Zlomen Bohem (Gn 32,1-33)

V našem výkladu knihy Genesis jsme se z Boží milosti dostali do třicáté druhé kapitoly. Ve dvacáté páté kapitole se Izákovi narodila dvojčata – Jákob a Ezau. Tam někde začíná náš příběh – resp. příběh Jákoba. Jákob byl druhorozeným z obou dvojčat, přesto měl podle Božího slibu dostat požehnání Abrahamovo a svým způsobem se tak stát prvorozeným. Bůh tak od začátku ukazuje, že nezáleží na tělesném narození, nezáleží na původu ani sociálním postavení, nezáleží na věku ani na tom, kolik kdo v životě udělal dobrého nebo zlého, ale záleží na Bohu, který se slitovává.

• Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ (Ř 9,10-13)

To je příběh Jákoba. Jeho jméno znamená lstivý a skutečně odráží něco z jeho charakteru. Jákob přelstil svého bratra, podvedl svého otce a musel utéci před hněvem svého bratra Ezaua, který ho chtěl zabít, protože ho lstivě připravil o požehnání. Mohli bychom říci, že Jákob byl profesionální uprchlík. Svoje problémy řešil tak, že před nimi utíkal. A to není ani správné řešení a konec konců útěk jako takový vlastně vůbec není řešení. Je to snaha problémům se vyhnout. Ale to není Boží způsob jednání. Bůh nechce, abychom utíkali před problémy – ať již jsou způsobené naší vinou či jsme do nich byli zapleteni nějakým jiným způsobem. Takovým věcem máme čelit a spoléhat se na Boha a jeho moudrost i milosrdenství. Útěk způsobí vždy jen další problémy. Jsou jenom dva druhy útěku, které Bůh křesťanům dovoluje a které schvaluje – a to je útěk od hříchu a od zlého (a může to znamenat i útěk od zlých lidí, kteří nás svádějí od pravdy, oddělení se od nich), a ten druhý útěk, je útěk před pronásledováním. Jákob nebyl ani v jedné z těchto situací. Jákob utíkal před svým tchánem. Z našeho lidského pohledu mu můžeme velmi dobře rozumět a z hlediska jeho zkušeností s Lábanem můžeme dokonce jeho útěk určitým způsobem i schvalovat. Ale Bůh viděl věci jinak a nedovolil Jákobovi utéct. Dovedl ho až ke konfrontaci s Lábanem a v této konfrontaci stál cele na Jákobově straně.

Výsledkem bylo, že Jákob se začal více spoléhat na Boha a jak jsme viděli v závěru třicáté první kapitoly, tak uctíval Boha uprostřed těch, kdo Boha neznali. Vydal jim dobré svědectví o svém Bohu. Náš dnešní text je o Jákobově setkání s Bohem. O Jákobově zápasu s Bohem. Hlavním tématem celé této kapitoly je Boží požehnání. Jákob ho chtěl vždy získat svou vlastní cestou, svým vlastním způsobem, svými vlastními prostředky, ale Bůh ho chtěl naučit to, že Jeho požehnání přichází jenom a jedině skrze hluboký osobní vztah s Ježíšem Kristem. Z tvrdého a vychytralého dezertéra se stává hluboce zlomený a pokorný Boží muž.

I. Ujištění (v. 1-3)

Na začátku 32. kapitoly čteme o tom, jak se Lában rozloučil se svými dcerami i s vnoučaty a každý se vydal svou cestou. Jákob a Lában se definitivně rozešli. Toto je velmi zajímavý moment, protože v okamžiku, kdy se Jákob od Lábana oddělil, tak potkává posly Boží, anděly Boží. Nevíme přesně, co to znamená – ten tábor Boží, andělé Boží – jestli měli andělé dovolenou a stanovali – těžko říci. Jakýkoliv pokus o vysvětlení, o přiblížení tohoto textu, je lidským dohadem, který nemůže být založený na Božím slově. Boží slovo nám k tomu prostě a jednoduše víc neříká. My bychom chtěli ukojit svou zvědavost, ale nejde to. Přesto však můžeme z těchto veršů v úvodu 32. kapitoly vyrozumět něco velmi povzbuzujícího.

Bůh dovedl Jákoba k Božímu táboru. Pro Jákoba to mělo být další potvrzení Boží přízně a Boží přítomnosti. Ačkoliv utekl před Lábanem – i přes předchozí ujištění, že Bůh bude s ním (Gn 31,3), tak Bůh je stále s Jákobem. Toto setkání má být opětovným ujištěním o Boží milosti, o tom, že co Bůh slíbil, to také splní. V následujících verších pak vidíme, že Jákob se skutečně obrací k Bohu a hledá jeho tvář – je pokorný, modlí se, a v závěru kapitoly zápasí s Bohem jako kníže a získává Boží požehnání a milost. Chci zde zdůraznit dvě věci a potom půjdeme dál:

A. Oddělení se pro Boha přináší povzbuzení od Boha. Jákob se rozešel s Lábanem, rozhodl se následovat Boží slovo a Bůh mu dal své potvrzení o tom, že je s ním. Když se rozhodneme oddělit se od hříchu a jít Boží cestou, tak nám Bůh bude dávat svůj pokoj a bude nás na této cestě povzbuzovat. Povzbuzení obvykle nedostaneme ve společenství s hříchem, s hříšnými lidmi, nedostaneme ho na vlastní cestě, nedostaneme ho, když budeme svým životem zapírat pravdu, kterou vyznáváme. To není cesta, na které by nás Bůh povzbuzoval. Ale jakmile se oddělíme od těchto věcí pro Boha a pro Jeho slávu, tak narazíme na tábořiště Boží.

• Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,7-8)

B. Boží ujišťování je trvalé. Musíme si ujasnit, že Bůh nás nikdy nebude povzbuzovat v hříchu, ale musíme také vědět, že Bůh nás nikdy neopustí. Boží slovo říká velmi jasně: „Nikdy se tě nevzdám, nikdy se tě nezřeknu“ (Žd 13,6). Může být křesťan bez tohoto ujišťování z Boží strany? Dočasně ano. Může to být dočasně i v řádu několika let, jak jsme to viděli na Abrahamovi, který zakusil 13 let Božího mlčení. Nic takového nás ale nesmí odradit od toho, abychom zůstali věrní Bohu a Jeho slovu. Pamatujme na Joba v jeho soužení:

• I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. (Jb 13,15)

Pamatujme na zástupy svědků, kteří nás předešli do věčné slávy. Bratři a sestry, připomínejme si jedenáctou kapitolu listu Židům, připomínejme si věrné bratry a sestry – kéž je nám povzbuzením jejich vytrvalost a věrnost! Připomínejme si Pána Ježíše Krista a jeho slova v zahradě Getsemane:

• Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. (Mt 26,39)

Boží přízeň, Jeho ujišťování, jeho milosrdenství a slitování, jsou trvalé a jsou zárukou pro každého křesťana. I Jákob dostal od Boha ujištění o Boží blízkosti, když se střetl s andělským zástupem.

II. Moudrost (v. 4-9)

Jákob utekl před Ezauem, ale nyní, když se vrací, tak je mu jasné, že se bude muset s Ezauem opět sejít. Proto vysílá vpřed posly, kteří mají připravit půdu.

A. Moudré jednání. Jákob tady jedná velice moudře a prozíravě. Nejprve vysílá posly, a když se dozvídá, že jeho bratr mu jde vstříc, je stále rozzlobený a je s početným ozbrojeným doprovodem, tak rozděluje tábor na dvě části. Možná se mu podaří zachránit alespoň některé. Moudré jednání vede k Božímu požehnání a zároveň také z Boží milosti a z Božího požehnání pramení. A všimněte si také toho, odkud Jákob tuto Boží moudrost čerpá, z čeho tato moudrost pramení.

B. Zdroj moudrosti. Jákob staví na Boží milosti, jak to vidíme v následujících verších, když se modlí a dovolává se Boží blízkosti. Na začátku osmého verše čteme o bázni, která na něj padla, resp. o strachu. Tento strach – nebyla to bázeň před Bohem, ale strach z Ezaua. Nebyl to neodůvodněný strach – jednak se Jákob dozvěděl o ozbrojencích, které vzal Ezau s sebou a jednak – jak si jistě vzpomínáte – jejich matka řekla Jákobovi, že ho zavolá od Lábana zpět, až se situace uklidní a po dvaceti letech ho stále ještě nezavolala. Jákob jednal podle Božího slova, když mu Bůh přikázal, aby se vrátil domů. Toto je skutečný počátek a zdroj moudrosti:

• Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. (Př 9,10)

Jákob poznal Boha a měl skutečnou bázeň před Bohem. To je něco, co můžeme poznat skutečně velmi jednoduše podle toho, že člověk poslouchá Boha. Bázeň a poslušnost jsou ruku v ruce. Nejdou od sebe oddělit. Kde není poslušnost, tam zcela jistě chybí také bázeň. A tam bude chybět také Boží moudrost. Nikdo nemůže počítat s tím, že mu Bůh dá svou moudrost, když ho člověk nechce poslouchat a řídit se Jeho slovem.

Jákobova moudrost pramenila z Boží milosti. Z milosti, kterou mu Bůh prokázal, z poznání Boží dobroty, z Boží přízně, kterou Jákob zakoušel. Tyto věci můžeme velmi dobře vidět v následujících verších:

III. Modlitba (v. 10-13)

Ve verších 10-13 máme ukázku opravdové křesťanské modlitby. To je modlitba, která vyvěrá z hlubokého poznání Boží milosti, z pochopení vlastní hříšnosti před Bohem. Modlitba je dechem křesťanského života. Kde chybí dech, tam chybí život. Modlitba je úžasným Božím darem Božímu lidu. Na modlitbě se vytváří vztah s Bohem, na modlitbách se tento vztah prohlubuje, modlitba tvoří naprostý základ lidského chození s Bohem. Podívejme se tedy na tuto Jákobovu modlitbu trochu blíže:

A. Pramení z porozumění vlastního postavení před Bohem

Všimněte si toho, jak Jákob svou modlitbu začíná – je to známka hluboké důvěry a skutečného poznání Boha.

• Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘ (Gn 32,10)

Jákob volá k Bohu, kterého zná, s nímž má důvěrný vztah. Jákob ví, kdo je Bůh. To také posiluje jeho důvěru. Ale všimněte si, jak se tato modlitba liší od té, kterou se Jákob modlil o dvacet let dříve, když překračoval Jordán opačným směrem. Tehdy se mu dal Bůh poznat a Jákob se začal učit Boží bázni. Tehdy kladl Bohu podmínky – pokud mi Bože požehnáš, budu ti sloužit. Nyní je to úplně jinak. Jákob už ví, kdo je Bůh. A proto se modlí:

• Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. (Gn 32,11)

Jákob se hluboce pokořil před Bohem. Jan Kalvín začíná své Instituce slovy: Souhrn svatého učení se skládá zpravidla z těchto dvou částí: z poznání Boha a z poznání sama sebe. Z poznání Boha pak vychází poznání sebe sama. Jákob poznal, kdo je Bůh a to ho vedlo k tomu, že se před Bohem hluboce pokořil a vyznal svou vlastní nehodnost. V tuto chvíli, ve chvíli ohrožení života, volá podobně jako David v Žalmu 130:

• Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. (Ž 130,1-2)

B. Vylévá srdce před Bohem

Jákob, stejně jako David, stejně jako mnoho dalších, vylévá své srdce před Bohem. Nepředkládá Bohu něco navenek a něco jiného uvnitř, ale vylévá Bohu své srdce takové, jaké je.

• Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. (Gn 32,12)

Jákob měl strach – měl strach o sebe. Bál se svého bratra Ezaua. Holandský kazatel Frans Bakker ve své knize o modlitbě, napsal: Bůh ve svém Slově řekl, že před Ním máme vylévat celé své srdce, bez ohledu na to, jak je studené, jak je neochotné a kolik špatnosti v něm je.

• Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! (Ž 62,9)

Bůh nás, milé sestry, milí bratři, volá k tomu, abychom před Ním vylili své srdce. Možná je v něm strach, možná je v něm zloba, nebo je v něm vroucí láska ke Kristu – je to jedno! Vylévejte před Ním své srdce. To je součást křesťanské modlitby. To je základ opravdového a upřímného vztahu s Bohem.

C. Dovolává se Božích zaslíbení

Jákob se před Bohem pokořil, porozuměl tomu, kdo je Bůh a kdo je on sám, vylil své srdce, všechen svůj strach před Bohem. A nakonec se dovolává Božích zaslíbení. Podívejte se do 13. verše:

• Ty jsi přece řekl: „Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.“ (Gn 32,13)

Na čem staví Jákob ve své modlitbě? Ty jsi přece řekl! Jákob staví na jasném Božím slově. To je biblická modlitba. To je modlitba, která vychází jak z poznání samotného Boha, tak také z poznání Božího slova. Toto je skutečně vzor pro křesťanskou modlitbu, moji milí. Bůh nás volá k tomu, abychom se k Němu takto modlili. Všimněte si, jak spontánní je tato modlitba. Skutečně vychází z hloubi lidského srdce. Vychází z okamžité potřeby, ze strachu, z ohrožení. Co děláte, když takové věci přijdou do vašeho života? Volejte k Pánu! Vylévejte před ním své srdce.

Modlitbu nelze nahromadit. Nejde to nějak se „namodlit“ dopředu, do zásoby. Boží slovo nás volá k vytrvalosti na modlitbách, je potřeba se modlit vytrvale a cíleně, ale nejde to říci si něco jako – teď se budu modlit dvě hodiny a pak se nemusím celý týden modlit. To není modlitba. Takové jednání bude náboženským skutkem, na kterém Bůh nenajde nic, co by se mu líbilo. Modlitba pramení ze vztahu s Bohem. Je to křesťanské dýchání. Zkuste se zhluboka nadechnout a potom zadržet dech. Jak dlouho to vydržíte? Někdo možná minutu, někdo dokonce i dvě. Ti nejlepší na světě to dokážou asi tak šest minut. A to je vše. Nejde se nadechnout na týden dopředu a potom z toho žít. Co tedy vede k Božímu požehnání? Ukázali jsme si Boží ujištění, Boží moudrost, modlitbu k Bohu a před námi je jedna z dalších věcí:

IV. Pokoření se (v. 14-24)

Ve své modlitbě se Jákob hluboce pokořil před Bohem, v praktickém jednání se projevuje jeho pokoření se před člověkem. Pokora před Bohem se vždycky bude projevovat také v pokoře v jednání s lidmi. Pokora není změkčilost ani servilnost. Mojžíš byl nejpokornějším ze všech lidí, a přesto se dokázal velice otevřeně a jasně postavit nejmocnějšímu vládci tehdejší doby – faraonovi. Pokora není zbabělost! Opravdová pokora vyžaduje odvahu. Opravdová pokora vychází z vědomí toho, kdo jsme před Bohem. Jákobovu pokoru před bratrem jsme mohli vidět už v 5. verši. Podobně je to ve verši 19 a výborně je to vystiženo ve verši:

• A dodejte: ‚Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.‘ (Gn 32,21)

Jákob nazývá sám sebe otrokem svého bratra. Je to úplně jiná pozice než před lety, kdy připravil svého bratra o prvorozenectví. Tehdy využil jeho fyzického stavu, hladu, vyčerpanosti, možná dokonce tak trochu pohrdl svým bratrem a za misku čočky od něj koupil prvorozenectví. Nyní říká: „Jsem tvůj otrok.“ A nejenom sám, ale přikazuje svým služebníkům, aby takto mluvili s Ezauem. Bohatý muž, vůdce početné rodiny, zaměstnavatel a pán mnoha lidí, se pokořuje před svým bratrem a vyznává svou vinu. Říká: „Chci usmířit svého bratra a pak ho teprve spatřit.“ Jákob si je vědom své viny a prosí svého bratra o milost. Je tu pokora, dar, prosba o smíření i žádost o slitování! Vydat se na milost člověku je jedna z nejtěžších věcí, které může člověk udělat. I král David, když za ním přišel prorok Gád s tím, aby si vybral jeden ze tří Božích trestů, říká:

• Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských. (2S 24,14)

Jákob se do bratrových rukou zcela dobrovolně vydává. Říká: „Provinil jsem se proti tobě, tady jsem, nalož se mnou milostivě.“ Jákob je tady obrazem Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal do rukou bezbožných lidí, do rukou těch, kdo toužili po Jeho smrti a také ji dokonali. Dobrovolně, pokorně, s odvahou dal sám sebe za nás, abychom my mohli žít. Poslechněte si, jak popsal Pána prorok Izajáš:

• Byl … ubit od Boha a pokořen. …proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. …jej Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 53,4-7)

Pán šel pokorně až na smrt.

• … sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,7-8)

Na jedné straně je tedy Jákob v tomto ohledu skutečně předobrazem Božího beránka, Pána Ježíše Krista, který zmařil sám sebe pro nás, ale na druhé straně se Jákob s Pánem Ježíšem Kristem osobně setkává. A to je to největší požehnání, které kdy kdo mohl a může zakusit.

V. Zlomení (v. 25-33)

Cosi se stalo v průběhu noci a Jákob odvedl svou rodinu přes potok Jabok. Nevíme, co to bylo. Nevíme, proč Jákob v noci vstal a odvedl svou rodinu pryč. Celý ten příběh je skutečně fascinující.

Co mohl Jákob vědět? Co tušil? Věděl, že se setká s Bohem? Věděl, že bude muset zápasit? Tomu muži bylo 97 let! Šlo mu o život? Jsem přesvědčen o tom, že ano. Každé setkání s Bohem je setkáním, které je na hranici života a smrti. Bůh je dárce života, ale Bůh je také ten, kdo život bere. On povolává i odvolává. Setkání s Jeho svatostí a slávou se může stát katastrofou. Kolikrát jen v Písmu, že vyšlehl oheň od Hospodina a zničil ty, kdo proti němu hřešili?

• Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘. (Žd 12,29)

Jákob bude bojovat s Bohem! Jákob bude znovu bojovat o požehnání. Celý Jákobův život byl bojem o požehnání. Ale celý dosavadní Jákobův život byl o tom, jak se on sám chtěl stát sám sobě požehnáním, jak chtěl získat požehnání svým vlastním způsobem, podle svých vlastních představ! Ale požehnání je něco, co přichází od Boha (shůry), k nám na zem, nyní! Jak Bůh žehná? Podívejte se do našeho textu – Boží slovo říká, že Bůh žehná tak, že nás zlomí! Podívejme se nyní na tyto věci z tohoto oddílu:

A. Kdo žehná?

Jákob obdržel požehnání od někoho, kdo s ním zápasil. Ale kdo je ten, s nímž Jákob zápasí? Kdosi s ním zápasil (v. 25).  K – muž s ním zápasil. Jákob sám vysvětluje svůj zápas jednoduše – zápasil s Bohem (v. 31). Podobné vysvětlení nalezneme také u proroka Ozeáše, který mluví o Jákobovi:

• Už v mateřském životě úskočně jednal se svým bratrem, ale v mužném věku jako kníže zápasil s Bohem. Jako kníže se utkal s andělem a obstál. (Oz 12,4-5)

Jákob zápasil s Bohem v podobě anděla. Znovu se nám tady objevuje Hospodinův anděl. To je ten, kdo Jákobovi žehná. Bůh v těle. Kdo je to? Odpověď je celkem jasná – jedná se o jednu z osob Boží trojice. Není to Otec Bůh, protože z Písma víme, že Boha Otce nikdy nikdo neviděl:

• On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. (1Tm 6,16)

Není to ani Duch svatý, protože Duch svatý nikdy v Písmu nemá tělo. Je jenom jedna jediná osoba Boží trojice, která se kdy ukázala v těle – a to byl Pán Ježíš Kristus. Když se naplnil stanovený čas, tak se narodil z ženy, vzal na sebe lidské tělo. V době Starého zákona se dával lidem poznat jako Hospodinův anděl. Pán Ježíš Kristus byl tím, s kým zápasil Jákob, byl to On, kdo dal Jákobovi své požehnání, byl to On, kdo neřekl Jákobovi své jméno – Jeho jméno bylo zjeveno lidem mnohem později, prorokem Izajášem. Vidíme, že Kristus je dárcem veškerého požehnání. On se setkal s Abrahamem, s Izákem i s Jákobem. On jim dal své požehnání. Mimo Něj není žádné požehnání a opačně – jakékoliv požehnání, všechno požehnání je jen v Něm.

B. Komu Pán žehná?

Kdo to tady zápasí s Bohem? Kdo je to Jákob? Jeho jméno znamená lstivý! A byl lstivý. Byl úskočný. Byl sobecký. Chtěl získat požehnání jakýmkoliv způsobem. Stále před něčím utíkal. Nechtěl řešit problémy, bylo pro něj snazší vzít nohy na ramena. Nechal se koupit, když s ním jeho ženy obchodovaly. Byl ochotný ke kompromisu. Nepřipomíná vám někoho? Jákob byl úplně stejný jako my! Stejný člověk jako vy nebo já! Jákob dostává požehnání!

• Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

My jsme byli ti, kdo zahynuli. Kvůli nám přišel Pán. My jsme byli stejní jako Jákob. Jákob zápasil s Bohem. Jákob vybojoval své požehnání. Jeho jméno bude nyní Izrael – Zápasí Bůh. Od této chvíle to bude označení Božího lidu – Boží lid, to jsou ti, kdo byli vybojovaní Kristem. Jákob jako kníže zápasil s lidmi i s Bohem a obstál. Byl to jeho poslední boj o požehnání. Ale zdaleka to nebylo poslední požehnání, které Jákob od Pána dostal. Ale toto požehnání obrátilo jeho život naruby.

C. Jak žehná?

Co je to Boží požehnání? Je to Boží dílo v nás, skrze nás a pro nás. Viděli jsme, že Boží požehnání je v Kristu. Na Jákobovi to můžeme vidět naprosto dokonale. Podívejte se ještě jednou do našeho textu:

• Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Gn 32,26-27)

Představte si tu situaci: Jákob zápasí s Hospodinovým andělem, s Ježíšem Kristem a ten zraňuje kyčelní kloub. Ochromuje ho. Jákob už nemůže pevně stát, a proto drží svého protivníka, doslova na něm visí a volá po požehnání. Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! Bůh dovedl Jákoba k naprosté a totální závislosti. A to je podstata Božího požehnání. Vede k naprosté závislosti na Kristu. Od Něj všechno požehnání vychází a v Něm všechno požehnání je. Často to znamená, že nás Bůh zasáhne takovým způsobem, který nás velmi zraňuje – Bůh nás zraňuje tak, abychom záviseli jenom na Kristu a nikoliv na vlastních schopnostech, na vlastní síle, na lidech kolem sebe, na církvi a podobně. Jákob byl chromý, už nemohl utíkat, nemohl utéci před svým bratrem Ezauem, nemohl se mu dokonce ani postavit v boji. Stal se naprosto závislým na Boží milosti. A to je to nejlepší Boží dílo pro nás. Bůh nás činí zlomenými, bezmocnými a zcela závislými na Pánu. Musíme na Něm doslova viset. 

• A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2K 12,7-9)

To je skutečné požehnání. To je hloubka i tajemství křesťanského života – naprostá závislost na Kristu. Milí křesťané, buďte jako Jákob. Zápaste o požehnání až do konce, vytrvejte v modlitbách, pověste se na Krista, bojujte tak dlouho, dokud se neobjeví světlo nového dne, dokud vám jako jitřenka nevzejde světlo Kristovy slávy.