, co je pro mě dobré, takže bez ohledu na jeho slovo udělám to, co je nejlepší podle mě!“ V pýše si říkám: „To je ale pitomec! Tohle bych já nikdy nedělal!“ Jenže přitom neznám všechny činitele, které se podílely na tom, že ten člověk jedná tak, jak jedná. Skutečnost je taková, že jsem hříšník právě tak jako on, a že nebýt Boží milosti, mohl bych do nějakého hříchu upadnout také. Pýcha ze mne dělá farizeje, který si stanovuje své vlastní normy a potom každého, kdo jim nevyhovuje, odsuzuje. Pokud tedy chcete biblicky milovat, musíte neustále zavrhovat svou pýchu.

3) Musíme potírat netrpělivost a nesnášenlivost vůči nedokonalostem ostatních.

„Láska je trpělivá, laskavá“ (1K 13,4). Pavel tyto dvě vlastnosti určitě nezařadil na první místo náhodou, protože obvykle samy stačí na to, aby mne zarazily, když v něčem nejednám s láskou. Manželé, jste trpěliví a laskaví vůči svým manželkám? Tátové, jste trpěliví a laskaví vůči svým dětem? Když začneme být netrpěliví a nesnášenliví vůči nedokonalostem druhých, soudíme je podle vlastních norem, daných naší pýchou. Když se rozčílím a vyjedu na svou ženu nebo děti, nejednám z lásky.

4) Musíme potírat lásku ke světu.

„Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není“ (1J 2,15). Tento verš neponechává žádný prostor k úniku před jeho důsledky: pokud miluji svět nebo to, co je ve světě, nemám v sobě Boží lásku! A pokud ve mně není Boží láska, nemůže skrze mne proudit k ostatním. Do oblasti lásky ke světu patří také záliba v chvále a potlesku světa. Jestliže si libuji v takovémto oslavování, miluji sám sebe, a v důsledku toho nemiluji Boha ani druhé lidi. Pokud miluji to, co je ve světě, budu na tom lpět a nebudu ochoten se toho vzdát kvůli druhým. Abych tedy miloval Boha a ostatní, musím neustále vzdorovat lákadlům, která mi svět strká pod nos.

5) Musíme potírat ducha sektářství.

Bůh se kdovíproč rozhodl spasit lidi, kteří se mnou v některých bodech učení nesouhlasí! Kdyby se mě byl napřed zeptal, řekl bych mu, aby spasil jenom ty, kteří se mnou souhlasí ve všem! Teď mne, prosím, sledujte pozorně: Jelikož biblická láska znamená usilovat o nejvyšší dobro toho druhého a protože pro jeho nejvyšší dobro je zásadní, aby se držel zdravého učení, je správné snažit se pomáhat ostatním věřícím, aby rostli v oddanosti zdravému učení. Pokud ale ve snaze pomoci tomu druhému pochopit a přijmout zdravé učení nejednám citlivě, a způsobím tak mezi námi odcizení, selhal jsem, pokud jde o biblickou lásku k němu. Jeho šance, že přijme mou milovanou pravdu, bude daleko větší, pokud mu bude jasné, že on sám je můj milovaný bratr.

Sám zastávám učení označované nálepkou „kalvinismus“ už od studií, dávno před tím, než jsem si vůbec přečetl jedinou stránku Kalvínových spisů. Uvěřil jsem v Boží svrchované vyvolení tak, že jsem zápasil s devátou kapitolou listu Římanům, dokud mne nepoložila na lopatky. Neměl jsem šanci! Na semináři byla skupina horlivců, kterým jsem přezdíval „Kroužek Jana Kalvína“. Vždycky v klubu obklíčili nějakou oběť a snažili se ji přesvědčit o doktríně vyvolení. Když jsem šel kolem nich, často jsem vrtěl hlavou a v duchu si říkal: „Tohle není ten nejlepší způsob, jak někomu pomoci poznat pravdu.“ Snažili se vyhrát spor, ale učení o Boží svrchované a nezasloužené milosti není něco, čemu uvěříte, protože jste prohráli v debatě. Začnete mu věřit, když vám Bůh otevře oči, takže ho uvidíte v Písmu, a když se v srdci skloníte před Boží velikostí. Uvědomíte si spolu s Pavlem: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11,36).

George Whitefield, velký kazatel evangelia, byl oddaným kalvinistou. John Wesley, jeho přítel ze studií, byl oddaným Arminiánem. Wesley se pokoušel s Whitefieldem o těchto otázkách diskutovat. Whitefield Wesleymu napsal (Kent Hughes: Hebrews [Crossway], sv. 2., s. 207; pramen neuveden): Můj ctěný příteli a bratře … vyslechni dítě, které by ochotně i tvé nohy umývalo. Zapřísahám tě při Božím milosrdenství v Ježíši Kristu, našem Pánu: kéž bys přijal ujištění o mé lásce k tobě… Proč bychom se měli přít, není-li nám nikterak možno druhého přesvědčit? Nezničili bychom tak v konečném důsledku bratrskou lásku a nezbavili bychom se nerozumně té srdečné a sladké jednoty duší, kterou kéž Bůh – modlím se – mezi námi navždy zachová? Jak by se nepřátelé našeho Pána radovali, kdyby nás viděli rozdělené… Ctěný pane, všem nabízejme spasení zdarma v Ježíšově krvi a jakékoli světlo, které nám dal Bůh, zdarma předávejme dalším.

Duch sektářství vyrůstá z pýchy a působí rozkol. Biblická láska se snaží pomoci druhým poznat Boha tak, jak se zjevuje ve svém slově, ale nepůsobí rozkoly kvůli učení, které není životně důležité. Biblická láska tedy vyžaduje soustředěné úsilí. Vyplývá z veliké Boží lásky k nám a opírá se o skutečnost, že v jeho rodině jsme bratry a sestrami. Biblická láska nepotrvá, pokud nebudeme potírat to, co se jí nejčastěji staví do cesty. A konečně:

D. Biblická láska se musí rozvíjet

Celou Bibli lze shrnout do dvou největších přikázání: milovat Boha a milovat ostatní lidi. Chcete-li v těchto směrech dělat pokroky, čtěte ji a studujte ji. Dovolte mi ale zmínit tři věci:

1) Snažte se stále více podobat Ježíši.

Ježíš Kristus je pro nás vzorem toho, jak vypadá Boží láska v lidském životě. Máte-li dojem, že láska je vždycky sladká jako sirup, přečtěte si znovu evangelia! Ježíš vždycky jednal s láskou, ale často přitom mluvil docela tvrdě. Ježíš miloval Petra, když mu řekl: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mk 8,33). Ježíš miloval zákoníky a farizeje, když je nazval plemenem zmijí a varoval je před peklem (Mt 23,33). Tím nechci říct, že byste měli lidem na potkání říkat, že jsou plemeno zmijí, a tvrdit, že to děláte z lásky! Jenom poukazuji na to, že Ježíšova láska nebyla žádný čajíček a že úplný obraz biblické lásky získáte, když budete studovat jeho život.

2) Snažte se sloužit, ne nechat si sloužit.

„Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). Toto je základní postoj, který si musíte vypěstovat. Přestaňte se soustředit na sebe a zaměřte se na potřeby druhých. Sluhové obětují své vlastní touhy a čas, aby potěšili své pány. Jste ve své rodině služebníkem své ženy a svých dětí? Chodíte do církve proto, aby naplňovala vaše potřeby, nebo proto, abyste naplňovali potřeby druhých?

3) Snažte se skutečně zajímat o druhé.

Řiďte se zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci“ (Mt 7,12). Vidíte někoho, kdo je v církvi nový nebo osamělý? Jak byste se v jeho situaci cítili vy? Jak byste chtěli, aby se s vámi zacházelo? Chovejte se k nim také tak! Jednoduché, že ano? A přece nám naše sobectví brání takto jednat. To první a hlavní je tedy to, abychom se soustředěně snažili milovat ostatní věřící. To ovšem zahrnuje další dva důsledky:

2. Musíme cílevědomě pěstovat pohostinnost (13,2)

„… s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Tento příkaz vyplýval ze skutečnosti, že v prvním století byly hostince notoricky nebezpečnými a nemravnými místy. Byly lovišti zlodějů a prostitutek. Křesťané tedy u sebe přijímali věřící na cestách, zejména dělníky evangelia (3J 5–8), i když se s nimi nikdy předtím nesetkali. Tento obyčej vystavoval křesťany riziku, že jejich pohostinnost bude zneužívána. Už ve druhém století si z křesťanů utahoval satirik Lúkianos, že sponzorují profesionální hokynáře a jejich opulentní životní styl. Tento nešvar se stal tak běžným, že raná příručka křesťanského života, zvaná Didaché, uvádí v oddílu 11,4–6 („The Didache“; v: The Apostolic Fathers [Harvard University Press], přel. Kirsopp Lake, sv. 1., s. 327): Každý apoštol, který k vám přichází, ať je přijat jako Pán, ať se však nezdrží déle než jeden den, nebo je-li toho třeba, také druhý; pokud se ale zdrží tři dny, je to falešný prorok. A když apoštol odchází, ať nepřijímá nic než chléb, dokud nedorazí na místo svého noclehu; pokud ale žádá o peníze, je to falešný prorok. Tohle samozřejmě není inspirované Písmo! Je z toho ale zřejmé, že přikázání o pohostinnosti je třeba poslouchat se zdravým rozumem, který si je vědom padlé lidské přirozenosti. Měli bychom být štědří a ochotní se rozdělit, ale neměli bychom podporovat ničí nezodpovědné návyky!

Autor dodává, že někteří z těch, kdo byli pohostinní k neznámým, „aniž to tušili, měli za hosty anděly“. Má na mysli Abrahama a Lota (Gn 18–19), kteří přivítali cizí návštěvníky a postarali se o ně jako o rodinu, aniž (zpočátku) tušili, že to jsou dva andělé a Ježíš, který se mu zjevil ještě před svým vtělením. Autor neříká, abychom hostili neznámé lidi v naději, že možná potkáme anděla. Spíš mu jde o to, že často nemáme tušení, „jak velký význam nebo jak dalekosáhlé důsledky může mít prosté poskytnutí pomoci.“ (John MacArthur: Hebrews [Moody Press], s. 426.) A jak řekl Ježíš, když sloužíme těm, kdo to potřebují, sloužíme ve skutečnosti jemu samému (Mt 25,35-40).

3. Musíme cílevědomě pěstovat pomoc těm, kdo trpí pro víru v Krista (13,3)

Vězni a trpícími myslí autor ty, kdo trpí proto, že věří v Krista. Nemluví o zločincích, i když i ty bychom měli ve věznicích navštěvovat, abychom jim zvěstovali evangelium. Pamatovat na křesťany, kteří trpí pronásledováním, vyžaduje, abychom mysleli na jejich situaci a aplikovali zlaté pravidlo: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, kdyby se totéž přihodilo vám? To je smysl poznámky, „vždyť i vás může potkat utrpení“. Autor má na mysli: „Vám se může stát totéž, a proto se k těmto obětem pronásledování chovejte tak, jak byste chtěli, aby se druzí chovali k vám.“ V té době byli vězňové odkázáni na to, že jim jídlo a oblečení přinesou příbuzní a přátelé. Autor říká: „Ať pro vás ‚sejde s očí‘ neznamená ‚sejde s mysli‘. Myslete na ně a starejte se o jejich potřeby.“

V současnosti v naší zemi neprožíváme příliš velké pronásledování, i když i na to může brzy dojít. My můžeme verš 13,3 v praxi uplatnit tak, že budeme pomáhat těm, kdo trpí z jakéhokoli důvodu. Ale po celém světě jsou tisíce věřících, kteří trpí pro víru. Organizace jako Voice of the Martyrs (Hlas mučedníků) a Gospel for Asia (Evangelium pro Asii) zveřejňují řadu příběhů pronásledovaných věřících. To nejmenší, co můžeme udělat, je tyto příběhy číst a modlit se za naše bratry a sestry trpící pro Kristovo jméno. Bůh vám také může položit na srdce, abyste se podíleli na podpoře těch, kdo mohou těmto svatým a jejich rodinám poskytnout pomoc.

Závěr

Ray Stedman vyprávěl, jak byl šokován, když navštívil jistou křesťanku a ta se mu svěřila s tím, co se jí přihodilo večer předtím. Přišla za ní velice rozrušená sousedka a žádala ji o výpomoc, protože momentálně prožívala jakousi krizi. Tato křesťanka pastoru Stedmanovi řekla: „Opravdu nevím, co mám dělat. Přestěhovala jsem se sem proto, abych se od takovýchto lidí dostala pryč, a jestli za mnou bude tahle žena pořád chodit, asi si zase budu muset hledat nové bydlení.“ Stedman si s těžkým srdcem pomyslel: „To tedy není ani trošku křesťanský postoj!“ (R. Stedman: What More Can God Say? [G/L Regal], s. 233.)

Takový postoj naneštěstí není mezi vyznávajícími křesťany ojedinělý! Tato žena promeškala významnou příležitost ke svědectví o Kristu. My se často vyhýbáme příležitostem k tomu, abychom jiným příslušníkům Boží rodiny projevili Kristovu lásku. Proto musíme cílevědomě pěstovat lásku k ostatním věřícím, být pohostinní a pomáhat těm, kdo trpí, a zvláště těm, kdo trpí pro víru.

Otázky k diskuzi

1. Někdo si může říkat: „Jestli musím na lásce pracovat, tak nejde od srdce.“ Jak byste takové uvažování vyvrátili?

2. Jak poznáme, které pravdy stojí za to, abychom se kvůli nim s druhými rozešli, a kvůli kterým pravdám bychom společenství neměli rozbíjet?

3. Jak se může netrpělivý člověk naučit trpělivosti?

4. V čem spočívá rovnováha mezi tím, abychom byli pohostinní i k neznámým, a tím, abychom se nenechali využívat příživníky?