Víra, která vítězí a obrací (Žd 11,30-31)

John Gardner napsal: „Stojíme před řadou obrovských příležitostí – geniálně zamaskovaných za neřešitelné problémy.“ (Zdroj neznámý.) Před jakými zamaskovanými příležitostmi dnes stojíte? Někteří lidé uvěřili v Krista jako ve svého Spasitele, stojí ale před zamaskovanou příležitostí v podobě nějakého tvrdošíjného hříchu, který je neustále sráží na kolena. Slibují Bohu, že už to víckrát neudělají, a opět a opět selhávají. Jiní jsou pohlceni problémy v manželství nebo s dětmi. Nevidí před sebou žádné proveditelné řešení. Někteří se každý den potýkají s vážnými zdravotními či osobními problémy. Jedni mají problémy v práci; druzí by rádi měli problémy v práci, jen kdyby nějakou práci měli! Mají co dělat, aby se udrželi nad vodou. Další se dali unést proudem a zabředli do světskosti a duchovní lhostejnosti, a přitom si ani neuvědomují, že by nějaký problém měli. I církve mají své problémy, které jsou výslednicí všech problémů všech jejich členů.

Jakožto vůdce Izraele po Mojžíšově smrti měl Jozue hromadu zamaskovaných příležitostí. Měl po čtyřiceti letech bloudění pouští dovést tento novopečený národ uprchlých otroků přes řeku Jordán do zaslíbené země, která byla shodou okolností plná zlých a násilnických obrů. První zamaskovaná příležitost znamenala dobýt opevněné město Jericho. Bůh ukázal Jozuovi strategii vedoucí k vítězství. Vírou hradby této pevnosti padly. Mezitím měla ohromnou zamaskovanou příležitost jedna prostitutka uvnitř města. Slyšela o tom, jak Bůh tento lid před čtyřiceti lety zázračně vysvobodil z Egypta. Slyšela o tom, jak Izraelci porazili dva mocné krále za řekou. Věděla, že nyní je na řadě její město a že ona i s celou svou rodinou zahyne, pokud v jejich prospěch nějak nezasáhne Bůh Židů – Bůh nebe a země. Pak se stalo nemožné – v jejím domě se ubytovali dva zvědové z tohoto obávaného lidu. Ona je ukryla před úřady a oni jí za to slíbili, že ji a její rodinu ušetří, bude-li se řídit jejich pokyny. Vírou ona a její rodina při zkáze celého města nezahynuly. Tyto dva příběhy, které se odehrály v době dobývání Jericha, ukazují, že…

Bůh vírou přemáhá naše mocné nepřátele a vírou obrací beznadějné hříšníky.

1. Bůh vírou přemáhá naše mocné nepřátele (11,30)

Víra není nějaká magická moc. Víra nás spojuje s neviditelným Bohem, který svým slovem přivedl k bytí celý vesmír. Víra je řečiště, jímž k nám proudí Boží požehnání. Jericho bylo první z mnoha překážek, jimž Jozue a izraelská armáda při dobývání Kanaánu, který Bůh slíbil jejich praotci Abrahamovi, čelili. Když Jozue přemítal, jak se tohoto opevněného města zmocnit, zjevil se mu Hospodin v lidské podobě jako velitel Hospodinova zástupu a ukázal mu strategii, která ho dovede k vítězství (Joz 5,13-6:5). Izraelci měli za úkol město šest dní mlčky obcházet za schránou smlouvy, zatímco sedm kněží troubilo na polnice z beraních rohů a sedmého dne je měli obejít sedmkrát. Na Jozuovo znamení měli kněží zatroubit na polnice a lid měl spustit pokřik. Hradby města pak padnou a izraelští vojáci napochodují přímo do města a zmocní se ho. Tento příběh skýtá množství ponaučení, ale já se zaměřím jen na pět:

A. Spasení nás staví do konfliktu s mocnými protivníky.

Už jsme to viděli v případě Izraele a faraónovy armády u Rudého moře. Stojí to ale za zopakování: spasení nás neizoluje od obrovských problémů. Naopak nás často spíš přivádí do konfliktu s problémy, které nám před naším spasením ani nepřišly. Předtím, než jsme byli spaseni, nás naše sobectví, pýcha, hamižnost, žádostivost a spousta dalších hříchů vůbec netrápily. Dokonce jsme některé z nich mohli pokládat i za přednosti! Pak je ale člověk spasen a zjistí, že musí dobýt spoustu opevněných měst a že řada z nich se nachází v jeho vlastním srdci! A nečelíte jen těmto vnitřním nepřátelům, ale také vnějším nepřátelům, se kterými jste dříve neměli žádné problémy. Členům rodiny se vaše nově nalezená víra nezamlouvá, protože konfrontuje jejich oblíbené hříchy. Šéfům se nelíbí, že jim už nebudete pomáhat s podváděním, aby mohli zvýšit zisk. Bývalí přátelé vás pomlouvají, protože s nimi už nehodláte chodit flámovat (1Pt 4,3-4).

B. Boží strategie pro vítězství nad těmito protivníky zdůrazňuje jeho moc a naši slabost.

Pochodovat s armádou sedm dní kolem městských hradeb za troubení rohů není zrovna rozumný plán, jak zvítězit! Mnoha lidem z Izraele, stejně jako všem lidem v Jerichu, to muselo připadat hloupé! Kdyby se Jozue radil se svými nejvyššími veliteli, nikdo z nich by tento plán nenavrhl. Jeden by možná nabádal k přímému útoku na město a hradby by doporučil zdolat pomocí obléhacích náspů a beranidel. Jiný by třeba radil vyčkat, dokud město nevyhladoví a nevzdá se. Ale nikdo by nepřišel s tím, co Jozuovi přikázal udělat Bůh. Proč se Bůh rozhodl pro tento podivný přístup? Myslím, že chtěl Izraelcům hned na počátku jejich dobývání Kanaánu dát jedno důležité ponaučení: Vítězství nad mocnými protivníky přichází, když se nespoléháme sami na sebe, ale naprosto se spoléháme na Hospodina. Celé to opakované obcházení Jericha mělo posloužit k tomu, aby si důkladně zapsali za uši: „Tohle město nedobudete vlastní silou. Musíte se spolehnout na mou moc.“

Náš problém mnohdy nevězí ani tak v tom, že bychom byli příliš slabí, jako v tom, že míváme dojem, že jsme sami o sobě celkem silní. Jelikož jsme tak náchylní k pýše, mohli bychom, kdyby nás Bůh nechal zvítězit, připisovat aspoň nějaké zásluhy sami sobě. Boží vítězná strategie pokořuje naši pýchu tím, že zdůrazňuje jeho moc a naši slabost. Vidíme to v příběhu o tom, jak se Gedeón se svým vojskem snažil porazit armádu Midjánců (Sd 6-7). Dal dohromady dvaatřicet tisíc mužů proti sto pětatřiceti vojákům nepřítele, Bůh ale Gedeónovi řekl, že má vojáků „příliš mnoho“, ne příliš málo! Kdyby zvítězili, mohli by se svým vítězstvím chlubit (Sd 7,2). Gedeón tedy poslal domů dvaadvacet tisíc vojáků, kteří měli strach. Bůh ale řekl: „Ještě pořád jich máš moc.“ A tak je Gedeón vytřídil, až mu zbylo tři sta mužů. Když byli konečně dostatečně slabí, mohl jim Bůh dopřát vítězství a oni jemu vzdát slávu!

Pavel volal k Pánu, aby ho zbavil ostnu, který měl v těle, ale Pán mu řekl, že jeho moc se dokonale ukáže ve slabosti. Pavel dosvědčil: „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ (2K 12,10). Hudson Taylor řekl, že když chtěl Bůh otevřít evangeliu čínské vnitrozemí, hledal člověka, který by byl pro tento úkol dostatečně slabý. Boží vítězná strategie tedy vždy zahrnuje víru, protože víra dosvědčuje naši bezmocnost a Boží naprostou moc (viz 2Pa 20,1-12). Víra pokořuje naši pýchu a vyvyšuje Boží slávu.

C. Víra musí Boha poslouchat bezpodmínečně.

Víra a poslušnost patří neoddělitelně k sobě, stejně jako jdou vždycky nerozlučně ruku v ruce nevíra a neposlušnost. Pravá víra Boha vždycky poslouchá. Izraelci mohli říct: „To je pozoruhodný plán, Jozue, a Bůh by to tak určitě mohl udělat. My na to ale zkusíme jít trochu rozumněji.“ To by byl nevěřící a neposlušný přístup. Aby poslechli Boha, museli po šest dní jednou denně potichu pochodem obcházet město. Když jim sedmého dne Jozue oznámil, že mají kolem města pochodovat sedmkrát, možná se ozval nějaký ten povzdech. Cesta kolem města trvala půl hodiny až hodinu (podle toho, který komentář čtete), takže obejít město sedmkrát trvalo přinejmenším půl čtvrté hodiny. Než přišel sedmý den, někteří si docela dobře mohli bručet pod fousy: „To je na hlavu! Pořád se nic neděje.“ Jestli ale někdo něco takového řekl, zaznamenáno to není. Poslechli, co Bůh přikázal. Když začali křičet, hradby se zázrakem zhroutily. Takováto poslušnost má dvě stránky:

1) Abychom Boha mohli poslouchat, potřebujeme vědět, co k naší situaci říká jeho slovo. Bůh se Jozuovi ukázal viditelně a mluvil s ním slyšitelně. I když bych si často přál, aby to dělal i dnes (spokojil bych se i s tím slyšitelným hlasem!), Bůh s námi takto přímo komunikuje velmi zřídka. Jak k nám Bůh mluví? Promluvil k nám ve svém Synu (Žd 1,2) a souhrn jeho poselství k nám je zaznamenán v Bibli. Někdy je sice těžké pochopit, jak přesně se Bible vztahuje na náš konkrétní problém, ale je zřejmé, že jeho slovo nemůžeme poslouchat, pokud nevíme, co říká a jak je máme uplatnit. A přece často vídám křesťany, kteří neposlouchají jasné příkazy Božího slova, a přitom se diví, proč jim Bůh v životě nežehná!

2) Na poznání Božího slova musí navazovat poslušnost, bez ohledu na to, jak moc se Boží slovo rozchází s běžnou světskou moudrostí. Hospodinovy úmysly nejsou naše úmysly a naše cesty nejsou Hospodinovy cesty (Iz 55,8). Když Mojžíš vedl dva milióny uprchlých otroků k Rudému moři, odkud se před faraónovou armádou nedalo nikam utéct, nebylo to v souladu s běžnou moudrostí. Udělal to ale v poslušnosti vůči přímému Božímu příkazu. Odvést tuto skupinu lidí do neplodné pouště vypadá jako zaručený recept na rozsáhlou humanitární katastrofu; Bůh ale přikázal, a Mojžíš ho tedy poslechl.

Běžná světská moudrost říká: „Člověk to v podnikání nikam nepřivede, pokud nešidí své zákazníky a nepodvádí na daních.“ Víra poslouchá Boha, i kdyby to mělo vést k finanční ztrátě. Běžná světská moudrost říká: „Všichni spolu spí před manželstvím. Jak jinak byste mohli poznat, jestli se k sobě hodíte? A kdyby, Bůh přece odpouští.“ Víra říká: „Já budu poslouchat Boha. Nebudu dělat kompromisy, i když je možná ostatní křesťané dělají.“ Víra poslouchá Boha.

D. Víra musí trpělivě čekat na Boha.

Proč Bůh neřekl: „Obejděte Jericho jednou, zatrubte na polnice a zahulákejte! Hradby se zhroutí“? Každý večer se vraceli do tábora s myšlenkou: „Tak jsme dneska zase nijak nepokročili.“ Každý den zkoušel jejich víru a každý den, o který bylo vítězství odloženo, byla tato zkouška silnější. Možná slyšeli jízlivé poznámky od lidí na hradbách, kteří se každý den bavili pohledem na jejich bezvýsledné přehlídky. Posměšky je pokoušely k tomu, aby podnikli něco, čím by těm posměváčkům zavřeli ústa. Museli ale čekat na Boží načasování. A konečně:

E. Víra musí napjatě čekat na Boha.

Izraelci věřili, že Bůh bude jednat, když ho uposlechnou. Nikde není psáno, že by jim Jozue předem řekl, co se má stát. Věděli jenom to, že Jozue ví, co Bůh přikázal, a poslechli ho. Když jim ale řekl, aby spustili pokřik, začali křičet s očekáváním, že Bůh bude jednat – a Bůh způsobil, že se ty neproniknutelné hradby sesypaly. Víra sice čeká trpělivě, ale čeká také napjatě, s vědomím, že Bůh ve svém čase zasáhne svou mocí.

Zatímco však Izraelci tento týden pochodovali kolem Jericha, v jednom domě uvnitř města se odvíjelo jiné drama. Nevěstka jménem Rachab se s celou širší rodinou tísnila ve svém domě a napjatě čekala, co se bude dít. Její příběh, zhuštěný do jediného verše, nám říká, že…

2. Bůh obrací beznadějné hříšníky (11,31)

Rachabin příběh je úchvatnou ukázkou Boží milosti! Najdeme v něm sedm ponaučení, kterých se mohu jen letmo dotknout:

A. Rachab byla nepravděpodobnou kandidátkou na spasení.

Ze židovského hlediska mluvily tři věci proti Rachabě: jednak to byla žena, jednak to byla Kanaánka a do třetice to byla prostitutka. Nepočítáme-li Abrahamovu ženu Sáru, je Rachab jediná žena, která je v Židům 11 uvedena jménem. Židovští muži se svatouškovsky modlívali: „Pane, děkuji ti, že jsi mne neučinil pohanem nebo ženou!“ Bůh ale uznal za vhodné spasit právě tuto pohanskou ženu. Rachab ale nebyla jen pohanská žena, ale také prostitutka. Od samých počátků se to mnozí komentátoři pokoušeli obejít a tvrdili, že byla prostě majitelkou hostince. Ale Bible to říká jasně jak v hebrejštině, tak v řečtině: byla to prostitutka. (Hebrejština má ještě jiné slovo pro chrámové prostitutky.) Uvažoval jsem, proč vlastně tito vyzvědači chodili do domu prostitutky. Tomáš Akvinský vysvětluje, že tam nešli za hříchem, ale proto, že to bylo dobré místo, kde se ukrýt. Takovéto domy bývají otevřeny, zejména v noci, kdy tam zvědové přišli (Joz 2,2). (Akvinský; cituje Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 503.) Nevěstky nedělají mezi svými hosty rozdíly a nekladou jim spoustu zbytečných otázek. Jerišskému králi podle všeho připadalo normální, že ji tito muži navštívili v noci a prakticky vzápětí zase odešli.

Za všemi důvody, které měli vyzvědači k tomu, aby vstoupili do Rachabina domu, ovšem stálo Boží řízení. I když byla Rachab nepravděpodobným kandidátem spásy, Boží milost se k ní sklonila. Skutečnost, že se o ní mluví jako o „nevěstce Rachabě“ i poté, co se obrátila, zdůrazňuje nesmírnost Boží milosti vůči hříšníkům. Když tam zvědové vcházeli, netušili, že tam pro ně Bůh má vedle vyzvídání ještě další poslání; Bůh to věděl. Občas někam jdeme, abychom něco zařídili, ale Bůh má v úmyslu zařídit něco jiného a použít nás k tomu, aby přivedl ke spasení někoho, koho bychom my považovali za nepravděpodobného kandidáta.

Setkal jsem se s jedním mužem, který býval čistokrevný hippie, žil se svou přítelkyní a drogoval. Jednou dopoledne projížděl zastrčeným kaňonem v Jižní Kalifornii, a najednou mu praskl tlumič. Stalo se to zrovna před domem jednoho pastora, který se to ráno se svou ženou modlil: „Pane, dej nám dnes příležitost zvěstovat nějaké ztracené duši evangelium.“ Tento nepravděpodobný kandidát na spasení toho dne poznal Krista, protože Bůh způsobil, že mu tlumič na autě praskl právě na tomto úseku silnice!

B. Rachabina víra ji zachránila před zahynutím.

Bůh Izraelcům přikázal, aby zabili každého, kdo žil v Jerichu. Moderní kritikové, kteří tomu nepochybně rozumí lépe než Bůh, si myslí, že to od Boha bylo kruté (nebo že to Jozue popletl), když nařídil vyhladit všechny obyvatele Kanaánu. Bůh ale Kanaáncům dopřál čtyři sta let, aby dovršili míru své nepravosti (Gn 15,13-16). Už před čtyřiceti lety se doslechli, jak Bůh vysvobodil Izrael z Egypta a provedl ho Rudým mořem. Před několika lety slyšeli, jak Bůh přemohl emorejské krále Síchona a Óga na druhé straně Jordánu. Sedm dní se dívali, jak Izrael pochoduje kolem jejich města. Odvrátili se ale od svých hříchů? Pokání činila pouze Rachab, a možná její rodina.

Rachab si mohla stěžovat, že od Boha nebylo fér, když její město potrestal. Bezpochyby při pádu Jericha ztratila mnoho přátel. Věděla ovšem, že ona sama si za svůj hříšný životní styl zaslouží zemřít. Věděla, že Hospodin, Bůh Izraele „je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi“ (Joz 2,11). Celé město se sice třáslo strachy před hrozícím útokem (Joz 2,11), ale jejich strach je nevedl k pokání a k víře. Rachabu její strach přiměl k tomu, že se odvrátila od svých hříchů a uvěřila v Boha. Vírou „nezahynula s nevěřícími“ (Žd 11,31).

Mnozí se domnívají, a nejspíš správně, že Rachab uvěřila v Boha ještě předtím, než zvědové přišli do jejího domu. Když Bůh svým řízením přivedl vyzvědače do jejího domu, uviděla v tom způsob, jak zachránit sebe a svou rodinu. I když teologii moc nerozuměla, věřila v jediného pravého Boha dost na to, aby byla zachráněna. Hříchy jejího uplynulého života nezpůsobily, že by nemohla být spasena. Bohu působí potěšení zachraňovat pro svou slávu notorické hříšníky!

C. Rachabina víra ji oddělovala od jejích nevěřících současníků.

Ti, kdo zahynuli, jsou popsáni jako „neposlušní“ (Žd 11,31 KR). Nebyli to „v podstatě dobří lidé“. Slyšeli o Boží moci, ale odmítli se mu podřídit. Mylně se domnívali, že je jejich opevněné město ochrání. Aby byla zachráněna, musela se Rachab vzdát svého národa, své společnosti i zdroje svých příjmů. Přestože to nikdy není snadné a patrně se se svým rozhodnutím musela potýkat, vírou se od toho všeho odtrhla.

Bible nám neříká, jestli před nadcházejícím soudem své spoluobčany varovala, ani jestli se jí posmívali, že se schovává ve svém domě, zatímco izraelští vojáci mašírují jako blázni kolem města. Ale platí to dodnes: spásná víra znamená zřetelně se oddělit od tohoto zlého světa, takže v očích lidí ze světa často vypadáme jako podivíni.

D. Rachabina víra byla poslušná víra.

List Jakubův 2,25 jmenuje Rachabu vedle Abrahama jako příklad člověka, který byl ospravedlněn ze skutků. Jakub nepopírá ospravedlnění víru samotnou, ale zdůrazňuje, že pravá víra vždycky vede k dobrým skutkům. Rachabu vedla její víra k tomu, aby zvědy ukryla a pak je potají nechala odejít, i když tím riskovala život. Musela se řídit výslovnými pokyny, které jí vyzvědači dali, spustit z okna červený provaz a shromáždit celou rodinu ve svém domě, aby byli zachráněni. Možná jim připadalo hloupé jen tak se dívat, jak Izrael třináctkrát mlčky obchází město. Možná byli v pokušení přidat se k ostatním na hradbách a povykovat urážky na vojáky dole. Poslechli však a byli zachráněni.

Jistě, Rachabina víra nebyla v poslušnosti dokonalá. Byla to pohanská žena z pohanského prostředí, a když do jejího domu přišli královi poslové pátrat po dvou vyzvědačích, byla to složitá situace, a tak zalhala. Lež je hřích, i když má posloužit dobré věci. Bůh ale ve své milosti přijal Rachabinu poslušnou víru, tak jak se projevila, když přijala zvědy, a její lež jí prominul. Pokud ve víře, takoví, jací jste, přijdete ke Kristu, zachrání vás, a pak začne váš život proměňovat ke své svatosti.

E. Rachabina víra vedla k záchraně její pohanské rodiny.

Nevíme s jistotou, že by její rodina byla spasena i duchovně, i když podle mne je to pravděpodobné. Víme ale, že byli zachráněni před tím, aby v Jerichu zahynuli tělesně, a že byli připojeni k Božímu lidu. Lze předpokládat, že se nejen dozvěděli o jediném pravém Bohu, Bohu Izraele, ale že v něj také osobně uvěřili. Bůh může použít obrácení nepravděpodobné osoby, jako byla Rachab, aby prostřednictvím její víry oslovil celou rodinu.

F. Rachabina víra ji uvedla do smluvního vztahu s Bohem a jeho lidem.

James Boice poukazuje na to, že Rachab se ve skutečnosti stala lepší Židovkou než mnozí z těch, kdo byli Židy od narození – v tom smyslu, že ona Bohu věřila, zatímco oni ne. (J. Boice: Joshua: We Will Serve the Lord [Revell], s. 45.) Matthew Henry poznamenává: „Pravý věřící touží být nejen ve smlouvě s Bohem, ale také ve společenství s Božím lidem, a je ochoten spojit s ním svůj úděl a prožívat spolu s ním všechno dobré i zlé.“ (M. Henry: Matthew Henry’s Commentary [Revell], sv. 6., s. 950.4) Z Matoušova rodokmenu Ježíše Krista (Mt 1,5-6) se ke svému překvapení dozvídáme, že se Rachab provdala za Žida jménem Salmón, s nímž měla syna Bóaze, který se oženil s Rút, a jejich syn Obéd byl otcem Davidova otce Jišaje. Tak se nevěstka Rachab zařadila mezi předky Ježíše Krista! Jaké úžasné svědectví Boží nepřeberné milosti!

G. Rachabina víra změnila její marný život v plodný.

Na prostituci není nic přitažlivého. Je odpudivá. Muži ženě zaplatí za použití jejího těla, bez sebemenšího ohledu na ni samotnou. Prostitutek si za to, co dělají, nikdo neváží. Když zestárnou a jejich těla přestanou být lákavá, zůstanou bez práce, osamělé a nemilované. Bůh se ale ujímá životů těch nejhorších hříšníků, kteří se k němu obracejí v pokání a s vírou. Rachab se vdala a stala se matkou a babičkou. Získala podíl na všech duchovních výsadách Izraele, a nakonec byla dokonce spřízněna s Kristem samotným! Každý život, který není v Kristu, je marný a směřuje k věčné zkáze. Každý život, který Bůh skrze víru spasí svou milostí, se stává plodným a směřuje k věčné slávě.

Závěr

Jericho je obrazem tohoto zlého světa, který vzdoruje Bohu. Buď jste vírou na Boží straně a ve vašem životě jsou nějaká „Jericha“, která potřebujete dobýt. Nebo si pohodlně žijete v Jerichu v domnění, že jste tam v bezpečí; přitom ale, ať o tom víte nebo ne, směřujete do záhuby.

Ať vaši situaci popisuje jedno nebo druhé, klíčem k vítězství je víra. Víra v Pána Ježíše Krista a jeho smrt na kříži místo vás, vás zachrání před blížící se zhoubou. A pokud jste v Božím táboře, víra v jeho bezmeznou moc vám dá zvítězit nad strašlivými nepřáteli, kteří vám hrozí zničením. Jaké obrovské příležitosti, zamaskované za neřešitelné problémy, máte před sebou? Všechno, co k jejich překonání potřebujete, najdete u Boha. Důvěřujte mu!

Otázky k diskuzi

1. Proč nás Bůh z našich problémů nevysvobodí okamžitě? Proč se některé problémy vlečou celá léta?

2. Jak můžeme poznat Boží vůli, pokud jde o konkrétní problémy a konkrétní situace?

3. Jak můžeme získat víru, když nám víra schází? V čem spočívá jádro problému nevíry?

4. Musí hříšník dát svůj život do pořádku předtím, než může být spasen? Kam v celém procesu zapadá pokání?